Analýza: Světlo v architektuře
Právo na dostupnost přímého slunečního záření a denního světla do budov je známé již z období Římské říše. Později se explicitně „právo na slunce“ nepoužívalo téměř nikde a tak je to ve většině vyspělých států dodnes. Jak se liší české požadavky od slovenských?
O vlivu světla
V současné literatuře se uvádí, že lidé v průmyslově nejvyspělejších zemích světa stráví 85 až 90 % svého života v budovách. Z hygienického hlediska se poukazuje na to, že během dne lidé přijímají příliš málo denního světla. Přitom je známo, že dlouhodobé izolování lidí od přírodního světelného klimatu vede k postupným změnám některých funkcí organismu, které mohou vyústit až do chorobných stavů. Za medicínsky zvlášť důležitý se považuje vztah přímého slunečního světla a tvorby vitamínu D v lidském těle. Většina pracovníků tráví nejméně 5 dní v týdnu ve vnitřním prostředí v době, kdy sluneční světlo dosahuje své nejvyšší intenzity. Pokud má člověk nedostatek intenzivního přírodního světla, úroveň vitamínu D v jeho těle se snižuje, což přispívá k řadě zdravotních problémů – od řídnutí kostí, různých forem rakoviny, vysokého krevního tlaku , depresí , poruch imunitního systému až po roztroušenou sklerózu , revma , artritidu a cukrovku. Za biologicky účinné osvětlení denním světlem lze považovat takové, které má minimální intenzitu v rovině očí nad 1 000 luxů a působí alespoň 1 až 2 hodiny denně.
Požadavky proslunění
V bývalém Československu bylo dosaženo vysoké úrovně normování denního osvětlení budov a proslunění bytů. Základní normové požadavky a kritéria se promítly téměř plně do vyhlášek ministerstev zdravotnictví nástupnických států, tedy České republiky i Slovenska. Občané tak získali vysokou úroveň lidských práv v oblasti dostupnosti přímého slunečního záření v bytech a denního světla ve všech vnitřních prostorách s dlouhodobým pobytem lidí. Téměř současně se z jiných právních předpisů vypustila ustanovení, která limitovala vzájemné odstupy budov. Neplatí to pro rodinné domy, kde se původní hodnoty vzájemného odstupu průčelí s okny obytných místností snížily z 10 na 7 metrů a původní minimální odstupy od hranic pozemků se snížily z 3 na 2 metry. Zástavba se stále více řídí právy na slunce a denní světlo, která určují hygienické vyhlášky. Ty však nejsou nástrojem pro organizování urbanistické zástavby. Vývoj postupně dospěl do stadia, kdy se zapomnělo na stavební čáry, často chybí racionálně zpracované územní plány zón a výsledek někdy připomíná tragikomický příběh. Je již téměř na denním pořádku, že v husté zástavbě rodinných domů vyrůstají čtyř nebo i vícepodlažní bytové domy, administrativní budovy či dokonce různé provozní budovy. Zdá se, že urbanismus se u nás kamsi vytratil.
Právo na slunce
Podle platných právních předpisů musí být všechny byty prosluněné. Minimální požadavek na proslunění bytu je 1,5 hodiny denně v období od 1. března do 13. října. Toto kritérium se týká alespoň třetiny obytné plochy bytu. V historických částech sídelních útvarů lze ve zvlášť odůvodněných případech podle STN 73 4301 zkrátit požadovaný čas proslunění na 1 hodinu. (V České republice je podle ČSN 73 4301 požadavek na proslunění bytu při zanedbání oblačnosti dne 1. března nejméně 90 minut. Doporučuje se dodržet dobu proslunění nejméně 90 minut také dne 21. června. Požadovanou dobu proslunění pro den 1. března lze nahradit bilancí, při které je mimo přestupné roky celková doba proslunění, ve dnech od 10. února do 21. března včetně, 3 600 minut (jedná se o 40 dní s průměrnou dobou proslunění 90 minut), pozn. red.). V uvedené normě se uvádějí i další podmínky, které je třeba zohlednit při posuzování proslunění bytů. Ty však nereálně požadují proslunění všech bytů a nerespektují fakt, že existuje mnoho starých bytů, jejichž proslunění nevyhovuje současným požadavkům. Používání stejných kritérií na proslunění nových i starších bytů často vyvolává problémy při umísťování staveb do území. Podle současných předpisů a norem platí, že pokud některý z okolních bytů nemá dostatečné proslunění nebo jeho proslunění vyhovuje minimálnímu kritériu, nemůže ho nová výstavba zhoršit. Pokud přes prázdnou stavební parcelu svítilo slunce 1. března do jednostranně orientovaného bytu s nevyhovujícím prosluněním krátce po jeho východu nebo těsně před jeho západem, v některých případech nebylo možné na parcele nic postavit. Tuto situaci na Slovensku částečně zmírňuje poslední znění ČSN 73 4301 : 2005, podle kterého lze vždy postavit nové objekty ve směru slunečních azimutů tak, aby nestínily kontrolní body okolních stávajících bytů více než 18° od horizontály.
Délka proslunění
Ničím nestíněné okno orientované na severovýchod bude podle normy dne 1. března prosluněné 1,5 hodiny, po jeho zastínění širokou a s oknem rovnoběžnou překážkou pod úhlem 18° se čas proslunění sníží na 0,85 hodiny (počítáno programem INS). Čas proslunění stíněného okna pod úhlem 18° v trvání 1,5 hodiny se dosáhne 19. března. Podle staršího znění téže normy v azimutálním směru, ve kterém výška slunce dosahuje 5°, nesmí výška stavby přesáhnout tento úhel. Prakticky to znamená, že budova , resp. její část, která se nachází ve vzdálenosti 30 m od okna, nesmí převyšovat kontrolní bod v okně o více než 2,6 m.
Z hygienického hlediska se může takováto výstavba vnímat jako výrazně zhoršující proslunění stávajícího bytu. Z pohledu stavebníka jde o nepřiměřené omezení jeho práv na výstavbu, zejména tehdy, pokud jsou stávající okolní byty umístěny např. ve čtyřpodlažních domech a on může postavit na stejné stavební parcele pouze dvoupodlažní budovu, případně její část musí být dvoupodlažní a sluneční geometrie „vymodeluje“ výšku a tvar zbytku budovy. Pokud by stávající okolní byty měly okna orientovaná jižním směrem, omezovaly by novou výstavbu z hlediska jejich práva na slunce v podstatně menší míře, případně by ji neomezovaly vůbec. V některých případech by dokonce bylo možné postavit ve starší zástavbě vyšší budovu. Naznačené souvislosti vysvětlují, proč si většina států ve světě nedovolila zavést právo na slunce. Ve známém systému hodnocení dostupnosti slunečního záření v bytech, který se používá zejména v Anglii a Walesu, se kritéria dostupnosti vážou pouze na okna orientovaná od východu přes jih až po západ. Okna, jejichž normála je od jižního směru odkloněna více než 90°, se z hlediska proslunění jednoduše neposuzují. Garance proslunění ve všech stávajících bytech a nemožnost zhoršení času proslunění v bytech s nevyhovujícím prosluněním je požadavek, který překonává i sny ekologických aktivistů v zahraničí.
Úhel stínění
Zajímavou cestou se vydali na Slovensku. Kritériem práva na denní světlo je tzv. ekvivalentní úhel stínění, jehož horní hodnota se může pohybovat v rozsahu 25 až 42°. Hodnota 25° se obecně doporučuje a je to také horní limit pro školní učebny a podobné prostory s vysokými nároky na denní osvětlení. Hodnota 30° je obecný horní limit ekvivalentního stínění oken místnosti s dlouhodobým pobytem lidí. Pokud oprávněné orgány obce rozhodnou o tom, že v určité části obce bude hustší zástavba, lze zákonným způsobem zvýšit stínění do 36° a v případech historických center měst až do 42°. Přestože tento systém je v platnosti více než 10 let, na Slovensku si pouze některá města vytvořila zóny s diferencovanou hustotou zástavby. Uvedené limity se nevztahují pouze na stávající stavby, ale analogicky chrání i volné stavební pozemky. V praxi to lze uplatnit pouze tehdy, pokud existuje územní plán zóny , který určí stavební čáry a další parametry budoucího rozvoje zástavby v dané lokalitě.
Odstupy staveb
Ekvivalentní úhel stínění vyjadřuje právo na dostupnost denního světla v pobytových prostorách v podmínkách hustě zamračené oblohy. Není to přímý nástroj urbanistického plánování. Paradoxně se však právo na denní světlo stalo na Slovensku hlavní metodou, kterou se posuzuje velikost a tvar budov vsazených do území. Hlavní důvod spočívá v tom, že na Slovensku často chybí územní plány zón, případně jsou nedostatečně nebo nedbale zpracovány. Velkým problémem je i to, že z obecně závazných stavebních předpisů se odstranily limitní požadavky na vzájemné odstupy staveb (kromě rodinných domů) a mnohé nástroje, kterými se vymezují podmínky pro připojování staveb na pozemek, se nevyužívají nebo se uplatňují pouze v omezeném rozsahu. Hygienické požadavky vymezující právo na světlo tak suplují neexistenci jiných závazných kritérií, o které by se úřady mohly při rozhodování opřít.
Čas proslunění podle ČSN 73 4301 a pravděpodobný čas proslunění se zohledněním relativního slunečního svitu nestíněného okna orientovaného na severovýchod (nahoře) a stíněného okna pod úhlem 18° (dole) v Bratislavě v celoročním průběhu.
Vysoké budovy
Jiným problémem je umisťování velmi vysokých budov do území. Chybějí dobře promyšlená pravidla, která by byla srovnatelná s pravidly zavedenými při souvislé uliční zástavbě. V některých velkých městech se výška limituje úhlem stínění ulice, v Hongkongu je to např. 71,5°. Takový systém, který zajišťuje pouze to, aby v ulici nebyla tma i během dne, je nepřijatelný v mírném klimatu a tam, kde se výstavba komplexně reguluje. Metoda podle ČSN 73 0580-1: Z2 je z geometrického hlediska univerzální. V konkrétních souvislostech však vzniká množství problémů s jejím uplatňováním. K největším patří, že v případě neexistujícího územního plánu zóny (což je na Slovensku běžný případ) se posoudí pouze zastiňující vliv navrhované stavby na stávající okolní pobytové prostory a ke stínicímu vlivu budoucích staveb na volných stavebních parcelách se nepřihlíží. Takovým způsobem mohou ti, kteří přicházejí do méně zastavěných území první, postavit i mimořádně vysoké budovy. Ostatní už mají možnosti výstavby mnohem menší. Právo na denní světlo tak není nástrojem územního plánování, ačkoliv se pro tyto účely využívá. Při neexistenci územního plánu zóny by se při vypracovávání světelnětechnických posudků měla brát v úvahu zástavba i na volných parcelách, a to pod ekvivalentním úhlem stínění povoleným v dané zóně, a pro navrhovanou stavbu by se měl používat „parcelní“ ekvivalentní úhel stínění. S právem na denní světlo by měl být sladěn i územní plán zóny. Obyvatelé příslušné zóny obce takovým přístupem získají garance určitého stupně zastínění jejich budov, resp. pozemků, a majitelé nových stavebních pozemků zase právo stavět v rozsahu, který je v příslušné zóně běžný. Pravděpodobně by se tak zmírnily současné problémy, když noví stavebníci často hledají všechny možné způsoby, jak postavit co největší objekt, a vlastníci okolních nemovitostí zase využívají všechny prostředky k zastavení nebo rozměrové omezení navrhované stavby. Zároveň by se vytvořily předpoklady pro zreálnění cen stavebních pozemků a zvýšila by se právní jistota.
Právo stavět
Obyvatel stávajícího bytu vnímá zástavbu volné parcely ve svém sousedství, přes kterou mu do bytu celý rok svítí slunce, jinak než ten, který na této parcele plánuje postavit budovu. V zastavěných územích, zvlášť v uliční městské zástavbě, stávající byty velmi často získávají proslunění přes nižší budovy. V takových případech často není možné z hlediska práva na slunce dostavět nižší budovy na úroveň sousedních. Totéž platí o možnosti dostavět proluky. Uveďme příklad: V ulici má většina budov 6 nadzemních podlaží a byty začínají od druhého podlaží. V této ulici se nachází i jedna stará dvoupodlažní budova a před ní stojí bytový dům, v němž je na nejnižším bytovém podlaží byt s okny pouze do ulice. Tento byt je prosluněný přes střechu starého domu. Podle současného práva na slunce nelze postavit na místě staré budovy vyšší, přestože všechny ostatní byty ležící oproti vyšším budovám v ulici také nejsou prosluněné dle aktuálních norem. Z hlediska vyváženosti práva na slunce a práva stavět je problematická i situace, kdy se některé budovy v ulici nadstaví i o několik poschodí výš než ostatní budovy. Často je to jen proto, že oproti nim je prázdný pozemek, případně se tam nacházejí budovy s prostory, v nichž se nepožaduje proslunění. Postavit budovu na bydlení na pozemku poškozeném vysokou budovou může být v budoucnu vážný a při současných předpisech téměř neřešitelný problém. V územně plánovací dokumentaci se takový problém dá řešit např. tak, že se na zastíněném pozemku nepovolí výstavba bytů nebo se zamezí stavba nepřiměřeně vysokých budov, které znehodnotí okolní stavební pozemky.
Osobité postupy
Současná praxe reaguje na uvedená fakta osobitými postupy. Stavebníci odkupují byty, ve kterých se novou výstavbou zhorší podmínky pod normová kritéria proslunění, případně denního osvětlení, a mění je na nebytové prostory, někdy pouze „papírově“. Objevují se také řešení, kdy se nedostatečně prosluněné byty prohlašují za apartmány či ateliéry, případně developeři za byty, které těsně splňují požadavky na proslunění, požadují peníze navíc za „nadstandardní“ řešení. Staví se v zahradách a všude tam, kde se lze vyhnout přísnosti práva na slunce. Takovým způsobem někdy i rozpadlý objekt, který je vhodný pouze k asanaci, určuje rozměry a tvar nové stavby. To někdy vytváří prostor až k vydírání stavebníka ze strany majitelů staré budovy. V obecných technických podmínkách pro výstavbu se horní limit vzájemného stínění budov (především budov pro bydlení) v minulosti definoval poměrem výšky jejich průčelí k vzájemnému odstupu nejvýše 1:1. Pokud však mají splnit požadavky na denní osvětlení dle normy, má být uveden poměr zhruba 1:2 (v případě dlouhých rovnoběžných budov). Sídliště z dob socialismu v Česku i na Slovensku byla postavena přibližně v takovém měřítku. Dnes jsme svědky zahušťování sídlišť, přičemž nové budovy se staví podstatně vyšší než staré. Vysoké budovy tak stíní oblohu v širokém okolí. Bohužel i u nás se začínají objevovat územní plány zón s indexy velmi podobnými těm, které se používají např. v centrálních částech New Yorku.
(Článek je výběrem ze studie Slunce a denní světlo v urbanismu a architektuře vypracované pro Institut urbanistického rozvoje Slovensko. Celá studie je zveřejněna na
www.iur.sk.)
TEXT: JOZEF HRAŠKA
FOTO: thinkstock.com
Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.
