KULATÝ STŮL: Rekodifikace stavebního práva

Ve spolupráci časopisu ASB a České komory architektů proběhl 2. března v Praze kulatý stůl, který se vrací k problematice rekodifikace stavebního práva. Ta hýbala českým veřejným prostorem na začátku minulého roku, kdy vznikal věcný záměr zákona, který si klade za cíl výrazně usnadnit a zrychlit výstavbu v České republice.

Naše pozvání přijala Žanet Hadžić z Ministerstva pro místní rozvoj, předseda ČKA Jan Kasl, starosta Dolních Břežan Věslav Michalík, Lenka Holendová z Odboru územního plánování a stavebního řádu Středočeského kraje a Oldřich Dajbych, dlouholetý vedoucí stavebního úřadu Prahy 1.

Ing. arch. Jan Kasl
V roce 1976 vystudoval obor Architektura a urbanismus na stavební fakultě ČVUT, architekturu praktikuje od roku 1977, v současnosti vede atelier JK ARCHITEKTI. V letech 1990–2006 byl aktivní na různých úrovních v komunální politice, 1998–2002 byl pražským primátorem.

Od roku 1992 autorizovaný architekt, od dubna 2019 předseda ČKA; člen správních a akademických rad, grémií, poradních sborů a komisí, aktivní v oblasti strategického a prostorového plánování Prahy, bytové a komerční výstavby, v poslední době se věnuje i krajinářskému a urbanistickému zasazení velkých dopravních staveb do území (Městský a Pražský okruh).

Ing. Oldřich Dajbych
Vyučil se soustružníkem a po získání maturity studoval obor pozemní stavby na stavební fakultě ČVUT. V letech 1991–1992 byl ředitelem kanceláře Federálního ministerstva vnitra ČSFR. Do státní správy se vrátil v roce 2008, kdy začal působit na stavebním úřadě pro MČ Praha 1. Ve stejném roce se stal autorizovaným inspektorem. Na stavebním úřadě působil až do roku 2019, v současné době spolupracuje s Magistrátem hl. m. Prahy v oblasti zjednodušení a zkvalitnění povolovacích procesů.

Ing. Věslav Michalík, CSc.
Vystudoval jadernou fyziku na ČVUT, kde také získal doktorát. Působil na Akademii věd, v bankovnictví a samosprávě. Od roku 2004 je starostou Dolních Břežan a od roku 2012 středočeským zastupitelem za STAN.

Ing. Lenka Holendová
Vystudovala Stavební fakultu ČVUT v Praze. Od roku 1995 do 2001 byla vedoucí stavebního úřadu. Od roku 2001 působí na Krajském úřadě Středočeského kraje ve vedoucích funkcích v oblasti územního plánování a stavebního řádu. Je spoluautorkou publikace „Stavební zákon – komentář“, Machačková a kol. 2. a 3. vydání, vydané nakladatelstvím C. H. Beck 2013, 2018. Od roku 2007 zasedá ve zkušební komisi bakalářského i magisterského studia na Stavební fakultě ČVUT v Praze.

Ing. Žanet Hadžić
Vystudovala stavební fakultu ČVUT v Praze. Od roku 2014 pracuje na Ministerstvu pro místní rozvoj, kde se v současné době podílí na přípravě nového stavebního zákona.

Děkuji, že jste přijali naše pozvání na kulatý stůl. Ten se bude týkat rekodifikace stavebního práva, což je důležitá změna, ke které se Česká republika snaží dospět již nějakou dobu a stále se to nedaří. Součástí této změny je i nový stavební zákon, jenž budil kontroverze. Jeho věcný návrh obsahuje prvky, které některé organizace a sdružení kritizovaly, na druhou stranu jsou jeho součástí opatření, po nichž odborné společnosti volaly již delší dobu. Dnes se tedy pokusíme vyjasnit pozice jednotlivých zúčastněných stran a zjistit, co jsou klíčové body návrhu nového stavebního zákona.

Nejdůležitější připomínkou, kterou mají kritici připravovaného zákona, jsou pochybnosti o tom, že v dostatečné míře zastupuje všechny oprávněné zájmy. Myslíte si, že se skutečně podařilo připravit vyváženou normu, ve které se dostává hlasu jak stavebním podnikatelům, tak drobným stavebníkům, obcím, ochráncům životního prostředí, památkářům a všem dalším zúčastněným skupinám?

Hadžić: V prvé řadě je třeba říci, že se bavíme o právní normě, která je v současné době stále v legislativním procesu. Jediné, co je potvrzené a schválené vládou, je věcný záměr nového stavebního zákona. Návrh stavebního zákona doplněný balíkem změnových zákonů, které řeší jeho vazby na další části českého práva, prošel „první částí“ mezirezortního připomínkového řízení. To je ten moment, kdy je materiál vložen do elektronické vládní knihovny a vyjadřují se k němu připomínková místa. Nad rámec povinných připomínkových míst jsme oba návrhy – stavebního zákona i změnového zákona – rozeslali i mimo povinná připomínková místa, například organizacím, které se zabývají památkovou péčí nebo ochranou přírody a krajiny.

Znění konečného zákona je nyní velmi předčasné předjímat, protože v současné době probíhá „druhá část“ mezirezortního připomínkového řízení, a tou je vypořádání připomínek, které jsme obdrželi. Připomínek bylo skutečně hodně, na jejich základě jsme návrh stavebního zákona komplexně upravili a v minulém týdnu jsme připomínkovým místům rozesílali tzv. vypořádávací tabulku, a pro lepší přehlednost také nový změněný text návrhu stavebního zákona. Protože ale připomínek bylo opravdu hodně a sama jste zmínila, že návrh zákona je poměrně kontroverzní, do konce minulého týdne se nám ještě nepodařilo dojít ke shodě v části týkající se územního plánování, ta ještě rozesílána nebyla, stejně jako tzv. změnové zákony, které nemá smysl upravovat, neboť komplexně navazují na přesné znění stavebního zákona.

Připravovaným stavebním zákonem dojde ke skutečně velké komplexní změně stavebního práva, a ještě nyní dochází k poměrně významným změnám při vypořádávání připomínek, proto nyní nechci předjímat, jak bude vypadat finální podoba zákona. Nicméně tak, jak je nyní návrh zákona rozeslán k vypořádání připomínek, zastupuje zájmy všech stavebníků stejně, ať se jedná o stavebníka – obec, stát, firmu, nebo jednotlivého občana. Velkým tématem rekodifikace je konsolidace dotčených zájmů, ale myslím, že i návrh zákona i změny navazujících právních předpisů zachovávají ochranu veřejných zájmů minimálně tak, jak je nastavena dnes.

Ta kritika je často směřována na prvotní moment vzniku věcného záměru, kdy Ministerstvo pro místní rozvoj úzce spolupracovalo s Hospodářskou komorou ČR, a to až do té míry, že věcný záměr vznikl mimo půdu ministerstva a na jeho první verzi se nepodíleli legislativní oborníci MMR. Nenastala tedy taková situace, že se provádějí pouze dílčí úpravy dokumentu, který od začátku preferoval pouze jeden pohled na problematiku?

Hadžić: Já myslím, že ne. Věcný záměr vycházel z tezí, které byly na ministerstvu představeny už na konci roku 2017. Na tyto teze reagovaly pak např. i teze vydané Českou komorou architektů. Nový stavební zákon se připravoval ve spolupráci s Hospodářskou komorou, a to na základě Memoranda o spolupráci a současně na MMR pracovalo šest pracovních skupin. K naplnění Memoranda o spolupráci Hospodářské komory a MMR došlo vytvořením společného návrhu věcného záměru a vytvořením paragrafového znění. Na vypořádávání připomínek pracuje ministerstvo a doufáme, že dospějeme k dobrému kompromisnímu znění nového stavebního zákona. Že to bude kompromis, je jasné, protože jiný pohled na zákon mají podnikatelské sféry (Hospodářská komora, Svaz průmyslu a dopravy, Svaz podnikatelů ve stavebnictví), jiný názor mohou mít profesní komory. Kraje mají na zákony obvykle velmi praktický pohled a chtějí doladit profesní postupy. Akademie věd, památková ochrana, ochrana životního prostředí, ti chtějí samozřejmě chránit jiné zájmy.

Co vy si o tom myslíte, pane Kasle? Bylo dosaženo už v tom navrhovaném paragrafovém znění kompromisu, který zastupuje všechny možné oprávněné zájmy českých občanů?
Kasl: Neměli bychom se už vracet k mediálním nálepkám, že „zákon píší developeři“ nebo „veřejnost nemá přístup k řízení“. Takto může argumentovat pouze aktivistická část veřejnosti a médií, a prostě to není pravda. Pomalé tempo výstavby a procesu povolování je z velké části zaviněno tím, že všichni do všeho mluví a zbytnělá ochrana zájmů kdekoho odkudkoliv v jakémkoli řízení zablokuje a paralyzuje veškerou činnost.
K memorandu mezi Hospodářskou komorou a MMR už se nevracejme. Předchozí ministryně pro místní rozvoj ztratila při přípravě nového stavebního zákona velké množství času a premiér pochopil, že pokud se má zákon stihnout do konce volebního období, je třeba mimořádných opatření. Hospodářská komora se nabídla proto, že sdružuje ty, které téma stavebního práva bytostně zajímá, neboť je to živí, a mohla zaplatit excelentní legislativce, aby rychle napsali zákon.

Jiná věc je, že pohled těchto právníků byl možná příliš velkou revolucí, že to vzali po francouzsku – utneme hlavu králi a všechno převrátíme naruby. Možná, když se to kyvadlo teď vrací trochu zpátky, tak jsme přesně tam, kde bychom měli být. Některé revoluční nápady, jako je povolení takřka do druhého dne, se dostalo z věcného záměru pryč, naopak se podařilo najít reálnou a racionální podobu některých procesů a postupů. A třeba v územním plánování hrozně lituji, že nemá slovo tým Hospodářské komory a že do toho zasahují ministerští úředníci, kteří nechápou, že se mohou odlišovat územní plány v malé obci do sta obyvatel a v Praze.

Myslím, že návrh veřejné zájmy hájí dostatečně. Uvědomme si, že první úroveň ochrany je v územním plánování. Obce, místo aby se praly o zachování stavebních úřadů, které je jenom stojí peníze, tak by měly spíš bojovat za pořizování ÚP v samostatné působnosti. Aby nemusely pokorně čekat, až jim státní pořizovatel zajistí zadání a projednání územního plánu, jak hrozí z návrhu ministerstva. V územním plánu by se měly především hájit veřejné zájmy – státu i obce, a pokud bude v územním plánu, že se tam mohou stavět pouze modré domy do čtyř pater, tak žádný stavební úřad nemůže povolit pětipatrový červený objekt. Obce by tak měly svůj rozvoj zcela pod kontrolou, což se tak bohužel zatím nevyvíjí.

Pane Michalíku, vy máte důvěru v to, že obce mají tu kapacitu zajistit si dostatečně kvalitní územní plány takovým způsobem, aby to zajišťovalo dostatečnou ochranu těch všech oprávněných zájmů?
Michalík: Chtěl jsem navázat na to, co říkal pan Kasl. Když se zmiňují různé zájmové skupiny, často se zapomíná na obce a města, na samosprávy. Já tu dnes samosprávy zastupuji a myslím, že to, co zmiňoval, je to, co bychom po zákoně chtěli – aby se nevytratily prvky regulace.

Já jsem od roku 2002 v samosprávě území, které prošlo suburbanizací. Chápu, že v České republice jsou stovky, možná tisíce obcí, kde se toho stavebně moc neděje a postaví se tam pár rodinných domků a možná jedna výrobní hala ročně. Ale pak tu máme stovky obcí, kde se toho děje hodně, dochází k velkoplošné zástavbě. A mně připadá, že pokud chceme vytvářet prostředí, ve kterém se lidé dobře cítí a ve kterém se dobře žije, tak nestačí jen říct, jak mají vypadat domy. Samosprávy potřebují mít možnost si určovat, jak bude území vypadat, mít možnost vydávat regulační plány a uzavírat s developery plánovací smlouvy.

Pokud toto ze zákona vykostíte, tak určitě pomůžete výstavbě, která bude moci probíhat o to rychleji, protože s obcí se nebude muset nikdo bavit. Rozhodně ale nepomůžeme tomu, jak české obce a města vypadají. Pořád budeme jezdit do Rakouska, Švýcarska a Německa a říkat: „Jé, tady to mají hezké, proč to u nás nejde?“ A u nás to nepůjde, protože jsme si udělali špatný zákon.

Já tu vidím riziko, že by byly samosprávy vyloučeny z rozhodovacího procesu. Mně vlastně nejde o proces povolování jednotlivé stavby, jde mi o proces vytváření území, který je násobně důležitější.

Kasl: V tom si rozumíme, možná jsem se nejasně vyjádřil. Tohle je ale zásadní – plánování území, ne rozhodování o jedné stavbě.

Holendová: Pokud se vrátím k tomu, zda byla v návrhu zákona vyvážena všechna hlediska, tak já myslím, že nebyla. Uváděli jsme to také v připomínkách. Podle nás nebylo od začátku jasně zanalyzováno, co všechno chce stát ještě hlídat. Pokud bylo v první verzi návrhu, že stát ponechá na úředníkovi, aby vyvážil názory památkáře, ochrany životního prostředí, hasiče a hygienika, a rozhodl, zda developer postaví věžák, a půjdeme tedy s krajinným rázem trochu níže, tak to bylo špatně.

Připomínkovali jsme to a ještě to není vyřešené, ale myslím, že návrh z tohoto pohledu jednoznačně nebyl dobře postaven. Tato analýza tomu zcela chybí. Ministerstvo začalo dobře tím, že zmapovalo, které zákony do procesu rekodifikace stavebního práva vstupují, ale pak chyběla úvaha nad tím, do až jakého detailu chce do stavebního procesu vstupovat stát. Například co vše bude stát hlídat v územním plánování, kam až pustíme obec. Já jsem radikální v tom, že státní pořizovatel územního plánu není tou správnou cestou.
Nemyslím si, že byl věcný záměr zákona jednoznačně dobře připravený a vyvážený. Nechci říct, komu stranily, ale nebylo to dobře nastaveno.

Hadžić: Jen krátce doplním, že podle nás jsou veřejné zájmy v ČR roztříštěné. Po schválení věcného záměru nového stavebního zákona jsme oslovili všechny příslušné ústřední orgány, aby navrhly redukci veřejných zájmů. Redukce navržena nebyla, proto jsme šli cestou, která pro stavebníka v rámci stavebního řízení upravuje formu vyjádření dotčeného orgánu.

Jako poslední se nevyjádřil pan Dajbych.

Dajbych: Já jsem autorizovaný inspektor, deset let jsem dělal šéfa stavebního úřadu v Praze, také jsem se spolupodílel na tvorbě územního plánu ve Špindlerově Mlýně, v Peci pod Sněžkou a Harrachově. Profesně se tedy v oboru pohybuji a podle mě je důvod, proč vůbec připravovat nový zákon, v tom, že ten současný nefunguje.

V současném procesu, pokud účastník žádá přezkum závazných stanovisek, zastaví stavební řízení na rok. Oprávněné veřejné zájmy nyní nejsou vyvážené a celospolečenská poptávka je vložit do procesu povolování staveb spravedlivá pravidla.

V současné době tu jsou stovky, tisíce rozběhlých řízení podle soudobé právní normy, v Praze jsou ještě desítky neukončených řízení podle starého zákona č. 50/1976. V Praze vznikl „rekord“, kdy trvalo projednávání závazného stanoviska odboru památkové péče 1280 dní. Náš právní řád umožňuje, aby účastníci, kteří nemají žádný vliv na výsledek té stavby, mohli vydírat stavebníka, ať je to obec, nebo soukromý investor, tím, že mu prodlužují dobu toho projednávání.

Navíc autorizovaný projektant, který za stavbu v podstatě doživotně odpovídá, je odsunut na okraj procesu stavebního řízení.

Tím se plynule dostáváme do role projektanta v rámci připravovaného stavebního řízení. Vy, pane Kasle, jste spokojen s tou rolí, kterou vám nový zákon dává jako architektům při diskutovaném procesu?
Kasl: Jenom bych doplnil, že projektant nemůže zodpovídat za provedení stavby a neprovádění údržby, odpovídá pouze za projekt. Z tohoto pohledu tedy nemusí být účastníkem řízení, ale musí vědět, že se podle jeho projektu staví.

Trochu jsme se jako komory vymezily, když jsme vnímaly snahu zasahovat do profesní samosprávy. Role projektanta je podle mě popsána a definována správně.

Návrh zákona kritizoval Nejvyšší správní soud a vyjádřil se i v tom smyslu, že tak, jak byl záměr zákona představen a jakým způsobem byly prozatím vypořádány připomínky, tak by bylo lépe, začít znovu od začátku.

Hadžić: Ano, postup tvorby zákona byl rychlý. Paní ministryně dostala velmi krátké termíny od vlády. Proto souběžně při vypořádávání paragrafového znění probíhá mnoho jednání např. s jednotlivými ministry nebo s představiteli soudů. Zásadní připomínky, které byly např. k formě vydávání územního plánu – zda to má být obecně závazná vyhláška, nebo opatření obecné povahy, nebo k institutu automaticky generovaného povolení, byly na těchto jednáních diskutovány a bylo dosaženo kompromisu.

Dajbych: Tady bych jenom zmínil z praxe, že NSS může mít toto stanovisko, ale já mám s jejich rozhodnutími špatnou zkušenost, kdy jsou procesně správně, ale například neřeší vůbec kontext toho napadnutí. V současné situaci, když se kasační stížnost dostane k Nejvyššímu správnímu soudu, v devíti z deseti stížností řeší formálně procesní překážky.

Kasl: České stavební právo je dnes především procesní, a ne obsahové, čili smyslem procesu povolení stavby není kvalitní dům, ale správně proběhlé řízení. Toto bychom si měli dát jako motto na úvod naší diskuse, protože to je hlavní důvod, proč to vše chceme změnit.

V průběhu vzniku stavebního zákona se také velmi řeší otázka umístění stavebního úřadu. Původně měl být zcela oddělen, po jednání ministryně pro místní rozvoj se Svazem měst a obcí částečně zůstávají na obcích.

Hadžić: U nás jsou obce velmi svázané se stavebními úřady, i když já si myslím, že oddělení by v mnoha případech bylo ku prospěchu věci. Můj názor je takový, že čistá, oddělená státní stavební správa by České republice prospěla a starostové by se mohli více věnovat obcím. Ale je to jen můj názor.

Holendová: Diskuze na téma, kde budou a jak budou fungovat stavební úřady, by určitě ještě měla probíhat. Když jsem slyšela poslední návrh řešení, trochu mě tam mate, že na krajském stavebním úřadě by měly být dotčené orgány, které by generovaly stanovisko pro ten první stupeň. Případné odvolání by pak ale šlo opět na kraj. Slyšela jsem na konferenci ke správnímu řádu v Jihlavě za účasti pracovníků krajských úřadů, ministerstev a soudců ironické poznámky, že „je to úplně originální systém“. A že odvolání nedostane ta samá osoba? Ano, bude ve vedlejší kanceláři. To je úplný nesmysl. Jestliže už teď musíme hájit úředníky před nařčením ze systémové podjatosti, tak tohle je úplná nášlapná mina.

Michalík: Já možná patřím k té menší skupině starostů, kterým by nevadilo, kdyby stavební úřad neměli. Chápu své kolegy, kteří se na to dívají z pohledu mizení služeb z území. Oni chápou radnici jako centralizované místo pro poskytování služeb, ale z hlediska výkonu státní správy mi ten dvoukolejný mixovaný systém nepřijde dobrý. U stavebních úřadů je to nejviditelnější.

Jsem reprezentantem jedné z mála obcí v České republice, vůči které byl z MMR opakovaně uplatněn reverz za škodu, která vznikla tak, že místně příslušný úřad rozhodl špatně. V konečném důsledku občané celé obce zaplatili za chybný výkon státní správy.

Z mého pohledu bych tedy netrval na tom, aby zůstaly stavební úřady na všech obcích I. stupně. Ale ať to dopadne jakkoliv, je třeba posuzovat, zda na daném území probíhá stavební aktivita, či nikoliv. Dělicí čára pro mne dneska není v tom, zda je to obec I., II. nebo III. typu, ale kolik tam probíhá ročně úkonů. Hodně je to vidět ve středních Čechách a přípražském regionu. Pokud stavební úřady odejmeme z menších obcí, tak obce III. stupně se z toho buď sesypou, budou potřebovat gigantické úřady, nebo ta řízení budou stejně distribuovat do území formou nějakých smluv. A pak jsme v úplně stejné situaci jako nyní, protože pokud vedoucí stavebního úřadu znám, tykám si s ní a chodím s ní na oběd, tak to, jestli jí velí nějaký pán z vedlejšího města, je jedno. V tomto směru bychom tam tu podjatost mohli hledat pořád.

Dojde tedy k odstranění možné podjatosti?
Kasl: Myslím, že nejde jen o podjatost a že se to uměle zjednodušuje. Návrh zákona chtěl odstranit možnou ingerenci samosprávy a také systémovou podjatost, která je uměle vytvářená a úřadům vytýkaná, návrh zákona chtěl všechna řízení dostat pod jeden systém.

Hadžić: V současné době máme stavební úřady velmi roztříštěné. Máme obecné stavební úřady, vodoprávní, silniční, drážní, letecký a další. Stavebník dnes neví, kam jít, krásný příklad je vybudování studny u rodinného domu, kdy vám studnu povoluje vodoprávní úřad, ale umístit ji musí úřad stavební.

Prvotním cílem bylo soustavu maximálně zjednodušit, udělat jeden státní stavební úřad, kam bude moci občan jít. Návrh ale obsahuje, že tam chodit nemusí, protože díky digitalizaci to vlastně může celé vyřídit přes počítač z obýváku. Původně byl navržen systém – nejvyšší stavební úřad a úřady na krajích a detašovaná pracoviště v obcích. Kompromisní návrh, který byl přijat, stanovuje nejvyšší stavební úřad a krajské státní stavební úřady, a pak síť stavebních úřadů na obcích, které budou vykonávat činnost v přenesené působnosti a kterých by mělo být více než 205 a méně než 700 dnešních.

Počítá s obcemi s rozšířenou působností a se stavebními úřady v některých obcích I. a II. stupně, podle toho, kolik mají úředníků, kolik vykonají úkonů a jak jsou dostupné. Tím by měla být zajištěna dostupnost i pro „nedigitalizované“ obyvatelstvo. Co pokládám za velmi pozitivní, že už by v té struktuře neměly být dvouhlavé stavební úřady, protože tam je pak velmi složitá zastupitelnost. Minimálním počet by měl být čtyři úředníci. Dalším důležitým parametrem je vysokorychlostní připojení, protože digitalizované dokumentace budou skutečně velké balíky dat.

Už jsme tu zmínili, že v souvislosti s novým zákonem je plánována poměrně rozsáhlá digitalizace stavebního řízení…
Kasl: Digitalizace je téma, které bychom měli tady pochválit, poděkovat, klanět se a říkat: „Díky bohu za to, že to i prezident podepsal a že 1. 7. 2023 to bude platit.“ Už to ale mohlo být dávno.

Jsou připravena i elektronická autorizační razítka?
Kasl: Nejsou, ale budou připravená včas. Musí existovat časové razítko, abych měl jistotu, že do spisu nebude možné něco vkládat, něco v něm měnit a upravovat bez mého vědomí jako projektanta. Povede to bohužel k určité selekci v řadách autorizovaných osob, ale to je přirozený vývoj technologií. Mělo by to být spojeno s povinností užívání datových schránek, a tedy i větší zodpovědností autorizovaných osob – nedá se nic dělat, doba je taková. Stavíme se k tomuto trendu pozitivně a vítáme jej.

Holendová: Jsou tu vlastně dvě věci – digitalizace projektů a pak něco, co my máme na kraji už od roku 2003, tedy již 17 let, tj. vnitřní agendový informační systém.

Paní Hadžić, ministryně Dostálová hovořila v lednu o postupném nabíhání účinnosti nového zákona. Kdy naběhnou úpravy, které směřují k digitalizaci?
Hadžić: Novému stavebnímu zákonu předcházejí novely stávajícího stavebního zákona, a to právě z důvodu zavedení digitalizace. Digitalizaci je potřeba vidět komplexně, jedná se skutečně o digitalizaci stavebního řízení, která musí fungovat celoplošně. Nejdůležitější část už prošla.

Dnes máme v zákoně zakotveno úložiště tzv. digitální technické mapy, a to v zákoně o zeměměřictví, a do stávajícího textu stavebního zákona máme založena ta další úložiště, tzn. úložiště rozhodnutí, úložiště dokumentací a tzv. národní geoportál územního plánování, kde budou informace o územních plánech. Máme také založen portál stavebníka. Systémy budou nyní vyvíjeny, poté je plánována doba na zkušební provoz, a pak teprve ostrý provoz, který je plánován od 1. 7. 2023.

Pane Michalíku, vy nevidíte limit digitalizace v zajištění technického vybavení i v té nejnižší úrovni?
Michalík: Mohlo by to být limitující pro ty opravdu malé obce, ale z toho, co tady zaznělo – pokud stavební úřad nebude na obci, kde je starosta a jeden úředník, tak to nebude problém. Dolní Břežany mají 4000 obyvatel a na obci pracuje 20 lidí, obec už dneska je digitalizovaná.

Nyní máme povinnost komunikovat přes datové schránky, takže můžeme zavádět nějaký nový software, možná někdo bude muset koupit větší server nebo si koupit větší místo na disku, ale to jsou úplně běžné provozní věci. To není nějaká bariéra.

Výbušným tématem je tzv. fikce souhlasu. Je to pro vás nutná podmínka fungování toho systému, aby se popohnali úředníci k tomu, aby konali, anebo je to podle vás spíš potenciální korupční riziko, že když se bude projednávat nějaká problematická stavba, tak úředníci nechají prostě doběhnout lhůtu?
Michalík: Obojí má racionální jádro. Když je nad úředníkem šéf, který ho ohlídá, aby se vyjádřil, nebo jsou na práci navázané prémie, pracovník stavebního úřadu si lhůtu určitě ohlídá. Na druhou stranu si dokážu představit situaci, že je tu potenciál onemocnět nebo odjet na třítýdenní dovolenou zrovna v době, kdy se projednává nějaký projekt za hodně peněz.

Hadžić: Jak řekl pan starosta, je možné se na to podívat jedním i druhým okem. Fikce závazného stanoviska je jistota z pohledu stavebníka, že i orgán musí plnit lhůty.

Holendová: Já bych k tomu jen řekla, že to už máme za sebou. Měli jsme tu už před lety ohlášení, které vznikalo fikcí, a nadělalo to neskutečný malér. Třicátý den byl ohlášený rodinný dům. Tuto zkušenost máme za sebou a prosím, nezapomeňme na ni.

Již nyní máme lhůty ve správním řádu, paragrafy o nečinnosti – podle mě fikce souhlasu není správná cesta.

Hadžić: Automaticky generované povolení je nepochopené. Jeho účelem bylo zabránit nečinnosti stavebních úřadů. Jak jsem již řekla, v této oblasti již došlo k jednání a ke kompromisu, že po uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí dojde k předání na kraj, který se případem bude komplexně zabývat a bude vydávat rozhodnutí v této věci.

Dajbych: Máme dva roky na projednání návrhu zákona. Mě vlastně ta varianta, kterou tu zmiňoval pan starosta, že si úředník vezme dovolenou, vůbec nenapadla. Na druhou stranu mám zkušenost s tím, jak stavební řízení komplikují spolky…

Co by tedy mělo být výsledkem schválení nového stavebního zákona?
Kasl: Nejde jen o zrychlení a zjednodušení, ale také o zkvalitnění. Kvalita ve vystavěném prostředí by měla být tím prioritním cílem. Současně si musíme přiznat, že dnešní světově nejpomalejší proces povolování nepřináší nejkvalitnější architekturu. Chceme, aby zjednodušení procesu plánování a povolování s sebou neslo i vyšší kvalitu prostředí.