Josef Horný: Architektura je také umění nalézání mezí

27. února 2008

Architekt Josef Horný projektoval v Austrálii, učil na Melbournské univerzitě a poté se vrátil k pedagogické činnosti na katedru architektury stavební fakulty ČVUT v Praze. V Austrálii vyprojektoval celou řadu rodinných domů, v Čechách navrhuje a realizuje nízkoenergetické a nízkonákladové domy. Rozpětí jeho kulturního zázemí může demonstrovat i okolnost, že přeložil do angličtiny a v Melbourne vydal knihu básní Jana Zahradníčka.

Jak byste charakterizoval svoji tvorbu?

Některé mé projekty a realizace možná někomu připadají jako architektura neformálního provizoria, jako kdyby vycházely z tvarosloví chat nebo hospodářských účelových staveb. Snažím se překonat estetiku, která má historické kořeny ve vitruviovských principech proportio nebo symmetria, ve sloupovém řádu, v renesanční symetrií, tedy dědictví, kterého se ujala i moderna. Ač rozhodně nemá funkcionalistický dům s pásovými okny na první pohled mnoho společného s klasickým architrávovým tvaroslovím, jedno s ním přece společné má – a to primát estetiky nad účelností, potřebu symbolického vyjádření, potřebu reprezentace. Ve svých projektech a realizacích jsem toto pořadí priorit převrátil. Navrhuji domy pro konkrétní současné a budoucí potřeby lidí, včetně snižování spotřeby energie a materiálu. Takovéto ekologické aspirace musejí být doprovázeny hledáním určitého dobového estetického a společenského ideálu a výrazu.

Jedním z vašich témat byla i dostupnost bydlení. Jak z tohoto pohledu vychází Česká republika ve srovnání s Austrálií?

Australané se z poválečné bytové krize dostali díky využití jednoduché stavební technologie dřevěné konstrukce domů a nízkopodlažní výstavby na předměstských pozemcích. Do centra města, do divadla a na koncert to sice měli daleko, ale aktivní sportovní, kulturní a společenské vyžití dětí a dospělých bylo velmi dobré. Tento druh suburbanizmu byl zejména v době levného benzínu velmi úspěšný. Geometrie města je neúprosná, na periferii je totiž vždy šestkrát víc prostoru nežli v centru. Teoreticky vzato přidat dvě ulice s dvoupodlažními rodinnými domy po obou stranách kolem obvodu celého velkoměsta, jako je Praha, by znamenalo možnost ubytovat dalších sto tisíc lidí a zvětšení poloměru města o 140 metrů. Opakuji, že to je pouze teoretická ilustrace problému centra a periferie.

Je to podle vás zdravý trend, že se změnila struktura životních nákladů ve prospěch bydlení?

Před patnácti lety bylo bydlení v Čechách cenově daleko dostupnější než například v Austrálii, ale od té doby lze zaznamenat několikanásobný cenový vzestup. Cena panelákového holobytu na sídlišti byla tehdy sice nízká, ale vybavenost s možností sportovního, kulturního a společenského vyžití dětí a dospělých byla nedostatečná. Víme dobře o politických aspektech této otázky. Zhruba před deseti lety k nám dorazil tlak z Evropy na růst cen za bydlení. Je velmi důležité si uvědomit hodnotu všech věcí, které tvoříme anebo konzumujeme, také pro realistické ohodnocení jejich ekologické ceny. Lidé u nás se téměř bojí uvažovat racionálně a hlavně v souvislostech. V Čechách je koupě nebo postavení domu či bytu spíš emociální záležitost. Lidé mají potřebu se přestěhovat z městského, uličního do polovenkovského, satelitního prostředí, ale neuvažují o důsledcích takové změny, nedomyslí zvýšené dopravní náklady na pořizování běžných věcí každodenní spotřeby nebo velkou vzdálenost od společenských a kulturních center. V tomto ohledu jsou náklady v satelitním prostředí neúměrně vysoké.

Je to tedy otázka zvážení, zda dám přednost momentální vyšší investicí, například do kvalitních izolací, před vysokými náklady na provoz…

Vím velmi dobře, jak je obtížné zohlednit kvalitu nízkoenergetického domu. Takový dům dřevěné konstrukce má v Čechách nižší odhadní cenu. Nicméně je u něj nutná poměrně vysoká investice do izolací anebo kvalitních oken, což jsou položky, které banka, a dokonce ani trh dostatečně nezhodnotí, a to i přesto, že náklady na topení tvoří v tomto druhu výstavby pouhý zlomek nákladů běžných pro tento výdaj. V komerčních nemovitostech jsou takovéto náklady odpisovatelné od zdanitelného příjmu.

Není ale konjunkturální hlad po tomto polovenkovském, satelitním prostředí také důsledek toho, že tady neproběhla na rozdíl od celého západního světa suburbanizace?

Nedovolil bych si to jakkoli generalizovat. Spíš mám podezření, že lidé nemají tušení, do čeho jdou. Spatří dům, vnímají krásu úplně jiného prostředí, ale nedokážou zvážit celkovou zodpovědnost za zahradu, za děti, za všechny komplexní náklady – finanční, energetické, dopravní, společenské. Je hezké mít zahradu, ale dvě hodiny týdně je málo, ale naopak potřebných deset hodin týdně si skoro nikdo nemůže dovolit jí věnovat. Krása amerického nebo australského zahradního města je něco, co ještě nedokážeme opatřit cenovkou.

Nepovažujete tedy za pozitivní, že se lidé stěhují za město a vzniká tak tlak na další zemědělskou půdu a volnou krajinu. Co může být zdrojem změny postojů směrem k větší zodpovědnosti?

Snažím se najít odpověď v kompaktnějším plánu. Například v Roztokách-Žalově jsme realizovali čtyři řadové domy, z nichž ty menší jsou na pozemcích o výměře pouhých 176 m2. Zahrada je minimální, aby byly co nejmenší nároky na vodu, ale aby tam byl zároveň dostatečně velký soukromý rekreační prostor, který by však nezabíral zbytečně velkou plochu. Čtyři majitelé těchto řadových domků se domluvili na společném návrhu zahrady od jednoho zahradního architekta. Dohodli se na sjednocené skladbě rostlin, na jejich výšce a vybraných druzích vhodných popínavých rostlin.

Jak byste hodnotil celkovou úroveň stavební produkce u nás a v Austrálii?

Neustále se zabývám otázkou, zda výstavba ve stávajících čtvrtích na uličním rastru, doplňování původního, předválečného urbanismu vlastně není to nejpozitivnější. Třeba Šafrův a Hájkův bytový dům Na Dolinách v Praze-Podolí nebo domy Karla Mrázka a Karla Thera na Kavčích Horách jsou krásné příklady. Velmi mile mě překvapil projekt Na Vyhlídce v Chýni, jehož autory jsou Jan Snášel a Bohumil Průša. Podobné projekty existují i v Melbourne. V Austrálii jsem nebyl už sedm let, takže nemám bezprostřední srovnání. Z odborné literatury však vím, že se tam snaží umožnit výstavbu rodinného bydlení na stavebních blocích o minimální ploše.

Jaký typ staveb podle vás schází tady v Čechách?

V Melbourne se na okraji City stavěly řadové domy, protože tam existovala tradice malých pozemků. Takovou stavební typologii používá právě projekt Na Vyhlídce. Před pěti lety by žádný investor do ničeho podobného nešel, protože by to pro něj představovalo příliš velké riziko.

Takže se podle vás realitní trh přece jen trochu diverzifikuje?

Speciálně u toho projektu, kde se potkává práce architekta a developera, se ukazuje, že lidé jsou schopni přijímat omezení. Řada lidí na to ale reaguje zděšeně: Proč mám jezdit třicet kilometrů za město a tam budu bydlet v ghettu? Ale výsledkem je, že chci být na zdravém vzduchu, chci být vzdálen průmyslu, chci mít přírodu u ruky, ale přitom nehodlám otročit na pozemku. To, o co nestojím, tam není a je tam jenom to, o co usiluji. To je myslím ten chybějící článek. A mě fascinuje, že projekt Na Vyhlídce pracuje téměř na totožné bázi jako jeden melbournský projekt. Ukazuje to na univerzalitu tohoto problému. Samozřejmě, něco podobného nelze realizovat ve vnitřním městě, protože tam je vyšší tlak a nároky na využití pozemku. V klasickém vnitroblokovém způsobu výstavby (Vinohrady, Dejvice, Smíchov) je mnohdy i sedminásobně vyšší hustota zástavby pozemku.

Mohl byste porovnat sídelní hustotu Prahy a jiných evropských metropolí?

Nevím, před třemi lety jsem byl v Amsterdamu, kde jsem viděl východní doky a tamní řadovou zástavbu. U nás se bohužel urbanismus chápe jako okrajová věc, a navíc zcela oddělená od vývoje architektury. Souvislost architektury s urbanizmem dokonce chybí i ve výuce na ČVUT. Z toho vyplývá, že málokdo chápe dlouhodobý dopad toho, jak v současnosti neplánujeme, a přesto stavíme. Určitě jsme traumatizováni postkomunistickým šokem, takže se u nás o architektuře nepřemýšlí v širších souvislostech, protože pořád něco doháníme. I domy nakupujeme příliš spontánně. Máme v sobě příliš popřevratový šok. Nepanuje zde klid a rozvaha holandských a dánských sídlišť, která jsou projektována pro stálé bydlení. V Čechách se často pokládá přemýšlení o sociální strategii za projev sociálního inženýrství a jako takový se chápe negativně.

Takže podle vás scházejí na českých vysokých školách, kde se vyučuje architektura, společenskovědní obory?

Bohužel, u nás schází koordinace disciplin, mezi urbanismem, projektováním a sociologií schází návaznost. Pokud by si chtěl student stanovit svůj vlastní výukový program, tak nemůže. A stejně by se to nepromítlo v hlavní výuce.

Jak se za těch deset, patnáct let změnil váš koncept nízkoenergetického domu?

Myslím, že daleko úzkostlivěji pracuji s místem. Dům o stu metrech čtverečních je vhodná forma bydlení. Všeobecně řečeno se v Čechách chápe méně než v Austrálii dům jako reprezentativní sídlo. To je velmi pozitivní. Myslím, že tady v Čechách se kultura projevuje i v tom, že si lidé už nestavějí tak obrovské domy s velkými energetickými nároky a že se snaží se uskrovnit.

V čem se liší váš koncept nízkoenergetického domu od běžně chápané ekologické architektury?

Snažím se projektovat dům nikoli na základě jeho technického vybavení, ale pokouším se například naplánovat profesionálně dispozice tak, že se neplýtvá místem. Usiluji o kompaktní budovu a velmi účelné rozmístění funkcí, aby nevznikly zbytečné prostory. Považuji za základ, aby se ruku v ruce s ekologií uplatňoval dobrý profesionální standard všech prácí.

Jak souvisí přívlastek nízkoenergetický s nízkonákladovým domem? A co je nízkonákladovost v současných ekonomických podmínkách?

Dnes nízkonákladovost znamená, že lze postavit dům za nižší cenu než 18 000 Kč/m² podlahové plochy a že je přitom takový dům dobře uspořádaný a kvalitní. Dobré půdorysné uspořádání a umístění stavby na pozemku chybí mnoha projektům. V tom se také ukazuje plýtvání prostředky. Správné využívání kvalitní profesionální práce je základem ekologie a bude podmínkou možností budoucího rozvoje.

Lze snížit investiční náklady například tlakem na dodavatelské firmy?

Je to spíš otázka administrace celého projektu. Většinou to záleží na vynalézavosti investora, zda si dokáže vytvořit soutěžní podmínky. Lidé u nás hodně kupují ničemně postavené domy a platí za ně hodně peněz. Změně podmínek může pomoci jenom krize, ale u ní nevíme, jaké může mít následky.

Jaká je podle vás vhodná strategie k nápravě?

Je to otázka vhodných materiálů, velmi přísné disciplinované architektonické tvorby, plánování, využívání pozemku, střídání rekreačního prostoru s čistě obytným, je to otázka určité tvarové střídmosti a je to i zvládání energetických ztrát, přísnost vzhledu, která vyjadřuje, že nemohu mít inteligentní dům, jestliže na sebe svojí formou nebere určitou zodpovědnost. Takový dům nemůže být extravagantní. Tady v Praze nepotkáte příliš lidí, kteří by byli oblečeni jako španělský hidalgo, ale na předměstích vidíte vilky s balustrádami, kde by španělský šlechtic žít mohl. Je potřeba najít koherentní souvislost mezi chápáním sama sebe a hledáním přiměřeného vyjádření životního stylu, ať už se jedná o automobil, jízdní kolo či cokoli jiného.

Máte vypracovanou základní energetickou strategii pro své projekty?

Hovoříme-li o 2 kW ztrát na 100 m² při –15 C°, pak takový dům paradoxně nepotřebuje nezbytně instalaci solárního kolektoru. Kolektor může zabezpečit v létě teplou užitkovou vodu, ale pro topení v zimě není příliš výhodný, protože se nevyplatí tak velká investice v domě s tak malými ztrátami. Hovoříme-li o technologii tepelných čerpadel, bylo by to pro takový typ domu plýtváním, nebo dokonce by to byl projev neekologického chování. Vezmu-li za příklad čtyři řadové domy, nemůžeme instalovat tepelné čerpadlo do jednoho z nich, aby dodával tepelnou energii ostatním, protože české zákony zapovídají soukromé osobě prodávat energii a administrace akce by pohltila výhody takové operace.

Odtud je kousek k tématu dřevostaveb. Co pro vás znamenají?

Dřevostavba je technologicky náročná, protože musí být zajištěna z mnoha hledisek. Zejména je důležitá chemická impregnace dřeva, které musí být impregnováno i v průběhu stavby. Musí se zajistit provětrávání dřeva. Pokud by se dostaly do stěn domu páry, měly by mít možnost kondenzovat, aby nemohly zničit dřevěnou konstrukci. Konstrukce se tedy musí zajistit parozábranou uvnitř domu, aby se zabránilo úniku par a jejich kondenzaci v chladných částech stěn. Důležité je i vlastní větrání. Existují způsoby větrání v domech s rekuperací, ale existuje i samoregulující ventilace prostřednictvím čidel, detektorů vlhkosti vzduchu.

V čem se liší vaše pojetí dřevostavby od těch minimalistických a esteticky apartních domů?

Nerad bych označoval svoje stavby za minimalistické architektonickou formou, jsou ale přitom ostentativně jednoduché. Jsou to domy, které nerespektují tradici architektury v Čechách, nemají sedlovou ani valbovou střechu, ale plochou. Ta je připravená pro solární kolektory. Jsou přízemní, aby tam nebylo zbytečné schodiště, protože ve dvoupodlažních domech je překvapivě deset až dvanáct metrů čtverečních vyplýtváno na schodiště. Pokud to pozemek dovolí, pak rozměr zhruba 10 x 10 m s obytnou terasou kolem dokola je příznivá a úsporná dispozice. Ale není to módní minimalistická architektura, která se stále znovu objevuje v časopisech. V tomto domě je stínění oken, které zajišťuje letní komfort bydlení. Zimní komfort je zajištěn izolací.

V čem spatřujete nyní svůj nejdůležitější architektonický úkol?

V navrhování malých domů a bytů. V překonání toho, že je u nás obtížné najít dobře vyřešené čtyřicetimetrové byty. V odstranění situace, za níž nemůžeme komunikovat o městském plánování a rozvoji. To lze považovat téměř za kolaps. Když se objeví něco na levných pozemcích, slyším od všech svých kolegů, stavařů či architektů, kritiku. A přitom se neustále zabýváme vzhledem a architektonickým stylem staveb, jak to vypadá, jak to působí. Někdy to dokonce znamená, že španělská hacienda je některému českému srdci svým stylem bližší nežli racionálně navržená stavba pro bydlení.

Není toto preferování domů, které jenom nějak působí, tato neschopnost uvažovat o bydlení v širokých ekonomicko-sociálních souvislostech projevem nedospělostí české společnosti?

Bohužel, u nás se bydlení vybírá podle emocí a nikdo nechce zaujmout střídmou pozici, která by byla čistší a účelnější, a tím pádem také ekologičtější. Dobrým historickým příkladem byl rozvoj typologie bydlení v době josefinského racionalismu, kdy dokázali postavit pavlačové domy a bydlení, které byly důstojné a zároveň ekonomicky a ekologicky střídmé.

Když hovoříme o josefinské racionalitě, myslíte, že se dá zracionalizovat živelnost velkých urbanistických celků?

Chybí nám základ plánování předměstí, parcelace, rekreačních prostor a také společenský veřejný prostor. Mylně se domníváme, že vytváříme novou skvělou architekturu, ale ve skutečnosti produkujeme chudobu, zoufalou nevybavenost a neperspektivnost.

Abychom skončili optimističtěji, jaké jsou vaše mimoarchitektonické zájmy? Chcete se po Janu Zahradníčkovi pustit do překládání poezie i jiných autorů?

Za současné situace české společnosti bych byl naprosto šťastný, kdyby se zde Jan Zahradniček alespoň četl. Jeho sebrané spisy vydané na začátku devadesátých let v Českém spisovateli, vázané v plátně, se nedávno prodávaly ve výprodeji za dumpingovou cenu 30 Kč za jeden díl.

Josef Horný, akad. arch., B. Arch.
24. září 1944, Pardubice

Vzdělání:
1963–1965
ČVUT Fakulta stavební, Praha
1965–1969
VŠUP Praha, atelier užité architektury, profesoři: Adolf Benš, Pavel Smetana a Josef Svoboda.
1970–1971 a 1975–1976
The Melbourne University, Faculty of Architecture and Planning.
1977
Degree of Bachelor of Archtecture. Titul B. Arch. 20. dubna 1977

Akademické působení v Čechách:
Od začátku školního roku 2003–2005 design architektury na ČVUT, Fakulta stavební.
Od září 2004 lektor na ISES solární akademii konané na ČVUT v Praze.

Akademická práce v Austrálii:
Během výuky konstrukční praxe a stavebních materiálů, v letech 1984–1993 na škole architektury a stavitelství, University of Melbourne, jsem byl odpovědný za přípravu a koordinaci studijního programu, přednášky, práci ve studiu v technických laboratořích a na staveništi, koordinaci dvanácti vyučujících a známkování sto třiceti studentů. Výuka konstrukční praxe byla zaměřena na důslednou koordinaci s ostatními předměty, jako jsou: design, historie stavitelství a architektury, komunikace (technické kreslení) a stavební konstrukce.
Během práce na University of Melbourne mě byl propůjčen titul Lecturer.

Výběr z realizací a projektů
•    Projekt výstavby šestnácti nízkoenergetických chráněných bytů, Proseč u Skutče, oceněn čestným uznáním Energetický projekt 2004
•    Projekt výstavby osmi dvoupodlažních nízko-energetických dvojdomů s garážemi, Vysoké Mýto
•    Čtyři dvoupodlažní, nízkoenergetické, řadové domy, Roztoky u Prahy, oceněn Energetický projekt 2002
•    Projekt dvougeneračního rodinného domu, Dolní Chabry
•    Rodinný dům Říčany u Prahy
•    Rodinný dům, Praha-Ďáblice
•    Rodinný dům, Police nad Metují
•    Skupina čtyř domů, Odolena Voda (tři domy jsou realizovány)
•    Řadový trojdům, Únětice

Michal Janata
Foto: archiv Josefa Horného