Anketa: Ideální veřejný prostor pro děti. Není komplikovaný a nabízí různorodé aktivity

Parky, lesoparky, náměstí, ulice, dětská hřiště, sportoviště. Pandemie podtrhla zásadní význam veřejných prostranství našich měst a obcí. Během domácí izolace vzrostla potřeba venkovních prostor dostupných v blízkosti bydliště, prověřila se rovněž funkčnost těchto míst.

Jejich kvalita zásadním způsobem předurčuje možnosti využití i míru spokojenosti a sounáležitosti obyvatel s místem, ve kterém žijí. Jaké prostory potřebují děti pro svůj správný vývoj? Jsou veřejné prostory a dětská hřiště navrhovány s ohledem na potřeby dětí, rodičů a v návaznosti na kontext místa? Proč se staví od Aše po Jablunkov stále stejná hřiště s identickým vybavením? Jak by měl vypadat veřejný prostor, který dobře slouží všem uživatelům včetně dětí?

Petr Lešek

architekt, spoluzakladatel ateliéru Projektil, místopředseda ČKA

Ideální veřejný prostor, který slouží všem uživatelům včetně dětí, překvapivě vůbec není komplikovaný a investičně náročný. Během pandemické doby byl v mém okolí nejvíce užíván štěrkový plácek 20 × 40 metrů se dvěma brankami bez sítí.

Senioři zde hráli pétanque, děti fotbal a honěnou, rodiny badminton a fresbee, dospělí si natáhli síť a zahráli si volejbal i nohejbal, probíhal zde i trénink softbalu. Do štěrku děti kreslily klackem. Při velkých deštích se zde pomalu vsakovala voda a vytvořila louže, které ke hrám také nejsou k zahození. V zimě louže zamrzly a byla tu skluzavka a místo pro sněhuláky. Okolí hřiště město jednou za rok poseká.

Mnohem důležitější u tohoto plácku je jeho poloha. Je v hodně otevřeném vnitrobloku, daleko od rušné silnice, se stromy, které ho stíní, a kostelíkem, který mu propůjčuje identitu. Je to hřiště „u kostela“.

Proč takových míst není více? Přiznám se, že to netuším. Možná je silná loby prodejců různých herních udělátek nebo loby umělohmotných povrchů, „o které není potřeba se starat“. Možná chtějí samosprávy na všechno bezpečnostní certifikáty, protože se bojí rodičů s právnickým vzděláním.

Anebo se ve městech přístup k veřejným prostorům řídí heslem: buď to uděláme „epes rádes“, anebo nebudeme dělat nic. Štěrkové hřiště je málo atraktivní do předvolebních letáků o úspěších aktuálního vedení. Naopak fotky pestrobarevných umělohmotných povrchů jsou výrazné a politik má pocit, že si takovou fotku všichni zapamatují, i když bude vedle reklamy na slevy v supermarketu.

Co s tím? Více aktivních občanů do politiky, kteří stojí o víc než jen být za  čtyři roky znovu zvoleni. Ustavit městské architekty, kteří budou vidět a budou nabízet podobná ideální řešení. Nebo vydávat černobílé městské zpravodaje. J

Ideální veřejný prostor není komplikovaný a investičně náročný.

Mirjana Petrik

architektka, zakladatelka spolku Město přátelské dětem a platformy Architektura dětem, vyučuje na FA ČVUT 

Určitě záleží na tom, o jaký typ veřejného prostoru se jedná – jiné parametry by měl plnit veřejný park a jiné zase městská ulice, třeba nákupní třída. Obecně se dá říct, že veřejný prostor, který má dobře sloužit různým skupinám uživatel, by také měl nabídnout různorodou nabídku aktivit/činností.

Rodič s dvouletým dítětem má odlišné potřeby a požadavky na prostor než třeba skupina teenagerek nebo třeba pracující žena o obědové pauze či pár důchodců na procházce. Dobře fungující veřejný prostor by měl být dobře dostupný, pěšky i dopravou, přístupný pro všechny uživatele včetně dětí, teenagerů a osob s omezenou schopností pohybu a orientace. To místo by mělo být bezpečné a přehledné, tak aby se i děti v něm mohly pohybovat a pobývat samostatně bez dohledu rodičů.

Nabídka aktivit, hry a relaxace by měla být pestrá a různorodá. Ideální hřiště pro děti je třeba nábřeží řeky nebo les. V městském kontextu tuto roli může plnit udržovaná městská divočina nebo tzv. adventure playground – hřiště, které dětem nabídne spoustu různých volných prvků a materiálů, pomocí kterých si děti samy mohou postavit/utvořit prostor pro hru dle svých představ.

Pro starší děti jsou důležitá místa ve veřejném prostoru, jejichž primární funkce nebyla určena ke hře (např. sousedské nároží, plácek u „pomníku“), která dětmi byla objevena a osvojena, tzv. místa nalezená. Tato místa jsou velmi důležitá, díky nim se děti stávají součástí městského dění a je třeba tuto jejich funkci podpořit např. doplněním vhodného mobiliáře, který svým ztvárněním bude mířit na tyto nejmladší obyvatele.

Veřejný prostor by měl nabízet různorodou škálu aktivit.

Lukáš Gavlovský

umělec, sochař, tvůrce autorských dětských hřišť

Netroufám si tvrdit, že bych dokázal navrhnout ideální herní prostor pro děti. Na to je svět příliš rozmanitý a plný proměn. Snažím se v něm tedy tvořit, neopakovat se příliš, a pokud to situace a povaha zadavatele dovolí, nabídnout dětem skrze svá díla trochu „divočiny“. Je vzácná, protože se vymyká kontrole a my dospělí máme kontrolu rádi.

Těší mě, když se místo určené pro koncentraci dětských her stává prostorem jedinečným, překvapivým a provedené řemeslo není ostuda. Táhne mě to k surovému dřevu, kamenům a hlíně. Je to asi dáno náturou vypěstovanou ve svobodných dětských letech, kdy jsem rád utíkal do lesa. S nadšením pozoruju, že děti ještě stále milují klacky, vytváření úkrytů a pískoviště zamíchané nejlíp s vodou.

I technicky pojaté hřiště může být paráda, jen na něm většinou není co vzít do ruky, čím házet a co proměnit ve své vlastní, byť pomíjivé dílo. Všímám si, kolik za poslední rok vyrostlo v lesích a parcích chýší, „bunkrů“ a domečků pro skřítky. Zírám, fotím a jásám nad malými osadníky dobytých území, kde jsou děti svými pány. Něco je vyhnalo ven z pohodlí domova a začaly víc „řádit“.

I za naší stodolou v remízku zrovna vzniká neuvěřitelné dílo z hřebíků a roztlučených europalet a opodál v zemi zeje stále hlubší díra vykutaná permoníky. Taková hřiště vzniklá z přímého zájmu dětí zbudovaná jejich vlastníma rukama mi připadají téměř ideální. Jsou nespoutané podobně jako sama příroda, ale marná věc, i takováto divočina není lákavá a dosažitelná všude a pro každého.

Hřiště zbudovaná vlastníma rukama dětí mi připadají téměř ideální.

Matěj Hájek

umělec, zakládající člen skupiny Ztohoven, zakladatel studia SKULL

Stav dětského hřiště zrcadlí stav komunity. Normované katalogové herní prvky můžou plnit dobře funkci ergonomickou, v případě, že na první místo klademe bezpečnost. Avšak chceme zavřít do bezpečných norem i naší představivost?

Hranice veřejného prostoru se podobají strunám kytary – vibrují a pruží mezi pevnými body. Určení je přesně vymezené – prostor pro chodce, cyklisty, veřejnou dopravu a automobily. Každý má svůj koridor, své místo, vše má svůj řád. Hra je ale protiklad řádu. Hra je dobrodružství a dobrodružství začíná ve chvíli, kdy překročíte hranice, přelezete plot do zpustlé zahrady. Za plotem zrají hrušky a v křoví číhají lvi.

Ideální hřiště dneška je nečekané. Nevypadá jako hřiště. Nevíte, jak si na něm hrát, a pak začnete a nemůžete přestat. Nemusí být vůbec hezké, nemusí být vůbec lesklé. Bahno a odřené koleno a k tomu nejnovější poznatky neurovědy. Je jedno kde, může být všude.

Ideální hřiště dneška je nečekané.

Zdeněk Sendler

krajinářský architekt, zakladatel Atelieru zahradní a krajinářské architektury

Veřejný prostor by měl být zapamatovatelný, příjemný, měl by mít něco, proč jej vyhledat a proč se do něj vracet, proč jej doporučovat kamarádům a známým, proč se o něm bavit. To něco nemusíme složitě vysvětlovat, nemusíme to vlastně ani nějak pojmenovávat.

Je to zvláštní soubor vzájemné harmonie tvořící příjemný celek.  Může se jednat o kamenné historické náměstí nebo o zarostlou, mírně zpustlou zahradu ve vnitrobloku. Asi jde především o vystižení určitého genia loci místa, jeho vtažení do hry. Nemusí to být drahé a náročné. Jedinečnost může být i relativně skromná.

Podobně to myslím platí i o vybavení a podobě dětských hřišť. Tato se stala v poslední době komerčně velmi úspěšným artiklem, bez kterého si nelze představit jakýkoliv prostor. Jsou zadávána bez hlubšího kontextu, vztahu k místu. Jde především o naplnění požadavku občanů – voličů. Většinou jsou to skládačky jednotlivých prvků, významnou roli v zadání hraje samozřejmě i cena.

V této souvislosti se nabízí otázka, kam zmizely ty kouzelné tajemné světy s jasným autorským neopakovatelným sdělením, jako např. Fifejdy od Kurta Gebauera. I dnes se najdou naštěstí odvážní starostové, kteří osloví sochaře, architekty, s cílem vytvoření svébytného, neopakovatelného prostoru, který se stane nositelem poselství místa a současně i zářezem do paměti uživatelů. Můžeme to klidně nazývat i dětským hřištěm. Např. v Klášterních zahradách v Litomyšli žádné dětské hřiště není a přitom jsou dětí plné, stačí přístupná voda, kvalitní trávník.

Další otázky, které se v rámci dětských hřišť nabízejí, se týkají vývoje dítěte, rozvoje jeho kreativity nebo myšlení. Jak vlastní hřiště ovlivňuje uživatele nebo okolní prostor. Otázek je spousta, stejně jako odpovědí. Ideální hřiště podle mě neexistuje. Stejně jako neexistuje absolutně nic ideálního. K ideálu se můžeme snažit přiblížit, a to i v tvorbě veřejného prostoru nebo i dětského hřiště. Pár příkladů přiblížení by kolem sebe každý našel, mohou být i částečně skryté. K jejich objevení stačí začít více přemýšlet, nejen tupě konzumovat.

Veřejný prostor by měl být zapamatovatelný.