Obraťme město k vodě, vyzývá architekt Martin Krupauer

Téma řeky a obecně vody doprovází práci Martina Krupauera už po tři dekády. Jako třicátník spolupracoval s Jeanem Nouvelem na administrativní stavbě stojící přímo na Vltavě, dnes vede tým stojící za projektem Vltavské filharmonie. Kromě Prahy je úzce spjat s Českými Budějovicemi, pro které se svým ateliérem A8000 vypracoval studii toho, jak má město pracovat s vodními toky.

Když se řekne město a řeka, jaké jsou vaše první asociace?

Jsem Jihočech, takže celý můj život se neustále točí kolem vody. Navíc jsem i závodně plaval, takže jsem trávil čtyři hodiny denně ve vodě. Voda je pro mě pozitivní živel, což platí i pro celý náš region – vody se nebojíme, naopak se ji snažíme vždy využívat. Jediné, co mě štve, je, že nemáme moře. (smích)

V portfoliu studia A8000 najdeme celou řadu projektů týkajících se vody od velínů po urbanistické celky. Jak k tomu došlo?

Asi to má počátky na začátku devadesátých let, když jsme v Paříži u Jeana Nouvela dělali málo známou urbanistickou studii Smíchova, to bylo ještě před Zlatým Andělem (studio A8000 spolupracovalo s Jeanem Nouvelem na návrhu obchodního centra Zlatý Anděl, poz. red.). Nouvel hodně dbal na hluboké analýzy, tehdy jsme pečlivě studovali Smíchov a břehy, měl totiž dělat ještě Riverside Court pod železničním mostem.

Na základě toho jsme pak jako hodně mladí architekti byli osloveni porevolučním starostou Lipna nad Vltavou, abychom našli způsob, jak naložit s rozpadajícím se sídlištěm po výstavbě elektrárny a přehrady. Tehdy byla tato obec pouze na kopci a dole u jezera byly bažiny a staré kempy.

Udělali jsme první územní plán tak trochu po vzoru rakouských městeček u jezer. Potom přišli holandští investoři, se kterými jsme vypracovali marinu – je sice trochu jinak, než jsme chtěli, ale nejspíš jsme se díky tomu stali specialisty na přístavy v Čechách a podobné projekty se začaly jen nabalovat.

Co považujete za největší změnu v nahlížení vztahu měst a řek od devadesátých let?

Pro první porevoluční vedení města v Českých Budějovicích jsme objednali aerotaxi a vyvezli jsme se nad město, abychom si uvědomili, že to jsou takové Benátky, ale přitom jsme tady o vodě prakticky nevěděli, hlavně teda o Vltavě. Teprve nyní se bavíme o tom, že ji chceme zapojit do města.

Co se změnilo naprosto zásadně, je to, že se břehy uvolňují od své prvotní servisní funkce, obrovským způsobem se změnila čistota řek v celém Česku, což je naprosto zásadní věc pro to, abyste k vodě vůbec chtěli jít. Před třiceti lety, když jste kopli míč do řeky, tak se doslova kutálel po hadině kvůli odpadu celulózy z papíren, celá řeka navíc hrozně smrděla. A dneska tam jsou pstruzi. Změnily se také preference lidí, kteří mají víc volného času a chtějí ho trávit ve městech.

Takže dnes jde hlavně o možnosti využívání řek pro rekreaci v rámci měst.

Jako přirozenou součást kvalitního městského života. Někdo chce podél koryt procházet, někdo ležet. Myslím ale, že to obecně máme v sobě, přítomnost vody nám dělá dobře, dokonce jsou studie prokazující, že koukání do vody je pro nás pozitivní. Myslím, že se ze zpřístupňování řeky občas dělá moc velká věda.

Mám za to, že je to ve výsledku ale dost jednoduché – stačí břehy uvolnit, trochu je porovnat a pustit tam lidi. Nejde ani tak o to, jestli jde o světovou architekturu nebo ne, fór je v tom dát břehy lidem. Nejdříve musí přijít společenské a politické rozhodnutí, až pak jsme na řadě my architekti. Ještě pořád máme co dohánět, podívejte se třeba na Prahu, s břehy je to tam katastrofa, máte náplavky na Rašínově nábřeží, na Smíchově a tím končíte. Pak ještě možná Kampa. Přitom ale máme kilometry a kilometry pražských břehů.

Na druhou stranu máme zkušenost s povodněmi z roku 2002, které v nás vyvolaly strach z toho, co řeka dokáže napáchat.

To trvalo asi rok. Říkal jsem to od začátku, učili nás to totiž Holanďani. Diskuze není o tom, zda u řeky bydlet, nebo ne, ale jak s vodou soužít. Zrovna v jižních Čechách tohle zvládáme po staletí, když se podíváte, jak se stavěly rybníky a mlýny, jak naši předci stavěli kamenné domy po proudnici, dávali dveře nahoru i dolu, věděli, že nikdy se nemá bydlet v přízemí. To že pak přišel turismus a nejdražší metry čtvereční jsou tam, kde byly dříve jen trakače a seno, to už je druhá věc, ale to už je náš problém a nikoli vody. (smích)

Třeba v Českém Krumlově byla vždy velká voda, historicky byly povodně rychlé, věděli, že přijde a zase odejde. Když jsme dělali Riverside s Jeanem Nouvelem a připravovali projekt na stoletou vodu, přišel holandský investor a ptal se, proč ho chráníme na stoletou vodu, tak jsem říkal, že tady se to tak dělá. On na to, jestli je na to nějaký předpis, tak říkám, že není. Chtěli tedy po nás vyčíslit, kolik stojí ochrana na stoletou vodu, kolik na šedesátiletou a na třicetiletou vodu. Spočítali jsme, kolik by se ušetřilo.

Měl takové své křivky, jedna statistika stoleté vody a druhá křivka investičních nákladů, protínaly se mu ve třiceti tři a půl roku. Ptal se mě, jestli to půjde, když budeme dům chránit na této úrovni. Odpověděl jsem mu, že ano, ale co budeme dělat, když přijde ta stoletá? Pořádná „administračka“ se musí upravovat jednou za deset až dvanáct let. Všechno živé v baráku, rozvody, kotelny a tak, to vše jsme umístili nad stoletou vodu. Zároveň byla podmínka, že dům se po povodni nastartuje do čtyřiadvaceti hodin s tím, že vše ostatní zaplatí pojišťovna. A bylo rozhodnuto, takhle se choval druhý největší světový developer.

U jakých měst v zahraničí bychom se mohli v přístupu k řece inspirovat?

Obecně městy u moří, kde díky kontejnerové dopravě došlo k převrácení průmyslu v přístavech. Konkrétně pak třeba Vídeň nebo Hamburk a jeho Hafencity. Paříž se chystá příští rok vůbec poprvé v historii zahajovat olympijské hry na Seině!

V Paříži také pracují na tom, aby se v Seině dalo koupat, podobný projekt připravují i v Berlíně. Je to jeden z hlavních trendů dneška?

Myslím, že pobyt u vody nemusí být nutně o koupání. V Budějovicích se ale před dvěma lety udělaly pontony na vodě, kde si lidé mohou zaplavat a jsou doslova obsypané. Je to fantastické, že můžete jen vyběhnout ze svého činžáku a za sto metrů vlézt uprostřed města do vody. Ale opět je to díky dnešní dobré čistotě vody. Také Praha byla ještě před sto lety plná plováren. Tehdy to nebylo jen o rekreaci, ale i o hygieně samozřejmě. Plovárny v každém městě.

Myslím, že se ze zpřístupňování řeky občas dělá moc velká věda. Nejde ani tak o to, jestli jde o světovou architekturu nebo ne, fór je v tom dát břehy lidem.

Jaké argumenty používáte při jednáních s politiky, abyste je přesvědčili, proč investovat velké peníze do podobných projektů?

Dnes už politici ví, že když jakkoli napomůžete k lepší přístupnosti vody, tak to občané ocení. Popravdě dnes už nemusíme bojovat za osvětu. Za deset let nastal obrovský posun.

Revitalizace náplavek a nábřeží s sebou navíc nesou také značnou ekonomickou návratnost…

Jednoznačně. Ve světě je takových příkladů řada. Voda byla vždy o ekonomice, už ve středověku mlynář věděl, proč její sílu potřebuje, i dnešní praxe je o ekonomice jen v úplně jiném ražení. Je to dobře vidět v Hamburku, že některé nákladné projekty za pár dekád dokáží pomoci s řešením jiných problémů a mají dlouhodobý pozitivní vliv.

Pro České Budějovice jste roku 2020 zpracovali studii Město a voda. Jak k tomu došlo?

Je to vlastně delší příběh, podobný dokument jsme pro Budějovice dělali už před dvaceti lety, možná jsme tím trochu předběhli dobu. Tehdy se začalo mluvit na kraji o splavnění Vltavy a rekreační plavbě. Bylo jasné, že nejde jen o konkrétní mariny a zdymadla, ale že je důležité se zaměřit také na to, co to udělá s okolím.

Město si u nás tehdy objednalo analýzu, jak by se na to mělo připravit. Dokonce se tehdy diskutovalo i tom, co to udělá s cestovním ruchem. To vše se zpracovalo – a pak přišla povodeň. V té aktuální studii je nicméně hodně principů stejných.

Jaké jsou její hlavní závěry?

Spojování rozdělených částí města, to je v Budějovicích opravdu problém. Máme tu prakticky tři města – centrální, západní (sídliště za Vltavou) a východní část (za železnicí). Dále celkové obrácení města směrem k vodě a za třetí obecně to, aby se ve městě dobře žilo. Dnes už nemusíme o víkendech prchat na chalupu, protože města lidi baví.

Daří se navrhovaná řešení převádět do praxe?

Ano, už máme mola na vodě, nedávno se otevřel sportovně- -relaxační park Vltava, dodělává se dokumentace na Sluneční ostrov, což je další zpřístupnění vltavské náplavky. Odevzdali jsme také dokumentaci k územnímu rozhodnutí na náplavku na Zátkově nábřeží, na podzim by už měli vybírat dodavatele. Projektuje se cyklostezka při Vltavě, připravuje se architektonická soutěž na akvapark u Vltavy po vzoru ostatních sportovních staveb.

K mému velkému překvapení se to rozjíždí na plné obrátky. Aktuálně se dodělává park Dukelská, začala rekonstrukce kulturního domu Slavie, jejíž součástí je také kus nábřeží. Jen pokud se podaří propojit tyto záměry společně se Zátkovým nábřežím, získá město kilometr famózní náplavky. Jsem přesvědčen, že to centrum totálně pozvedne.

Těmto záměrům by mohlo pomoci taky to, že České Budějovice byly zvoleny Evropským hlavním městem kultury pro rok 2028, nemyslíte?

Určitě, jedním z hlavních témat kandidatury je ostatně spojování, což se dotýká i urbanismu města. Hodně projektů dotýkajících se vody je v kandidatuře zmiňováno. Vždy je dobré, když má snění nějaký konkrétní symbol.

Co si podle vás teprve začneme uvědomovat do budoucna s ohledem na vodu?

Stále více se bude řešit sucho, tím jsem si jistý. Před povodní můžete pořád utéct, s vodou se dá pracovat, ale se suchem to nejde, na to se musíme připravit. Takže se obloukem zase vracíme k tomu, že se musíme v první řadě naučit dobře pracovat s vodou.