Lucie Koldová: Designér vytváří atmosféru interiéru

Jak funguje spolupráce mezi architekty a designéry? Jak se odlišuje poptávka u českých a zahraničních klientů? S královnou českého designu Lucií Koldovou jsme si povídali u příležitosti deseti let fungování jejího studia a probíhající výstavy Lightness v Moravské galerii.

Několik let jste působila v Paříži, vlastní studio jste založila před deseti lety. Jak hodnotíte tuto uplynulou dekádu – kam se posunula vaše tvorba?

Není pro mě snadné ohlížet se zpět a hodnotit, když mám pocit, že stále směřuju vpřed. Deset let mi zní až překvapivě. Asi je to tím, že hodně pracuju a žiju dost intenzivně, a tak vlastně nemám čas se dívat zpátky. Do Paříže jsem odešla hned po studiích, měla jsem tehdy velká očekávání a už po roce stráveném ve studiu Arika Levyho jsem začala navrhovat se svým kolegou Danem Yeffetem ve vlastním studiu pro zahraniční klienty. Bylo to něco, v co jsem tajně doufala, ale zároveň mě překvapilo, že se to povedlo tak brzy.

Do Čech jsem se vrátila, když mi bylo třicet. Beru to jako takový zlom, kdy jsem začala budovat studio zde v Praze. Od té doby už uběhlo pár let a myslím, že se hodně věcí podařilo. Nejen v mém vlastním studiu. Jako Art Directorka Brokisu jsem se začala intenzivně soustředit na portfolio značky. Máme za sebou spoustu úspěšných kolekcí.

Téměř deset let jsme s Brokisem pracovali na tom, abychom reprezentovali české sklo a vyváželi česká světla do zahraničí, v současnosti do sto zemí světa, což beru jako velký společný počin. V posledních dvou letech jsem zároveň začala pracovat i v oblasti interiérového designu, což mi dává příležitost představovat vlastní návrhy a produkty zaintegrované do větších koncepčních celků.

Jak jste se dostala ke stáži ve studiu renomovaného designéra Arika Levyho a jak vás tato zkušenost ovlivnila?

S Arikem Levym jsme se seznámili těsně po mých studiích, když byl pozván pracovně do Prahy. Zaujala ho moje práce, a tak mne pozval k sobě na stáž do Paříže. A přestože jsem původně měla v plánu odjet do Londýna, tak jsem tuto příležitost využila. Myslím, že zahraniční stáž by už měl dnes absolvovat každý. Umět dobře anglicky, umět fungovat sám za sebe v zahraničí, postavit se na vlastní nohy, to považuji za základ a neberu to jako něco speciálního.

Je to otázka volby a jde samozřejmě také o to, jakou máte osobnost, zda člověk dokáže zaujmout, něco extra nabídnout, jestli umí navázat kontakty. Paříž mi rozhodně dala skvělý základ. Člověk si vyzkouší fungovat s lidmi ve studiu, řeší s nimi problémy, prožívá každodenní život, a pokud má čím přispět, tak ho postupně přijmou mezi sebe. Díky tomu získá osobní vazby, což je určitě velice důležité.

Architektura a interiérový design jsou součástí vaší práce. Spolupracujete v rámci své praxe s architekty?

Ano, tím, že mám už hodně zkušeností a portfolio narostlo do určité šíře, tak o to více přicházejí další nabídky. Baví mě si s produkty hrát a zkouším je aplikovat do různých prostor či projektů. Pomáhá mi to stanovit si vize, kam dál směřovat a současně to přede mne staví výzvu – jak vymyslet a zacílit produktové řady na míru prostoru a konkrétním požadavkům.

Už v minulosti jsem spolupracovala například s česko-rakouským ateliérem, který měl na starosti hotelový řetězec, kde jsem připravovala set-upy světel do konkrétních místností, lobby. To byla zajímavá práce v Německu, v Rakousku. Teď nedávno jsem obnovila spolupráci s ateliérem Labour13, se kterým jsem už kdysi spolupracovala na realizaci hotelu Miura. Myslím, že se s architekty dobře doplňujeme.

Jejich zkušenosti jsou v projektech cenné. Já zas mohu přispět vytvořením určité atmosféry, prací se světlem. Někdy se stává, že architekt navrhne skvěle řešený prostor vysoké kvality, ale interiér si žádá ještě další úroveň, kterou do něj může vnést právě designér.

Jak vnímáte celkově spolupráci architektů a designérů u nás?

Nejsem si úplně jistá, že symbiotická spolupráce mezi architekty a designéry v našem prostředí dobře funguje. A nemusí to být ve všech případech na škodu. Každý architekt a každý designér má právo se rozhodnout, když do nich klient vloží důvěru, realizovat si projekt podle svého.

Zároveň mi přijde, že je tu ale málo architektů, pro které je důležité projekt dotáhnout až do designérských detailů. Určitě je tu ale řada velmi šikovných architektů a architektek, kteří dokážou realizovat zajímavé komplexní interiéry s příjemnou atmosférou – osobně mám zkušenost například s Lenkou Míkovou, Markétou Bromovou, Dagmar Štěpánovou ze studia Formafatal nebo Martinou Homolkovou z Malfinio.

Jak se odlišuje poptávka ze strany českých a zahraničních klientů? Jsou už i u nás osvícenější zákazníci, osvícené firmy?

Určitě to souvisí s geopolitickou a historickou diferenciací. Italové mají za sebou dlouhou historii designu, jsou nároční, poučení klienti. Značky se potřebují odlišit, aby zaujaly, investují do vývoje. Italové jsou obecně mnohem odvážnější, libují si ve větší okázalosti, nebojí se barev, chtějí se předvést. U nás se naopak vyhledává praktičnost a pohodlí, což podle mě zase trochu patří k naší povaze.

Myslím, že my se přes všechny úspěchy a množství investované energie pořád učíme a hledáme. Česká klientela se až na výjimky spoléhá na klasičtější styl. Tomu odpovídá i produkce českých firem, které jsou zaměřené především na domácí klientelu. Přijde mi také, že u nás není zvykem dávat do vývoje tolik peněz. Firmy mívají vlastní zdroje a jsou opatrnější. Když Konstantin Grcic prohlásil, že Chair One pro Magis vyvíjejí čtyři roky, byla jsem ohromená. Kdo by u nás investoval do čtyřletého vývoje židle?

V Česku se hodně dbá na to, aby se investice mnohem víc ekonomicky vrátily. Až na vzácné výjimky se například v nábytku nerealizují inspirativní statement kusy, které mají ambici určovat směr. Silné české firmy s jasnou vizí, které mají invenci a odvahu zkoušet nové, ale vidím mezi producenty osvětlení.

Pravidelně se účastníte světových veletrhů. Jako první česká designérka jste byla v roce 2017 pozvána k realizaci projektu Das Haus na veletrhu IMM v Kolíně nad Rýnem, za který jste sklidila ocenění u světových médií i odborné veřejnosti. Jak vás tato zkušenost ovlivnila?

Rozhodně to pro mě byla stěžejní a komplexní spolupráce. Cílem organizátorů bylo přitáhnout širokou veřejnost na veletrh. Chtěli představit někoho nového, zajímavého ze střední Evropy, z oblasti, která není úplně zprofanovaná. Světlo bylo pro prostor vždycky extrémně důležité, ale nyní už několik let zažívá tato oblast ve spojení se sklem obrovský boom.

Účast na kolínském veletrhu byla pro mě zcela zásadní, protože se ho účastní důležití lidé a je velmi sledovaný. Získala jsem díky němu hodně kontaktů. Autor má navíc široké pole působnosti, může vymyslet cokoliv a má k dispozici tým lidí. Je to proto velká příležitost představit svoji koncepční vizi. Mně se podařilo vytvořit několik zásadních kousků, které jsem mohla na veletrhu prezentovat – ať už to byla svítidla Ivy, Puro Sparkle, nebo křeslo Chips.

Aktuálně probíhá vaše výstava Lightness ve zrekonstruovaném Uměleckoprůmyslovém paláci v Brně. Jak byste tuto architektonicky odvážnou instalaci charakterizovala? Jak probíhala práce na koncepci výstavy a jak dlouho jste ji připravovala?

S přípravou jsme začali asi rok a půl před zahájením výstavy. Pro mou instalaci byl zvolen prostor světlíku v Moravské galerii, což představovalo určitý limit a výzvu. Produkty, které mají svoji váhu a mají být vnímány v určité perspektivě, působí v zavěšené poloze dost odlišným způsobem, což vyžadovalo site-specific přístup. Výstava neměla mít charakter retrospektivy, chtěla jsem ukázat svou vrcholnou tvorbu formou příběhu na určitých příkladech, které jsem vybrala sama ve spolupráci s kurátorkou Michaelou Kádnerovou.

Mým záměrem bylo, aby s ohledem na mé zaměření a dlouhodobé působení byla v instalaci zastoupena svítidla a nábytek. Vybrala jsem pro výstavu celkem pět mých produktů realizovaných se společnostmi mmcité, Master & Master, TON a Brokis, což chápu jako určitou oslavu českých výrobců a naší spolupráce. V publikaci vydané u příležitosti brněnské výstavy jsem pak svou tvorbu představila na ucelenější paletě patnácti vybraných produktů českých, slovenských, francouzských a italských výrobců.

Prostor světlíku je nazýván pomyslným designérským nebem. Hlavní myšlenkou výstavy proto bylo sesypávat z tohoto imaginárního nebe segmenty produktů, například větve Ivy svítidel tvořících bránu, opěradla z Chips křesel a další. Důležitou roli v prostoru hrají lávky navržené studiem Olgoj Chorchoj, které protínají světlík ve dvou patrech.

Z těchto lávek návštěvník sleduje déšť padající z designérského nebe, aby se následně před zraky diváků spojil v hmotný v celek. Zvolila jsem bílo- -červeno-růžovou barevnost, aby měl návštěvník umocněný požitek z prolínání barev a gradientu tvořeného jednotlivými produkty.

Můžete prozradit, jaké jsou vaše další plány? Na čem aktuálně pracujete?

Pokud jde o interiérový design, tak v loňském roce jsem začala spolupracovat na projektu rekonstrukce funkcionalistického hotelu GRAND v Šumperku, kde navrhujeme celý koncept restaurace, včetně využití mých aktuálních novinek i nábytkových produktů.

V počátcích je dále velký projekt rekreačního areálu na severu Čech, kde by mojí úlohou měl být celkový návrh a koncepce rekreačních prostor. V rámci produktového designu s firmou Brokis nyní vyvíjíme tři svítidla a čekáme na vhodnou chvíli pro uvedení na trh.