Inspiruje mne naše kulturní dědictví, říká oceňovaný designér Jiří Krejčiřík

Dokonalé řemeslné zpracování, propojování historie se současností a odvážná multidisciplinarita. Tak by se dala charakterizovat tvorba designéra Jiřího Krejčiříka, který v posledních letech sbírá jedno ocenění za druhým.

Vloni jste prožil další velmi úspěšný rok ve své kariéře. Jak se vám podařilo během pár posledních let prosadit ve velké konkurenci?
Nejzásadnější pro mě byl v tomto ohledu Desingblok 2019, kdy jsem byl tehdejší kurátorkou prostoru Art House Danicou Kovářovou vybrán k prezentaci mých stolů Kalokagathos a Odyssey v rámci výběru mezinárodních designérů v Lapidáriu Národního Muzea. Stoly existovaly do té doby v podobě vizualizací a s ohledem na jejich řemeslnou náročnost a vysoké výrobní náklady jsem čekal na vhodnou příležitost pro jejich realizaci, což Designblok byl a rozhodl jsem se proto do výroby zainvestovat.

Na Designbloku v roce 2019 jsem vyhrál cenu v kategorii Nejlepší novinka designéra a zároveň jsem byl ve stejném roce poprvé Akademií Designu nominován v kategorii Designér roku Cen Czech Grand Design. Také mi bylo nabídnuto sběratelkou Rossanou Orlandi vystavovat stoly v Miláně na Design Weeku. Výstava se pak kvůli covidu neuskutečnila hned, ale až v dalším roce, nicméně v mezičase byly stoly prezentovány v její druhé galerii na Sardinii a na výstavě Milan Design City.

Úspěchy na Designbloku a v Cenách Czech Grand Design spustily vlnu zájmu médií a začaly přicházet další nabídky ze zahraničí. Poté jsem přijal v dalším roce možnost vystavovat v Paříži na Paris Design Week a v loňském roce jsem se znovu účastnil Milan Design Week s novou komodou a svítidlem. Následně přišla nabídka od americké galerie Garde v Dallasu a Los Angeles, a kromě toho jsem byl osloven australskou galerií Finkelstein jako jeden ze dvou českých designérů.

Stoly Kalokagathos a Odyssey z kolekce Eclecticism, které jste poprvé prezentoval na Designbloku v roce 2019, předznamenaly váš inspirační zdroj v historii. Z čeho jste při tvorbě vycházel?
Jednoticí linkou kolekce Eclecticism je to, že vycházím z určité epochy nebo se inspiruji osobností z historie. Stoly Kalokagathos a Odyssey představují dialog antického Řecka a architekta Josipa Plečnika, který ve své zejména pozdější tvorbě z antiky hodně vycházel. Zamýšlel jsem se nad tím, jak známé kánony antického Řecka, které vznikaly již před více než dvěma tisíci lety, jsou i v minulých dekádách i dnešní době v architektuře, umění a designu stále aktuální.

Kromě kolekce Eclecticism bylo mým záměrem při příležitosti instalace na Designbloku ještě pracovat s broušeným sklem a určitým způsobem aktualizovat jeho estetiku. Tradiční české broušené sklo je z pohledu vizuality zastaralé, působí archaicky a mladou generaci nezajímá. Lidé jej vnímají spíše jako artikl z police jejich babiček, na který se nesmělo nikdy sahat. Přitom jde o vysokou kvalitu řemesla.

Rozhodl jsem se proto upcyklovat staré kusy skla získané od sběratelů a v aukcích, ta jsem různě modifikoval a doplňoval sklem novým, které jsem vytvářel na míru v kontrastu k původním prvkům. Vznikla tak kolekce kombinovaných objektů Heritage / Contemporary.

Jak jste se vlastně dostal k designu?
Od mala jsem hodně kreslil, po základní škole jsem věděl, že chci studovat uměleckou střední školu a rozhodoval jsem se mezi volným uměním, jako je kresba, malba, a nějakým praktičtějším oborem. Nakonec jsem zvolil studium designu nábytku a interiéru na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze, kde jsem se dostal k řemeslu.

Na vysoké škole jsem chtěl rozšířit paletu materiálů, se kterými bych mohl pracovat. Zvolil jsem si Fakultu designu a umění Ladislava Sutnara na ZČU v Plzni, obor produktový design. V roce 2013–2014 jsem kromě toho studoval půl roku světelný design a nábytek na Královské akademii v Kodani.

V té době u nás v České republice ještě nikdo příliš neřešil osvětlení jako objekt, který zásadním způsobem vytváří atmosféru prostoru a přistupovalo se k němu pouze jako k funkčnímu prvku. Dánové jsou v tomto směru hodně napřed a jejich přístup byl pro mne velmi inspirativní.

Jak vás osobně ovlivnilo studium v Kodani?
Zajímavé je, že škola je situovaná v budově bývalých námořních doků, s výhledem na mořský záliv. Každý student dostane ve škole svoje místo se zamykacím šuplíkem a lampičkou, což se může zdát jako maličkost, ale leccos to mění a ovlivňuje, protože ve škole pak trávíte daleko víc času. Máte tam totiž svůj pracovní prostor.

A musím říct, že jsem se v kodaňské škole skutečně naučil pracovat. Přístup tam je oproti jiným školám hodně kolegiální. Studenti mají svoje projekty a vyučující jsou spíše konzultanty. Není tam jeden všemocný vedoucí ateliéru, ale na přednášky jsou zváni další specialisté, kteří přednáší na určité téma a konzultují s vámi váš projekt v průběhu studia.

Ve své tvorbě se inspirujete kulturním dědictvím. Můžete to přiblížit na konkrétním produktu?
Zmínit mohu například projekt využití stromu z veltruského panství, který vznikl z popudu mého truhláře. Ten mne upozornil na stromy popadané v zámeckém parku vlivem vichřice. Kontaktoval jsem kastelána a odkoupil od něj starý padlý jasan.

Z něj jsem navrhl stůl, který je inspirovaný estetikou zámku. Tento artefakt tedy byl vyrobený jednak ze dřeva, které by bylo jinak spáleno, a kromě toho je jeho tvarosloví inspirováno barokním a klasicistním slohem, ve kterých byl postaven zámek Veltrusy. To jsem zohlednil v návrhu, kterému jsem ale dal svůj současný pohled. Je možné v něm tedy vnímat určitou esenci historie, odkaz.

Jste multidisciplinární produktový designér. Věnujete se plnohodnotně svítidlům i nábytku. Jaká byla vaše cesta k těmto svébytným disciplínám?
Určitě mě nasměrovalo studium nábytku na střední škole a vysoké škole v Kodani. Osvětlení jsem se věnoval také v Kodani, a posléze v ateliéru Ronyho Plesla jsem se dostal k práci se sklem. Barevnost projektů mne velmi baví a jako tvůrce bych byl naopak unavený tím, kdybych musel používat jen jedno médium nebo se pohybovat jen v jedné disciplíně.

A líbí se mi mezi těmi projekty přepínat, pracovat s různými materiály, protože to přináší výzvy. Každý materiál má svůj charakter, pracuje se s každým odlišně, a to je nutné respektovat. Je to podobné jako s lidmi – každý člověk je jiný a nemůžu s každým člověkem mluvit stejně. Když přijde konkrétní projekt, tak se k němu určitý materiál hodí víc a jiný míň. I otázka volby materiálu mne moc baví.

Jak vás ovlivnila spolupráce s naším předním designérem Ronym Pleslem a jak jste se k ní dostal?
Spolupráce začala tak, že jsem se po studiích přihlásil do výběrového řízení na pozici asistenta do jeho studia a měl jsem to štěstí, že si ze všech kandidátů vybral mne. Náš vztah se rozvinul v přátelství a dodnes s ním na některých projektech pracuji.

Naše diskuse jsou pro mne vždy obohacující a inspirativní. Nejvíc mne asi Rony ovlivnil v tom, že je důležité najít svůj vlastní rukopis, svoji identitu a důvod, proč se něčemu věnuji. Kromě toho jsem díky práci u Ronyho zjistil, že je možné se autorským designem živit, čemuž jsem ještě během studií nevěřil.

Věnujete se produktovému, ale také interiérovému designu. Spolupracujete v rámci své praxe s architekty, jakou s nimi máte zkušenost?
S architekty spolupracuji moc rád. Zatím ke spolupráci v rámci projektu přizývám architekty spíše já. Pokud osloví architekt mne, přijde mi zajímavé mít možnost reagovat na prostor, který mohu přímo na míru doplnit určitým objektem. Jako příklad mohu uvést prostor coworkingu Foyer od ateliéru Mar.s architects, ve kterém se právě potkáváme a pro který jsem navrhoval monumentální svítidlo.

Pokud mají architekti odvahu doplnit prostor výrazným objektem, tak si toho vždy cením. Setkávám se jinak spíš s konzervativním přístupem. Moje estetika je hodně výrazná, není pro každého. Já osobně jsem ale unavený z minimalismu a šablonovitým vybavováním interiérů. Myslím si, že každý interiér by měl mít svého ducha, měl by nasát esenci místa a klienta. Pokud architekt pozve do projektu tvůrce, který má svůj jazyk, tak to může prostor obohatit. Tento typ spolupráce, kdy se architekti nebojí výrazné autorské estetiky, mne proto velmi zajímá.

Do popředí zájmu se stále více dostává udržitelnost. Jak s tímto hlediskem pracujete ve své tvorbě?
Přijde mi, že dnešní doba je hodně spotřební. Velká část populace si dnes koupí levný nábytek, který za pár let vyhodí, pořídí si nový, a točí se tak strašně moc produktů. Udržitelnost pro mne spočívá i v dlouhodobosti. Pokud si koupíte dražší produkt, který je z kvalitních materiálů a po stránce estetické je nadčasový, tak nebudete mít potřebu ho za pár let nahrazovat novým.

Chtěl bych přinést zpátky to, co bylo před 100 lety normální – že se dědil nábytek z generace na generaci. Vytvářím proto nábytek a svítidla, které jsou uměleckými artefakty spíše než spotřebním produktem. V tom vidím udržitelnost a přistupuji tak ke své tvorbě. Zároveň všechno vyrábím v České republice, z lokálních materiálů.

Na čem aktuálně pracujete?
Nedávno jsem dokončil velký jídelní stůl pro soukromou klientku na Praze 7, ke kterému nyní navrhuji dřevěnou lavici. Aktuálně také dopracovávám svítidla pro galerii Garde v USA a dále pracuji na velkých lustrech pro rezidenci na Praze 6. Kromě toho je pro mne letos také velkou výzvou rekonstrukce mého vlastního ateliéru v Praze na Vinohradech.

A jaké jsou vaše další plány a sny?
Rád bych ze svého ateliéru vytvořil prostor, který bude fungovat jako showroom a zároveň pracovní studio. A určitě bych chtěl dál dělat to, co mne naplňuje, a setkávat se s lidmi, kteří člověka někam posouvají. Nemám sen tvořit konkrétní produkt, více mne zajímá samotný proces. Těším se na výzvy, které přijdou a které mohou člověka zavést do míst, jež by nečekal. Ta nepředvídatelnost kreativního života je fascinující.