Jan Schindler o Kunsthalle Praha: Kontaminované vnitřní konstrukce se musely odstranit

U příležitosti otevření Kunsthalle Praha jsme položili několik otázek i architektu Janu Schindlerovi ze studia Schindler Seko Architekti, které je za konverzi trafostanice na Malé Straně zodpovědné.

Váš ateliér je znám především realizacemi rezidenčních a kancelářských staveb. Co pro vás projekt Kunsthalle Praha znamenal a jak jej nyní vnímáte?
Příležitosti pracovat na tomto projektu si rozhodně velmi vážíme. Podobné zadání architekt nedostává každý den. Mne osobně k projektu váže také vztah k místu, protože jsem v minulosti nedaleko odtud bydlel. O to více jsem si přál, aby se projekt vydařil. Dnes cítím zejména radost z toho, že se tento náročný projekt podařilo zrealizovat, že je dům otevřený veřejnosti, že toto místo ožilo a lidé ho využívají.

Jak dlouho trvala příprava a realizace projektu?
Na projektu jsme začali pracovat v roce 2014, kdy nás oslovili manželé Pudilovi návazně na naši předchozí spolupráci. Uběhlo tedy osm let od přípravy po dokončení realizace, což lze v Praze považovat ještě za poměrně rychlý průběh. Stavba probíhala necelé čtyři roky a zdržela ji pouze pandemie covidu, kdy byl problém se zajištěním pracovní síly a s nedostatkem materiálů pro realizaci stavby. Plánovaný termín otevření Kunsthalle, který byl 22. 2. 2022, to však neovlivnilo.

Rekonstrukce památkově chráněné budovy podléhala dozoru NPÚ. Jak se projekt vyvíjel a co bylo v rámci památkové ochrany v projektu nejsložitější?
V prvním roce naší spolupráce projekt ještě neměl jasně dané kontury, pracovali jsme především na rešerších a prvních studiích galerie. V roce 2015 získal povolení projekt hotelu navržený profesorem architektem Martinem Rajnišem pro předchozí majitele nemovitosti. Toto povolení nám následně zčásti pomáhalo při komunikaci s úřady a změně záměru na realizaci Kunsthalle Praha. Zároveň proběhlo prohlášení budovy za nemovitou kulturní památku. To nám nezpůsobilo žádné velké potíže, protože jsme chtěli vnější plášť budovy zachovat.

Musím říci, že přestože se spolupráce s památkáři u nás často kritizuje, tak v tomto projektu se vyvíjela velice pozitivně. Probíhaly průběžné konzultace s památkáři, přehodnocení některých detailů a úpravy návrhu. Na základě konzultací jsme pak získali územní rozhodnutí na projekt Kunsthalle. Po nabytí právní moci a uplynutí půl roku se proti rozhodnutí památkářů odvolal Klub Za starou Prahu, následně po dalších několika měsících Ministerstvo kultury ČR vydalo souhlas s původním územním rozhodnutím.

Po tomto zdržení jsme pak pokračovali ve stavebním řízení a následně už vše probíhalo poměrně hladce a rychle. Stavba se pak realizovala transparentním systémem Open Book contracting, tedy v úzké spolupráci s investorem a dodavatelem a souběžně se zpracováním prováděcí dokumentace.

Narazili jste z hlediska památkové péče v průběhu projektu na nějaký problém?
Budova měla jeden problém technického rázu. V kontrastu s historizující fasádou byly vnitřní konstrukce budovy na tehdejší dobu velice moderní, celé z betonu. Bohužel do betonu se v té době přimíchával hlinitanový cement, který je v dnešní době zakázaným stavebním materiálem. Všechny vnitřní konstrukce, které byly navíc kontaminované rtutí a olejem, se proto musely odstranit. Zachována byla vnější obvodová stěna a zděné části v rozích budovy.

To nám poskytlo příležitost pro optimalizaci vnitřního prostoru pro provoz Kunsthalle. Zároveň bylo možné do podzemí skrýt funkce, které v sobě dům vždycky měl, tedy rozpojovací stanici a transformátor pro stejnosměrný proud pro tramvaje. Prostor jsme obestavěli novou konstrukcí, která nese nové podlahy, a obvodové stěny jsou složené z vnější historické a vnitřní nové konstrukce, což pomáhá zajistit odpovídající klima pro exponáty.