Objevujeme, co jsme zapomněli, říkají popularizátoři dusané hlíny ve stavebnictví

Estetika, konstrukční i mechanické kvality, ekologie. To jsou důvody, proč se tradiční technologie dusané hlíny dostává s poslední době stále více pozornosti. Z dusané hlíny se dělá interiérové vybavení, podlahy i nosné konstrukce a fasády. S představiteli platformy Kolemhlíny, která se věnuje výzkumu i popularizaci dusané hlíny, jsme se bavili o předsudcích, potenciálu i limitech této technologie, která můžu pomoci efektivně využívat stavební odpad.

Proč má dnes smysl vracet do hry jednu z nejstarších konstrukčních technologií naší civilizace? Není už prostě přežitá?

Svetlana Devyatkina: Hlína tady byla po dlouhou dobu prakticky všude, hlavně kvůli tomu, že byla snadno dostupná. Pak ale přišla průmyslová revoluce, kde se začala rozvíjet především ocel a železobeton a na ostatní materiály se trochu pozapomnělo. Až teď se k nim vracíme, a to z různých důvodů od ekologie po estetiku.

Lukáš Bejček: Podle mě to souvisí s celkovým směřováním stavebnictví k přírodním materiálům. Hlína je jedním z nich a její dlouhá tradice jí jednoznačně pomáhá, není to nic nového ani cizího – obnovujeme to, na co jsme zapomněli.

Matěj Janský: Dnešní doba je navíc hodně o sdílení a návratu k lokálnosti. Díky hlíně můžeme využívat lokální materiál a v globálním rozměru zase sdílet informace a naše poznatky a tím technologii posouvat kupředu.

Když se řekne technologie dusané hlíny, lidem se zpravidla vybaví země třetího světa a jejich chudinské příbytky nebo alternativně smýšlející lidé. Setkáváte se často s různými předsudky nebo generalizací?

SD: Mám pocit, že konkrétně s dusanou hlínou tohle není spojováno. Jde spíše o vepřovice a nepálené cihly obecně, které se vyrábí rukama a suší na slunci. Dusaná hlína se v rozvojových zemích spíše nepoužívá, potkáme ji hlavně na jihu Francie a oblasti kolem Lyonu. Stavby z ní vypadají úplně jinak než to, co si člověk představí v rozvojových zemích. Ale ano, předsudky vůči hlíně vnímáme, dnešní doba ale umí všechny technické problémy spojené s hlínou snadno vyřešit.

LB: Spolupracoval jsem na projektu střední školy v Zambii a obecně v rozvojových zemích už vnímají hlínu negativně, chtěli by především industrializované materiály, jako je beton a ocel. V našem prostředí jde ale už jen o to, jak precizně je dusaná hlína provedená – pokud kvalita není dostatečná, reklamě to samozřejmě neprospěje a raději se opět spolehnou na beton.

To znamená, že nám chybí kvalitní reference?

LB: Rozhodně, myslím, že to je jeden z hlavních důvodů, proč tomu lidé nevěří.

 

Vy jste každý z trochu jiného oboru, zajímala by mě proto vaše osobní motivace věnovat se právě hlíně. Co vás k tomu vedlo?

MJ: Poprvé jsem techniku dusané hlíny využil na vysoké škole a díky tomu zjistil, že už hodně „frčí“ na západě. Mě na ní nejvíce zaujala estetika, a když jsem poprvé navštívil dům z dusané hlíny, přesvědčilo mě to, že je správné se tomu dále věnovat. A nepustilo mě to ani po deseti letech. Pro mě tak je nízká uhlíková stopa této stavební technologie jen jako takový bonus, okouzlila mě estetika dusané hlíny. Je to, jako když poprvé v galerii vidíte originál vašeho oblíbeného obrazu, který jste vždy viděli jen v reprodukcích – barvy a textura jsou u dusané hlíny neopakovatelné.

SD: Já jsem k hlíně došla skrz svoji diplomovou práci, ve které jsem se věnovala zkoumání pražské krajiny a její proměně. Zaměřila jsem se na přesuny materiálu ve městě a úplně mě šokoval poměr odpadů zastoupený právě zeminou, v podstatě neznečištěným materiálem, přírodním zdrojem, kterým se strašně plýtvá. Zajímalo mě proto, co se s tím dá dělat.

LB: Taky jsem se k tématu dostal přes diplomku, která se zaměřovala na nepálené hliněné cihly, které bylo potřeba otestovat právě pro tu realizaci v Zambii. Jde o projekt studentů ČVUT ve spolupráci s neziskovou organizací, kdy se stavěly dvě budovy nového školního kampusu. Bylo potřeba udělat vzorky hliněných cihel, vyzkoušet jejich mechanické vlastnosti a optimalizovat směs. Pro mě má hlína velkou výhodu taky v rovině sociální, jednoduše se s ní pracuje a není k tomu potřeba složitá technologie nebo stroje. Když jsem s materiálem experimentoval v laboratoři, samotného mě překvapilo, jak dobré vlastnosti má. Pak jsem začal hledat způsoby, jak by se to dalo vice uplatnit v architektuře.

Takže stavebního inženýra odkojeného betonem přesvědčily mechanické a konstrukční vlastnosti hlíny?

LB: Je to tak a velkou roli hrála taky udržitelnost, které jsem se věnoval na „magistru“, a to množství emisí CO2, které emituje celý betonový průmysl mě docela odradilo od podporování dalšího využívání tohoto materiálu – obzvlášť v takové míře, v jaké se dnes využívá. Myslím, že nikdo z nás tří nečeká, že se bude všechno stavět jen z hlíny, ale je důležité dostupné materiály chytře kombinovat, například používat vysokopevnostní beton v subtilních prvcích a ty doplňovat přírodními materiály.

„Dusaná hlína má potenciál stát se plnohodnotnou alternativou současných stavebních materiálů a technologií náročných na zdroje a dopravu,“ tvrdí rakouský architekt a propagátor stavění z hlíny Martin Rauch. Je to podle vás realistické tvrzení, že by se hlína stala plnohodnotnou alternativou betonu a cihel?

MJ: Určitě může a myslím, že taková silná tvrzení jsou potřeba, protože když budeme dopředu říkat, že tohle a tohle nejde, tak se nedokážeme posunout dopředu. Martin Rauch toho udělal hrozně moc pro popularizaci tohoto materiálu. Pracoval jsem u něj, takže jeho postupy znám z první ruky. Aktuálně jde hodně cestou prefabrikace namísto monolitického stavění jako ve svých začátcích, které mi je osobně bližší. V jeho fabrice se vyrábí panely z dusané hlíny – nosné, s integrovaným topením a teplenou izolací nebo jako obklad. U obkladu z hlíny se za mě už trochu vytrácí smysl, ale chápu, že právě prefabrikace umožňuje zvýšit dostupnost tohoto materiálu a snižovat cenu. Líbí se mi ale, že jsou různé možnosti, ze kterých si lidé mohou vybírat.

Robotizace a prefabrikace je jediný způsob, jak hlínu využívat ve větším měřítku, nebo ne?

MJ: Anebo se do realizace zapojí více lidí v místě stavby. Jak znám mladší generace i z pohledu učitele, tak vnímám, že by osobní participaci mohly být nakloněny. Průmyslová výroba totiž u dusané hlíny nemusí být jedinou cestou v architektuře, což je za mě její obrovská výhoda oproti jiným materiálům.

LB: Jak tvrdil Rauchův citát, vnímám, že způsob, jak udělat z hlíny reálnou alternativu ostatních materiálů, musí být více systematizovaný, aby se hlína dala využívat ve větším měřítku. Jak ale říká Matěj, tím se zároveň trochu vytrácí ta cenná lokálnost. Jde o to, že dnes chceme mít vše postavené co nejrychleji. V Paříži jsou dva příklady, kdy se dělala hliněná fasáda pro několikapatrové domy, v jednom případě dusáním přímo na místě a byl to poměrně dlouhý proces, trvalo to několik měsíců. Ale souhlasím s tím, že možné jsou oba přístupy.

Svetlano, ve svém doktorátu se věnuješ využívání zeminy z ražby tunelů pro novou linku pražského metra. Je to tedy tak jednoduché, že co se vykope, lze využívat pro dusanou hlínu?

SD: To byla přesně moje představa na začátku, že v hloubce kolem třiceti metrů je ideální hornina, která by se pro dusanou hlínu hodila. Z tunelů se ale dostává hlavně erodovaná břidlice, která je poměrně křehká a prašná, nejde tak o kvalitní štěrk vhodný do betonáren. Proto současně tento materiál zůstává nevyužit a ukládá se do opuštěného lomu. Dá se s ním ale pracovat jinak, přidávat další složky, zkoušet jiné techniky, aby se dal využívat i ve stavebnictví.

Jinými slovy, pro dusanou hlínu je zapotřebí kvalitní zemina, která není dostupná všude?

SD: Směs pro dusanou hlínu se skládá cirka z 60 % kameniva a 40 % jemnější složky. Ty se mohou různě variovat podle toho, co je dostupné, takže není zapotřebí jen nějaké konkrétní ložisko, kde by se hlína těžila – to by nebylo vůbec správné. Jde tedy spíš o to dokázat rozeznat, jakou zeminu lze použít v kombinaci s čím, a podle toho dosahovat použitelné kvality.

MJ: Přirovnal bych to k McDonaldu, který nabízí všude stejný burger. Může jít o nudnou sázku na jistotu, ale hlavně získat identické hovězí, housku a okurku na všech kontinentech nemůže být nejefektivnějším zajištěním lokálních zdrojů. Použít skutečně lokální materiál znamená, že někde uvaříte ten burger a jinde zas třeba daal. Nejsou špatné suroviny, jen špatní kuchaři. Zemina z metra třeba není úplně ideální pro techniku dusané hlíny, jak ji dělá Martin Rauch – břidlice by se musela v podstatě rozdrtit na prach, aby se v něm mohl obalovat tvrdý štěrk. Ale pokud by se konstrukce udělala silnější a našel by se adekvátní způsob použití i postup výroby, dá se použít taky. Jenom to vyžaduje nějaký kreativnější přístup.

SD: Zároveň je třeba zdůraznit, že dusaná hlína je jen jednou z mnoha technologií, jak se s hlínou dá pracovat. Už jsem zmiňovala vepřovice, ale jde třeba i o hrázděné konstrukce, hlínu lze míchat s organickými vlákny, možností je opravdu hodně. Takže v případě rubaniny z metra mě zajímá, co vše s ní lze dělat, zkoušela jsem ji používat třeba jako příměs do 3D tištěných směsí na bází keramiky.

V jakých segmentech stavebního průmyslu u nás aktuálně vidíte největší prostor pro větší uplatňování dusané hlíny?

LB: Potenciál vnímám v kombinaci třeba se dřevem, například když máme dřevěný skelet a hledá se nějaká hmota s dobrými akumulačními vlastnostmi. Obecně jde o svislé konstrukce, mohou být vnitřní i vnější. V interiérech je uplatnění dusané hlíny prakticky neomezené, právě jsem na studijním pobytu v Paříži a tady se používá třeba pro pulty v kavárnách, ale i ve větším měřítku, jako jsou třeba fasády.

Je ale potřeba se na věci dívat rozumně, stejně jako si nemyslím, že by bylo správné, aby všechny domy byly ze dřeva, nemusí být vše z hlíny. Nadužívání jakéhokoliv materiálu z něj dělá ve výsledku neudržitelný.

SD: Materiál má specifické vlastnosti, dusaná hlína by třeba neměla být v permanentním kontaktu s vodou, aby nenasákla, pak ztrácí pevnost. Pokud se ale dodrží hlavní zásady, kterým Martin Rauch říká „dobré boty a dobrý klobouk“, to znamená, že je dobře izolovaná zespodu a má dobrou střechu ideálně s přesahem, tak může být uplatněná prakticky kdekoliv mimo zátopové oblasti.

MJ: Dokážu si představit uplatnění dusané hlíny taky třeba ve formě protihlukových stěn, když se staví nová dálnice nebo rychlotrať a materiál je tam přímo na místě. Bylo by mi milejší koukat na hliněnou stěnu než na betonové prefabrikáty a skla s ptáky. Už nyní se ale používá taky na podlahy v privátním bydlení ideálně v kombinaci s podlahovým vytápěním, kdy vyniknou akumulační vlastnosti hlíny.

Hodně se mluví o finanční náročnosti realizace dusané hlíny. Dokážete konkrétně vyčíslit, o kolik je dražší v porovnání s ostatními materiály?

MJ: Aktuálně se cena dá opravdu těžko stanovit, protože jsme spíš na začátku. Je to, jako když testujete nějaký prototyp. Martin Rauch si postavil rodinný dům z hlíny, známe historické stavby, ale tím, že to pokaždé vytváříte na místě, tak se to dá jen těžko porovnávat. Obecně se dá říct, že je dusaná hlína zatím výrazně dražší než třeba beton nebo dřevo. Snížení ceny může přinést až masovější rozšíření. Důvodem je čas a cena lidské práce, tvoření dusané hlíny trvá dlouho, i když materiál sám je v podstatě zadarmo.

LB: Je to jako u nových technologií v elektronice, když vyjde nový „VR-headset“ a stojí hrozné peníze, pak se ale postupně rozšiřuje a cena klesá, až ho máme všichni. Myslím, že v tomhle se stavební trh chová podobně, příkladem jsou třeba solární panely.

Poslední otázka na všechny. Co by se podle vás mělo do budoucna stát nebo změnit, aby se mohlo stavění z hlíny více rozvinout?

SD: Zaprvé legislativa, která brání běžnému používání hlíny u nosných konstrukcí. Zároveň je ale potřeba postavit lokální referenční projekty, aby si lidé ověřili, že to vše funguje i u nás, a potřebujeme také větší synergii lidí, co se o technologii zajímají. Proto jsme také ostatně zakládali naši platformu Kolemhlíny.

LB: Jsem si jistý, že až vznikne první větší realizace, bude to mít dominový efekt. Po Evropě jsou různá epicentra, současně ale potřebujeme osvícené klienty, kteří umožní přetavit plány do reality.

MJ: Použití hlíny u nás se již rozvíjí. Právě se to děje. Teď jsou potřeba referenční realizace a později věřím v rozšíření sítě zázemí soustředící informace a lokální materiál pro kohokoliv. Firmy určitě brzy přijdou s komerční pytlovanou směsí hlíny na dusání nebo prefabrikáty, které třeba nebudou tak lokální, ale i to pomůže hlíně stát se dostupnějším „mainstreamem“. Přál bych si tu lokální variantu, ale hlavní je, že budou mít lidé na výběr.