BYRÓ architekti pro ASB portál: Snažíme se o uvěřitelnost

Před šesti lety se spolužáci Tomáš Hanus a Jan Holub rozhodli opustit svá místa v zavedených architektonických studiích a založit BYRÓ architekti. Jejich spolupráce jim přinesla již několik úspěchů. Stojí například za vítězným návrhem na přebudování nymburského nádraží na moderní dopravní uzel, a letos se díky kompletní rekonstrukci domu v historickém jádru Kutné Hory dostali mezi nejúspěšnější oceněné Českou cenou za architekturu 2024.

A co je inspiruje v jejich práci? „Rádi opisujeme od šikovnějších kolegů, ale nejraději asi mimo svět architektury,“ říkají v následujícím společném rozhovoru, který se zaměřil zejména na jejich kutnohorskou realizaci.

Mezinárodní porota České ceny za architekturu 2024 ocenila vaši rekonstrukci rodinného domu v Kutné Hoře jako jednu z nejlepších realizací letošní soutěže. Jistě vás to povzbudilo k další práci. Co vás při ní vlastně motivuje?

V první řadě je to určitě pozitivní zpětná vazba ze strany klientů a vlastní dobrý pocit. Pokud se nám realizací podaří ještě zaujmout pohled nějaké odborné poroty, je to pro nás samozřejmě velice potěšující skutečnost. Ale není to klíčové. V neposlední řadě musíme platit nájem, což nás motivuje také.

V medailonku soutěže jste uvedli, že největší výzvou bylo rozhodnout se, parafrázuji vaše slova, zda navázat na vrstvu původní historie domu, nebo se rozhodnout pro vlastní inspiraci. Nakonec jste se rozhodli hranice mezi starým a novým spíše rozostřit než ji zdůraznit. Proč jste si vybrali právě takové řešení?

Jelikož nám to přijde jako méně doslovný přístup, ne tak snadno čitelný oproti vypointování toho, co je skutečně staré a co nové. Možná také proto, že je to ve výsledku vlastně jedno – dům má tvořit jeden celek. Nechtěli jsme, aby dům vyzněl banálně, a chtěli jsme se dostat o trochu dál. Navíc těch skutečně původních, autentických vrstev měl dům už pomálu.

Co se vám podle vás na rekonstrukci v Kutné Hoře povedlo?

Potkat skvělé klienty, to především. I když zrovna na tom nemáme v podstatě žádnou zásluhu. A pak to, že jde v určitých momentech vidět z ulice skrze celý dům až na dvorek a naopak – to je z našeho pohledu při 16metrové hloubce dispozice celkem ojedinělé.

Porota ocenila dynamický a zároveň plynulý přechod mezi prostory s různým stupněm soukromí. Můžete nám jej přiblížit?

Nemůžeme interpretovat slova poroty, takže prosím s licencí, ale asi se jedná o práci s propojením vnitřních prostor domu, což byl jeden z leitmotivů našeho návrhu. Dynamice pak dopomáhá i denní světlo, které putuje domem skrze jednotlivé prostory a proměňuje se během dne.

V případě uvedeného rodinného domu nešlo jen o interiér, ale i o veškeré vybavení propracované do detailu. Co to vše obnášelo? Baví vás detaily?

A byl to zároveň i exteriér, který se s tím vnitřkem propojuje, ačkoliv ten původně nebyl součástí zadání – museli jsme k tomu investory přesvědčit. Uvnitř se šlo skutečně do detailu, obnášelo to mimo jiné i většinu nábytku navrženého na míru, což zase tak často neděláme. Byli jsme pod drobnohledem, doposud jsme se nikdy nesetkali s tak pečlivými investory. Neprošla nám ani změna barevnosti kliky…

Kde a jak získáváte inspiraci pro vaše realizace, pro vaši práci?

Samozřejmě rádi opisujeme od šikovnějších kolegů, ale nejraději asi mimo svět architektury.

Nemalá část vašich realizací jsou rekonstrukce menších objektů, připomeňme stodoly a chaty na Šumavě, rodinné domy, znovuvyužívání materiálů. Na druhé straně jste navrhli přestavbu nymburského nádraží. Jak se vypořádáváte s tak rozdílnými výzvami?

Evidentně různě. A my to právě s tím cílem také děláme. Máme teď na mysli zejména architektonické soutěže, což je jedno z těžišť naší práce. Oproti koncovým klientům máme možnost vybrat si zadání a věnovat se něčemu jinému, než máme jinak v praxi příležitost – měřítkem, povahou, komplexitou úkolu. Vlastně bychom se docela neradi etablovali jako architekti restaurací, sportovních hal nebo rodinných domů… I když s těmi rekonstrukcemi to nyní, zdá se, trošku hrozí – takže se učíme odmítat.

Můžete nám přiblížit samotný proces od prvotní myšlenky až k finálnímu návrhu?

Obecně – nejprve se sami sebe ptáme na jednoduchou otázku: „Co by to mohlo umět?“ Tím začínáme vždycky, otevírá nám to obzory. O zadání nějakou dobu přemýšlíme, ať už s tužkou nebo bez, společně se o tom bavíme, hledáme reference a v neposlední řadě se snažíme co nejvíce pochopit a navnímat prostředí a jeho okolnosti. Pak se jde navrhovat, což bohužel trvá v rámci celého procesu jenom chvíli. Následně se přemlouvá úředník, což moc zábavné nebývá. Naopak prováděcí dokumentaci vnímáme jako důležitou součást procesu, kde se zpátky dostáváme hodně blízko k návrhu a máme možnost ho dále ovlivnit a posunout. Stavba, i přes všechny komplikace a nepříjemnosti, které s ní bývají spojené, je pro nás fází, na kterou se těšíme nejvíce.

Čím si myslíte, že oproti jiným studiím dokážete přesvědčit zadavatele, poroty, oslovovat veřejnost?

I přes snahu o nadhled a odstup od sebe samotných tohle, s dovolením, asi nedokážeme posoudit. Snažíme se o jakousi uvěřitelnost, ale jestli je to dostatečné… nevíme.

Na závěr, jaké jsou vaše plány do budoucna?

Pokud možno se i nadále zabývat architekturou, která dává smysl nám i svému okolí.