Domenico La Marca: Architekt jako dramaturg

Jak se daří architektům na jih od našich hranic? Jakou odpovědnost na sebe bere architekt a jak může ovlivnit kvalitu života ve městech? Nejen o tom jsme si povídali s italským architektem žijícím ve Vídni Domenicem Mariem La Marcou z projekční kanceláře Delta Projektconsult, který se v současné době podílí i na architektuře v Česku.

Proč jste se rozhodl být architektem? Co je úkolem této profese?
Koneckonců výjimečné činnosti člověka, které opravdu mění svět – mám na mysli fyzicky – jsou pouze dvě: zemědělci (Bau-ern) a my, architekti, kteří stavíme (Bau-en). Obě činnosti, zemědělství a stavebnictví, jsou dvě nejstarší činnosti člověka a slouží dvěma základním potřebám lidí, jíst a chránit se. Zemědělci mění přírodní krajinu, stavitelé vytvářejí její umělý vzhled. Tedy architekti skutečně mění svět, a to vždy, když něco staví. Každá nová budova představuje stejnou měrou politickou, sociální, hospodářskou, teologickou, společenskou a kulturní myšlenkovou podstatu.A já jsem architektem proto, že chci měnit svět. Avšak tiše, beze slov v pozadí.

Říkáte, že architektura vytváří svět. Také tedy náš život zásadně ovlivňuje. Cítíte v tomto smyslu odpovědnost?
Velkou. Tato odpovědnost není pro mne však zátěží. Naopak, působí jako vnitřní motor. Já stále něco hledám – je to takové věčné dobrodružství. My lidé jsme ovlivňováni vším. Jídlem, láskou, sluncem. Města, kde žijeme, tvoří kulisu, ve které žijeme. Je-li tato kulisa krásná, pak i my se cítíme dobře. Nejvyšší míra kriminality v každém městě na světě je vždy ve čtvrti, kde tato kulisa selhala. Kde architekti nedostáli své společenské povinnosti.

Města přirovnáváte ke kulisám, důležité součásti divadelních představení, jimž jste se také profesionálně věnoval. Existuje spojení mezi divadelní a architektonickou tvorbou?
Když navrhuji, pak si současně představuji, jak se může odehrávat život v této budově. De facto si vždy představuji nějaký divadelní kus. Dramaturgie je pro mou architekturu nejdůležitějším faktorem. Pomocí dramaturgie mohu zkoušet, jak může architektura působit na lidi. Architektura tvoří kulisu, kde se může odehrávat všechno to věčné: příchod na svět – růst – umírání.

Studoval jste architekturu v Itálii, žijete však v Rakousku a projekty realizujete i v Česku. Je těžké prosadit se jako mladý architekt na italském trhu?
Studoval jsem ve Florencii, v Benátkách a ve Vídni. Stavěl jsem v Itálii, v Rakousku a Chorvatsku. V současné době stavíme několik projektů také v Česku. Problémy, které má člověk jako architekt, jsou ve všech zemích podobné.

Jaké jsou výhody spolupráce s firmou, která nabízí projekční a inženýrskou činnost vč. managementu projektů, v porovnání s prací ve vlastním ateliéru?
Až téměř do svých 40 let jsem měl svůj vlastní ateliér. Ze dne na den jsem s architekturou skončil. Měl jsem pro to dva důvody. Za prvé – realizoval jsem úžasné projekty, byl jsem zván mnoha univerzitami, abych tam přednášel, měl jsem mnoho výstav v různých městech a večeřel jsem dokonce s Richardem Meierem a Frankem Gehrym! To byla jedna strana mince, tou druhou však bylo, že jsem byl jenom zřídka doma. Nechtěl jsem, aby moje dcera pro mne byla v 18 letech cizinkou a naopak. Obojí – architekturu, jak jsem ji zažíval já, a rodinu – nebylo možno sloučit. Moje žena a mé děti byly pro mne důležitější. S firmou Delta se nabízejí pro obě strany nové možnosti. Myslím, že Deltě se já líbím více jako „člověk“ než jako architekt, a na druhé straně Delta mi nabízí možnost využití mých zkušeností u velkých projektů.

A liší se v něčem práce architekta v Itálii v porovnání s Rakouskem a Českou republikou – mají investoři rozdílné požadavky? Je něco pravdy na klišé, že Italové dávají přednost designu, zatímco Rakušané spíše funkci?
Tyto regionální klasifikace už nejsou dnes v módě. Pouze funkce nebo pouze design, to není žádná architektura. Tak je to na celém světě.

Ale dějiny architektury silně ovlivnily teze některých architektů a teoretiků – například Otto Wagner zdůrazňoval, že co není funkční, nemůže být ani krásné. O pár desítek let později jsou však s post­modernismem tyto myšlenky zavrženy Venturiovským less is a bore – méně je nuda. Je vám některá z citací bližší?
Racionalismus, postmodernismus … fašismus, komunismus! Jsem velmi skeptický vůči jakékoli formě s koncovkou -ismus. Otto Wagnera nelze označit pouze jako racionalistu. Kostel ve Steinhofu je pro mne jedna z nejkrásnějších architektur, kterou znám. Proč? Protože tam může člověk všechno to „božské“ přímo cítit. Postmodernismus zase vznikl jako odpověď na velmi chudou architekturu 60. a 70. let. Stejně tak puristické a formalistické hnutí byla pouze „show“. To však nebyla ta správná odpověď na architekturu 60. a 70. let. Dnes už žádný -ismus neexistuje. Existuje pouze dobrá a špatná architektura.

A co dělá ze stavby dobrou architekturu?
Její obsahy, dramaturgie.
Je důležitá například i nadčasovost, trvalost?
Architektura byla a vždy je trvalá. Pokud by tomu tak nebylo, tak bychom my lidé i dnes stále ještě žili ve stanech. Nelíbí se mi ale, když se někdo pokouší vydávat špatnou architekturu za trvalou. Nemá to smysl, neboť příští generace tuto architekturu tak jako tak zbourá.

Jak je snadné přesvědčit investora, aby usiloval o dobrou architekturu naplněnou významy? Liší se vaše představa od představy investora?
Jestliže představuji projekt, hovořím většinou o obsahu a nikoli o formě. Co já v první řadě prodávám, jsou emoce, ne metry čtvereční nebo krychlové. Když se s investorem shodneme na emocích, můžeme se potom shodnout také na projektu. Není-li to tak, vůbec se nepokouším investora přesvědčovat. To by byla pro obě strany pouze ztráta času.

Vy jste studoval jak estetiku, tak historii architektury. Ohlédneme-li se do minulosti, lze konstatovat, že architektura odráží dobu. Co vypovídá současná architektura o dnešní době?
Každý den se pokouším pochopit svou práci. Kdybych měl odpověď, potom bych už nic nehledal, potom by bylo nutné s mým dobrodružstvím skončit.

Domenico Mario La Marca vystudoval architekturu ve Florencii, v Benátkách a ve Vídni. Poté studoval estetiku a historii architektury a působil jako divadelní dramaturg. V současné době pracuje ve společnosti Delta Projektconsult, se kterou spolupracuje na projektech v Rakousku i u nás, například centrále společnosti Voestalpine v Praze, výrobně-administrativní hale Pilart v Blansku a výrobní hale Fischer ve Vyškově.

TEXT: Kateřina kotalová
FOTO: DELTA PROJEKTCONSULT

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.