Lze stavět kvalitní veřejné stavby?
Nejen soukromí investoři, ale i zadavatelé veřejných zakázek by měli prioritně usilovat o kvalitu architektury i efektivní nakládání s prostředky daňových poplatníků. Mohou jim k tomu pomoci veřejné soutěže? Usnadňuje jim to legislativa? Na to jsme se zeptali zástupců různých profesí.
Je podle vás za současných právních a ekonomických podmínek možné i dnes zadávat a realizovat kvalitní architekturu veřejných staveb?
VÁCLAV MATYÁŠ
prezident Svazu podnikatelů ve stavebnictví v ČR
Legislativa je podle mého názoru příznivá, ale podmínky pro budování kvalitní architektury veřejných staveb už tolik příznivé nejsou. Důvodem je nedostatek finančních prostředků na straně zadavatelů – investorů a jejich malá odvaha při stanovování podmínek při vypisování soutěží.
Zákon o zadávání veřejných zakázek umožňuje volbu ekonomické výhodnosti nabídky, nebo vyhodnocení podle nejnižší nabídkové ceny. V současné atmosféře však zadavatelé ve valné většině případů sahají ke kritériu nejnižší nabídkové ceny, která se v podstatě stala jediným kritériem. To má za následek celou řadu problémů, nejnižší cena se může promítnout i do výsledné celkové menší kvality díla.
I přesto si myslím, že vznikají a budou vznikat krásné projekty, které se podílejí na kultivaci české architektury. O tom, že kvalitní projekty vznikají i v současném nepříznivém prostředí, svědčí stavby přihlášené například do soutěže Stavba roku – ať už na republikové úrovni nebo v krajských soutěžích. Jejich přísným posuzovatelem je i veřejnost, která takové stavby užívá: ve veřejných budovách pracuje nebo sem dochází vyřizovat své záležitosti, jezdí po silnicích a po železnici, slouží jí školy, nemocnice a další budovy.
PAVEL KŘEČEK
předseda ČKAIT
Nastává generační souboj, zejména mezi architekty, a proto je tak silný až neurvalý tlak na vyhlašování architektonických soutěží. Naopak mezi investory veřejných staveb je k soutěžím velká nechuť. Jejich zkušenost je negativní. Investice jsou soutěžemi zdržovány, a dokonce jsou mnohdy zastaveny toky financování z důvodů napadání výsledků soutěží anebo složitých sporů o autorská práva.
Nelze se tedy vymlouvat na legislativní rámec, nelze se vymlouvat na krizi ve stavebnictví. Vždyť i teď, kdy je stavebnictví ponižováno ve sdělovacích prostředcích, se dokončují úžasné inženýrské stavby a domy.
Co chybí veřejným investicím, je větší oponentura, zda a jak má stavba vůbec vzniknout. Mnoho veřejných staveb bylo vylobováno jen proto, aby se nějaký politik předvedl ve svém volebním obvodě. Kdo se o ně bude starat fyzicky a finančně, to ho už nezajímalo. A tak máme z veřejných finančních prostředků stanice metra s tunami skla a oceli, ale o tom, že nad stanicí mohla stát třeba stavba užitečná, neuvažujeme. Že tak plýtváme penězi? My na to přece máme!
Co chybí, je především kvalifikovaný, osvícený investor. Investor, který nepodléhá předvolebním slibům. Nechybějí dobří projektanti, dobří stavbyvedoucí. Na špatné zákony a vyhlášky, které svazují tvůrčí invenci projektanta, se vymlouvá jen špatný inženýr či architekt. Dobrý ví, co je pro klienta nejlepší a také jej o tom dokáže přesvědčit. A výsledek takové dobré spolupráce je potom dobře hodnocen laiky i odborníky i po mnoha letech.
PETR LEŠEK
architekt, místopředseda ČKA
Současné právní a ekonomické podmínky kvalitní architekturu nevylučují, zároveň ji ale také nijak nepodporují. Zákon o veřejných zakázkách obsahuje soutěž o návrh, je však uvedena jako zvláštní postup, který se vztahuje na nadlimitní zakázky, byť je možné ji použít i pro zakázky podlimitní. V praxi není použití soutěže o návrh vynutitelné, a tak se tento postup bohužel používá výjimečně.
Architektonická soutěž je ale tradičním, transparentním a propracovaným nástrojem, jak získat od předem neomezeného počtu účastníků návrhy budoucího díla (stavby, prostoru, území) a vyhodnotit je převážně nezávislou a odbornou porotou. Každý jiný způsob, pokud je v daném případě ze specifických důvodů rozumnější by měl být poctivě odůvodněn. Který projekt je nejlepší, se dá poznat z předložených návrhů, nikoli cenových nabídek.
Sázka na kvalitu je v krizi výhodná. I laikovi je zřejmé, že úspory na začátku vedou ke zvýšeným výdajům na konci, a přesto s tímto vědomím veřejní zadavatelé neuvažují a nadále posuzují akci ne jako celek, ale odděleně, a to většinou pouze podle ceny.
Je tedy na konkrétních veřejných zadavatelích, zda o kvalitní architekturu stojí. Smutnou pravdou je, že takoví jsou velmi výjimeční. A proto je třeba vysvětlovat stále dokola, proč je důležité o kvalitní architekturu veřejných staveb usilovat. Architektura je totiž jen krátký název pro lidské vystavěné prostředí. Kdo ho chce mít hnusné, nefunkční a neúsporné? Jsem ale optimistou, kulturnost a zdravý rozum si do naší společnosti razí cestu zpět navzdory starým i novým ideologiím. Snažíme se tomu v České komoře architektů pomáhat a poskytujeme poradenský servis zdarma.
JAROMÍR KROČÁK
architekt, spisovatel
Konečně se už začíná psát a veřejně mluvit o tom, že nejlevnější není vždy nejlepší a šetřit by se mělo, ale na jiném, správném místě.
Systém výběru veřejných zakázek je totiž od začátku nastaven chybně a stejně jako špatně založený dům se dříve nebo později zhroutí. A nemyslím tím jenom špatnou kvalitu stavebních prací, ale především morální a etický rozvrat naší profese. Státní politika zadávání veřejných zakázek přímo nutí architekty i investora podvádět, vypisovat kamuflovaná dopředu dohodnutá výběrová řízení. Je to ukázkový příklad toho, jak politici autokrati a poté úředníci vykonavatelé vezmou věc do ruky a dovedou ji do neuvěřitelných absurdit: „nejlevnější vyhrává“, „autor studie se nesmí zúčastnit výběrového řízení na další stupně projektové přípravy, neboť má nejvíce informací ze všech uchazečů a byl by tím pádem zvýhodněn“, „uchazeč musí v rámci nabídky podepsat dopředu návrh smlouvy o dílo, jinak je automaticky vyřazen ze soutěže“, „nesmí vyhrát kvalitnější, pokud je dražší“ atd.
Ano, je možné stavět kvalitní architekturu, ale na základě komplexního posouzení uchazeče a podle zcela jiných soutěžních podmínek. Každý musí začít sám u sebe přehodnocovat, co a jak dělá, jak se chová, kam se hlásí, do jaké soutěže, jaká pravidla bude respektovat a jaké nepravosti dělat nebude. Není nutné jít za každou cenu do všech soutěží a přistoupit přitom proti své vůli ve jménu mamonu na nepsaná „výběrová“ pravidla.
Kateřina Kotalová
Foto: archiv respondentů
Článok bol uverejnený v časopise ASB.
