Architekt Fabio Novembre o velkém třesku
Ve svém designu se odmítá přidržovat přísné funkcionality, neboť výsledný tvar by pak byl pouze suchým konstatováním. Jeho vášní ve tvorbě je posedlost zvědavostí a při výběru materiálů se cítí jako režisér při castingu, protože si je vybírá jako herce do svých rolí. Fabio Novembre patří k respektovaným italským architektům a designérům a stal se jednou z významných osobností 3. ročníku Dní architektury a designu v Bratislavě, které se konaly letos na přelomu května a června.
Každá příležitost přináší šanci na tvorbu. Nejsem vyhraněný, proto jsem otevřený všem impulsům. Letos jsem se například stal organizátorem fotografické výstavy a i to byla velmi příjemná zkušenost. Nehledám cílevědomě oblast, v níž bych se uplatnil, ale čekám, kdy přijdou příležitosti, a po tom se je snažím využít. Přesně v duchu Picassa – ani já nehledám, ale nacházím.
Platí to i pro váš Big Bang, který jste představil na Primaciálním paláci v Bratislavě?
V jakém smyslu?
Že jste našel tvar pro zobrazení velkého třesku. Jaká je jeho interpretace?
Vychází z Platonovy filozofie, který ve své koncepci hlásal, že celý svět sestává z dvanácti prvků. Ty jsem pojal jako ideu, v níž má celý vesmír dvanáct stran, a já jsem to vyjádřil prostřednictvím skleněných tabulí a foukaného skla, které dál tvaruji. Chtěl jsem vyjádřit explozi celého vesmíru podle teorie velkého třesku (The Big Bang Theory).
Váš přístup k designu je často o filozofickém konceptu. Do jaké míry je i o funkci?
Přísná funkcionalita je slepá ulička. Všichni víme, jak by měl vypadat stůl, víme, jaký by měl být úhel opěradla na sedačce. Kdybychom se ale drželi těchto informací, bylo by to jen suché konstatování. Nedávno jsem dostal zadání vytvořit pro zahraničního klienta výtvarný návrh obchodu s obuví. Boty obvykle bývají na policích o šířce 35 centimetrů, které vystupují ze stěny. Já jsem však jako police pro prezentaci obuvi využil celý prostor, proto jsem udělal police po celé místnosti. Funkčnost jsem považoval za základ, ovšem vše ostatní byla přidaná hodnota – idea a tvořivost.
Profesorka Eva Jiřičná mi v rozhovoru řekla, že prostor architektury by měl být budován zevnitř. Jaký je váš názor?
S tímto přístupem naprosto souhlasím. Architektura by měla vycházet zevnitř, čehož se v současné tvorbě nedostává. Budovy mají tvary, ale často jsou to jen vnější tvary, protože architekti se příliš soustřeďují na zevnějšek, zatímco vnitřek často přenechávají jiným. To je pro mě nepřijatelné. Architektura musí vycházet z vnitřní potřeby a musí to vyjádřit jako celek.
Patříte k architektům, kteří si uhlídají i ten nejmenší detail v interiéru?
Ano, jsem zastáncem tohoto konceptu, protože i v životě má detail velký význam. I takové semínko je na začátku velmi malé, ale postupně z něho vyroste obrovský strom. A tak je tomu i v mé architektuře – každý detail hraje důležitou roli v celku.
Na úvodní tiskové konferenci ke Dnům architektury a designu jste řekl, že vás zaujal fakt, jak všichni nadávají na domácí podmínky, a je jedno, odkud pocházejí. Je nespokojenost lidí opravdu tak velká?
Vychází to z lidské povahy. Člověk vždy vidí to, že sousedova zahrada je zelenější než ta jeho. Když přijedete do Itálie, zdá se vám, že je tam nádherně, ovšem mně se zdá, že krásně je právě tady u vás. Měli bychom si ale uvědomit, že dobře je tam, kde jsme, a že se tam dají dělat i pěkné věci.
V Bratislavě jste po sedmi letech. Objevil jste v ní nějaké změny?
Vždy jsem zde byl jen krátce, takže nějaké hodnocení architektury od mě nečekejte. V chování a myšlení lidí však vidím posun k negativizmu. Jako kdyby se předcházející nadšení a důvěra někam vytratily a nastoupila rezignace. Je to asi přirozené, tehdy ekonomika rostla, nyní přetrvává recese.
Rád hovoříte o přidané hodnotě, která nás vzájemně odlišuje a která přináší pozitivní účinek. V čem vidíte tu přidanou hodnotu ve svém díle?
Snad v posedlosti zvědavostí. To mě žene kupředu a to říkám i svým studentům: Nesoustřeďte se na to, čeho jste již dosáhli, nýbrž na to, jaké jsou kolem vás možnosti. Říkám jim, aby všude hledali impulsy pro tvorbu, ať je zajímá všechno a přijde to, co budou chtít vyjádřit.
Kde vy hledáte inspirace?
Inspirací je vše, dokonce i ty sušenky na stole, které jsou seřazené do jistého rytmického obrazce. Ten může vytvořit v hlavě nepředvídatelné asociace. Neinspiruje mě jen jedna konkrétní věc, podnětný je celý život.
Proč jsou důležité takové festivaly jako Dny architektury a designu? Mohou běžné lidi posunout blíže k architektuře?
Jsem o tom přesvědčený. Architekt je ochránce trojrozměrnosti, protože svět v současnosti spěje k plochosti – vezměme si třeba televizní obrazovku, monitor u počítače nebo svět za sklem auta. Všechno kolem ale sestává z trojrozměrných objektů včetně nás lidí. Ani svým studentům nevyprávím o technických věcech v architektuře, ale povídáme si o prostoru, kam se dají zakomponovat všechny ostatní disciplíny.
Patříte k tvůrcům, kteří ovlivňují každodenní život mnoha lidí. Do jaké míry by v tvorbě neměla chybět zodpovědnost?
Jsem si vědom zodpovědnosti. Ve vztahu ke studentům cítím, že jsem ve věku, kdy už jsem něčeho dosáhl a studenti mě považují za autoritu. Proto vůči nim cítím zodpovědnost. Ta přichází s dozráváním – uměleckým i osobnostním. Velkou zodpovědnost jsem přijal i ve chvíli, kdy jsem se stal otcem. Mám z ní velkou radost, protože je to velice pozitivní. Nejlepší cesta pro přenos této zodpovědnosti je příklad vlastního života. Mám tři dcery a zjistil jsem, že když jim něco přikáži, vůbec mě neposlouchají. Přesvědčím je jen na základě toho, co vidí – potřebují zkrátka model. Rozhodující jsou činy, nikoli slova.
Jaké jsou vaše oblíbené materiály?
Výběr materiálů je pro mě jako casting, při kterém si režisér vybírá herce do svých rolí. Mám představu, co chci vyjádřit, a hledám herce, který by myšlenku nejlépe podal. V designérské tvorbě je to podobné – v hlavě mám koncepci a hledám nejvhodnější materiál pro její vyjádření. Nemám však vysloveně oblíbený materiál, může jím být cokoli – od mramoru přes dřevo až po sklo. Záleží na tom, o co jde. Stejné je to s barvami. Když se mě lidé ptají, která je moje oblíbená barva, odpovím jim, že duha.
 Fabio Novembre (nar. 1966 v italském městě Lecce) – v roce 1984 se přestěhoval do Milána, kde žije a tvoří. Po absolvování polytechnické školy v Miláne si odborné studium rozšířil v roku 1993 na newyorské univerzitě. V roce 1994 realizoval svůj první projekt – obchod Anna Molinari Blumarine v Hongkongu a v témže roce si otevřel svůj vlastní ateliér. Od roku 2001 pracuje pro společnosti Cappellini, Driade, Meritalia, Flaminia a Casamania. Na Trienále designu v Miláně v roce 2009 s velkým úspěchem představil expozici s názvem Il fiore di Novembre, v roce 2010 jeho instalace reprezentovala italský pavilon na Expo v Šanghaji.
Big Bang – designový světelný objekt. V geometrii je Platonovo těleso pravidelným konvexním mnohostěnem a jeho strany jsou stejné pravidelné mnohoúhelníky. Dvanáctistěnný objekt je Platonovým tělesem, které sám Platon ve svém díle Faidón spojoval s tvarem vesmíru. Podle teorie velkého třesku se vesmír zpočátku vyznačoval nesmírně vysokou teplotou a hustotou a rychle se rozpínal. Třesk ztvárňuje vesmír ve stavu napětí – napůl jako rigidní geometrii teorie a tavicí stav skutečnosti, napůl jako implozi (prudké vyrovnání tlaků směrem dovnitř) a explozi (opak imploze). Třesk je hutný stav evoluce. |
Ľudo Petránsky
Foto: Martin Krajčovič, Dano Veselský, Pasquale Formisano, Alberto Ferrero
