Architekti v krajině
Krajina, kterou známe, kterou jsme zvyklí vídat, je většinou lidským výtvorem. Ty nedotčené kousky jsou tak vzácné, že se musejí chránit zvláštními zákony. Krajinu vytvářejí lidská společenstva i jednotlivci a stále častěji profesionálové – krajinářští architekti.
Jeden bez druhého…
Krajina a lidé – kdo koho utvářel? V krajinných prvcích dnes za pomoci nejmodernější techniky objevujeme někdejší hradiště, pohřebiště, hromady hlušiny po těžbě nerostů, mohyly, menhiry a podobně. I mnoho novodobých lidských výtvorů a staveb se postupně stalo nebo stává součástí krajiny. Nejnápadnější jsou cesty, mosty, církevní stavby. Ladovskou krajinu bez kostelíku na kopci si nelze představit. Podobně jako jižní Čechy bez Krčínových rybníků. Železnice s jejími náspy, záseky, zákrutami a opět mosty. Panoramata měst. Rázovitost vesnic. I to je krajina.
V tomto smyslu se prakticky neliší úloha a přístup architekta projektujícího stavbu a architekta vytvářejícího návrh krajiny. Oba vytvářejí estetickou hodnotu na mnoho desetiletí dopředu. Oba ovlivní životní prostředí, postoje a pocity lidí, kteří budou tu určitou část „krajiny“ navštěvovat, užívat a obývat.
Rozdílné mají zejména specializace a výchozí podmínky. Zatímco u architekta budov se nepředpokládá, že bude a priori měnit krajinu, u krajináře je právě toto jedním z jeho základních úkolů. Nejčastěji jde o proměnu krajiny již dříve lidskou činností, většinou těžbou či jinak proměněnou, neboli o rekultivaci. Avšak nejen to. Měl by svou odborností přispět i při vytváření staveb krajinu výrazně pozměňujících, typicky například staveb liniových. O tom, že k rekultivacím a tvorbě krajiny by měl být povoláván architekt, je přesvědčen i Václav Cílek, geolog a publicista, který krajině věnoval značnou část své vědecké práce. „Jeho úlohou je v podstatě zároveň funkční i estetické zapojení stavby do krajiny. Pokud to nejde, tak by stavba měla škodit co nejméně,“ soudí V. Cílek.
Krajinář má také pro svou práci více daných a méně proměnných. Kromě rozpočtu a požadavků investora musí respektovat všechny přírodní okolnosti: druh a charakter podloží, profil krajiny, podzemní i ostatní vodstvo, sklony, spády, bezpečnostní požadavky, klima, původní a okolní flóru, působení času a řadu dalších.
Rekultivace není vždy návrat zpět
Rekultivace je dnes činnost, která se s tvorbou krajiny pojí nejúžeji. První projekty na obnovu krajiny po těžební činnosti jsou známy z 19. století, povinnost rekultivace uzákonilo v českých zemích již Rakousko-Uhersko. Potřeba vrátit krajině po exploataci jejího bohatství původní estetiku, užitečnost a funkce je vžitou společenskou potřebou.
Ať už tomu bylo za Rakouska-Uherska jakkoliv, současné podmínky podmiňující zásahy do krajiny jsou nesrovnatelné. Mnohem větší je míra využívání přírodního bohatství. Změnily se technologie jeho dobývání, například hlubinnou těžbu uhlí v severočeské pánvi nahradily otevřené velkolomy. Jiné a jinde jsou stavby, které po krajině budujeme – nejen dálnice a tunely, ale třeba i skládky či průmyslové komplexy – a jiné jsou technologie, jež k tomu využíváme. Tak je tomu i s technologiemi, které máme k dispozici k obnově krajiny. Pokročili jsme ve vědeckém poznání, zkušenostech i legislativě. Jen seznam zákonů, které se musí dodržet, je stokrát delší než Zlatá bulla sicilská. Průhlednější a jednodušší také bývala vlastnická práva k pozemkům, a tedy i rozhodování, jak a co s nimi udělat.
Pro rybáře i sedláky
„Rekultivace je soustava kompromisů,“ říká Jiří Kašpar, vedoucí odborného útvaru rekultivace a ekologie ve Vršanské uhelné, a. s., která je součástí skupiny Czech Coal. „Zemědělci chtějí zemědělskou rekultivaci, lesníci lesní, místní zastupitelstva a rybáři si přejí rekreační jezero… a tak se scházíme a diskutujeme o souhrnném plánu rekultivace a snažíme se sladit zájmy s potřebami těžby, přírodními podmínkami a možnostmi krajiny,“ ilustruje J. Kašpar.
Důležité je připomenout, že souhrnný rekultivační plán vzniká ještě před zahájením těžby a je podmínkou pro její povolení. Vlastní obnova krajiny tedy může začít také až za několik desetiletí, ve vazbě na uvolňování území z aktivní těžební činnosti. Proto se plán průběžně aktualizuje. „Jak ta krajina bude vypadat, to je na začátku vize, ztvárněné na základě báňsko-technologického řešení těžby. U tak územně rozsáhlých a dlouhotrvajících zásahů, jakým je povrchová těžba uhlí, se těžební postupy musejí v čase upřesňovat a při realizaci rekultivačních prací se akceptuje báňskou činností vzniklé skutečné nové území,“ vysvětluje J. Kašpar. Zdůrazňuje, že na vodě plán rekultivace ale nestojí. Konečný stav území plynoucí z projektovaného báňského řešení je výchozím stavem pro řešení sanací a rekultivací a rysy jsou tak předem dány, například výška a umístění výsypek, tvarování řezů, situování zbytkové jámy, případně následky jiných báňských a technických zásahů, jejichž rozměry a další parametry jsou dané zákony a musejí se dodržet v průběhu těžby. Dalším důvodem k pravidelným aktualizacím plánu, zhruba po třech až pěti letech, je, že na jeho základě těžaři vytvářejí finanční rezervu pro rekultivaci.
Na rekultivačním plánu tedy spolupracují týmy báňských inženýrů, techniků, místních zastupitelstev, vědců nejrůznějších přírodních oborů a – krajinářských architektů. „Pro architekty je to krajinotvorba,“ říká J. Kašpar. „Terén vzniká báňskou činností, protože prvotním cílem je vytěžení ložiska. To dopředu omezuje jejich kreativitu. Musejí si novou krajinu dobře přečíst, musejí vědět, kudy poteče voda, kde se bude hromadit, a mnoho dalších skutečností. Důležitá je i sociálně-ekonomická predikce vývoje území a regionu a provázanost na územně plánovací dokumentaci blízkých měst a obcí. Rekultivované území musí splynout s okolím a zapojit se do původní krajiny,“ dodává.
Markéta a Petr Veličkovi, autorizovaní krajinářští architekti ze studia M & P Architekti, o své práci sami říkají: „Rekultivační činnost je jednou z nejpotřebnějších úloh naší profese. Obecně by měl krajinářský architekt garantovat pro společnost vhodné zacházení s měřítkem a s predispozicemi místa a tímto postupem společně s kreativitou také nalézt nejvhodnější a často tak i nejekonomičtější východiska.“
Otázkou pro mnohé lidi zůstává, v jaké fázi by se měl architekt do procesu zapojit. „Jsme přesvědčeni, že v duchu výše uvedeného již od samého počátku koncepce,“ říkají Veličkovi. „V ideálním případě by měl mít člověk rozmyšleno již před těžbou, před umístěním liniových staveb či vodních děl, kam se chce s krajinou dostat poté, co bude záměr realizován (krajina poškozena, ochuzena či doplněna). Dobrý krajinářský architekt neustálým vzděláváním v rámci velmi různorodých zadání a díky neustálému tréninku ve své tvorbě při zacházení s prostorem, jeho měřítky, materiálem živým či neživým, dialogem s krajinou a v neposlední řadě s lidmi, kteří jsou její součástí, má možnost přinést do celého procesu i hodnoty, které jsou velmi individuální (autorské) a kterých pouze technickými a vědeckými postupy nemůžeme nikdy dosáhnout.“
Na jednu stranu jsou architekti díky tomuto svému holistickému vidění světa vnímáni „jen“ jako umělci, vizionáři a snílci. Krajinářští architekti jsou v očích veřejnosti častěji a mylně „technická finální četa ozeleňovačů, kteří nám pomocí vegetace zkulturní to, co jsme v inženýrském a ekonomickém postupu trošku opomněli“ – soudí Veličkovi. Václavu Cílkovi pohled na krajináře jako na umělce nevadí, tedy za určitých okolností: „Krajinu nemůže navrhovat jen samotný umělec bez pomoci geomorfologů, lesníků, techniků a příbuzných profesí, ale mělo by se stát pravidlem, že v příslušné rekultivační skupině bude též zastoupen umělec, protože krása je jednou ze základních složek každé hodnotné krajiny,“ napsal před časem v recenzi k jedné „krajinářské“ diplomové práci.
Doba se mění, funkce krajiny s ní
Názory architektů mohou vyznívat jako apel, ale je třeba zdůraznit, že rekultivace nejsou v České republice nikterak zanedbávanou popelkou. Výrazně se rozvíjejí na počátku 20. století tak, jak se rozvíjí průmysl a těžba surovin. Původní snahy chránit přirozený ráz krajiny byly oslabeny po druhé světové válce, kdy ochrana životního prostředí a přírody nepatřila mezi společenské priority. Až v 70. a 80. letech minulého století rekultivace opět sledují komplexní obnovu krajiny se všemi jejími funkcemi. Jsou cíleně vytvářeny zemědělské, lesnické a vodní ekosystémy a rozvíjejí se rekultivace s funkcemi společenskými; vznikají vodní plochy pro rekreaci, hřiště, v Mostě například autodrom a hipodrom a podobně. Hovoří se o české rekultivační škole, která si získává vynikající mezinárodní renomé.
Dnes, po třiceti až čtyřiceti letech, by již bylo možné tehdejší způsoby rekultivace hodnotit z řady hledisek: technického, funkčního i estetického. „Ani rekultivovaná krajina není neměnná, není tu napořád, po rekultivacích se dále rozvíjí a nachází v souladu s rozvojem a potřebami regionu nová využití,“ říká Jiří Kašpar. „Ale měla by být stabilní. A to ta z dřívějších rekultivací je. Podívejte,“ říká a vede můj pohled z malého návrší po okolí dolu Vršany, „ty ostré, technické hrany a přechody už nejsou znatelné, vplynuly do krajiny, spojily se s ní.“ Co se funkcí krajiny týká, tehdejší požadavky byly jiné než dnes. „Větší důraz byl třeba kladen na zemědělské využití v rámci politiky potravinové soběstačnosti,“ připomíná.
Výrazně se preferovala také sociální a rekreační funkce rekultivací. „Nedovolíme si vytýkat a paušalizovat některé dnes známé nedostatky, které mohou plynout z celého vidění této problematiky dnešní optikou, a to v rámci nastavení tehdejší doby. Šlo spíše o tvorbu rekreačních komplexů pro obyvatele měst s touhou nahrazovat jim krajinu a souvislosti, o které přišli kvůli těžební činnosti v duchu tehdejších dogmat architektury a urbanismu,“ charakterizují architekti Markéta a Petr Veličkovi. „I v dnešní době je tento přístup jednou z cest využití těchto devastovaných ploch pro tvorbu absolutních novotvarů v morfologii krajiny a jedná se spíše o odpověď na otázku, kam chceme daná místa posunout a k čemu je můžeme kulturně a kultivovaně, tedy i zemědělsky a lesnicky, využít. Zároveň je tu dostatek prostoru pro umístění aktivit, které bychom jinde jen velmi těžce nebo za cenu ztráty jiných hodnot umisťovali do krajiny.“
Projekty obnovy krajiny se už tenkrát snažily vyhnout některým špatným zjednodušením, například vysazování lesů ve čtverečných sítích, kdy vznikaly jednodruhové a stejnoleté porosty, které nebyly ani estetické a ani jako les funkční, snad kromě těžby dřeva. U zemědělských rekultivací se vytvářely příliš velké plochy bez stabilizačních ekologických prvků. Při vytváření vodních ploch (hydrických rekultivací) byla rovněž překračována rozumná měřítka, přitom nebyla krajině dána příležitost, aby na březích vytvořila přirozené navazující ekosystémy. To jsou jen příklady nevhodných zásahů, které se však bohužel dostávají do rekultivačních problémů i v současné době.
Pomoz si, přírodo, s naší pomocí
V odpověď na tehdejší (i současnou) technickou rekultivaci se začíná více prosazovat rekultivace samovolným působením přírody, odborně zvaná přirozená (spontánní) ekologická sukcese. Jak ale připomíná J. Kašpar, i sukcesí vzniklé porosty je potřeba ošetřovat a usměrňovat pěstebními zákroky. Proto se častěji hovoří o řízené sukcesi.
Zatím se zdá, že úspěch bude mít hlavně v případě náprav menších lokalit, jako jsou kamenolomy, pískovny, solitérní haldy a podobně. „Cílem takto prováděných sanací a rekultivací je přímá ochrana ohrožených nebo zvláště chráněných druhů planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů, které oligotrofní biotopy v územích narušených těžbou nerostných surovin využívají k životu, shánění potravy a k rozmnožování,“ zdůvodňuje se v publikaci Využívání přirozené a usměrňované ekologické sukcese při rekultivacích území dotčených těžbou nerostných surovin, kterou jako metodickou příručku loni vydal Ústav pro ekopolitiku. „Druhým cílem je uchovat již existující, přirozenou sukcesí vzniklé a z hlediska ochrany přírody, krajiny a biodiverzity velmi cenné přírodní nebo přírodě blízké ekosystémy s přírodovědně hodnotnými společenstvy organismů. Tyto ekosystémy se v porovnání s okolní zemědělsky a průmyslově intenzivně využívanou a relativně hustě osídlenou kulturní krajinou vyznačují vysokou biologickou rozmanitostí druhů a podstatně vyšší ekologickou stabilitou.“ Třetím cílem je umožnit v poškozeném území vznik přirozených ekosystémů, které zde splní jak sanační, tak zejména ekostabilizační funkci.
Zjednodušeně lze říci, že například v odkrytých skalních stěnách kamenolomů a pískoven nacházejí nová hnízdiště vzácní ptáci, usidluje se zde hmyz a uchycují různé druhy vzácných rostlin, které by jinde, v zemědělsky či průmyslově využívané krajině, už těžko hledali příležitosti k přežití. Například ve vápencovém lomu u Štramberku se v jedné z již netěžených stěn usídlil motýl stužkonoska modrá, o kterém psal Petr Bezruč a jenž od jeho doby už v kraji téměř nebyl k uvidění. Zastánci sukcese také tvrdí, že je to levnější a v účinku efektivnější ve srovnání s technickou rekultivací.
Architekti sukcesi vítají a považují ji za rovnocennou alternativu. Přiklánějí se však spíše k sukcesi řízené. A také upozorňují na nutnost využívat sukcesi v místech a měřítku, v jakém je vhodná. „Naplánovat přesně místa pro sukcesi a její přesně daný procentní podíl na celkové rekultivaci ještě před zahájením těžby je mimo realitu,“ vysvětluje J. Kašpar. „Jak už jsem říkal, konečnou podobu krajiny budeme znát a můžeme s ní reálně pracovat až po těžbě. Pak se také ukáže, jak krajina sama reaguje a kde bude sukcese vhodná.“ A znovu mi ukazuje výsypku dolu Vršany: na jejím úpatí se vytvořily mokřady, už se tam uchytil i nějaký sukcesní porost – a zůstane to tak. Představuje si, že pod výsypkou vznikne sukcesí jakýsi koridor, který propojí již rekultivovanou část výsypky – smíšený lesík na mírném svahu, obklopující pole pšenice zrající na plochém temeni umělého návrší.
Úskalím sukcese může být, že trvá dlouho. Technickými pracemi a biologickou rekultivací lze jednotlivé části území upravit už během osmi deseti let tak, aby začalo plnit svoji novou funkci, aby krajina nebyla „ošklivá“ a začala se již samostatně dále rozvíjet do plnohodnotného stavu. Při sukcesi by měla zůstat bez pomoci, a tedy relativně „ošklivá“. To by lidé v takových místech, jako je hnědouhelná pánev, asi dost špatně snášeli – na rozdíl třeba od malé pískovny v borovém lese, kde může sukcese postupovat v podstatě libovolně dlouho, aniž by to někomu zásadně otravovalo život.
„Spontánní rekultivace neboli ponechání dané lokality přirozenému sukcesnímu vývoji je jednou z regulérních a dozajista plnohodnotných cest rekultivace. Nicméně v kontextu vývoje kultury naší české společnosti to není řešení možné bez rozmyslu, kvalitní přípravy a následně zejména lpění na dodržení biotechnických postupů a s nimi spojeným procesem údržby,“ upozorňují architekti Veličkovi. Také argument ekonomické výhodnosti skrývá podle nich nemalé úskalí. „Nebezpečí spontánní rekultivace spočívá v tom, že nepoučený člověk může rychle nabýt mylného dojmu, že si vlastně příroda pomůže sama, a tudíž má člověk právo těžit bez zodpovědnosti za velmi pečlivé plánování obnovy, respektive nové tvorby poškozené krajiny.“
Země vznikla z lásky a byla dána člověku k užitku. Tak se praví v knize Genesis. Máme právo ji užívat a povinnost ji chránit, neboť není naším dílem a tím méně vlastnictvím. Užitkem je i její krása. A co na to profesionálové? „Všude, kam se v naší zemi podíváme, spatříme kulturní krajinu, nespočetněkrát obrácenou lidskou rukou. Tato kulturní krajina vyžadovala vždy péči a péčí docházelo k uvědomění si její hodnoty,“ uzavírají architekti Veličkovi.
Jan Tesař
Foto: autor
Autor je stálým spolupracovníkem redakce.
Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.
