Anketa: Architektura a veřejnost?

Má při tvorbě architektury větší vliv architekt, či investor? Jak se v urbanistické struktuře zrcadlí rozdělení moci a vlivu ve společnosti? Do jaké míry se na formování prostředí podílí veřejnost? Jen několik příkladů aktuálních témat dnešní doby, nad kterými stále visí mnoho otazníků.

Otázka: Jak ovlivňuje architektura veřejnost a jak veřejnost ovlivňuje architekturu?

Zdeněk Rothbauer

architekt

Pravdivá známá poučka: Architektura je obrazem společnosti. Architekt pracuje na společenskou objednávku a objednatel, který vkládá investiční prostředky, se nepřímo podílí na výsledku a architektonické úrovni svého záměru. Tento investor, ať je to jedinec, zástupce státu, nebo skupina lidí, je pod vlivem všeobecného mínění, které se utváří podle úrovně demokratického diskursu, střetu odborných názorů, nebo i vlivu politických soubojů. Architekt je asi jako Giordano Bruno – měl by hájit a tvořit podle svých nejlepších odborných a uměleckých schopností. Když to dobře dopadne, přispěje tak ke kultivaci názoru společnosti na architekturu jako takovou.

Petr Návrat
IPR Praha

Architektky a architekti mohou výrazně ovlivnit celou společnost. Nejde jen o smyslové potěšení z estetiky, které utváří naše prožitky, náladu a motivaci. Kompozice zásadně ovlivňuje naše chování v prostoru, míru a podobu naší interakce s ostatními. V měřítku celého města pak urbanistická struktura a ztvárnění jednotlivých budov znázorňuje rozdělení moci, jakousi mapu významnosti a vlivu ve společnosti, která se během staletí neustále překresluje.

Reality politického vlivu a ekonomické moci však často staví architekty do obtížné situace. Jak zohlednit nejen požadavek platícího klienta, ale i potřeby a aspirace budoucích uživatelek a uživatelů? Modernistická sídliště jsou extrémním příkladem architektury, která nahradila potřeby uživatelů za shora nadiktované technické standardy. Poučili jsme se dostatečně? Pokud mají lidé cítit sounáležitost s místem, ve kterém žijí, přijmout za něj zodpovědnost, pak musí být ve správnou chvíli přizváni, aby se účastnili na jeho tvorbě. Kromě estetického a funkčního tak je na architekturu kladen i požadavek demokratičnosti. Ten ji dělá skutečně vnímavou a společensky zodpovědnou.

Eliška Křížová
architektka

Mnoho lidí má pocit, že prostředí, ve kterém žijí, na ně nemá vliv. Já jsem již od dob svých studií plně přesvědčena o tom, že veřejnost a architektura na sobě navzájem nechávají stopy. V práci se pak každý den přesvědčuji o této pravdě. Architektura ovlivňuje každého, jelikož je všude kolem nás a tvaruje prostředí, ve kterém se běžně pohybujeme. Ať jste ve městě, nebo žijete jako digitální nomádi jen v karavanu. Když jdete klidným náměstím nebo rušnou ulicí, když procházíte kolem předzahrádek restaurací nabitých hosty, nebo pracujete v kanceláři s výhledem do parku. To všechno ve vás nechá nějaký dojem, ať už špatný nebo naopak skvělý. A není to jen architektura, nýbrž veřejnost sama a její aktivní spolupráce s prostorem. Právě veřejnost rozhoduje – mnohdy nevědomky – o tom, zda bude prostor plně využíván, nebo zavržen jako nevyhovující potřebám. A nemluvím jen o prostoru v okolí budov, nýbrž i uvnitř. Stavby pro veřejnost jsou toho jednoznačným příkladem.

Adam Švejda
IPR Praha

Architektura pochopitelně ovlivňuje emoce a chování lidí do velké míry: ať už mluvíme o budovách nákupních center, které svým uspořádáním nutí zákazníky míjet a registrovat další a další výlohy či regály, anebo z opačného pólu o nápaditě a přívětivě vytvořených parcích či vnitroblocích, které pomáhají ustavovat a stmelovat místní komunitu.

Obecně mám za to, že architektura musí v první řadě veřejnosti správným způsobem sloužit. Má být praktická a uživatelsky příjemná – aby lidem usnadňovala jejich každodenní provoz a zároveň pomáhala šetřit zdroje. Nedávno mě zaujalo, jak Rem Koolhaas vyslovil ocenění Bjarku Ingelsovi: vyzdvihl, že dokáže dělat skvělou architekturu, aniž by zasahoval do něčích komfortních zón. To je myslím jedním z úkolů architektury. Tím se dostáváme ke druhé polovině otázky: veřejnost má rozhodně právo své „komfortní zóny“ formovat a hájit. I proto považuji za důležité, aby se participace obyvatel stala v českých městech běžným jevem.

TEXT: TEREZA JANIŠOVÁ
FOTO: archiv RESPONDENTŮ, Ondřej Tuček