Eliška Turanská: Málokdy umíme navázat na to, co tu bylo

Ekologickému a etickému stavebnictví se intenzivně věnuje od roku 2009. Eliška Turanská věří, že promyšlená architektura a použití správných materiálů nedělají dům dražším, ale kvalitnějším.

Zajímá ji také nadčasová estetika přírodních materiálů, jejich využití v současné architektuře a interiérovém designu. Je členkou občanského sdružení ArTUR, které sdružuje jednotlivce, odborníky i firmy. Jeho členům záleží na udržitelném stavění, obnově a bydlení. ArTUR byl založen v roce 2001 jako nepolitické dobrovolné zájmové sdružení. Architektka Eliška Turanská nám vyprávěla hlavně o obnově (památek) jako udržitelném přístupu.

Rodinný dům ze stoletého humna ve Veličné na Slovensku představuje citlivou konverzi s důrazem na zachování původní identity objektu. Jaký byl váš pocit, když jste poprvé vstoupili na řešené území? Uvědomili jste si ten silný potenciál místa?

Absolutně. Přispívá k tomu i okolí. Už při odbočce k Šuvadovcům zaujme původně gotický kostel s obrovskou šindelovou střechou a v přímém sousedství humna dochované hospodářské stavby s krásnými detaily. A když se na konci pozemku ohlédnete, podobné humno uvidíte skoro v každé zahradě.

Pro následující generace je to krásné dědictví. V čem vidíte jeho největší přínos a hlavní odkaz?

Jak už bylo krásně napsáno, patina materiálů a „ruka“ citelná v tradiční architektuře se nedá ničím nahradit. A k tomu příběhy. Asi nebudu sedět v obýváku se sádrokartonovým stropem a nebudu nad ním rozjímat.

Ale nad každým jedním zachovaným ručně tesaným trámem s nápisem vyrytým před 150 lety můžu přemítat hodně a říct o něm i pár příběhů. Kontinuita. Nikdo z nás sem nepřišel na zelenou louku, všichni na něco, co bylo před námi, navazujeme. Je to sounáležitost k tomu, co bylo, a podle toho, jak se chováme nyní, i toho, co bude.

V tomto projektu došlo i na recyklaci materiálů. Jak ji vnímáte v širším architektonickém kontextu?

Absolutně klíčově. „I have a dream“: při každé novostavbě bych dala podmínku, že musí prokázat alespoň snahu o představu, co se stavbou bude za několik let. Když se změní podmínky jejího využívání. Dá se bezbolestně přestavět nebo alespoň zbourat?

Dá se z ní rozumně použít nějaký materiál? Dá se ten materiál zlikvidovat tak, abychom nezatěžovali prostředí? Ruku na srdce, chováme se tak, jako kdyby po nás měla přijít potopa. Přitom tato témata se budou týkat již našich dětí, nikoli vnoučat.

Prostorové řešení definuje původní stavba humna, a to nejen vnějším obalem, ale také konstrukčními prvky, které objektem procházejí. Neodstranili jste ani jeden původní prvek. Jak se vám to vůbec povedlo?

Konkrétně mi v tom samo humno pomohlo svou vzdušností, danou původním využíváním – byl to v podstatě velkorozměrný sklad. Ty prvky se daly využít, obejít, přiznat. Věřím, že skoro vždy je to možné. Pracovat na bílém papíře je jedna věc, ale pracovat už se stávajícím materiálem je také velmi inspirativní a zábavné. Navíc humno ve Veličné bylo ve výborném stavu. V podstatě to byl velmi dobrý „základ“.

V tomto projektu se vám podařilo harmonicky sladit historii s moderním designem. Na co jste při jeho tvorbě nejvíc pamatovali?

Přiznat to, co je nového, zároveň ale nebýt příliš v kontrastu. Tomu pomáhají přírodní stavební materiály. Například hliněná omítka v interiéru má pocitově krásný nadčasový, ale ne chladný, cizí efekt. Práce majitelky a spoluautorky projektu s detaily dokonale a vytrvale dotvářela celek. Vzácný přístup.

Co je základním předpokladem zachování, kultivovaného zrekonstruování a uvědomělé ochrany památek?

Život. Stavby musí dále žít. Tak či onak, musí se dále využívat, musí dále přirozeně plnit nějakou funkci. Samozřejmě, že jsou i případy monumentů, které zachováváme jako muzejní kusy, jako přesné příklady starého stavebnictví, na které se chodíme dívat, které studujeme. Ale v této oblasti nejsem doma. Mnohem víc mě zajímá přirozený vývoj staveb a jejich integrace do současného života.

Když se bavíme o trvalé udržitelnosti, většinou mluvíme o nových dílech. Důležité je však chránit i ty dávno postavené (samozřejmě ne všechny), „obhájit“ jejich zachování a citlivé zrekonstruování. Jak je podle vás na to naše společnost připravena?

Je i není. Když projíždíte Slovenskem, máloco svědčí o tom, že umíme navázat na to, co tu bylo. Chybí nám kontinuita, drasticky přerušená komunismem. A pořád jsme ji nenašli. Ani za 30 let. Buď stavíme jako na Miami Beach, nebo stavíme napodobeniny dřevěnic s umělým šindelem – nevím, co je horší.