Analýza: Pozice architekta
Architekt? Muž mnoha řemesel, šikovný zedník s fantazií, projektový manažer či úřední osoba s potřebným razítkem. Vysoce vzdělaný člověk s nadhledem, který formuje prostředí, v němž žijeme, nebo tvoří místa, kam lidé rádi jezdí pobýt nebo se alespoň podívat. Nebo jen takový radílek, co chce za pár okoukaných nápadů příliš mnoho peněz?
Stopy v krajině a životopisu
Profese architekta je, alespoň pod tímto označením, poměrně moderní kvalifikací. Staří mistři, jejichž „realizace“ dnes obdivujeme jako památky, si tak neříkali. Většinu z nich vlastně ani neznáme. A ti, které známe, bývali stavitelé. Znali především řemeslo a více souvisejících řemesel. Budovali stavby, a když postavili více staveb, které samozřejmě musely především správně fungovat, ale navíc ještě jejich prostřednictvím vyslovili svůj styl, vkus a estetický názor, vytvořili sloh, proměnili město i krajinu, proslavili se a v moderní době se jim začalo říkat architekti. Původní význam řeckého slova arkhitekton byl vedoucí (arkhi) stavitel (tekton), možná ve významu tesař. Latina je převzala v širším významu označujícím toho, kdo přenáší požadavky uživatele do požadavků na stavitele. Postupně se tím začal chápat autor návrhu stavby, nicméně stavitelství jako takové a s ním i architektura zůstávaly stále hlavně řemeslem. Petr Parléř neměl ateliér, ale kamenickou huť. Známe a obdivujeme jeho díla. Chráníme však také rázovitost jihočeských návsí i mnoha chalup a statků po celém českém venkově, jež označujeme slovy lidová architektura. Kdo ta stavení navrhoval, čím byl? „Architekt byl dříve vlastně takový zkušenější zedník. Znal krajinu, prostředí i lidi v místě, kde bydlel, přebíral zkušenosti po otci i dědovi, kteří oba uměli stavět i navrhovat,“ říká architekt Václav Kubec, vůdčí osobnost ateliéru StudioFinal, které se mj. věnuje venkovské architektuře, renovacím starých venkovských domů, obnově krajiny i projektům obnovy urbanistických celků, například náměstí a ulic venkovských městeček. „Architekt nechť je i akademicky vzdělán, tedy akademický architekt, ale neměla by se ztratit ta citlivá stopa jeho práce v krajině a v životopise takového tvůrce.“ Václav Kubec neteoretizuje. Účastní se projektů na obnovu náměstí v Chudenicích u Klatov, v místě a kraji, kde jako stavitel či architekt působil jeho strýc. Podílí se na obnově historických cest v okolí obce, jež se postupně změní v cyklotrasy nebo vycházkové stezky pro pěší. Cesty budou různého typu (polní, úvozová…) a podařilo se mu vystopovat a použít i různé historické cestářské technologie. Tak se od obnovy budov a ulic posouvá k obnově krajiny, tedy na hranici architektury krajinářské.
Velký důraz klade architekt Kubec na řemesla. A to například i při renovaci Kafkova domku ve Zlaté uličce na Pražském Hradě. „Řemeslník musí práci architekta posunout o kousek dál, podle své odbornosti a zkušeností,“ říká. Podle vlastních slov si velmi dobře rozumí se starostou Chudenic, který je také silně vrostlý do místa, kde žije. Legislativu a byrokracii při prosazování a uskutečňování projektů renovací nepovažuje za zásadní překážku. „Úřady mají před námi respekt. Jsme odborníci, architekti, umíme projektovat, argumentovat a obhájit navržená řešení,“ vysvětluje V. Kubec. Avšak u vesničanů, svých sousedů a známých, si už jako architekt tak dobře nestojí. „Není to tak, že by za mnou přišli poradit se, jak opravit fasádu, postavit garáž, co se střechou na stodolu… Já si musím všímat a vhodně nabízet svou práci. Na vsi lidé sami vědí nejlépe, jaká okna, pergoly, altánky si pořídí. Někdy mě dokonce nemají rádi. To když si kamarád na náměstí památkového centra zboural stodůlku a nahradil ji přístřeškem s plochou laminátovou střechou obrácenou do náměstí, které jsme právě renovovali podle historické dokumentace. Ví, že jsem architekt a poradím mu zadarmo – před úřadem jsem to napadl, teď mi nadává.“
Architekt koordinátor
Letos v létě se architekt Adam Wlazel s kolegyní Kateřinou Vídenovou vypravili s pojízdnou architektonickou kanceláří v karavanu na pouť po vesnicích Českomoravské vysočiny. Chtějí s místními lidmi pohovořit o architektuře, o jejich domcích, zahradách, záměrech. Pozvání k účasti na turné přijal i Václav Kubec. „Ta zastavení na náměstích, to bude jako pouť, taková atrakce. Přitom to nejde prezentovat jako ‚teď na vás tady spácháme dobro‘. Na vsi jde všechno nové mnohem pomaleji než třeba v Praze nebo na dálnici,“ sdělil svá očekávání časopisu ASB. Může vůbec architekt změnit vztah lidí, třeba i vesničanů, k architektuře, či spíše k místu, kde žijí, k veřejnému prostoru, který sdílejí? „To není věc architekta,“ odmítá V. Kubec. „Dříve se děti ve školách učily řemeslům a venkovským dovednostem. Věděly, jak zasadit strom, k čemu slouží cesta, jak vypadá krajina a proč. Dnes se ve školách pracuje s velice virtuálními záležitostmi. Což se promítá i do architektury. Moderní kuchyně se podobá pitevně, ve které by ten, kdo ji projektoval, snad ani nechtěl vařit.“
Soudobý architekt už si se zkušenostmi dědečka a strýce nevystačí. Stavební materiály a pracovní postupy kdysi přetrvávaly generace (dřevo, kámen, cihla, malta, omítka, kování), dnes se nové materiály, technologické postupy, strojní vybavení stavařů mění takřka rok od roku. Také pravidla, předpisy, normy a zákony. To vše by měl architekt znát a neustále znovu poznávat. Například zákon o energetické šetrnosti nových budov. Ten ovlivní tvar staveb, jejich umístění v terénu, použití materiálů, vnitřní dispozice, technologie topení, ohřevu vody, chlazení, větrání. „Dnes už architekt nemá šanci všechny potřebné znalosti pojmout praktickou zkušeností,“ připouští V. Kubec. „V současné době dostal velkou úlohu koordinátora řemesel, odborností, dodavatelů materiálu atd. On už v určité fázi stavby může být i brzdou.“ Návrh a realizace stavby se stávají kolektivním dílem. Architekt se spoléhá nejen na zedníky a fasádníky, ale i elektrikáře, topenáře, instalatéry, specialisty požární ochrany. Zná předpisy a umí jednat s úřady. Zůstává snad trochu umělcem, ale je také projektovým manažerem. Nicméně – kolik specialistů měl ve své huti Petr Parléř? A kdo vrchnosti prezentoval projekty, dokládal rozpočty a jednal s panovníky?
| Funkci architekta města v České republice využívá v různých formách přibližně 10 % měst. Většina těchto měst funkci využívá dlouhodobě a na jejich vnitřním i vnějším obrazu i urbanistické struktuře to bývá patrné – např. Litomyšl, Litoměřice a řada dalších. Ze zahraničních příkladů by bylo možné jmenovat Bern nebo malá městečka, jako je Monte Carasso, která mají městského architekta a na výsledek se pak nejen jezdí dívat celý svět, ale hlavně se v něm skvěle žije. Činnost architekta města vyžaduje vedle koncepčního myšlení, estetického cítění a dalších profesních dovedností a praktických znalostí také schopnost argumentace, koordinace i vyjednávání kompromisů, neboť požadavky na změny v území jsou charakteristické velkým počtem účastníků a často protichůdnými zájmy. Právě proto je činnost architekta města velmi potřebná, neboť jakékoli individuální projekty, byť od kvalitních autorů, musí být koordinovány se zájmy rozvoje města a musí dojít k potřebnému konsensu. I toto může být důvodem, proč řada měst funkci architekta města nevyužívá, neboť to mohou vnímat jako další komplikaci v nelítostném byrokratickém boji o dotace, investory a podobně. Dalším důvodem může být určitá bezradnost měst, jak s touto funkcí nakládat za situace legislativního vakua v této oblasti. Architekti obecně mohou dodržováním profesní etiky, odpovědností k profesi, společnosti i klientovi ovlivnit (a většinou i ovlivňují) prostředí měst pozitivním způsobem, ale je vhodné doplnit proces udržitelného rozvoje o jakéhosi nezávislého experta koordinátora – městského architekta, sledujícího základní koncepční linie, počínaje třeba barevností významných objektů, přes koncepci mobiliáře nebo prostupnosti území pro pěší a cyklisty až po stanovování regulativů a pravidel pro velké stavební soubory nebo významné komunikační uzly.
Marek Janatka |
Úřední osoba
Také proto není důvodu specializovaná studia architektury nějak podceňovat. Na sbírání potřebných zkušeností a znalostí praxí by dnes jeden život nestačil. Velmi důležitým aspektem formálního architektonického vzdělání jsou zkoušky, na jejichž základě architekt obdrží oficiální potvrzení, že je schopen a povolán k navrhování staveb. Neboť o spolehlivost, bezpečnost a správnou funkci nebo, jak se říká, trvalou udržitelnost staveb jde především, ať už si o umělecké stránce věci myslíme cokoliv. Odpovědnost za projekt není lehké břímě. Každý průšvih má však vždy nejméně dva pachatele: toho, kdo věc vymyslel, a toho, kdo ji schválil. A tak i veřejná správa využívá architektů. Osvícená pro své vize, plány a projekty a každá povinně pro procesy úředního schvalování vizí, plánů a projektů někoho jiného. Pro druhý citovaný účel ale architekta není nutně potřeba. Stavební zákon definuje veřejný zájem ve výstavbě. Proto stavební projekty procházejí určitým úředním procesem kontroly a schvalování. Dohledem nad výstavbou je pověřeno ministerstvo pro místní rozvoj jako ústřední orgán na úseku plánování a stavebního řádu. „Architekt je ten, kdo absolvoval určité vzdělání. Ministerstvo pro místní rozvoj si ale nevybírá pracovníky pro danou agendu podle konkrétního vzdělání či profese. Pro nás je důležitá autorizace, kterou projektant musí mít. Ty zajišťují Česká komora architektů a Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě,“ vysvětluje Martin Tunka, zástupce ředitele odboru územního plánování MMR, jinak též inženýr architekt. Ministr v obou komorách jmenuje autorizační radu a schvaluje autorizační řády. V ostatních záležitostech mají komory autoregulační mechanismy. Územní plány pak nemusejí být vytvářeny a schvalovány nutně architekty, ale vždy autorizovanými osobami.
Na architekty jako „úřední osoby“ ovšem sází hlavní město Praha. Přípravou nového územního plánu města pověřila (autorizovaného) architekta Romana Kouckého, jenž zastává funkci vedoucího Kanceláře metropolitního plánu Prahy. Roman Koucký je zpracovatelem nového územního plánu (ÚP). Dalších šest až osm architektů pracuje v odboru územního plánu pražského Magistrátu, který je pořizovatelem ÚP. Magistrát zpracoval zadání, ve kterém definoval, co se v ÚP bude řešit. Zadání bylo zveřejněno, úřad k němu obdržel 1 600 připomínek od dotčených orgánů a organizací, odborníků i veřejnosti. Tyto připomínky byly zapracovány, a jakmile bude zadání schváleno, bude předáno zpracovateli. Ten vytvoří návrh ÚP, jenž bude opět projednáván s městskými částmi, dotčenými orgány a organizacemi a také s veřejností. Připomínky budou opět vyhodnocovány. „Vyhodnocování je prací pořizovatele, ale ve spolupráci se zpracovatelem,“ vysvětluje, jak důležitá je spolupráce orgánu veřejné správy s architektem, Jitka Cvetlerová, ředitelka odboru územního plánu hlavního města Prahy. „Urbanista musí zástavbu umístit do krajiny. Musí pracovat s tím, že k zástavbě patří doprava, školy, obchody… To nemůže dělat ani architekt specializovaný na návrhy domů. Spolupráce musí fungovat. Architekt urbanista například při veřejném projednávání musí reagovat na otázky, poskytnout výklad, odpovídat na připomínky občanů.“
ÚP ovšem není realizační plán. Nezajišťuje například to, že se v určitém místě nezačne stavět, dokud tam nepovede silnice apod. Je to úřední dokument, souhrn pravidel, a kdo se do nich „vejde“, může stavět. Úkolem úředníka, byť by to byl architekt, není posuzovat, zda to, co se chce postavit, je také vkusné. „Architekt je autor návrhu, člověk, který projekt vytváří. On by měl mít svou hrdost a nepodléhat tolik investorům,“ říká Jitka Cvetlerová. „Na stavebních úřadech jsou lidé velice fundovaní, a oni mají velké problémy při přesvědčování architektů, že jejich návrh není vhodný.“ Ředitelka Cvetlerová v tomto směru upomíná na jeden z diskutovaných problémů: „Praze chybí funkce hlavního architekta. Takový kolektivní orgán, odborná skupina, která by projekty posuzovala.“
Autorizovaná autorita
Tyto poznámky svědčí o hledání nějakého funkčního kompromisu mezi oficiálním, formálním fungováním architektů ve službách veřejné správy s přesně danými pravomocemi, a jejich neformální autoritou danou odborností, rozhledem, profesionální zkušeností. Ve městech a zemích, kde podobné funkce existují, se často jedná o orgány poradní, které vydávají posudky a názory, k nimž přihlížejí oficiální místa při svých rozhodnutích. V Nizozemsku například existuje funkce státního (říšského) architekta, jemuž se předkládají návrhy veřejných staveb, a on k nim dává neformální posudky. Ty jsou ale všemi, kterých se projekt týká, vysoce respektovány. „Je to otázka profesionality architektů. Když si vezmete některé stavby u nás ze 70. a 80. let, jejich autoři často říkají: ‚to byl takový režim‘. Ne, nebyl to režim, je to v těch architektech. I za komunismu se daly stavět hezké a kvalitní věci,“ přitakává architekt Václav Kubec. Česká republika je prostřednictvím MMR a České komory architektů členem Evropského fóra politik architektury (EFAP). Je to mezinárodní sdružení, které podporuje a propaguje rozvoj architektury a stavební kultury v Evropě prostřednictvím veřejné správy a profesních organizací a podporuje i vzdělávání veřejnosti v oboru stavební kultury.
„Snahou většiny členů EFAP je zpracování národní politiky architektury, která by měla spojovat veřejné a profesní zájmy,“ vysvětluje architektka Hana Máchová z odboru územního plánování MMR. Fórum ve své činnosti navazuje na Rezoluci Rady EU o architektonické kvalitě v městském a venkovském prostředí a na Závěry Rady EU o architektuře: přínos kultury pro udržitelný rozvoj. ČR a ještě dalších 13 členských států připravují své národní politiky architektury, 15 zemí je má již zpracovány. Z nich pouze dvě, Francie a Švédsko, přijaly oficiální dokument formou nového zákona. Většinou však země uplatňují nelegislativní, komplexní přístup k politice architektury. „Tím je míněn oficiální dokument s globálním přístupem k architektuře, který definuje hlavní úkoly a cíle pro ochranu a podporu stavební kultury, zpravidla se týkají architektury, stavebnictví a urbanismu,“ vysvětluje H. Máchová. MMR loni nechalo vypracovat analýzu současného stavu stavební kultury, která plní úlohu zadání pro Politiku rozvoje stavební kultury – architektury. „Ministerstvo nyní připravuje dokument pro vládu. Ta na jeho základě rozhodne, zda bude ovlivňovat stavební kulturu jiným způsobem než doposud, jak a v čem,“ říká architektka Máchová. „Veřejná správa odpovídá za kvalitu veřejného prostoru a veřejných staveb. Ale není tu proto, aby říkala lidem, co jsou hezké stavby a jak se mají stavět,“ dodává k tomu Martin Tunka. „Za posledních dvacet let se města velice pozvedla. Byly realizovány velmi dobré stavby a samozřejmě i ty horší. Zvýšení stavební kultury se dosáhne pozitivní motivací, dobrými příklady, ne restrikcemi.“
JAN TESAŘ
FOTO: THINKSTOCK
Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.
