Bolesti hlavy i poruchy soustředění – nevětrané místnosti ohrožují zdraví

Mnoho lidí si možná ani neuvědomuje, jak zásadní dopad má kvalita vnitřního prostředí na naše zdraví a pohodu. Proto se dnes při projektování staveb řeší nejen tepelně technické parametry samotné budovy, ale i vnitřní mikroklima, tj. osvětlení, hluk, teplota či kvalita vnitřního ovzduší.

Základem pro zdravé prostředí a regeneraci lidského organismu je proto dostatek čerstvého vzduchu a tepelný komfort. Vlny dotačních programů, které podporují zateplování všech typů budov, přinesly kromě energetické úspory také diskuze o zdravém prostředí nejen v domácnostech, ale i ve veřejných budovách, například školách.

Mnoho budov se ve jménu snížení tepelných ztrát proměnilo v téměř vzduchotěsné schránky. Problém je to nejen u starších budov, ale i novostaveb, kde se tímto procesem eliminovala přirozená výměna vzduchu (infiltrace), a proto je třeba vyřešit otázku větrání.

„Nízká kvalita vnitřního prostředí budov se objevuje především v rekonstruovaných budovách, které jsou nově zatepleny a kde byla provedena výměna starých oken za nová. Starší budovy totiž větraly přirozeně netěsnostmi a uzavřením vnější obálky došlo k zamezení přísunu vzduchu infiltrací. „Vzduchotěsná budova bez přirozeného větrání přináší riziko hromadění škodlivin, jako je zejména CO₂ a vlhkost, ale i dalších těkavých látek. Pokud jde o vlhkost, problém zpravidla nastává ve chvíli, kdy relativní vlhkost vzduchu přesáhne hranici 60 %. Při vyšší vlhkosti hrozí tvorba plísní, které samozřejmě nejsou pro zdraví obyvatel žádným přínosem,“ vysvětluje Martin Preclík ze společnosti KORADO. Průměrná čtyřčlenná rodina přitom dokáže během jednoho dne vyprodukovat okolo 12 litrů vody ve formě vodní páry. „Aby v budovách k výše uvedenému nedocházelo, je třeba účinně a řízeně větrat,“ dodává Preclík.

Druhou zásadní škodlivinou je koncentrace oxidu uhličitého, tj. CO₂. Zvýšené množství oxidu uhličitého způsobuje snížení koncentrace, ospalost a únavu. Problém vzniká například v ložnicích, kde je nereálné jednou za dvě hodiny pravidelně větrat, proto koncentrace CO₂ stoupá o to rychleji. V místnosti se zavřenými dveřmi a okny pak hodnoty CO₂ velmi rychle přesahují koncentraci 2000 ppm (parts per million, počet jednotek v milionu celkových jednotek). Pro představu: vydechovaný vzduch má cca 40 000 ppm, doporučený horní limit ve vnitřních prostorách je 1500 ppm.

(Zdroj tabulky: Mathauserová Z., Hygienické požadavky na vnitřní prostředí staveb; TZB-info, 25. 2. 2013)

Proto u novostaveb i rekonstrukcí domů přichází otázka, jakým způsobem bude zajištěn přívod čerstvého vzduchu a zda je možné jej zajistit pravidelným otevíráním oken. „Větrání okny způsobuje průvan, zvyšuje náklady na vytápění, do místností vnikají pyly, prach, hluk, a chemické výpary. Navíc, tímto způsobem větrání nejsme schopni zajistit účinné větrání. Jinými slovy, buď větráme moc, nebo málo,“ uvádí Preclík.

Nejvhodnějším a stále častěji používaným řešením tohoto problému je nucené rovnotlaké větrání, které sestává z přívodu čerstvého a odvádění znehodnoceného vzduchu, které je zpravidla doplněno o rekuperaci (předehřev přiváděného vzduchu). V novostavbách se jako zařízení pro výměnu vzduchu instalují nejčastěji centrální rekuperační jednotky, které však pro stávající objekty nejsou většinou vhodným řešením. Jejich instalace totiž vyžaduje rozvody vzduchu, které je potřeba někam zabudovat a ve výsledku je jejich instalace příliš nákladná. Druhou možností jsou lokální větrací jednotky, které mohou být doplněny o rekuperaci. Tyto jednotky, jak název napovídá, jsou určeny pouze pro jednu místnost, ve které zajišťují řízenou výměnu vzduchu. Díky tomu mají menší rozměry a jejich montáž spočívá ve vyvrtání jednoho otvoru do obvodové stěny. Vhodné jsou zejména pro rekonstrukce, ačkoliv bývají často používány i pro novostavby.

„Stejně jako centrální větrací jednotky zaručují i ty lokální provětrání celého prostoru, filtraci přiváděného vzduchu, nízkou hladinu hluku a šetření nákladů na vytápění,“ uzavírá Preclík.