Cizinci nebo Češi?
Je to dějinný paradox. Ačkoli se staví nejvíce od listopadu 1989 a mzdy ve stavebnictví rostou, chybí stále více manuálně pracujících. Scházejí zedníci, klempíři, pokrývači, zámečníci, stavební dělníci a další profese. Firmy si stěžují, mluví se o dovozu dělníků z exotických zemí. Jaké jsou příčiny neutěšené situace? Existuje v blízké době nějaké realistické řešení?
Stavební boom pomalu doznívá, podle údajů Českého statistického úřadu objem stavebních prací za druhé čtvrtletí letošního roku poklesl o 1,3 % oproti stejnému období roku 2007. Stavební úřady přesto vydaly o 14,4 % více stavebních povolení než v roce loňském. Nárůst zaznamenává především oblast inženýrských staveb, a to díky rekonstrukci železničních uzlů a výstavbě dálnic a silnic. Objem stavebních prací narostl především u středních podniků o 50 až 99 zaměstnancích – zvýšil se o 3,2 %.
Průměrná mzda v pozemním stavitelství dosáhla téměř 24 000 korun a ve srovnání se stejným obdobím loni se zvýšila o 10,7 %. Přesto firmy mají ve všech krajích zájem o stavební dělníky, zedníky, lešenáře, tesaře a další profese, kterých se jim zoufale nedostává. V oboru chybělo podle informací Svazu podnikatelů ve stavebnictví (SPS) v srpnu asi 5 000 pracovníků.
SPS přišel s nápadem dovážet do České republiky vietnamské občany, kteří projdou jazykovým kurzem. Na webových stránkách SPS najdeme kromě Vietnamců dokonce nabídku mongolských dělníků a pracovních sil až z Bangladéše. Je po nich ale ve skutečnosti poptávka? Podle prokuristy zprostředkovatelské firmy Eruslan Václava Grubauera je poptávka zatím nízká. „Inzerujeme tuto možnost teprve krátce, takže se o ní příliš neví. Můžeme nabídnout asi padesát lidí, vyřízení pracovního povolení trvá čtyři měsíce. V současné době je v republice kvůli práci asi čtyři sta občanů Mongolska.“ Firma nabízí potenciálním zaměstnavatelům i kurzy češtiny pro najaté pracovníky. Podobně se vyjádřila i firma Mexina, která slibuje pracovníky z Bangladéše nejen pro manuální profese.
Zelená karta na dohled
O zaměstnance z Vietnamu či Mongolska příliš nestojí moravskoslezská společnost Tchas: „Prozatím je nesháníme. Vyřizování vstupních formalit je časově náročné, jako problém vnímáme jazykovou bariéru a také neadekvátní požadavky personálních agentur, zajišťujících tyto zaměstnance,“ říká Tomáš Svoboda, tiskový mluvčí firmy.
Akciová společnost Sipral už zkušenost s vietnamskými dělníky má. „Ano, už jsme je u nás zaměstnávali, ale brali jsme je pouze na nárazové brigády a nekvalifikované práce. Najímáme je přes agentury. Na kvalifikované práce dáváme přednost Čechům, případně Slovákům,“ potvrzuje nepříliš velký zájem o dělníky ze vzdálenějších zemí Dagmar Brejchová, manažerka pro lidské zdroje zmíněné firmy.
Rovněž Jaroslav Blaško, vedoucí panelárny společnosti Interma v Liberci, je v tomto směru skeptický: „Nedovedu si představit, že bychom u nás zaměstnávali Vietnamce. Za prvé je to fyzicky náročná práce a při jejich tělesné konstituci se na to nehodí. Navíc většina z nich neumí přečíst technické výkresy. Fakt, že neumí číst latinku, je prostě překážka a kvůli jazykové bariéře jim to ani nemůžeme vysvětlit. Museli by tady mít vlastního člověka s praxí, který by s nimi komunikoval v jejich jazyce.“ Proto se domnívá, že v oboru vždy budou mít přednost lidé ze Slovenska, Polska nebo Ukrajiny.
I těchto dělníků ovšem ubývá. Mnozí z nich se po nabytí zkušeností vrací zpátky do vlasti, kde mezitím nastala stavební konjunktura. „Stává se mi, že přijde ukrajinský dělník, položí na stůl zdravotní průkaz pojištěnce a říká: Zítra už nepřijdu. Hledejte si mě, kde chcete,“ vysvětluje Jaroslav Blaško. Pracovní smlouva s výpovědní lhůtou se v tu chvíli promění v cár papíru. Ukrajinci jsou schopni ze dne na den odejít za prací do Ruska nebo do Kyjeva a okolí, kde se v současnosti hodně staví. Poláci se po získání zkušeností přesunují do Velké Británie nebo Irska.
Zkušenosti ukrajinských dělníků se zaměstnavateli také nebývají vždy pozitivní. Hlavně zpočátku se nevyznají v procedurách, jež vedou k získání pracovního povolení. Proto se stávají snadnou kořistí „zprostředkovatelů“ práce, svým způsobem novodobých otrokářů, kteří jim zadržují mzdu a omezují je například tak, že jim zakážou opouštět po práci ubytovnu. Před časem navíc ukrajinští zprostředkovatelé vymysleli novinku – zakládání družstev, v nichž dělníci pracují jako členové a musejí si sami platit zdravotní a sociální pojištění; jde prakticky o mírně modifikovaný takzvaný švarcsystém.
Družstevníci si obvykle pojištění neplatí a v případě nemoci nebo úrazu zůstanou bez prostředků. Nepůjde přitom o zanedbatelné číslo. Podle analýzy Českého statistického úřadu zde v druhém čtvrtletí vykonaly malé firmy do devatenácti zaměstnanců, tedy pracovní party, najímané na různé stavby, až třetinu objemu stavebních prací.
Ministerstvo práce a sociálních věcí loni na podzim přišlo s návrhem řešení, které by mohlo pomoci jak načerno nebo pololegálně zaměstnávaným cizincům, tak firmám, které hledají legální cestou zaměstnance. Jde o takzvanou zelenou kartu. Tu by bylo možné získat na zastupitelských úřadech ČR a spojovala by povolení k pobytu a pracovní povolení. „Zelené karty by byly velmi efektivním prostředkem proti zaměstnávání cizinců načerno. Systém by totiž znemožnil, aby v Česku pracovali lidé bez zdravotního a sociálního pojištění,“ řekl ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas v době předkládání návrhu.
Vyřízení zelené karty by mělo trvat nejdéle měsíc – v současné době tyto procedury zaberou obvykle tři měsíce. Návrh leží nyní v Senátu, pokud bude schválen a podepíše ho prezident, měla by zelená karta platit od 1. ledna 2009.
Dřina Čechy neláká
Přes vysokou fluktuaci zahraničních dělníků je zřejmé, že jejich dovoz bude nadále pokračovat. Zájem českých občanů o tuto práci je totiž minimální. „Mladíci z učilišť jsou nespolehliví, mnozí z nich se ani nevyučí, mají problém s alkoholem, následně s docházkou, takže se nechají vyhodit hned v prvním nebo druhém ročníku. Morálka je tam v posledních letech dost nízká,“ konstatuje Jaroslav Blaško.
Na druhé straně studenti průmyslových škol mají až příliš vysoké sebevědomí, očekávají ve stavebnictví nereálné platy a další zaměstnanecké benefity. „Oni jsou přesvědčení, že hned po nástupu dostanou služební auto, notebook a podobné věci, chtěli by plat, jaký u nás má projektant po deseti letech praxe,“ vykresluje situaci na Liberecku šéf panelárny. Přitom ale nejsou připravení podat odpovídající pracovní výkony.
O této atmosféře vypovídá i neutěšený stav dnešních odborných učilišť, samozřejmě nejen ve stavebnictví. Učiliště trápí dlouhodobý nezájem žáků o učební obory. „Kdo nemá maturitu, jako by nebyl člověk. Obor bez maturity jim nepřipadá perspektivní,“ vysvětluje důvod trvalého poklesu počtu učňů ředitel plzeňského SOU stavebního Miloslav Šteffek. Dalším důvodem je všeobecný pokles počtu dětí, které opouštějí školní lavice. Pokles populace zostřil konkurenci mezi školami a leckde také snížil laťku pro přijetí na střední školu s maturitou. Na učiliště pak jdou jen žáci se špatným prospěchem.
Vyřešit populační pokles absolventů základních škol není v moci učilišť. Ale co zmíněný první důvod? Jak by se dal podpořit zájem žáků o řemesla? Zdá se, že úsloví řemeslo má zlaté dno jako lákadlo už nezabírá. „Asi jedině stipendii vázanými na docházku a prospěch. Nebo materiální podporou škol ze strany firem,“ domnívá se ředitel.
Stavební firma Tchas se především snažila o nábor učňů na základních školách: „Aktivně se účastníme a prezentujeme společnost Tchas na náborových akcích stavebních SOU a SŠ, jakými jsou každoročně pořádané Dny otevřených dveří nebo Olympiáda profesí pro žáky 8. a 9. tříd. Tyto náborové akce podporujeme rovněž materiálně,“ říká mluvčí Tomáš Svoboda. Od letošního školního roku se firma rozhodla podporovat stipendii učně v oboru zedník a tesař v Ostravě.
Stipendia zkusili už loni například na Berounsku. Tamější strojírenské firmy ve snaze přilákat učně vyplácejí za jedničku z odborného výcviku 1000 korun. Díky tomuto opatření naplnilo zdejší učiliště po dlouhých osmi letech celé dvě třídy. Úspěch zaznamenala také iniciativa Královéhradeckého kraje.
Od letošního roku slíbilo každému učni v oboru zámečník, nástrojař, strojní mechanik, elektrikář, instalatér, klempíř, tesař a zedník vyplácet stipendium 300 až 500 korun měsíčně. Za jedničku z odborného výcviku na vysvědčení pak mohou získat od 1000 do 4000 korun – čím vyššího ročníku dosáhne, tím více částka poroste. Podporu kraj vyplácí všem učilištím, ať jsou zřizované krajem či soukromé.
Díky krajské iniciativě byl například na učilišti v Hradci Králové zaznamenán nárůst zájemců o 55 %. Je to slibný začátek. V absolutních číslech jde ale o desítky, nikoli o potřebné tisíce řemeslníků.
Nelze si zavázat
Cílená snaha krajů nebo soukromých firem se ovšem může minout účinkem. Může se stát, že jim vyučení řemeslníci odejdou za prací do západních zemí, kde i přes šířící se hypoteční krizi mohou dostat dvojnásobný plat. Dá se tomuto fenoménu nějak předejít? V podstatě nikoliv. „Existují firmy, které si žáky zavazují formou smluv o budoucím pracovním poměru, ale podle mého názoru je to nelegální postup,“ říká ředitel učiliště v Plzni Miloslav Šteffek.
Jisté řešení se nabízí u firem se zahraničními zakázkami. Ty jsou schopny zajistit svým dělníkům práci v západních zemích za významně vyšší plat a po skončení zakázky je zaměstnat i na zdejších realizacích. Těm ostatním tak opět nezbude než počkat, až potenciální zaměstnanci dospějí do věku, kdy jejich ochota stěhovat se za prací klesne na minimum. (Podle statistik ochota Čechů hledat práci mimo domov klesá po třicátém roce věku.) A pokračovat v zaměstnávání cizinců.
Iva Nachtmannová
Ilustrační foto: Ondřej Václavík, archiv
