Mé představy o Mexičanech rozhodně nebyly po setkání s Michelem Rojkindem zklamány. Temperamentní muž, který má za sebou temperamentní, rozuměj odvážné projekty, na architekturu přesedlal z kariéry profesionálního bubeníka. Odbornou i širokou veřejnost dokázal zaujmout návrhem rodinného domu i sto třicet metrů vysoké věže. V současné době se jeho ateliér řadí mezi přední v Mexiku.
Jaké byly vaše architektonické začátky?
Začal jsem jako hudebník, hrál jsem jako bubeník v kapele Aleks Syntek y la gente normal. Pak jsem začal studovat a posléze i pracovat jako architekt. Ze začátku mě tedy architektura nemusela živit, to byla výhoda, živil jsem se hudbou. V té době jsem spal čtyři hodiny denně. Naráz jsem studoval, hrál v kapele a pracoval jako architekt. Samozřejmě jsem začínal s drobnostmi, jako např. koupelna u kamaráda a podobně. A po pár letech zavolal klient – chci, abyste mi navrhl dům. Řekl jsem – já? A on na to – ano, kde máte kancelář, sejdeme se. Jenže já neměl kancelář, měl jsem notebook a pracoval jsem všude. To byl ten okamžik, kdy jsem nechal hudby, opustil jsem kapelu a začal se plně věnovat architektuře. Výhodou toho bylo, že jsem mohl dělat takovou architekturu, jakou jsem chtěl, nemusel jsem dělat kompromisy. Teď pracuji jako architekt jedenáct let. V podstatě začínám.
Litoval jste někdy, že jste s hudbou přestal?
Ne, nikdy. Hudba a architektura se dobře doplňují. A navíc v Mexiku se nemůžete jako hudebník živit celý život. To není jako v Evropě nebo ve Spojených státech, kde můžete koncertovat do šedesáti sedmdesáti. Architektura ale trvá navěky. A u architektů platí, čím jsou starší, tím jsou lepší. Nelituji, že jsem hudby nechal. Hráli jsme deset let a natočili čtyři alba. Na mexickou kapelu jsme byli docela úspěšní.
Měl jste někdy, nebo ještě stále máte, pochybnosti o své práci architekta?
Ne, nemám. Časem nabýváte víc sebevědomí. Začal jsem s návrhy a stavbou vlastních věcí. A když stavíte podle vlastního návrhu, poznáte, jaké jsou možnosti a komplikace, co jste navrhl špatně a co dobře. Nikdy bych nechtěl přestat experimentovat. Myslím, že žijeme v době, kdy si musíme znovu promyslet náš způsob života, musíme dnešku porozumět. Jestliže mu neporozumíme, budeme stavět špatné domy. Je to stejné, jako kdyby vy jste přišla za mnou, že chcete postavit dům. Nemohl bych sáhnout do šuplíku a vytáhnout vám projekt A, B nebo C. Ne, musel bych nejprve zjistit, kdo jste, jak žijete, kolik chcete mít dětí, jak vnímáte život celkově. Všechny tyhle věci se musí v návrhu odrazit. V naší kanceláři je každý projekt jiný. Nemůže být stejný, protože stejné není výchozí zadání. Dřív jsme mohli rozeznat domy jednotlivých architektů podle jejich stylu. Jednotlivé prvky fungovaly jako podpis – tohle okno navrhoval ten a ten, tuto kliku zase někdo jiný. Kdežto já dělám projekty, které se jeden od druhého kompletně liší. Nejde o jinou architekturu, jde o jiný přístup k architektuře. Časem se tedy cítíte jistější. Poznáte, co bylo dobré a co ne.
Myslíte si, že se v architektuře může odrazit vaše osobní založení?
Samozřejmě. Když mluvíme o dobré a špatné architektuře, mluvíme o architektuře, která má duši, a o architektuře, která nic neříká, kam, když vejdete, necítíte nic, jen prázdno. To je stejné jako s lidmi. Dobrá architektura musí mít duši. A s tím já ve svých projektech nejvíc pracuji. Nemůžu říct, jestli mé věci duši mají. Ale snažím se, aby měly.
Jedním z nejznámějších našich projektů, který se hodně publikoval, je Casa PR 34, červený dům pro baletku. Věděli jsme, že dům bude pro devatenáctiletou dívku. Snažil jsem se dozvědět co nejvíc o jejím životě. Všechno, o čem jsme mluvili, se točilo okolo pohybu, okolo tance. Proto návrh vyšel z křivek, z měnících se úhlů, z oblých hran.
Jenomže baletka zestárne, možná přestane tancovat, ale architektura pro baletku zůstane.
Samozřejmě, ale podívejme se na dobu, ve které žijeme. Moji prarodiče žili celý život v jednom domě, mí rodiče žili na třech čtyřech místech. A já jsem se doposud stěhoval sedmkrát. Dnes se lidé stěhují často. Baletka ve svém domě nemusí zůstat celý život. I kdyby, může si ho přizpůsobit. Ale návrh toho domu vycházel ze snahy vyjádřit podstatu jeho obyvatelky. Ostatně, všude na prohlídkách historických míst nás nejvíce zajímá to, co bylo uděláno speciálně, pro zvláštní příležitost. Tento koberec byl tkán pro krále, tuhle skleničku používal papež – to dělá ty věci zajímavé. V domě pro baletku nemusí žít jenom baletky. Jde o funkční dům. Avšak navržený speciálně pro ni. Je od architektů arogantní myslet si, že jejich dílo bude trvat tři sta let. Vždyť se může stát, že někdo tenhle dům koupí, nechá zbořit a postaví si jiný. Nikdy nevíte.
Nemáte chuť navrhovat univerzálnější stavby?
Od začátku jsem chtěl navrhnout dům, který je určen pro někoho konkrétního. A klienti mají tenhle přístup rádi. Chtějí žít v domě, který architekt dělal jenom pro ně a jim na míru. Po Casa PR 34 lidé přicházeli – můžete nám navrhnou podobný dům? Odpovídal jsem – ne, sedněme si, popovídejme si a uvidíme, co z toho vznikne. Nemůžu vám teď říct, jaký budete mít dům. S každým klientem se musím nejprve setkat a popovídat si. Když se cítíme dobře, můžeme začít pracovat. Můžou se vám líbit moje návrhy, ale když si nepadneme do oka, nikdy to nebude fungovat. Je to jako manželství. Na projektu děláte nejméně rok, pak začne výstavba, ta trvá také nejméně rok dva. Pokud je to dobré manželství, je to skvělé, ale pokud špatné, začnete architekta i celý svůj dům nenávidět. Proto mají architekti po celém světě špatnou pověst. Hádají se s investorem, překračují rozpočet, přetahují termíny. Je to choulostivá záležitost. Jako architekt máte velkou zodpovědnost.
V současném umění je možné přijít s nápadem, s konceptem a nechat řemeslníky, aby jej realizovali. Dovedete si podobný přístup představit i v architektuře?
Architektura se od jiných druhů umění liší. Je to týmová práce. Současný umělec může pracovat sám, u architekta to není možné. Architekt potřebuje inženýry, zahradní architekty, bytové architekty… Architekt není a nemůže být autorem celého díla. V tomto oboru musíte s lidmi spolupracovat a u toho se hodně naučíte. Někdo vám představí své nápady týkající se designu nebo třeba zahrady a vás to ovlivní, promění váš postoj.
Nejnáročnější je to na čas. Trvá tak dlouho, než se něco postaví. Básník si sedne a napíše báseň. Hudebník zkomponuje písničku za krátkou chvíli. Navrhnout židli také není tak složité jako navrhnout dům.
Ale moje otázka byla jiná. U nás musí architekti znát technické aspekty, umět základy statiky, vlastnosti materiálů apod. Nemohli by však jenom dodávat nápady, které by jiní realizovali?
Ne, určitě ne. Architekt musí znát své řemeslo. Když něco po někom chcete, musíte vědět, jestli je to možné. Nejlepší architekti znali skvěle všechny spolupracující profese. Kdybyste neznali základy, nikdo by vás neposlouchal. Máte skvělý nápad? Ok, ale řekněte, jak to funguje. Souvisí to také s tím, o čem jsme mluvili předtím. S otázkou sebedůvěry. Máte ji, pokud víte, jak to vyřešit. Když víte, za jakými lidmi jít.
V Čechách se traduje pověst o mladém staviteli, který měl na starosti stavbu chrámu na Karlově. Měl takový strach, že jím navržená klenba spadne, že před odstraněním lešení skočil do řeky a utopil se. Klenba však zůstala stát. A na druhé straně nedávná událost, kdy se zřítila část letiště Charles de Gaulla v Paříži. Jak se se zodpovědností vyrovnáváte vy?
Na Charles de Gaulle se projevilo to, co se děje všude. Že stavební firmy nedodržují technologické postupy, snaží se ušetřit a neřídí se přesně projektem. Proto jsem řekl, že architektura je běh na dlouhou trať. A s obrovskou zodpovědností. Můžete mít skvělý projekt, můžete spolupracovat s nejlepšími inženýry, Charles de Gaulle určitě mělo ty nejlepší inženýry, ale když se stavební firmy snaží ušetřit a nesledují technologické postupy, máte problém. Proto je nutné držet nad výstavbou autorský dozor, abyste si byl naprosto jistý, že je to postaveno tak, jak jste navrhoval. Své zodpovědnosti se nikdy nezbavíte. Váže se ke všem stavbám, co jste kdy navrhli. Můžete se snažit dodržet všechny předpisy a nařízení, ale stát se může kdykoli cokoli.
V Mexiku se stavěly velkorysé budovy s výborně propočítanou statikou. Jenže pak přišlo zemětřesení v roce 1985 a lidé zpanikařili. Spadlo hodně budov, mnoho lidí zemřelo. Nastolila se tak přísná opatření, že každá nová budova postavená od té doby je předimenzovaná. Teď, když se pokoušíme o odvážnější konstrukce, nám spousta inženýrů říká – ne, to nejde, raději ne. Ale my se snažíme spolupracovat s takovými, kteří se nebojí nových a odvážných řešení. Doufám, že já, předtím než otevřeme Hex Tower (Santa Fe, Mexico City, zahájení výstavby počátek roku 2007, pozn. redakce), do řeky neskočím.
Liší se nějak přístup k architektuře a designu ve vaší zemi a v Evropě?
Možná že u nás a tady máme stejný způsob práce, ale to, jak vnímáme věci, jak je interpretujeme, se naopak liší. V dnešní době jsou technologie všude stejné, lišíme se však ve způsobu, jakým s nimi nakládáme. Můžeme mít stejné nápady. Ale jak budou realizovány? Nevycházím ze zažitých schémat – že u nás v Mexiku má každý velký klobouk a osla. Jde spíš o určitý způsob humoru, vnímání společnosti, druhého pohlaví, prostě to, jací jsme. Má práce vždy nějak souvisí s tím, co jsem. Ovlivňuje nás všechno – klima, zeměpisná poloha, vše.
Ve filmovém průmyslu je často komerčně úspěšný film ne příliš kvalitní, nebo ho tak alespoň vnímá kritika. Myslíte si, že to platí i v architektuře a designu?
Jistě, existuje spousta úspěšných věcí, které nejsou dobré. To platí i v hudbě. Dobrá kapela může být úspěšná, ale také může být úplně neznámá. Pro mě je nejsilnější kombinací – být dobrý a být zároveň úspěšný. Protože úspěšný jste, protože jste dobrý, ne naopak. Někteří lidé jsou nejdřív úspěšní a pak se teprve snaží být i dobří. A v architektuře není lehké být úspěšný, aniž byste byl dobrý. Architektura je stále všem na očích, je veřejná. Lidé vaši budovu používají, pracují v ní, žijí. Nemůžete být úspěšný, aniž byste byl dobrý.
Do jaké míry nasloucháte zákazníkům? Respektujete jejich vkus a přání, nebo se je snažíte nějak formovat, přesvědčit je o vlastním nápadu?
Nejde o to, zda nasloucháte tomu, co klienti říkají, ale o to, zda jste schopni z těchto informací něco vytvořit, abstrahovat je, proniknout do nich. V dnešní době hraje příprava, výzkum mnohem větší roli než dřív. Vždycky se zkoumaly konstrukce, co můžeme dělat se sklem, kamenem, ocelí či betonem. Ale dnes nás zajímá, zda se klient ráno probouzí smutný nebo šťastný. Když navrhujeme dům pro člověka, který mívá deprese a splíny, musíme tomu návrh přizpůsobit. Není špatné mít deprese, špatné je předstírat, že nejsou. Navrhnete mu rozjásaný dům, který ho ještě víc sklíčí, protože jste nepochopil, pro koho by ten dům měl být. Forma je odrazem toho, co naplňuje. Nelze říct – to není hezké, protože je to oblé, to není hezké, protože je to hranaté. Je to prostě takto, protože to vychází ze zadání.
Myslíte si, že slova jsou pro moderní architekturu a design nezbytná?
Spíš ne. Ano, je dobré, když vám někdo projekt vysvětlí, ale hlavní je, aby na vás dobře působil. Věci mají svou magii, některé vás oslovují, jiné ne. Když je za věcmi skrytý i koncept, příběh, je to bonus. Jsme společnost, která miluje příběhy. Už nám nestačí věci jenom vnímat, musí nás přitáhnout něco navíc. Architektura ale svou schopnost svádět a oslovovat neztratila. Samozřejmě nás zajímá i příběh okolo ní, ale nejprve vás musí zaujmout. Koneckonců, kolik věcí, které vzešly z teorie, přetrvalo? Navíc, vycházíte-li z teorie, omezujete tím vnímání stavby. Vždyť na domě si každý vybere něco jiného. Někdo se soustředí na fasády, někdo na materiály, jiný na tvar. Bylo by škoda omezovat chápání prostoru na jeden výklad.
Vnímáte všechny věci ve svém životě prizmatem vaší profese?
Určitě, ostatně to je přesně to, na čem je založené současné umění. Kdy umělec vezme obyčejný předmět a použije ho tak, jak by to nikoho jiného nenapadlo. Umístí to do kontextu. Je umělcem, protože má schopnost vidět věci tak, jak my ostatní neumíme. A my si pak říkáme, jak jsem okolo mohl chodit a nevidět to? To, co mě fascinuje na lidech, které obdivuji, nejsou jejich věci – dům, který postavili, film, který natočili, ale způsob, jakým se dívají na život.
Přednášíte v Mexiku i všude po světě. Proč? Co vám to přináší?
Vybral jsem si určitou cestu, věřím určitým věcem. Ale tím nekončím. Nesnáším pohodlnost. Jsem stále v pohybu, stále za něčím jdu. Stejně si nikdy neodpočinete, odpočinete si, až zemřete. Vybral jsem si jinou cestu než mí kamarádi, kteří projektují domy jeden za druhým a nepřemýšlejí o nich tolik. Já mám malou kancelář, málo úspor, napjaté vztahy se ženou, protože mám nestabilní příjem a pořád cestuji. Ale odměnou za to je, že lidé vaši práci a snahu ocení, že vás zvou na přednášky, na kterých čekají účast dvou stovek lidí a kde se nakonec ukáže pět set posluchačů. To potěší. Lidé chtějí poznat vaši práci. Říkám si – dělám to asi dobře, protože jinak by tady nebyli. Taky představujeme generaci architektů, která není smrtelně vážná. Ano, musíte být zodpovědný, profesionální, ale nemusíte být vážný. Je konec představy architekta, který je prorokem, který mění města. Sám nezměníte nic. Musíte se obklopit mnoha lidmi.
Michel Rojkind
Narodil se v roce 1969 v Mexico City, kde také vystudoval architekturu. Několik let pracoval samostatně, poté založil spolu s Isaacem Broidem a Miquelem Adriou ateliér Adria+Broid+Rojkind (1998–2002). V roce 2002 založil studio rojkind arquitectos, které prestižní časopis Architectural Rekord v roce 2005 zařadil mezi deset nejlepších „Design Vanguard“ (avantgardisté). Ateliér si hledá inspiraci především v samotných uživatelích budoucích staveb. V současné době pracuje na stavbě Hex Tower v Santa Fe či na urbanistickém řešení Masarykovy třídy a Lincolnova parku v Mexico City.
Michel Rojkind je také spolu s Arturem Ortizem, Derekem Dellekampem a Tatianou Bilbao zakladatelem neziskové společnosti MXDF, výzkumného centra urbanistického prostoru. Společnost se soustředí na sociální, politické, ekologické a kulturní výzkumné projekty a spolupracuje s místními i zahraničními univerzitami.
Ne, nemám. Časem nabýváte víc sebevědomí. Začal jsem s návrhy a stavbou vlastních věcí. A když stavíte podle vlastního návrhu, poznáte, jaké jsou možnosti a komplikace, co jste navrhl špatně a co dobře. Nikdy bych nechtěl přestat experimentovat. Myslím, že žijeme v době, kdy si musíme znovu promyslet náš způsob života, musíme dnešku porozumět. Jestliže mu neporozumíme, budeme stavět špatné domy. Je to stejné, jako kdyby vy jste přišla za mnou, že chcete postavit dům. Nemohl bych sáhnout do šuplíku a vytáhnout vám projekt A, B nebo C. Ne, musel bych nejprve zjistit, kdo jste, jak žijete, kolik chcete mít dětí, jak vnímáte život celkově. Všechny tyhle věci se musí v návrhu odrazit. V naší kanceláři je každý projekt jiný. Nemůže být stejný, protože stejné není výchozí zadání. Dřív jsme mohli rozeznat domy jednotlivých architektů podle jejich stylu. Jednotlivé prvky fungovaly jako podpis – tohle okno navrhoval ten a ten, tuto kliku zase někdo jiný. Kdežto já dělám projekty, které se jeden od druhého kompletně liší. Nejde o jinou architekturu, jde o jiný přístup k architektuře. Časem se tedy cítíte jistější. Poznáte, co bylo dobré a co ne.
Od začátku jsem chtěl navrhnout dům, který je určen pro někoho konkrétního. A klienti mají tenhle přístup rádi. Chtějí žít v domě, který architekt dělal jenom pro ně a jim na míru. Po Casa PR 34 lidé přicházeli – můžete nám navrhnou podobný dům? Odpovídal jsem – ne, sedněme si, popovídejme si a uvidíme, co z toho vznikne. Nemůžu vám teď říct, jaký budete mít dům. S každým klientem se musím nejprve setkat a popovídat si. Když se cítíme dobře, můžeme začít pracovat. Můžou se vám líbit moje návrhy, ale když si nepadneme do oka, nikdy to nebude fungovat. Je to jako manželství. Na projektu děláte nejméně rok, pak začne výstavba, ta trvá také nejméně rok dva. Pokud je to dobré manželství, je to skvělé, ale pokud špatné, začnete architekta i celý svůj dům nenávidět. Proto mají architekti po celém světě špatnou pověst. Hádají se s investorem, překračují rozpočet, přetahují termíny. Je to choulostivá záležitost. Jako architekt máte velkou zodpovědnost.
V Mexiku se stavěly velkorysé budovy s výborně propočítanou statikou. Jenže pak přišlo zemětřesení v roce 1985 a lidé zpanikařili. Spadlo hodně budov, mnoho lidí zemřelo. Nastolila se tak přísná opatření, že každá nová budova postavená od té doby je předimenzovaná. Teď, když se pokoušíme o odvážnější konstrukce, nám spousta inženýrů říká – ne, to nejde, raději ne. Ale my se snažíme spolupracovat s takovými, kteří se nebojí nových a odvážných řešení. Doufám, že já, předtím než otevřeme Hex Tower (Santa Fe, Mexico City, zahájení výstavby počátek roku 2007, pozn. redakce), do řeky neskočím.
Narodil se v roce 1969 v Mexico City, kde také vystudoval architekturu. Několik let pracoval samostatně, poté založil spolu s Isaacem Broidem a Miquelem Adriou ateliér Adria+Broid+Rojkind (1998–2002). V roce 2002 založil studio rojkind arquitectos, které prestižní časopis Architectural Rekord v roce 2005 zařadil mezi deset nejlepších „Design Vanguard“ (avantgardisté). Ateliér si hledá inspiraci především v samotných uživatelích budoucích staveb. V současné době pracuje na stavbě Hex Tower v Santa Fe či na urbanistickém řešení Masarykovy třídy a Lincolnova parku v Mexico City.
