Anketa: profese architekta PŘED a PO studiu

Přechod mezi vysokoškolským a po-vysokoškolským světem je pro většinu lidí zkušeností mazající iluze. Architekti a urbanisté nejsou výjimkou.

Otázka

Jak jste se dívali na profesi architekta PŘED a PO dokončení vašich studií? Co pro vás bylo po vkročení do praxe nejpřekvapivějším zjištěním a jak vnímáte architektonickou branži nyní?

Kateřina Čechová

urbanistka

Za svůj ostrý vstup do praxe a zároveň náraz do reality považuji rok 2012, kdy jsem se po letech studia i práce v zahraničí vrátila do Prahy. Pamatuji si živě svou tehdejší představu, že úsilí vložené do studia urbanismu se mi vyplatí: Praha objektivně vzato potřebovala urbanisty jako sůl. Pravděpodobně mi tady utrhnou ruce, říkala jsem si. A taky si vybavuji ten moment, kdy mi došlo, že Praha není „alfa městem“ – urbanismus byl jakousi příliš jemnou až bizarní specializací, něco jako kardiochirurgie, zabývající se výhradně levou srdeční komorou. V Šanghaji možná dobrý, ale v Praze? Architektonické kanceláře si ještě čerstvě pamatovaly ekonomickou krizi a jen pomalu se poohlížely po nových lidech. Řada pracovních pohovorů proběhla podle scénáře: „Zajímá nás, kdo jste a co umíte, ale práci pro vás nemáme a zaplatit vás neumíme, ozveme se za půl roku, jo?“ V současnosti se živím urbanismem a taky dalšími aktivitami, které bych dříve považovala za svůj koníček. Spíše než svým nadpozemským schopnostem to však připisuji onomu neuvěřitelnému posunu, který se za tu relativně krátkou dobu pěti let v tuzemských úvahách o rozvoji měst a zejména v místní praxi uskutečnil. Paleta pracovních nabídek nejen v urbanismu, ale v mnoha hraničních oborech architektury je nyní neskonale barevnější. Pražská technika mě před lety připravovala na jednu jedinou možnou kariérní dráhu. Zahraniční „trénink“ mi ukázal, že neexistuje jen jedna správná cesta, jak být architektkou. Teď po letech jako bych konečně měla možnost tento poznatek zakusit i v tuzemské praxi.

Marek Obtulovič

architekt

Pracoval jsem v několika ateliérech během školy, takže jsem již měl nějakou představu o realitě. Přechod do praxe tedy pro mě neznamenal příliš zásadní změnu. Několik věcí mě ale i přesto překvapilo. Zdlouhavost procesu vzniku komplexní projektové dokumentace, složitost získání územního nebo stavebního povolení a vleklý stavební proces. Architektura a stavitelství se dnes stávají přehnaným vědním oborem, v němž mizí selský rozum. Stavby jsou složitější, dražší a ne vždy je to ku prospěchu věci. Škola člověka nenaučí, jak vést projekt a jednat s klienty. Upřímný vztah mezi klientem a architektem je základ, bez kterého se nedá stavba dotáhnout do zdárného konce. Možnost vytvářet kvalitní architekturu se dnes určitě lepší, a to jak v České republice, tak i ve Vietnamu, kde nyní žiju. V rámci ČR je oproti Vietnamu lepší osvěta kvalitní architektury přes média. Zároveň zde ale člověk vidí i nekvalitní příklady, které stav architektury negativně ovlivňují. Dělat nekvalitní projekty je stále snazší a výnosnější. Projektanti nemusí do takových projektů vkládat větší úsilí, raději zvolí cestu pohodlnosti a nechají si to zaplatit. Architektura je reflexí společnosti. Pokud se člověk rozhlédne po kultuře dnešního stavění v Evropě, tak tento vztah mezi architekturou a uvědomělostí společnosti vypozoruje. Myslím si, že architekt by měl být vizionář a optimista. Pozitivně přispět svým dílem společnosti. Architektura je mocným nástrojem, schopným měnit životní prostředí k lepšímu.

Nikol Karabcová

architektka

Do vysokoškolských lavic jsem vstoupila s poměrně naivní vidinou architekta, jakožto člověka navrhujícího domy, možná města. Asi mi v té době nedocházela šířka spektra zaměření, kterým se člověk po vystudování oboru, jako je architektura a urbanismus, může věnovat. A přitom je to nakonec jedna z nejdůležitějších věcí, kterou si dle mého soudu člověk ze školy odnáší – znalost okruhů, ve kterých se můžete realizovat. Pro mne samotnou to znamenalo odklon od čisté architektury k participaci a plánování s veřejností. K oboru, o kterém jsem při nástupu na školu neměla ani tušení, že by se mu architekt mohl a možná i měl věnovat. Překvapivá pro mne byla a mnohdy stále jsou klasická témata typu nástupní a nejen nástupní plat pro začínající architekty a z jiného soudku tolik opakované klišé, jak moc důležitá může být práce pro rozumného klienta. Je však nutno říci, že ačkoli je mé vkročení do praxe poměrně čerstvé, měla jsem již skrze školní ateliéry možnost nakouknout pod pokličku onoho „dospělého světa“. V momentě, kdy vaši kantoři dokončují již x-tou verzi stavebních předpisů a další válčí o možný budoucí metropolitní plán, iluze o tom, jaký onen svět architektury a urbanismu vlastně bude, vás začnou opouštět poměrně brzy. Troufám si říct, že možná až příliš brzy. To však nic nemění na faktu, že člověk s určitou optimistickou naivitou nebo řekněme spíše ideálem do tohoto procesu vstoupit musí. Mám dokonce za to, že je to jeden z předpokladů pro to, aby architekt mohl dělat svou práci dobře.

Tomáš Havlíček

architekt

Nejpřekvapivější zjištění? Že se domy nestavějí z cihel, ale z peněz. Že asi nejsem tak dobrý, jak jsem si myslel. Že má někdo jiný názor a mně někdy chybí argumentační převaha… Chci říct, že to není jen kreslení si a vymýšlení s klapkami na očích, ale také, a hlavně, že stavění domů je dialog, kde různí aktéři mají různé cíle… Na naši branži se dívám se zaujetím a těším se, čím mě zase kolegové překvapí. Míněno samozřejmě v tom nejlepším slova smyslu. Mám v našem rybníku pár favoritů, kteří nikdy nezklamou. Narodil jsem se de facto v architektonickém ateliéru. Takže architekturu (ač to slovo často nepoužívám) vidím ze všeho nejvíce jako normální, ale velmi zábavné a taky zodpovědné řemeslo.

Petr Uhlík

architekt

Až do nástupu na vysokou školu byla pro mne profese architekta zcela nepopsaným čistým listem. Pocházím z venkovské zemědělské rodiny a o tom, jak to chodí v profesi architekta, jsem neměl ani tušení. K architektuře jsem se dostal celkem náhodou. Rozhodně pro mě nebyla mým vysněným oborem. Nějakou představu jsem si začal vytvářet až během studia, kdy postupně přichází poznání, že se jedná o velmi komplexní a obsáhlý obor a samotná „organizace prostoru a hmoty“ je pouhým zlomkem celé profese. Školu jsem absolvoval v 90. letech. Plni optimismu jsme po škole skočili s kamarádem rovnýma nohama do samostatné praxe. Pracovali jsme téměř nepřetržitě za minimální honorář, ale věřili jsme, že brzy bude lépe. Po pár letech jsme byli zaskočeni tím, že se situace zlepšuje jen velmi pomalu. Ačkoli se obecný problém role architektury v naší společnosti zlepšuje, je naše profese stále vnímána jako „elitní“ nadstandard. Stále není chápána jako neoddělitelná součást života naší společnosti, musí bojovat o své místo, smysl a prostor, což se samozřejmě odráží do každodenní praxe. To vyžaduje, aby architekti do značné míry přijali roli propagátorů a obhájců naší profese. Bohužel v tom jsme úspěšní zatím jen omezeně. Chybí nám energie na formulaci jasných témat, která by vtáhla společnost do diskuse. K tomu je nutná vnitroprofesní diskuse, která je stále nedostatečná. Já sám vím o svém deficitu v této věci a obdivuji kolegy, kteří to při své praxi dokážou.

TEXT: TEREZA JANIŠOVÁ, Utar z české Wikipedie

FOTO: ARCHIV RESPONDENTŮ, 

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB 4/2017.