Jan Roháč, Bronislav Stratil: Aby památka žila, musí do ní lidé proudit

I když by se mohlo zprvu zdát, že se specializují především na rekonstrukce a výstavnictví, jejich architektonické spektrum je mnohem širší. Baví je navrhovat komplexní urbanistická řešení i drobné obytné stavby. Cení si vztahu s klientem, ale vždy se drží svých morálně-architektonických zásad.

Co bylo hlavní motivací k založení ateliéru RSAA?
BS: Především potřeba společného zázemí pro naši spolupráci. Jednou ze startovních rovin bylo také to, že jsme spolužáci z AVU. Se stálým partnerem v oboru můžete projekty vzájemně konzultovat nebo projektovat společně, což je mnohem rychlejší způsob práce, než když se rozhodujete sám.

V současnosti je tu celkem pět lidí. Pořád přemýšlíme, jestli překročit hranici malého, kompaktního, efektního týmu. Tato forma nám zatím vyhovuje, příliš se nám nechce spadnout do manažerské pozice, kdy člověk už jen shání zakázky, řídí tým a málokdy se dostane k samotné tvorbě.
JR: Snažíme se fungovat sami. A naše současná velikost tomu dostačuje. Kdybychom se změnili ve větší firmu, byl by to úplně jiný způsob práce, u které si nejsme jistí, zda by nám vyhovovala. Zatím jsme spokojeni takhle.

Dlouhodobě externě spolupracujeme s projektanty, se kterými se nám dobře dělá a baví nás to s nimi. Není úplně tak důležité, co se dělá, ale s kým. Aby samotná práce byla příjemná a nebylo to o nějakém zbytečném dohadování.

Jaká je vaše ateliérová filosofie? Společný element vašich projektů a způsobu práce?
BS: Máme některé nepsané zásady. Nejdeme například za hranici, kdy by architektura dostala takzvaně na frak. Nebo kdy se dostáváme na nějaký morálně tenký led.
JR: Někdy jsou ovšem vztahy s klientem důležitější, než jeho samotný dům. Pro nás je velmi důležité, abychom se na schůzky s klientem i s profesemi těšili. Zásadní jsou také vztahy s dodavatelem. Měli bychom si uchovat pocit, že jeden druhému může kdykoli zavolat, věci si vysvětlit a společně to dát dohromady.
BS: Důležitou roli u nás hraje také přirozenost. Aby věci, co děláme, nešly proti jakési přirozené logice stavění, která se na našem území vyvíjí po tisíce let. Abychom klienta usměrnili, abychom ho zredukovali ve velikášství, když nám některý z jeho požadavků přijde jako nesmyslný. Abychom mu vždy řekli pravdu. I když se třeba nakonec úplně neshodneme a uděláme nějaký kompromis, vždy mu musíme říct náš názor.

Daří se vám umravňovat klienty?
JR: Spíš jde o to, poskytnout jim to, co víme, protože máme zkušenosti s četností podobných úkolů. Poradit jim. Některý klient to akceptuje úplně v pohodě, někdy se s tím musí nějak srovnat a promyslet si to sám. Klient někdy také přijde s něčím, co má přínos pro nás, když je to zadání třeba v nějakém směru odvážnější. Jedná se o takovou synergickou spolupráci.
BS: Konkrétně u kulturních institucí se klienty snažím učit, vzdělávat, přenášet k nim poznatky, se kterými se zatím nesetkali. Nemají třeba zkušenost s multimediální, audiovizuální formou prezentace… Snažím se jim ukázat různé možnosti a posunout je, což se nám teď docela podařilo s Muzeem hl. m. Prahy. Za poslední tři roky jsme s nimi pracovali na projektech dvou nových muzeí.

Čím dál víc mě baví projekty, které mají nějaký sociální společenský přesah. Kdy ta práce, kterou děláme, nemusí skončit tou samotnou architekturou, ale dojde tam k předání nějakých znalostí, zkušeností, ať už klientovi, nebo pak uživateli.

Například návštěvníkovi muzea, který vpluje do nového světa, do nové dimenze. Nebo uživateli veřejného prostoru. Veřejný prostor bude čím dál dominantnější, na poli architektury se do budoucna stane tím hlavním, platformou, na které bude architekt působit. Nastupuje také určitá virtualizace společnosti, kdy lidé unikají do virtuálního světa, proto bude společenská platforma prostoru čím dál důležitější, aby společnost zůstala něčím stmelená.

Studovali jste spolu na pražské AVU. To ale není vaše jediná škola architektury. Máte zkušenosti s VŠVU v Bratislavě a Stavební fakultou ČVUT, také VUT v Brně a Ecole d´architecture La Villette v Paříži. Jaký hlavní přínos pro vás měla z profesního hlediska kombinace těchto škol?
BS: Zkušenost z více vzdělávacích institucí je vždy velmi obohacující. Můžete srovnávat různá prostředí, od různých lidí toho víc načerpáte.
JR: Na uměleckém oboru je vždy mnohem méně studentů než na technice. Je zde zajímavý přístup, něco jiného, nového. Pokud bych měl rozdíl mezi technickou a uměleckou školou úplně zjednodušit, tak bych řekl, že na technice se učí „jak“ a na umělecké škole „proč“.
BS: Ale samozřejmě ani jedno vám nesmí v praxi chybět. Když si seřadíte deset nejlepších architektonických ate­liérů v Čechách, tak budou namíchané úplně ze všech škol. A je to dobře.

Vaše portfolio projektů a realizací je velmi různorodé. Novostavby, rekonstrukce, veřejný prostor, výstavnictví… Jaký typ architektury vás nejvíce baví a naplňuje? Z jakého důvodu?
JR: Každý typ architektury je v něčem jednodušší, v něčem složitější. U rekonstrukce je to jednodušší v tom, že už tam něco je, je ale složitější s již hotovou architekturou pracovat a dobře ji pochopit. Novostavba je jednodušší v tom, že začínáte od znova, ale složitější v tom, že navrhujete zcela novou formu. Novostavby jsou pro mě něčím atraktivnější, ale nemůžu říct, že bych si nějak vybíral.
BS: To je vlastně taky jedno z těch našich kréd, že si nikdy nevybíráme. Spíše se necháváme vést požadavky a okolnostmi. A to je docela dobrodružné, protože nás to vždy někam odvane. Tady si postavíme divadlo, tam zase muzeum, pak zase rodinný domek… Architektura je doména, která nás ovlivňuje úplně nejvíc. V jakém vyrůstáte domě, jaká tam je zahrada, do jaké chodíte školky, po jaké chodíte ulici… to jsou věci, které se vám vryjí do paměti a budou vás ovlivňovat celý život.

Děsí mě, že jsou lidé schopni žít v sídelní kaši kolem Prahy. Kvalita architektury je špatná, infrastruktura mizivá, má špatný sociální dopad na společnost. Znepokojuje mě, že lidé to akceptují. Neměl by být strach nalít peníze do veřejného prostoru, protože se nám to stonásobně vrátí, stejně jako investice do kultury a do vzdělání. Investice do veřejného prostoru je to, co může společnost pomoci vychovat zásadním způsobem. Proto mě baví do veřejného prostoru intervenovat.

Jak konkrétně se budou v blízké budoucnosti společnost a architektura vzájemně ovlivňovat?
BS: Stojíme na prahu obrovských změn. Na prahu vyčerpání kapitalistického systému, který známe z 20. století. Zdá se, že jsme také na prahu změn klimatických a žijeme v digitálním informačním věku. Velkou rychlostí nastupuje umělá inteligence, autonomní vozidla… To jsou všechno technologie, které zásadním způsobem ovlivní i veřejný prostor.

Když se dnes podíváte na běžnou ulici, tak 75 % toho prostoru dnes zabírají auta, ať už je to vozovka, nebo parkovací stání. V momentě, kdy bude společnost jezdit vozem, který bude autonomní, vy si ho zavoláte na aplikaci, on vás odveze, vy vystoupíte a ten vůz na vás nebude čekat, ale odjede se nabíjet do nejbližšího doku nebo vezme dalšího klienta.

Takže z ulice najednou parkovací stání zmizí a v horizontu nějakých třiceti padesáti let se budou profily všech ulic přeformátovávat. Tohle všechno a mnoho dalších aspektů architekturu v dohledné době zásadním způsobem promění.

Jste autory rekonstrukce Novomlýnské věže a také výstavy v těchto prostorách nazvané Praha hoří. Jakým způsobem jste dokázali prezentovat téma ohrožení města ohněm?
BS: Jakým způsobem bude dům po rekonstrukci žít, jak se naplní, to je minimálně stejně důležité jako samotná rekonstrukce. Tam si moc nerozumíme s památkáři, protože mají tendenci konzervovat a vadí jim přítomnost aktuálního života v památkách. Aby památka žila, musí do ní lidé proudit.

Rekonstrukce této věže vznikla díky oslovení Muzea hl. m. Prahy. Měli zájem o multimediální expozici, která naplní celou věž. Mohli jsme zasáhnout nejen do náplně, ale uchopit celou věž, do které jsme pak výstavu naprojektovali. Mohli jsme tudíž komplexně vymyslet celou finální podobu. Výstava ukazuje velmi zajímavé téma historie pražských požárů. Jak se Praha vyvíjela, jak požáry ovlivnily například urbanismus, jak se domy začaly stavět jinak po velkém požáru v 16. století. Zabývali jsme se tím, jak to návštěvníkům hravou formou představit. Vše jsme prezentovali za pomoci animací a zvukových nahrávek.

Návštěvníka řídí uvnitř věže jenom světlo a zvuk. Ocitáte se v jiných světech, inverzních prostorech, které vás ovlivňují, vtahují do děje, zapomínáte na svět venku. Ocitnete se třeba uprostřed hořícího Národního divadla za zvuků Libuše. Nebo přes kukátka nahlédnete do virtuální Prahy budoucnosti.

Mezi vaše projekty patří také revitalizace zahrad kláštera Sv. Anežky České. Jaká je hlavní myšlenka tohoto projetu?
BS: Jedná se o jeden z projektů, ze kterých máme velkou radost. Nádherný počin, který vznikal v  podivných „křečích“ a z dotačních peněz, s čímž máme poměrně dost špatné zkušenosti. Říkali jsme si, že už nikdy do ničeho podobného nepůjdeme, ale šli jsme do toho a dopadlo to dobře. Člověk musí s pokorou respektovat věci, které tam už jsou, a s minimem peněz, které má k dispozici, do toho vložit nové užitečné věci, které budou hezké, současné, praktické, ale zároveň to místo nějakým vhodným a citlivým způsobem doplní.
JR: Navrhovali jsme expozici současného sochařství a obnovu klášterních zahrad. Snažili jsme se o velmi minimální zásahy. Celý projekt samozřejmě vznikal pod bedlivým dozorem památkářů. Zahrady jsou jakýmsi poloveřejným prostorem, který se do veřejného prostoru prolíná. Úpravy na zahradách byly minimální, prostor se zpřístupnil, udělaly se tam drobné terénní úpravy a instalovaly se sochy. Práce byla hodně složitá a komplikovaná kvůli dotacím a prodlužování termínů, ale ohlasy jsou nakonec velmi dobré.

Jaký je váš architektonický sen? Vysněný projekt, který byste chtěli jednou realizovat?
JR: Nad touhle otázkou nepřemýšlím, ani mě to nijak neláká. Mně víceméně stačí dělat se zajímavými lidmi běžné zakázky. Celkem mě lákají sportovní stavby, protože ve velké míře souvisí nejen se sportem samotným, ale také s návštěvníky, kteří se na sport přijdou podívat.
BS: Jedním z mých snů je podílet se na obnově krajiny, která povede ke stabilitě klimatických systémů naší planety. Obnova krajiny v regionu je začátkem té změny. Je to úkol s výrazným hospodářským a sociál­ním přesahem. Chápat krajinu jako organismus, jako součást naší společnosti, kultury, a nás a naše těla jako nedílné součásti tohoto organismu.