Ferdinand Milučký: Kvalita je imperativ

Dýchat odpovědným za krk považuji za svou občanskou povinnost, aby si uvědomovali zodpovědnost za své konání. Nelegálnímu konání může nastavovat hráz jedině občanský zájem. Peter Pištanek se nedávno trefně vyjádřil, že u nás je politik nadřízený svému voliči, avšak ve vyspělé demokracii je tomu naopak – politik slouží voliči. Je běžné, že zodpovědná místa a politické mandáty jsou obsazeny lidmi, kterým jde o jejich osobní prospěch. A dnešní dění v architektuře, která vždy byla odrazem své doby, je přímým důsledkem těchto poměrů. Upřednostnění osobních zájmů na úkor kvality věci veřejné se bude o generaci později považovat za hrubou nekulturnost dnešní doby, která se nadlouho negativně zapíše do života lidí špatnou architekturou. Každým špatným projektem si promrháváme šance, které se už nezopakují.

Věci je třeba pojmenovat exaktně, pravými slovy, kritika je dnes nevyhnutelná, zvláště když navenek všechno vypadá, jako by to bylo v pořádku. V dnešní době se nedá jednat v rukavičkách, je třeba natáhnout si boxerské rukavice. Bohužel jsem takové povahy, že neumím mávnout rukou nad věcmi, o nichž jsem přesvědčen, že jsou nesprávné, i když si uvědomuji rizika, která to přináší. Také média mohou ve věci nápravy mnoho udělat.

Slovenskem se provalil intenzivní developerský boom. Jaká jeho negativa vidíte v architektuře?

Z masivního přílivu investic mohlo Slovensko úžasně vytěžit. Místo toho podlézáme vlastní laťku a necháváme si města i krajinu zdevastovat špatnými budovami. Význam kvality prostředí se záměrně bagatelizuje a do popředí se protlačují spíše mocenské a majetkové zájmy. Kdo rozdává ta razítka? Kdo drží na svých místech lidi, kteří dávají razítka špatným projektům? Kolik stojí schválení špatného projektu?

Nevyplatí se developerovi investovat jistou sumu takovýmto způsobem více, než pracně usilovat o kvalitu? Jak může být běžné, že někdo začne kopat stavební jámu v centru města a je si jist tím, že povolení získá? Jak je možné, že ač se i udělí pokuta, v porovnání s benefitem, který investor získá pozdějším začátkem výstavby, je úplně zanedbatelná? Je to všechno projev hrubé nekulturnosti naší společnosti a zdá se, že tento alarmující stav nikoho netrápí. Protože to většině vyhovuje. A volič má vysoký práh tolerance.

Vyjádřil jste se, že u projektů ve významných lokalitách by měly být nevyhnutelné veřejné architektonické soutěže.

Kde není soutěž, konkurence, tam není zápas o kvalitu. Jen v tvořivé diskusi a porovnáním různých konceptů se dá zaručit, že bude vybráno to nejlepší řešení. Jeden pohled nikdy neukáže plasticitu celé problematiky. I dva pohledy jsou jen černobílým vykreslením architektonického problému. Čím víc názorů město a developer získá, tím lépe se dá koncept řešení pojmout a zpracovat. Když se projekt zadá přímo, může vzniknout jen průměrná architektura. Chceme věci dělat průměrně?

Vezměme si nadstavbu berlínského Reichstagu. Soutěže se zúčastnilo sedm špičkových světových architektů a v prvním kole nebyl přijat ani jeden návrh. Až v dalším kole přišel Norman Foster s jiným návrhem, který uchvátil celý svět… Berlíňané nechtěli průměrnou stavbu, a tak mají architektonický skvost.

I odvážným přiznáním modernosti nadstavby…

Setkání architektury různých období by mělo být jako setkání dvou lidí různého věku. Lidé se nemusejí za svůj věk stydět, skrývat ho, nedej bože napodobovat lidi jiného věku, pokud si chtějí porozumět s člověkem jiné doby. Lidé si buď rozumějí, nebo ne – bez ohledu na věk. Mladý člověk může staršího osvěžit a starší mladého například v něčem poučit, rozdílný věk může být zdrojem inspirace. Podobně je tomu i v architektuře. Jsem zastáncem vrstvení. Moderní architektura má právo ukázat dobu svého vzniku i u památky nejvyššího významu. Památkáři dnes jen oprašují to, co bylo, a uměle zastavují přirozený sled věcí. Staromilství však nemůže stát v cestě vývoje.

Dlouhá léta jste se věnoval tvorbě v památkově chráněném prostředí – Bratislavskému hradu a jeho okolí. Sledujete aktuální projekt jeho obnovy?

Ano. Mrzí mě, že se na západní terasu má položit „baroková paruka“, nepravdivá replika bývalých stájí. Snižuje se tak působení hradní hmoty, přístavba nemá v historii žádné opodstatnění. Sami před sebou hrajeme historickou komedii. V žádném období se nestavělo v některých z předcházejících slohů, naopak nechávaly se vyznít prvky té které doby… 

A v naší „demokracii“ to nedokážeme? Nemluvě o tom, že i toto zadání projektu bylo přímé. Dvouapůlmiliardová veřejná zakázka – navíc v takovéto strategické lokalitě? Bez konfrontace nemůže vzniknout kvalita.

Myslíte, že lidé umějí ocenit kvalitu svého prostředí?

Bohužel ne vždy. Investor či developer neví, co má požadovat od architekta, obyvatel neví, co má v záležitosti budování města požadovat od samosprávy, a uživatel budovy neví, jak se k ní má chovat. V této oblasti ještě máme na čem pracovat. Kvalitu prostředí zatím jednoduše nepožadujeme, a když ji máme, neumíme ji docenit.

Ani soutěž na Vydrici vás nenechává chladným…

Nezúčastnil jsem se soutěže, protože můj koncept nesplňuje požadavky vyplývající z územního plánu zóny. Ten totiž určil jako závazné tři rovnoběžné hmoty vinoucí se po vrstevnici hradního vrchu. Já jsem však uvažoval o sloučení druhé a třetí hmoty do souboru vnitrobloků ohraničených zástavbou ve tvaru U. Měl jsem pro to více důvodů. Nejdůležitější byl ten, že jsem se tak vyhnul doslova zakousnutí zástavby asi 16 až 19 metrů do hradního vrchu, ale i horizontalitě, čili pásovosti zástavby, která pro tuto oblast nikdy nebyla přirozená. Obohacení zástavby o příčné trakty je mnohem blíže původnímu charakteru zástavby, obohacuje zástavbu rozehranou střešní krajinou a terén se zelení může volně plynout ve své původní konfiguraci dovnitř vnitrobloků. Vznikne tak jiná kvalita bydlení s umocněním sousedských vztahů a s kontaktem se zelení, kterou jsme vždy tak oceňovali u staré historické zástavby. Návrh jsem představil investorovi a soutěžní komisi jako podnět k uvažování v dalších souvislostech.

Neměl jsem důvod dělat architekturu jinak, protože jsem byl naplněn vlastními tématy a neustále jsem cítil potřebu je zpracovávat. Mám jedno výtvarné cítění, své pojímání krásy a vlastní zkušenost, nic jiného. Je přirozené, když tvorba má rysy charakteristické pro svého autora, a to i navzdory rozdílnostem témat, která při různých projektech zpracovává. Ke každému problému se staví architekt celým svým poznáním a osobností, což se zákonitě projeví na výsledku. Samozřejmě, poznání se dá postupně abstrahovat, základ je však tentýž. Důležité je, aby každý běžel po své cestičce a hledal způsoby, jak se přiblížit k cíli. Možná všichni běžíme k jednomu cíli, ale po různých cestách – a v tom je ten přínos autorství.

U vás je jedním z charakteristických znaků použití více rovnoběžných stěn.

Protože byl můj otec klempířem, od malička jsem všude doma vídal pláty plechu dvakrát jeden metr. Možná proto se mi tento tvar vryl do paměti jako archetyp, jsem poznamenán plochou a její hranou. Tento prvek stěny jsem poprvé podvědomě použil už v roce 1958 na výstavě Družstevní byt, který jsme dělali s Vojtěchem Vilhanem.

Bratislavské krematorium je asi dotažením této koncepce do dokonalosti. Jak vznikal jeho koncept?

Je to už krajní poloha abstrakce. Krematorium, rozloučení s odcházejícími blízkými, je duchovní sférou. Pokoušel jsem se vytvořit co nejabstraktnější architekturu – je to však trochu paradox, poněvadž výrazové prostředky architektury jsou hmotné. Krematorium spočívá v postavení jedenácti rovnoběžných stěn vytvářejících jakousi stěnovou skulpturu. Mezi stěnami vznikají prostory, které jsou kromě zmíněných stěn ohraničeny co možná nejméně hmotnými předěly. Exteriér je maximálně, téměř nehmotně propojen s interiérem. Kromě toho jsem se snažil vyhnout jakýmkoliv dalším výrazovým prostředkům a oprostit architekturu od stavebních detailů, aby tak vynikly samotné stěny a podélný prostor, který vymezují.

Ve kterém okamžiku si řeknete, že toto je ten pravý nápad?

Je to zajímavé, ale nejlepší řešení se jaksi sama „vyloupnou“ v průběhu jediné vteřiny. Pak pociťuji ohromnou vděčnost za to, že nám osud dopřál být při tom, když vznikají dobré věci…

Také lidová architektura a folklór jsou jednou z vašich častějších inspirací. Možná má na to opět vliv vaše dětství v Rajci?

Zní to jako paradox, že při mé snaze o abstrakci mě stále fascinuje lidová architektura a prvky lidové tvorby. Jenže i v nich je obrovská a fascinující míra abstrakce. Pokud si odmyslíme dekorativní prvky, jsou to všechno krásné, úžasně jednoduché abstraktní tvary formované samotnou funkcí, jíž sloužily.

V 70. letech jsme chodili s manželkou po Slovensku po starých domech a žasli jsme nad krásou některých jednoduchých věcí, které byly v lidové architektuře úplnou samozřejmostí. Dodnes mám na svém pracovním stole jako plastiky krále a královny nádherné hálky (štítové sloupky, pozn. red.) z Liptovské Teplé…

Památkáři tyto věci chrání. Tvořivý člověk však touží po tom, aby věcmi pohnul, aby je posunul, zpracoval v novém pojetí. Tak se nám podařilo pár věcí z lidové architektury včlenit do našich děl v novém kontextu. Například v roce 1962 jsem dělal výstavu Lid a krása ve Slovenském národním muzeu, kde jsem využil některé zásady lidového stavitelství. Působily v novém pojetí velmi minimalisticky…

V souvislosti s Rajcem jsem velmi rád, že jsem mohl rekonstruovat rajeckou radnici. Je to renesanční dům, jehož arkády byly během baroka zazděny. Rozhodli jsme se tyto arkády opět obnovit, a abychom dosáhli maximální otevřenosti, propojili jsme prostor přízemí s podkrovím. Odstranění části trámové stropní konstrukce a umístění ocelového schodiště bylo vzhledem k historickému charakteru budovy poměrně odvážným činem, ale vznikl tak zajímavý vznešený prostor.

Pane architekte, čemu se věnujete dnes?

V současnosti navrhuji druhou etapu nové terasy a novou přístupovou rampu ke krematoriu se světlými nástupnicemi, které budou vytvářet tvary písmene L. Domýšlím některé stavební detaily tak, aby ještě více umocnily abstraktnost architektury. Neuvěříte, ale dosud mě pracovně zcela pohlcuje úsilí uchovat svá díla v jejich původní formě. Například provozovatelé krematoria nechápou čistotu řešení budovy, neumí se spokojit s jednoduchostí architektury. Neustále se snaží doplňovat ji o detaily, které do ní nepatří – natřou barvou desky či madla, na terasu položí květináče… Stejně necitlivé zásahy se děly a dějí i na jiných mých stavbách a skutečně mi dá zabrat, abych všechno uhlídal.

Nakolik může majitel zasahovat do architektonického díla?

Autorský zákon definuje autorství realizované architektury jako vlastnictví myšlenky zhmotněné v realizaci díla v době jeho vzniku. Tím, že se dílo zvěční nákresy, maketou nebo fotografiemi, uchová se ve své původní podobě – a právě v této podobě patří autorství jeho autorovi. Vlastník budovy však vlastní hmotné vyjádření tohoto duševního díla a podle zákona ho může zlikvidovat. Tak se zbouralo centrum sídliště Trávniky, k čemuž městská část nepotřebovala můj souhlas.

Jiné je to však u přestaveb a zásahů, jimiž by se mohla změnit podstata autorského návrhu, tam už musí autor se změnami souhlasit. Autor má totiž právo na nedotknutelnost svého díla. Neštěstím však je, že stavební úřady nesledují důsledně, zda se při stavebných úpravách dodržuje tato podmínka. Takže tento zápas je často v rukou architekta. Hodně jsem se tomu věnoval při rekonstrukci velvyslanectví v Římě či v Moskvě. I když mě to stálo neskutečně mnoho úsilí, jsem rád, že se v rámci možností podařilo zachovat maximum původnosti těchto děl. Slabinou této oblasti je i to, že ačkoli jsou zákony postaveny poměrně dobře, není dostatečně možné domoci se práva.

Ing. arch. Ferdinand Milučký

1929    narozen v Rajci
1949 – 1953    Fakulta architektury Bratislava
1953 –1958    Pedagog na Fakultě architektury Bratislava
od 1956 – dodnes    člen ZSA (od roku 1989 Spolku architektů Slovenska)
1958 – 1991    Architektonická praxe (Stavoprojekt, ŠPTÚ)
od 1992 – dodnes    člen SKA

Tvorba:

• Krematorium a urnový háj, Bratislava, 1967
• Společenský a obytný dům velvyslanectví ČSSR (dnes SR), Moskva, 1970
• Velvyslanectví ČSSR (dnes SR), Řím, 1971
• Výstavní pavilony PKO, Bratislava, 1975
• Dům umění, Piešťany, 1980
• Vlastní rodinný dům, Bratislava, 1985
• Sídliště Trávniky, Bratislava, 1968
• Park A. Hlinky, Bratislava, 1978
• Hrad a hradní areál, Hradní vrch, Bratislava, 1986, 1989
• Hlavní a Františkánské náměstí, Bratislava, 1988

Rekonstrukce (budovy a interiéry), výstavy:

• Vinárna Velcí františkáni, 1964
• Bratislavská restaurace Expo ’67, Montreal, 1967
• Expozice dějin Slovenska, Bratislavský hrad, 1976
• Klenotnice, Bratislavský hrad, 1988
• Renesanční radnice, Rajec, 1991
• CK Tatratour, Bratislava, 1992
• Výstava Družstevní byt, Bratislava, 1958
• Výstava Lid a krása, SNM, Bratislava, 1962
• Výstava Vlastní dílo, SNM, Bratislava, 1993

Ocenění tvorby

Martina Jakušová
Foto: archiv F. Milučkého, Dano Veselský