Jan Bočan: Architekt, jehož hvězda září dál

Jaký byl život a práce architekta-bohatýra, který zanechal nesmazatelnou stopu nejen v české architektuře, ale i v myslích svých studentů? O tom jsme si popovídali s jeho manželkou, výtvarnicí Danielou Bočanovou.

Jana Bočana veřejnost vnímá jako vynikajícího architekta. Jaký byl ale Jan Bočan jako člověk?
Byl neobyčejný, velkorysý a měl v sobě obrovskou pokoru. Ve své práci byl velmi poctivý a vždy uměl nalézt pravou podstatu věci. Měl značné charisma a propadnout jeho kouzlu bylo velmi snadné. Byl odhodlaný zasvětit svůj život architektuře a to také udělal.

Zdá se, že architektura mu byla celoživotním programem…
Znamenala mnohem víc. Byla to vášeň, posedlost, něco, bez čeho si nedokázal život vůbec představit. Nebyl to koníček, ale spíše vnitřní puzení. Nemohl si zkrátka pomoci a architektuře ze sebe věnoval naprosté maximum. Život s ním proto nebyl jednoduchý. Jako architekta jsem však Jana Bočana hluboce obdivovala a otevřeně říkám, že jsem se hřála v jeho světle. A jeho paprsky na mě dopadají i dnes, skoro tři roky po jeho smrti…

Tady někde se zřejmě zrodila vaše myšlenka založit občanské sdružení Člověk a prostor, které čerpá z odkazu vašeho muže…
Manžel byl pohlcený prací a jediné, na co nedbal, byla vlastní propagace. Proto jsem po jeho smrti cítila, že musím zachovat stopu toho, co znamenal pro českou architekturu, zřetelnou. Jednou jsem se ho také ptala, co by si přál, aby po něm zůstalo. Nejmenoval dům, jak by se u architekta mohlo zdát, ale toužil, aby po něm zůstala zmínka třeba v nějaké knize. To se nakonec splnilo, protože jsme vydali jeho monografii.

Do této knihy jste psala životopis vlastního muže, jak se vám na něm pracovalo?
Skvěle, protože jsem s ním mohla zase chvíli být. Práce na jeho odkazu mi pomáhá se s jeho odchodem vyrovnat.

Na knize kromě manželových studentů pracoval i uznávaný publicista Jakub Železný. Jak jste se k této zajímavé spolupráci dostali?
Jakub Železný se mi přihlásil sám s tím, že je architektura jeho koníček a že by velmi rád do této publikace přispěl. Doslova mě ohromil svými znalostmi o manželových realizacích. Myslím, že to byly právě jeho profesionální zkušenosti z médií, které této monografii daly profesionální charakter. Kniha je také vzácná Bočanovými vlastními komentáři k jednotlivým stavbám, které připravoval pro svoji habilitaci. Troufám si říct, že díky tomu je tato kniha unikátní.

Sdružení nedávno uspořádalo také výstavu v Londýně v ambasádách, které navrhl váš manžel. Jak na vás tyto stavby při vernisáži působily?
Přestože mě manžel na londýnskou ambasádu lákal, když jsme spolu ještě chodili, byla jsem tam poprvé. Překvapilo mě, jak moc je zde stále cítit jeho duch. Radost jsem měla i z toho, že po tolika letech oba domy působí naprosto impozantně. Velká škoda ale je, že se z původního vybavení téměř nic nedochovalo. Například zde nezůstala ani význačná výtvarná díla, která manžel s velkým citem vybíral. V zásadě v interiérech zbyly jen velké instalace, které by bylo složité odmontovat.

Zevrubná práce na interiérech byla pro Jana Bočana charakteristická. Kde ke své lásce k designu přišel?
Domnívám se, že manželův zájem o vnitřní vybavení se zrodil během prvních let jeho praxe, kdy pracoval převážně na interiérech, jako byly aerolinky v Bruselu, Kodani či Paříži. Byla v tom asi i určitá zarputilost a snaha odevzdat komplexní celek. Myslím, že by nesnesl, aby mu do jeho budovy navrhoval nábytek někdo jiný. Navíc byl opravdu výtvarně nadaný. Jeho budovy osobně považuji za jakési domy-sochy.

Jak moc pro něho byla výtvarná stránka architektury důležitá?
Manžel byl spíše architekt-umělec, než architekt-inženýr. Neustále něco kreslil, i když vypadal, že jen tak odpočívá u televize. Všechno, co ho inspirovalo, musel ihned zaznamenat. Výtvarného umění si velmi vážil a projevovalo se to skvělým instinktem, který ho vždy neomylně zavedl k začínajícím umělcům, kteří se později stali mezinárodně uznávanými ikonami. Patřil mezi ně například René Roubíček, Stanislav Libenský, Adriena Šimotová nebo Stanislav Kolíbal.

Podobný instinkt vykazoval i ve své práci se studenty, kteří na něj dodnes vzpomínají.  Čím si myslíte, že se Jan Bočan tak hluboce zapsal do paměti svých studentů?
Věděla jsem, že je vynikající architekt, ale to, že se z něho stal špičkový pedagog, mě opravdu překvapilo. Jan Bočan byl celoživotní bohém, což s představou učitele zrovna nejde dohromady. Myslím, že pro jeho úspěšnou pedagogickou praxi byla klíčová jeho otevřenost. Studenty si pouštěl nejen do svého profesního, ale i do svého osobního života. Bylo to asi tím, že tyto dva světy nedokázal a ani nechtěl vzájemně oddělit. Byl to velmi přístupný člověk, který bral studenty jako kolegy a nepovyšoval se nad ně. Dokázal ze studentů vytáhnout to, co jim bylo vlastní. Nikdy jim nevnucoval vlastní názor. Vždy, když se studentem konzultoval, tak dotyčný věděl, že je tam Bočan v tuto chvíli pouze pro něho.

Jeho pedagogický vliv byl nesmírný a překročil dokonce hranice našeho státu…
Ano, manžel jezdil přednášet na Technickou univerzitu do Tbilisi, kde si ho velmi vážili. Jeho spolupráce s tamní univerzitou se ­tradovala od doby, kdy vyhrál soutěž o budovu české ambasády. V roce 2005 za ni získal ocenění Svazu architektů a Ministerstva výstavby Gruzie a na tamní fakultě architektury ho okamžitě ho jmenovali čestným profesorem. Učil tam vlastně až do své smrti.

Jaký měl Jan Bočan vztah ke Gruzii?
Tu zemi měl opravdu rád. Nevybavuji si, že by jiný český architekt měl ke Gruzii tak blízko. Přitom je u současných architektů nesmírně oblíbená. Je zde totiž mnoho nezastavěné a zároveň zcela neobyčejné plochy. I proto se v Gruzii setkáte se zajímavými realizacemi od světových ikon, jako jsou například Jürgen Meyer H. nebo Massimiliano a Doriana Fuksasovi.

Váš manžel se k většině zahraničních zakázek paradoxně dostal za totality. Jak vzpomínal na práci pro západní země v této době?
Měl velké štěstí, že v porotách soutěží, kterých se spolu s vedoucím ateliéru architektem Šrámkem účastnil, byli poměrně osvícení lidé. Stát jim v té době také nechával poměrně volnou ruku. Totalitu režimu pak pociťoval zejména ve chvíli, když s architektonickou skupinou do zahraničí vycestoval utajený státní dozor, takže tato svoboda byla jen zdánlivá. Na druhou stranu se mu ale dostalo přímo královské pocty, když si ho v budově české ambasády ve Stockholmu přímo vyžádala švédská princezna a Bočan ji následně po objektu prováděl. Na adresu jeho práce tehdy nadšeně prohlásila: „Nikdy jsem v Československu nebyla, ale musí to být krásná země!“ To považoval za velikou satisfakci.

Zmínila jste architekta Šrámka, v jehož ateliéru Jan Bočan působil. Jaký vliv na jeho kariéru mělo setkání touto uznávanou personou české architektury?
Domnívám se, že opravdu zásadní. Díky působení ve Šrámkově ateliéru získal příležitost pracovat na velkých projektech. Londýnskou ambasádu vlastně původně zpracovával jako teoretický projekt. Nakonec však tehdejší zástupci státu rozhodli o jeho realizaci a Šrámek neváhal a dal mladému Bočanovi příležitost svůj teoretický projekt rozvinout. Bylo to od něho velmi šlechetné a také odvážné. Společně pak za budovu získali ocenění Královského institutu britských architektů (RIBA). Pro Bočana to byl v pouhých 34 letech až neskutečný životní úspěch. Zazářil velmi brzy a já jsem vděčná za to, že si ho lidé neustále chtějí připomínat a že tato záře tak nikdy zcela nevyhasla.

TEXT: Zuzana Hošková, ČKA
FOTO: Člověk a prostor, o.s. a archiv Daniely Bočanové

V prosinci uplyne smutné tříleté výročí od smrti předního českého architekta Jana Bočana. Jeho odkaz je však stále živoucí. S láskou o něj pečuje manželka Daniela a také okruh jeho studentů, kteří založili občanské sdružení Člověk a prostor. Figurují v něm například Jakub Koňata, Josef Smutný, Martin A. Tomáš, Pavel Táborský, Martin Tomáš, Robert Seidl či Ondřej Hilský. Tato organizace má za sebou dvě úspěšné výstavy Bočanových prací. První proběhla téměř před rokem v Galerii Jaroslava Fragnera a druhá letos v září na Českém a Slovenském velvyslanectví v Londýně. Obě potvrdily fakt, že Jan Bočan schází nejen okruhu svých nejbližších, ale i široké veřejnosti. Plánovaná třetí výstava proběhne 14. listopadu 2013 v prostředí Bočanovy ambasády v Tbilisi.
Obě zahraniční akce se jeví jako vynikající spojení zdařilé pražské výstavy s místy, kde Jan Bočan se svými realizacemi slavil velký úspěch. Londýnská výstava například zpřístupnila oba prostory Československé ambasády (dnes rozdělené mezi Českou a Slovenskou republiku). Komplex obou budov se od roku 1971 pyšní význačnou cenou RIBA, a tak byl zájem o návštěvu této akce ze strany veřejnosti obrovský. Výstavu za 12 dní navštívilo 1 500 lidí. Její organizátorka Tereza Porybná z Českého centra v Londýně dodává: „Značně se nám osvědčilo propojení výstavy s populárním festivalem architektury Open House, v rámci kterého se Londýňanům každý rok otevřou na jeden víkend dveře téměř 700 zajímavých budov po celém městě. Jsme rádi, že díky iniciativě Českého centra se do projektu poprvé zapojily i ambasády České a Slovenské republiky. Jsou to zajímavé stavby a určitě mají co nabídnout.“

Chystaná prezentace Bočanových prací v Tbilisi pak zcela logicky navazuje na jeho úspěšnou porevoluční pedagogickou činnost, jíž se věnoval nejen v rámci svého působení na Fakultě architektury na Českém vysokém učení technickém v Praze (ČVUT), ale také na Fakultě architektury Technické univerzity v Tbilisi.

Jana Bočana veřejnost vnímá jako vynikajícího architekta. Jaký byl ale Jan Bočan jako člověk?
Byl neobyčejný, velkorysý a měl v sobě obrovskou pokoru. Ve své práci byl velmi poctivý a vždy uměl nalézt pravou podstatu věci. Měl značné charisma a propadnout jeho kouzlu bylo velmi snadné. Byl odhodlaný zasvětit svůj život architektuře a to také udělal.

Zdá se, že architektura mu byla celoživotním programem…
Znamenala mnohem víc. Byla to vášeň, posedlost, něco, bez čeho si nedokázal život vůbec představit. Nebyl to koníček, ale spíše vnitřní puzení. Nemohl si zkrátka pomoci a architektuře ze sebe věnoval naprosté maximum. Život s ním proto nebyl jednoduchý. Jako architekta jsem však Jana Bočana hluboce obdivovala a otevřeně říkám, že jsem se hřála v jeho světle. A jeho paprsky na mě dopadají i dnes, skoro tři roky po jeho smrti…

Tady někde se zřejmě zrodila vaše myšlenka založit občanské sdružení Člověk a prostor, které čerpá z odkazu vašeho muže…
Manžel byl pohlcený prací a jediné, na co nedbal, byla vlastní propagace. Proto jsem po jeho smrti cítila, že musím zachovat stopu toho, co znamenal pro českou architekturu, zřetelnou. Jednou jsem se ho také ptala, co by si přál, aby po něm zůstalo. Nejmenoval dům, jak by se u architekta mohlo zdát, ale toužil, aby po něm zůstala zmínka třeba v nějaké knize. To se nakonec splnilo, protože jsme vydali jeho monografii.

Do této knihy jste psala životopis vlastního muže, jak se vám na něm pracovalo?
Skvěle, protože jsem s ním mohla zase chvíli být. Práce na jeho odkazu mi pomáhá se s jeho odchodem vyrovnat.

Na knize kromě manželových studentů pracoval i uznávaný publicista Jakub Železný. Jak jste se k této zajímavé spolupráci dostali?
Jakub Železný se mi přihlásil sám s tím, že je architektura jeho koníček a že by velmi rád do této publikace přispěl. Doslova mě ohromil svými znalostmi o manželových realizacích. Myslím, že to byly právě jeho profesionální zkušenosti z médií, které této monografii daly profesionální charakter. Kniha je také vzácná Bočanovými vlastními komentáři k jednotlivým stavbám, které připravoval pro svoji habilitaci. Troufám si říct, že díky tomu je tato kniha unikátní.

Sdružení nedávno uspořádalo také výstavu v Londýně v ambasádách, které navrhl váš manžel. Jak na vás tyto stavby při vernisáži působily?
Přestože mě manžel na londýnskou ambasádu lákal, když jsme spolu ještě chodili, byla jsem tam poprvé. Překvapilo mě, jak moc je zde stále cítit jeho duch. Radost jsem měla i z toho, že po tolika letech oba domy působí naprosto impozantně. Velká škoda ale je, že se z původního vybavení téměř nic nedochovalo. Například zde nezůstala ani význačná výtvarná díla, která manžel s velkým citem vybíral. V zásadě v interiérech zbyly jen velké instalace, které by bylo složité odmontovat.

Zevrubná práce na interiérech byla pro Jana Bočana charakteristická. Kde ke své lásce k designu přišel?
Domnívám se, že manželův zájem o vnitřní vybavení se zrodil během prvních let jeho praxe, kdy pracoval převážně na interiérech, jako byly aerolinky v Bruselu, Kodani či Paříži. Byla v tom asi i určitá zarputilost a snaha odevzdat komplexní celek. Myslím, že by nesnesl, aby mu do jeho budovy navrhoval nábytek někdo jiný. Navíc byl opravdu výtvarně nadaný. Jeho budovy osobně považuji za jakési domy-sochy.

Jak moc pro něho byla výtvarná stránka architektury důležitá?
Manžel byl spíše architekt-umělec, než architekt-inženýr. Neustále něco kreslil, i když vypadal, že jen tak odpočívá u televize. Všechno, co ho inspirovalo, musel ihned zaznamenat. Výtvarného umění si velmi vážil a projevovalo se to skvělým instinktem, který ho vždy neomylně zavedl k začínajícím umělcům, kteří se později stali mezinárodně uznávanými ikonami. Patřil mezi ně například René Roubíček, Stanislav Libenský, Adriena Šimotová nebo Stanislav Kolíbal.

Podobný instinkt vykazoval i ve své práci se studenty, kteří na něj dodnes vzpomínají.  Čím si myslíte, že se Jan Bočan tak hluboce zapsal do paměti svých studentů?
Věděla jsem, že je vynikající architekt, ale to, že se z něho stal špičkový pedagog, mě opravdu překvapilo. Jan Bočan byl celoživotní bohém, což s představou učitele zrovna nejde dohromady. Myslím, že pro jeho úspěšnou pedagogickou praxi byla klíčová jeho otevřenost. Studenty si pouštěl nejen do svého profesního, ale i do svého osobního života. Bylo to asi tím, že tyto dva světy nedokázal a ani nechtěl vzájemně oddělit. Byl to velmi přístupný člověk, který bral studenty jako kolegy a nepovyšoval se nad ně. Dokázal ze studentů vytáhnout to, co jim bylo vlastní. Nikdy jim nevnucoval vlastní názor. Vždy, když se studentem konzultoval, tak dotyčný věděl, že je tam Bočan v tuto chvíli pouze pro něho.

Jeho pedagogický vliv byl nesmírný a překročil dokonce hranice našeho státu…
Ano, manžel jezdil přednášet na Technickou univerzitu do Tbilisi, kde si ho velmi vážili. Jeho spolupráce s tamní univerzitou se ­tradovala od doby, kdy vyhrál soutěž o budovu české ambasády. V roce 2005 za ni získal ocenění Svazu architektů a Ministerstva výstavby Gruzie a na tamní fakultě architektury ho okamžitě ho jmenovali čestným profesorem. Učil tam vlastně až do své smrti.

Jaký měl Jan Bočan vztah ke Gruzii?
Tu zemi měl opravdu rád. Nevybavuji si, že by jiný český architekt měl ke Gruzii tak blízko. Přitom je u současných architektů nesmírně oblíbená. Je zde totiž mnoho nezastavěné a zároveň zcela neobyčejné plochy. I proto se v Gruzii setkáte se zajímavými realizacemi od světových ikon, jako jsou například Jürgen Meyer H. nebo Massimiliano a Doriana Fuksasovi.

Váš manžel se k většině zahraničních zakázek paradoxně dostal za totality. Jak vzpomínal na práci pro západní země v této době?
Měl velké štěstí, že v porotách soutěží, kterých se spolu s vedoucím ateliéru architektem Šrámkem účastnil, byli poměrně osvícení lidé. Stát jim v té době také nechával poměrně volnou ruku. Totalitu režimu pak pociťoval zejména ve chvíli, když s architektonickou skupinou do zahraničí vycestoval utajený státní dozor, takže tato svoboda byla jen zdánlivá. Na druhou stranu se mu ale dostalo přímo královské pocty, když si ho v budově české ambasády ve Stockholmu přímo vyžádala švédská princezna a Bočan ji následně po objektu prováděl. Na adresu jeho práce tehdy nadšeně prohlásila: „Nikdy jsem v Československu nebyla, ale musí to být krásná země!“ To považoval za velikou satisfakci.

Zmínila jste architekta Šrámka, v jehož ateliéru Jan Bočan působil. Jaký vliv na jeho kariéru mělo setkání touto uznávanou personou české architektury?
Domnívám se, že opravdu zásadní. Díky působení ve Šrámkově ateliéru získal příležitost pracovat na velkých projektech. Londýnskou ambasádu vlastně původně zpracovával jako teoretický projekt. Nakonec však tehdejší zástupci státu rozhodli o jeho realizaci a Šrámek neváhal a dal mladému Bočanovi příležitost svůj teoretický projekt rozvinout. Bylo to od něho velmi šlechetné a také odvážné. Společně pak za budovu získali ocenění Královského institutu britských architektů (RIBA). Pro Bočana to byl v pouhých 34 letech až neskutečný životní úspěch. Zazářil velmi brzy a já jsem vděčná za to, že si ho lidé neustále chtějí připomínat a že tato záře tak nikdy zcela nevyhasla.

TEXT: Zuzana Hošková, ČKA
FOTO: Člověk a prostor, o.s. a archiv Daniely Bočanové