Anketa: Architekti pod drobnohledem

V anketě ASB se většinou ptáme architektů na jejich názory v oblasti aktuálního architektonického dění. V rámci stého čísla našeho časopisu jsme anketu pojali mírně netradičně. Oslovili jsme profesionály z jiných oborů a zeptali se jich na zkušenosti s profesí architekta. 

Otázka

Jaký je Váš názor na profesi architekta? Jaké máte s architekty osobní zkušenosti?

Marian Lisičan
stavbyvedoucí

Architekti kolem nás tvoří jak krásno klasického nebo novodobého designu, tak konstrukční řešení staveb. Obojí je složitá disciplína. Papír snese hodně teorie, pak přijde na řadu realita. Někdy se po nás žádá nemožné ihned a zázraky do tří dnů. Naštěstí se dá téměř vše řešit, a pokud je vůle na obou stranách, je to raz dva. V tom spočívá kouzlo spolupráce řemeslníka a projektanta. Více zakázek a méně času generuje chyby, na druhou stranu chybami se člověk učí, a tím i zraje. Mně osobně architekt vždy rozšířil pohled na věc a samotné dílo, za což jsem vděčný. V minulosti jsem měl zkušenosti spíše se staršími architekty. Jsou přátelští a většinou jim nevadí menší rada od řemeslníka. Pracoval jsem například na velké půdní vestavbě hotelových pokojů, které byly panem architektem navržené do detailu. Realita pak ale byla jiná, nebylo možné realizovat to přesně dle projektu. Před kontrolním dnem jsem pak pokoje rozkreslil přímo na podlahu vápnem, dle svého uvážení a možností prostoru. Pan architekt to zhodnotil, zakreslil a doladil. Prošlo to bez problémů a ještě jeden pokoj přibyl, což velmi potěšilo majitele hotelu. Všichni byli spokojeni a my mohli pokračovat v díle. Dnes realizuji stavbu s týmem mladých architektů, kteří se rozhodně nebojí nových technologií a neobvyklého designu. Na začátku stavby to mezi námi skřípalo, dnes už jde vše bez problémů, za což jsem moc rád. Práce by měla člověka těšit. 

Zora Grohmanová
akademická malířka

Vzpomínky na mého dědečka, architekta Antonína Engla, patří k těm nejsvětlejším v mém dětství. V jeho domácnosti jsem s krátkými přestávkami žila až do svých čtrnácti let. Brával mne na výstavy, koncerty nebo do kavárny Savoy, kde se pravidelně scházel s kolegy. Za jeho rýsovacím prknem stála obrovská knihovna, ze které mi půjčoval vzácné umělecké publikace. Myslím, že již tehdy se začala rýsovat moje výtvarná dráha. Architektura, zvláště pražská, mne vždy přitahovala. Jsem velmi citlivá k minulým i dnešním nešetrným až násilným zásahům do jedinečného pražského architektonického reliéfu. Někteří architekti se snaží formálně ohromit, nehledí na okolní přirozené prostředí a lidský rozměr. Neuvědomují si, že město a jeho prostor každodenně působí na jeho obyvatele a že velmi ovlivňují a formují jejich charakter.

Tomáš Švec
stavební inženýr

Často se setkávám s názory, že architekti navrhují „nerealistické a nesmyslné“ návrhy staveb. Že neví, co je to nosník, nosná zeď nebo základy a nemají ponětí, jak se stavba v praxi realizuje. Proč by to ale měl architekt vědět do takového detailu jako „stavař“? My stavaři jsme zakrnělí a navrhneme maximálně betonovou, zděnou nebo kombinovanou konstrukci. Největší architektonický prvek, který by stavař do nové stavby navrhl, by byl posun dveří nebo okna na atypické místo. Praktičnost, jednoduchost a cena na prvním místě. Architekti vytvářejí neotřelé, atypické a krásné konstrukce. Většinou. Dodávají stavebnictví novou dimenzi, nový impuls a čerstvou krev. Když mají alespoň základní znalosti o stavebnictví, jsou jejich návrhy většinou realizovatelné. Ale musí si za návrhem stát, dotáhnout projekt do konce a neskončit svou práci u studie (krásného barevného obrázku přinejlepším ve 3D, aby uchvátili investora). Prát se na jednáních, přesvědčovat stavaře a prosadit si svůj návrh. Bez nich by byla nynější výstavba fádní a jednolitá. Osobní zkušenosti s architekty mám smíšené. Dostal jsem se k návrhům u rekonstrukcí domů, které vůbec nerespektovaly nosnou konstrukci a byly nepoužitelné, ale i k návrhům, které nosnou konstrukci respektovaly a dokázaly do ní zasadit zajímavé komponenty. Bohužel se častěji stalo, že architekt měl za úkol navrhnout nové řešení, ale vyžádal si k tomu pouze staré výkresy a neměl zájem se na stavbu osobně podívat. Tyto návrhy většinou skončily nezdarem.

Peter Markovič
generální ředitel společnosti Xella

S architekty a projektanty spolupracujeme velmi úzce. Jsou to právě oni, jejichž práce dává materiálu tvar a život. Osobně jejich profesi vnímám jako jednu z těch, která významně utváří prostředí, ve kterém žijeme. Setkávám se s nimi na našich akcích pro odbornou veřejnost, veletrzích či při dalších příležitostech přímo na stavbách. Nejosobnější je pro mě asi naše architektonická soutěž pro studenty vysokých škol. Letos v Banské Štiavnici jsme uzavřeli již třiadvacátý ročník. Podporujeme kreativitu a odvahu budoucích architektů a umožňujeme jim získat hodnocení poroty složené z velkých jmen české a slovenské architektury. Během uplynulých ročníků jsme se přesvědčili, že úspěch v naší soutěži je také dobrým startem úspěšné kariéry mladých architektů.

Pavel Topinka
klempíř

Bez architektů bychom to měli my řemeslníci moc jednoduché a hlavně by na stavbách byla nuda. Takže za mě je architekt na stavbě docela důležitá osoba. Zkušenosti z praxe mám bohaté, hlavně se dvěma nejmenovanými kolegy z Prahy. Někdy se u jednání člověk i pobaví, když se třeba nemohou shodnout na provedení nějakého detailu. Dle mého názoru je ale vždy důležité, aby architekti věděli, co chtějí, a nenechali si do toho moc mluvit od investorů, na druhou stranu si některé nemožnosti nechali od řemeslníka vysvětlit a třeba i rozmluvit.

Petr Janiš
vzduchotechnik, pedagog

Firma, ve které jsem kdysi pracoval, postavila v devadesátých letech hotel. Při prohlídce novostavby jsem se pozastavil nad tím, že přes horní část velkého okna v parteru vede vodovodní potrubí. Na můj dotaz architekt shovívavě sdělil, že „budova pozdvihuje sukénku“. V tu chvíli jsem si vytvořil jednoznačně záporný pohled na namyšleného umělce. Několik let na to se ale z mé dcery začala líhnout budoucí architektka. To přineslo vzpomínky na mé vlastní rozhodování mezi architekturou a strojařinou v sedm­desátých letech (strojařina nakonec zvítězila). Některé předměty, kterými musela dcera během studií na Fakultě architektury ČVUT projít, mě nadchly (například pozemní stavitelství, TZB nebo ateliéry) a snažil jsem se jí s mými znalostmi občas pomáhat. Některé předměty mě naopak odpuzovaly a pouze jsem dceři z povzdálí držel palce, aby školu zvládla (což se nakonec podařilo). Výsledek: práci architekta, stejně jako kteréhokoli designéra, obdivuji. Je to spojení technických znalostí s uměním. V praktickém životě by si nikdo, ať už investor, stavař, technik nebo architekt, neměl hrát takzvaně na nejchytřejšího. Mám svůj rozum a vkus, ale rád vyslechnu a zaplatím za názor odborníka. Nakonec se stejně rozhodnu sám. Architekt mi ovšem může dát inspiraci a nápady, o kterých se mi ani nesnilo.

Tereza Janišová
Foto: archiv responentů, Xella

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB 3/2018.