KULATÝ STŮL: Snižování uhlíkové stopy ve výstavbě a využití trvale udržitelných materiálů

Jaké jsou možnosti snižování uhlíkové stopy ve výstavbě? Jak k problematice přistupují investoři a jak architekti? Daří se uplatňovat trvale udržitelné stavební materiály?

Časopis ASB ve spolupráci s Českou komorou architektů uspořádal 17. května Kulatý stůl na téma: Snižování uhlíkové stopy ve výstavbě a využití trvale udržitelných materiálů.

Partnerem kulatého stolu byla společnost Deceuninck, spol. s r.o.

Pozvání přijali architekti Josef Tlustý (Ateliér Tlustý, PS ČKA Udržitelnost, Centrum pasivního domu), Jan Soukup (Second Nature, PS ČKA Udržitelnost), Adam Rujbr (Adam Rujbr Architects, PS ČKA Udržitelnost), Ondřej Hofmeister (Projektil architekti), Adam Havel (VŠUP, matériO Prague), architekt a vědecko-výzkumný pracovník Jan Růžička (KUBUS atelier, ČVUT UCEEB, FSv ČVUT, Centrum pasivního domu), dále za developery Eva Nykodymová ze společnosti Skanska, Ondřej Franek ze společnosti Metrostav, a.s., a Radek Pergler, produktový a technický manažer společnosti Deceuninck, spol. s r.o.

Jaké jsou možnosti snižování uhlíkové stopy v jednotlivých fázích projektu?

Ondřej Hofmeister: Začíná to u investora, který se rozhoduje, zda bude stavět, nebo ne. A když se rozhodne pro výstavbu, udělá rozhodnutí, kterým vznikne uhlíková stopa. Pokud se rozhodne, že nebude stavět, pak je uhlíková stopa nulová. Je to absurdní, ale naše povolání je s uhlíkovou stopou spojené, bohužel.

Myslím si však, že architekt má následně obrovské možnosti. Může společně s investorem připravit návrh stavby, který je úsporný nebo chytrý, a který do budoucna umožňuje určité jednoduché úpravy, tedy je univerzální. Dřív se tomu neříkalo udržitelnost, ale třeba kvalitní architektura.

Pane Rujbre, jak to vnímáte vy?

Adam Rujbr: Jako architekti máme omezený vliv, zkrátka dostaneme od investora určité zadání. Kdyby za mnou někdo přišel, že chce postavit krytou sjezdovku v Chuchli, tak to odmítnu, ale mnoho zadání je racionálních, realistických.

Pro mě je udržitelnost v tom, říct si, kde je míra. Máme větší byty, větší auta. Musíme si říct míru. To musí vzejít z nás, kdo dáváme zadání, od investorů. My jako architekti jsme součástí zadání. Snažíme se dělat menší zlo, ale pořád děláme větší a větší domy. Bylo by potřeba, aby to vnímali všichni včetně těch, kdo dávají zadání – to jsou i lidi na městských úřadech, politici.

Než zadají projekt, měli by se zamyslet, jestli nejde využít třeba stará budova. Jít úplně na začátek, když vzniká zadání. Například u depozitářů se ukázalo, že požadavky jsou přemrštěné. Pokud se zefektivní způsob skladování, pak stačí menší výměra staveb.

Ondřej Hofmeister: Skutečně velký potenciál je u stávajícího fondu budov, který je napojený na infrastrukturu, což je velmi cenné, protože i vícenáklady spojené se stavbou nového objektu, tedy doprava, infrastruktura atd., přinášejí další ekologickou zátěž. Z hlediska energetických úspor i uhlíkové stopy je proto třeba vrátit se k využití stávajícího fondu budov. Maximalizovat dobudovávání a znovuvyužívání budov pro nové účely.

Pane Růžičko, vy máte k tématu rekonstrukcí co říci?

Jan Růžička: Minulý rok jsme zpracovávali na UCEEB Metodiku adaptace školských staveb na změnu klimatu na území hlavního města Prahy pro Odbor ochrany prostředí Oddělení environmentálních projektů Magistrátu hl. m. Prahy. V Praze je tisíc školských budov, přičemž každá se má rekonstruovat, proto jsme připravovali doporučení, jakým způsobem by se to mohlo dělat.

Kromě technických opatření, která technici a inženýři dokážou navrhnout, jsme se dlouhou dobu věnovali procesní koncepční stránce tak, aby vždy jednotlivá technická opaření přispěla ke komplexní kvalitě budovy, tj. jak po technické, tak po estetické a provozní stránce. To znamená, aby investor, což je městská část, ředitel školy nebo zřizovatel, měl krok za krokem určeno, kdy co má udělat, koho se má zeptat, kdo mu s čím poradí.

Přišli jsme v diskuzích na to, že bychom potřebovali funkci koordinátora projektu, který na začátku ředitelům škol řekne: „Když chcete rekonstruovat školu, energeticky sanovat, tj. zateplit apod., tak se také zeptejte žáků a učitelů, jestli jsou spokojení, jestli nepotřebují něco změnit.“ Takového průvodce rekonstrukcemi postrádáme, a to nejen u škol.

Jak na snižování uhlíkové stopy pohlížejí developeři, paní Nykodymová?

Eva Nykodymová: Když stavíme, tak musíme stavět rozumně a udržitelně. Co se týče zabudovaného uhlíku – vypočítáváme uhlíkovou stopu po dobu 60 let životnosti objektu. Máme projekt, který projde v budoucnu demolicí, ale ještě předtím ho rozebereme a vše, co půjde, smysluplně a v maximální míře využijeme. Nechceme a nebudeme jen jednoduše bourat.

Pane Franku?

Ondřej Franek: V první řadě je nutné uvést, že projektanti i zhotovitelé musí ctít příslušné právní a technické předpisy. Například dřevo lze označit za relativně šetrné k uhlíkové stopě, jeho využití ve vyšších stavbách je však v České republice významně omezeno požárními předpisy. Obdobně je předpisy omezeno využití recyklovaného kameniva do nových betonových konstrukcí plnící statickou funkci, což jsou u budov například nosné stěny a sloupy.

Z hlediska developerů může být v současné době rizikem uplatnění vyššího množství recyklátu v betonových směsích, než dovoluje závazná harmonizovaná norma. Následní vlastníci potom vnímají toto opatření ke snížení uhlíkové stopy jako nižší kvalitu stavby. Proto je nutné vytvořit legislativní a normové prostředí, které narovná rozdílné vnímání kvality pro použití recyklátů, případně použitých výrobků. Použití recyklátů nepřináší horší kvalitu, jež je daná základními požadavky na stavby, ale kvalitu, respektive vlastnosti jiné, kdy v některých případech jsou tyto vlastnosti výhodnější než výrobek z prvotních surovin.

V druhé řadě na to musí být ze strany investora peníze, neboť environmentálně šetrná výstavba může znamenat významné zvýšení nákladů výstavby. Pokud třeba konopná izolace je několikanásobně dražší než minerální vata, tak si investor dobře rozmyslí, jestli to použije, nebo ne. Obecně je nutné exaktně definovat, co lze považovat za udržitelnou výstavbu, a co nikoliv, respektive jaká uhlíková stopa je ještě přijatelná a šetrná.

Pane Soukupe, mohl byste přiblížit, jak funguje Pracovní skupina pro udržitelnost v České komoře architektů, jaké jsou její cíle?

Jan Soukup: Naše společné úsilí a rozpaky pramení z toho, že se snažíme ve své profesi dělat menší zlo. To vede k různým rozporuplným výsledkům. Naší finální snahou v dlouhodobém horizontu je, aby stavby skutečně byly udržitelné, aby byly o něco menší zátěží pro životní prostředí. Ale to už přesahuje naši kompetenci, co jsme schopni v této skupině řešit.

Zaobíráme se tedy především mapováním nástrojů, jsou nám jasné nějaké směry nebo koncepce, kam by se architektura měla ubírat, protože máme vizi skutečné udržitelnosti a uhlíkové neutrality. Chybí nám opora ve státu, který by měl koncepci a zhodnotil by stávající budovy, jejich energetickou zátěž a jejich emise, také jako koncepci, kam se chce dostat do roku 2030, do roku 2050 a jakými prostředky toho chce docílit.

Josef Tlustý: Pracovní skupina si vytyčila sedm základních pilířů. Definovali jsme si mimo jiné i část legislativní, kterou bychom se chtěli zaobírat. Prioritou je komunikace se státem, komunikace s architekty, informovanost atd. Myslím si, že naší úlohou je i ovlivňovat politiku, připomínkovat legislativu, ne pouze kritizovat stát.

Jak ovlivňuje Centrum pasivního domu rozšíření nízkoenergetických, pasivních a aktivních budov u nás?

Josef Tlustý: Centrum pasivního domu spolupracuje v rámci Šance pro budovy i s Českou radou pro šetrné budovy a dalšími subjekty, které se zaobírají snižováním uhlíkové stopy budov, směřující k uhlíkové neutralitě. Počínaje školeními pro architekty nebo projektanty, školeními pro municipality nebo úředníky. Snažíme se také politicky lobovat za tyto cíle.

Kromě této základní agendy dělá Centrum také další projekty, jako je právě dokončovaný projekt ClimArchiNet, který měl za cíl informovat architekty a municipality. Dále připravujeme projekt, který je zaměřen právě na budovy a materiály s nízkou uhlíkovou stopou.

Pane Havle, jaké vlastnosti musí mít materiál a jaká kritéria musí splňovat, aby ho bylo možné označit za trvale nebo dlouhodobě udržitelný?

Adam Havel: To je velmi těžká otázka. Faktorů je hodně, my se zde bavíme o uhlíkové stopě, což je v určitém ohledu nějaký zjednodušující rámec, jak toto hodnocení počítat. Lepší než posuzovat materiál, je posuzovat jeho aplikaci.

Samozřejmě je to až následující krok po tom, co máte projekt, vstoupí do něj investor, vstoupí do něj architekt. Tam můžete ovlivňovat třeba objemy, které mají na použitý materiál velký dopad s ohledem na udržitelnost.

Velkým tématem dneška jsou recyklované materiály. Pane Perglere, jaké jsou vaše zkušenosti s využitím recyklátu?

Radek Pergler: Co se týče recyklace PVC, Česká republika je na začátku. Pokud budu odpovídat z pohledu společnosti Deceuninck, nabízíme plně recyklovaný profil a máme první projekty v Nizozemí. Chtěli jsme tento profil uvést i v Česku, ale narazili jsme na detaily. Jedna norma nás trochu omezovala v tom, že sice recyklát je možný, ale pokud jde o profil, tak pohledové plochy nemohou být z recyklátů. Nyní nám trochu pomohlo, že vyšla nová norma, která stanovuje, že regenerát rovná se prvoplast.

Díky tomu jsme trochu postoupili o krok dále. Jakou má recyklát výhodu? Díky opětovnému zpracování má recyklát lepší pevnostní parametry než původní prvoplast. Životnost plastového profilu je někde kolem třiceti až třiceti pěti let. Lze jej až desetkrát recyklovat, aniž by ztratil mechanické nebo jakékoliv jiné vlastnosti. Ty zůstávají stejné nebo jsou trochu lepší než v případě prvoplastu. V tom vidím budoucnost.

Současně však musíme dostat tyto informace do povědomí, zlepšit informovanost lidí. Koncový zákazník totiž dostane nabídku na recyklovaná okna, ale poté přijde konkurence a říká: „Recyklát je strašný odpad, my máme čistý prvoplast.“ U koncového zákazníka pak při výběru vzniká logicky dilema, protože neví, co je lepší.

Pane Rujbre, jaké jsou vaše zkušenosti s využitím inovativních trvale udržitelných materiálů například na projektu depozitáře ve Východočeském muzeu v Pardubicích?

Adam Rujbr: Celý depozitář jsme řešili tak, aby bylo potřeba co nejméně technického zařízení a aby bylo zároveň udrženo klima za všech okolností. Dělali jsme si rešerše, jak se staví depozitáře, a byl jsem překvapený tím, že se často řeší jako obyčejná průmyslová hala, plechový sendvič. Když v létě vypadne elektřina, tak budova okamžitě zvedne teplotu a bez klimatizace by byla úplně vyřízená.

Pokud tam má být konstantní klima, tak mi tento způsob přišel naprosto nevhodný. Začal jsem se zamýšlet nad tím, jak to fungovalo na zámcích, když tam sbírky vydržely tak dlouho. V zámcích nikdo netopil a nikdo tam nic nechladil, ale protože měly silné stěny, tak výkyvy teplot nebyly nikdy moc velké. V našem projektu jsme se proto snažili tento princip nasimulovat jako záměr. Navrhli jsme metr silné stěny, a zároveň jsme chtěli, aby vnitřní klima umělo rozumně hospodařit s vlhkostí.

Proto jsme na vyzdívky použili nepálené cihly. Jde o železobetonový skelet, ale vyzdívky jsou z nepálených cihel. Díky tomu jsme docílili tepelné i vlhkostí akumulace. Zvenku jsme použili vrstvu tepelné izolace. Původně jsme ji chtěli udělat na bázi dřeva, ale tam zase narážíme na požadavek nehořlavosti, proto jsme museli použít minerální vatu. Potom následuje odvětrávaná mezera. Plášť jsme navrhli z cortenu, protože tento materiál nevyžaduje průběžnou údržbu.

Ondřej Hofmeister: Za sebe volám po jednoduchých principech. Bylo by skvělé, kdyby existovala učebnice, která říká: „Děláš depozitář? Zamysli se nad tím, zde jsou různé reference.“ Pokud architekt ví, že už se podobné zadání někde realizovalo a funguje, může se inspirovat. To nám tady pořád chybí.

Diskutující