Anketa: Úskalí návrhu vzduchotechnických systémů
K návrhu vzduchotechnických systémů se váže řada závazných i doporučujících předpisů, které upřesňují požadavky na průtok přiváděného vzduchu. Základní hygienické požadavky jsou formulovány v zákonech, nařízeních vlády, vyhláškách ministerstev i v normách ČSN. Předpisy se vztahují k typu budovy – nejpřesněji jsou definovány požadavky pro pracovní prostředí (nařízení vlády č. 361/2007 Sb.). Pro ostatní typy budov závazné požadavky často stanoveny nejsou nebo existují pouze doporučení pro návrh uváděná v technických normách (například pro obytné budovy).
1. S jakými problémy se setkáváte při návrhu vzduchotechnických systémů, zejména při stanovení potřebného množství přiváděného vzduchu?
2. Jak hodnotíte předpisy související s návrhem vzduchotechnických zařízení? Ve které oblasti požadavky chybějí, nebo je nepřehledná situace?
Ing. Antonín Kašpar
LUFT PROJEKT, s. r. o.
1. V současné době vnímám jakási pravidla (hygienické vyhlášky) pouze v požadavcích na pracovní prostředí. Tato pravidla se uplatňují i pro návrh obchodních a zábavních objektů, kde je však zbytečný prostor pro manipulaci s čísly, zejména při použití termínu „čistá podlahová plocha“ na osobu. U obytných budov pak máme návod, jakou hygienickou dávku použít na jednu toaletu, sprchu a podobně, pro trvalé větrání jsou však tyto hodnoty zbytečně vysoké.
2. Řekl bych, že problém lze rozdělit na dvě části. První věc je platnost jednotlivých předpisů: stává se, že v různých předpisech či vyhláškách jsou uváděny rozdílné požadavky. Nezbývá než se rozhodnout, který požadavek bude při návrhu preferován. Normy se většinou pokládají pouze za doporučení, a je tedy problém přesvědčit investora nebo i kolegy z oboru, že jsou směrodatné. Samostatnou kapitolou je pak přejímání norem v anglickém jazyce. To považuji za vážný problém. Většina lidí v oboru dnes nevládne ani běžnou angličtinou, natož odbornou. Jak tedy nastudovat tyto předpisy a shodnout se na jejich výkladu? Při mé nedávné návštěvě stavebního ateliéru se ukázalo, jaký problém nastal, když hlavní inženýr potřeboval mít k dispozici překlad jedné normy. Každý ze zúčastněných měl nastudovanou pouze příslušnou tabulku z přílohy, překlad kompletního textu normy chyběl a o jeho obsahu neměl nikdo žádné povědomí.
Druhým problémem je absence některých předpisů. V řadě oblastí jsou hluchá místa, nejhorší situace je asi ve zdravotnických provozech. Většina mých kolegů včetně mě pracuje s několika informacemi ze SUKLu a se sborníkem Zdravoprojektu z roku 1991, který od nás přebírají i mladší projektanti – bohužel i v něm mnoho informací chybí. V současné době, kdy jsou úspory nákladů hlavním tématem, se pak bohužel některé technické návrhy těžko obhajují. V krizových momentech nezbývá než se uchýlit k zahraničním, především německým předpisům. To je situace podle mého názoru neúnosná, volající po rychlé změně. Bez jasných pravidel se totiž neobejdeme.
Barbora Hrdinová
ThermWet, s. r. o.
1. Naše návrhové postupy vycházejí z doporučovaných hodnot stanovených stavebním zákonem a jeho vyhláškami. Rekuperační systém je seřizován přibližně tak, aby na střední výkon odpovídal doporučovaným hodnotám. Má možnost také výkon zvyšovat či snižovat, a to podle zařazených čidel kvality vzduchu (čidla vlhkosti, CO2 apod.).
2. V legislativě jednoznačně chybí definice požadavků na kvalitu vzduchu v obývaných rodinných domech, respektive i popis jak takových hodnot dosahovat. Setkáváme se s tvrzeními typu, že dřevostavby dýchají a není potřeba je řízeně větrat. Investoři mnohdy nechápou, že náklady, které ušetří na vytápění při lepším zateplení a utěsněním obálky domu, ztratí při větrání okny. V horším případě pak nevětrají a dramaticky zhoršují vnitřní klima v domě. Teplo získávané rekuperací je momentálně na nejvyšším stupni v hierarchii způsobů větrání, ale chápeme, že ne všichni investoři se rozhodnou pro systém, který je cenově srovnatelný s otopným. Nicméně čím rychleji se podaří implementovat do legislativy souvztažnost mezi potřebou vytápění a větrání (čím menší je potřeba energie na vytápění, tím logičtější je instalace nuceného větrání se zpětným ziskem tepla), tím lépe pro všechny. Je třeba zvýšit informovanost o nových technologiích a dosáhnout funkčního souladu jednotlivých profesí. Velkou roli v tom bude hrát stavební úřad, který má již před zahájením stavby možnost upozornit investory na požadavky týkající se větrání. Z praxe víme, že doposud se tak neděje a projekt větrání se k novým žádostem o stavbu nebo celkovou rekonstrukci mnohdy nevyžaduje.
Ing. Jiří Petlach
Petlach TZB, s. r. o.
1. V návrhu potřebného množství větracího vzduchu obecně nevidím velké problémy, i když legislativní nařízení jsou poměrně nepřehledná, a ani ti, kteří je mají uplatňovat (státní správa) se v nich příliš nevyznají. Problém je snad pouze u uplatňování vyhlášky č. 6/2003 Sb., kde není uvedeno množství větracího vzduchu a upřesnění, jakých prostor se požadavky týkají. Tyto požadavky je v některých případech těžké aplikovat na vyhlášky ostatní (viz 361/2007 Sb.). Rozum zůstává stát nad požadavkem vyhlášky 361/2007 Sb., kdy k zajištění zdravého pracovního prostředí při teplotách do 0 °C stačí přívod 25 m3/h venkovního vzduchu, nad 0 °C již 50 m3/h, a to při stejné produkci vnitřních škodlivin. Nicméně věřím, že zkušený architekt a projektant si i s tímto problém dokáže poradit – nikdo přece nechce za sebou nechat stavbu, kterou nelze užívat. Kéž by takto racionálně uvažovali i ti, kteří se někdy snaží aplikovat svůj nesprávný náhled na danou problematiku a stavby se pak nesmyslně prodražují.
Jiná situace je bohužel v případě požadované vlhkosti vnitřního prostředí. Například za předpokladu dodržení optimální teploty vnitřního prostředí 22 ±2 °C pro administrativní budovu a požadavku na relativní vlhkost ve vnitřním prostředí 30 % je rozptyl v absolutní vlhkosti 1,5 g/kgs.v. (suchého vzduchu). V tomto vidím velkou nejednoznačnost.
2. V oblasti českých norem a při přebírání norem Evropské unie je situace velmi nepřehledná, a to z následujících důvodů: Evropská komise pro normalizaci v krátké době vydala poměrně velké množství norem, které se však v některých případech na sebe nevážou. Dalším problémem je i struktura evropských norem. Zatímco jedna část norem spíše určuje směry, kterými by se měl daný problém ubírat, a předpokládá, že konkrétní propracování bude předmětem národních dodatků, druhá část je poměrně detailně propracována a taxativně vyžaduje i řešení, která v České republice nejsou obvyklá a jsou i energeticky náročná (viz ČSN EN 15779). Některé ČSN EN jsou dostupné pouze v anglickém jazyce a méně jazykově zdatní technici jsou v nevýhodě, protože přesný právní výklad někdy bývá problém i pro profesionálního překladatele. Stávající ČSN a ON jsou pořád v platnosti, protože je nemá kdo zrušit, takže v současné době u některých problémů existuje dvojí výklad. Při překladu norem ČSN EN do češtiny se musí přesně dodržet původní anglický text, i když pak některé odstavce odporují v našich podmínkách a zvyklostech předcházejícím ustanovením. V národním dodatku je sice možno text normy upřesnit (zpřísnit), ale ne významově měnit. Abychom se vyhnuli problémům, je vhodné předem stanovit, podle které normy je daná dokumentace zpracována, v ideálním případě uvést i konkrétní odstavec. Omezit odkaz na pouhou dokumentaci zpracovanou podle platných ČSN a ČSN EN by pak v případě pozdějších reklamací bylo z právního hlediska cestou do pekel.
Ing. Ladislav Váňa
KLIMA PROJEKT, s. r. o.
1. Každý projekt je svým způsobem specifický a přináší řadu problémů, se kterými si musí projektant poradit. Zejména při návrhu vzduchotechnických systémů ve výrobních prostorách je často obtížné domluvit se s investorem na množství větracího vzduchu. Investor má ve většině případů pochopitelně představu co nejmenšího vzduchotechnického zařízení, a to mnohdy bez ohledu na požadavky zaměstnanců, hygieny a zkušeností odborníků. V současných předpisech prakticky nikde není možné najít oporu pro opodstatněnou požadovanou výměnu vzduchu, tak aby to vyhovovalo hygienickým předpisům.
2. Situace v předpisech pro návrhy vzduchotechnických zařízení je podle mého názoru ve velké míře nepřehledná. V některých případech není zcela jasné, zda je vydaná nová ČSN závazná, nebo jen doporučená. Takovéto nejasnosti pak můžou v praxi při projektování konkrétních návrhů vzduchotechniky způsobovat problémy.
Kvalitní vzduchotechnika je však nedílnou součástí vnitřního prostředí každého pracoviště, zejména ve výrobních prostorách. Čím dál více zaměstnavatelů si tuto skutečnost začíná uvědomovat, což je první krok pro zajištění co nejlepších podmínek pro práci svých zaměstnanců.
I
ng. Ivan Cifrinec, MBA, Jiří Štěpán
ELEKTRODESIGN ventilátory, spol. s r. o.
1. Při zadávání požadavků investora na provoz budovy z hlediska větrání jsou tyto požadavky často buď minimalizovány, nebo naopak technicky přeceňovány. Projektant je pak musí sladit s požadavky hygienickými, přihlédnout na ekonomii provozu, energetickou náročnost, prostorové požadavky a na co nejoptimálnější umístění vzduchotechnických systémů v budově. Sjednotit tyto požadavky s investorem a architektem stavby není vždy jednoduché. Důležité je získat dostatečné vstupní podklady pro dimenzování – vzduchové výkony s ohledem na dispozice místností (počet osob, technické vybavení výpočetní technikou, vnitřní zisky od technologií, zisky sluneční radiací atd.). Informace pro jednotlivé místnosti pak slouží jako podklad pro rozdělení na jednotlivé sekce větrání, zařízení a vzduchové výkony. Dále se tyto údaje použijí pro stanovení výkonů zařízení, s návrhem jednotlivých sestav klimatizačních jednotek, podle požadavků na předepsané mikroklima. Tyto dispozice během práce na projektu někdy i zásadně mění. Výměny vzduchu navržené podle hygienických předpisů a doporučení se konzultují s hygienikem a případně se pak dodatečně upravují dávky vzduchu, podle jeho požadavků. Toto je příklad vcelku ideálního postupu při návrhu větrání. Investor má však obyčejně zcela jiné představy než hygienik. Podle využití stavby, například při pronájmu dalším subjektům, nepožaduje například zpětné využití tepla, protože provozní náklady, které pak ponese provozovatel, investora nezajímají. Úsporné systémy pak investor požaduje nahradit co nejjednoduššími zařízeními, která jsou sice z hlediska pořizovacích nákladů výhodnější, avšak z hlediska nákladů provozních daleko nákladnější.
Jiným příkladem je požadavek na maximální snížení investičních nákladů subdodavatelem s dopadem na záměnu výrobkové základny, a tím i na standardy celého systému větrání. Například v projektu velké kuchyně, kde nad varnou technologií byly navrženy indukční zákryty s ohledem na množství vzduchu požadované normou, došlo subdodavatelem k záměně těchto zákrytů na zákryty obyčejné, akumulační, u kterých bylo potřeba navýšit vzduchový výkon. Ten však už stávajícím zařízením nebylo možné zajistit s ohledem na velikost strojovny, trasy potrubních rozvodů a podobně. V konečném důsledku na to doplatí nejen technické řešení navržené projektantem, ale i řešení ekonomické, především s ohledem na provoz větrání celé budovy.
2. Množství vzduchu pro pracovní prostředí je jednoznačně dáno nařízením vlády 361/2007 Sb. a nařízením vlády 68/2010 Sb. O požadovaném množství vzduchu pro pobytové místnosti vyhláška č. 6/2003 neinformuje, proto zde projektanti často používají Pettenkoferovo pravidlo (30 m3/h), případně lze použít ČSN EN 13779 (Větrání nebytových budov. Základní požadavky na větrací a klimatizační systémy). Pro bytové prostředí pak platí ČSN EN 15 665 Z1 (Větrání budov. Stanovení výkonových kritérií pro větrací systémy obytných budov). Pro větrání garáží ČSN 73 6058 (Jednotlivé, řadové a hromadné garáže). Pro zdravotnictví by bylo dobré přijmout nové předpisy (např. převzetím norem DIN), protože v současnosti nezbývá než vycházet z Typizační směrnice pro projektování zdravotnických staveb vydané Zdravoprojektem, která je ovšem již poměrně zastaralá.
Velkým problémem bývá rovněž direktivně stanovená minimální vlhkost vzduchu. A to jak pro pracovní prostředí, tak i pro pobytové místnosti. Splnění požadavků z platných předpisů znamená v praxi instalaci zvlhčovačů, což představuje jednak vysoké investiční náklady, ale hlavně pak i vyšší náklady provozní. Pro jejich výši proto nejsou tato zařízení obvykle provozována, i když jsou zvlhčovače již nainstalované.
Anketu připravila Petra Šťávová.
Foto: ELEKTRODESIGN ventilátory, Vaisala, Wolf
Článek byl uveřejněn v časopisu TZB HAUSTECHNIK.
