Peter Sticzay-Gromski pro ASB portál: Nad řemeslem je ještě intuice

Peter Sticzay-Gromski, zakládající společník kanceláře Praha Grido, architektura a design s pobočkami na Slovensku, je v oboru zkušený matador, ověnčený mnoha oceněními, včetně letošní České ceny za architekturu za návrh sportovní haly v Řevnicích.

V následujícím rozhovoru nejen že poodhaluje zákulisí realizace této zakázky, ale to hlavní, při zamyšlení nad vlastní tvorbou se do architektury umí vnořit jako nůž do másla.

Vaše studio Grido má za sebou už 25 let sbírání zkušeností a úspěšných realizací. Jak se za tu dobu změnila vaše práce, nároky zadavatelů, pohled na architekturu?
Strašně moc. Nic nevystihuje lépe situaci v architektuře než právě tato otázka. V mojí práci se změnilo všechno a nic zároveň, a právě proto jsme všichni svědky toho, jak se nám svět mění před očima a my zamrzlí na místě nejsme schopni na to reagovat.
Začínal jsem v bílém plášti s propiskou v náprsní kapse a ve stoji u rýsovacího prkna Iziska. Prvé úkoly po škole jsem rýsoval ručně černou tuší na pauzovací papír a když jsem udělal chybu vzal jsem žiletku a prostě to vydrhnul z papíru. A právě kvůli tomuto nesmírně zdlouhavému časově náročnému procesu si potom pamatujete jenom důležité věci.

Dnes máte k dispozici sofistikované zobrazovací prostředky, kde umělá inteligence generuje bezpočetné tvary hmoty a vy se brodíte změtí protichůdných informací, a najednou nevíte co je důležité a co ne. Jste strašně zahlcený, osamocený a ztracený. Všechno, co v architektuře děláte je z podstaty věci poměrně zdlouhavé, je to v podstatě taková fosilie. To že všechno kolem vás zrychlilo, s tím těžko může hnout, a proto vzniká jakási nepřeklenutelná mezera mezi podstatou věci a zrychlením doby. Tato mezera narůstá a já sedím a koukám na to.

Za uplynulé období jste získali řadu nominací, ocenění, včetně letošní České ceny za architekturu za návrh sportovní haly v Řevnicích. Čím jste porotu přesvědčili? A obecněji, jak se vám daří přinášet a vytvářet takové návrhy, které zadavatele uspokojí?
Taky dobrá otázka. Architektura je složitá v tom, že musí především naplnit zadání klienta, sloužit jeho cílům, postarat se zpravidla o poměrně značné investice. A jestli to splníte a jste dost dobrý, můžete v návrhu zanechat ještě o něco víc, něco ze sebe nebo jenom odraz doby. To znamená, že nad řemeslem je ještě jakási intuice, kterou musíte neustále zdokonalovat a ta vás potom vede, jak si splníte povinná kritéria. A je to právě tato nadstavba, která vás může od ostatních architektů odlišovat.

Co pro vás bylo v případě řevnické sportovní haly největší výzvou?
Byla to tehdy jedna z mnohých zakázek, které jsme v daném času měli na stole. Každá zakázka je v podstatě boj. Někdy vyhrajete a mnohdy taky ne. Když jste vytrvalý a přesvědčivý, tak vyhrajete. Když si uvědomujete, jak je dnešní svět složitý a jak jsou všichni kolem vás ztracení a netrpěliví v hledání jednoduchých odpovědi na velmi složité otázky, uvědomíte si, že pro úspěch potřebujete znát i jednoduché odpovědi, ty jsou ale nejtěžší a dlouho trvají.

Hlavní výzvou na hale bylo navrhnout největší objekt v městě tak, aby nepůsobil jako největší a nejdražší. Také jsme měli velmi omezený rozpočet, a to také dá zabrat architektovi, aby to na detailech nebylo vidno. Prostě, z minima vytvořit maximum za minimální peníze – to je heslo všech investorů. Kdo to zmákne, ten vyhrává!

Ve svém hodnocení mezinárodní porota soutěže uvedla, že „vnější plášť haly odkazuje na českou architekturu 30. let 20. století“. Proč jste se rozhodli zahalit objekt právě do této podoby?
Porotci musí nálepkovat a pojmenovat věci, za které jsou placení. Architektura není ale design, který se velmi rychlé mění na základě poptávky a spotřeby dekadentního publika. Architektura, kterou my děláme je abstrakt, který hledá jednoduché opovědí na složité otázky. Je to výsledek procesu, který má zpravidla svoji veřejnou a taky soukromou odvrácenou tvář. Celé dílo tu bude několik generací, a proto nás to zavazuje ve výrazu k zdrženlivějšímu projevu. Předválečná éra se na výrazu rezidenční částí Řevnic propisuje nejmarkantněji a my jsme chtěli, aby hala byla kontextuální.

Ve vašem profilu na webu zmiňujete, že začínáte mít v oblibě domy, které jsou čitelné a namísto emoce přinášejí klid a stabilitu. Řevnická hala, a nejen ona, podle mého názoru, naopak na první pohled emoce vzbuzuje…
Když v houšti současné kakofonické nelibosti spatříte něco, co je klidné a jednoduché, něco, co k vám vysílá signál jistoty, taky se vám nakonec rozbouchá srdíčko.

Pokud si ještě vypůjčím vyjádření poroty, „design interiéru této sportovní haly je založený na jednoduché racionalitě, přírodní kráse a kombinaci základních materiálů betonu, dřeva a skla“. S jakými materiály vlastně nejraději pracujete?
Architektura, kterou máme rádi je svázaná s prostředím, ze kterého by měla vyrůstat. Měla by být kontextuální, a proto materiály, které jsme schopni identifikovat v dané lokalitě jsou pro nás ty, se kterými rádi pracujeme. Hala vyrostla v rezidenční čtvrti malého městečka u Berounky. Všechny městečka kolem Berounky a Prahy se rozvinuly především v meziváleční době, proto jsme přirozeně halu obdařili stejnými výrazovými prostředky.

Co si máme představit pod tím, že do projektování vašich staveb zapojujete „poslední výdobytky inteligentních technologií“?
Všechno, co děláme by mělo především odpovídat finanční představě investora a v rámci ní se vždy snažíme o co nejmodernější „manuál“. V případě haly to byl nápad ji využívat jako automat. Hala nemá žádné zaměstnance, nemá správce ani obsluhu. Když ji chcete využít, tak si online objednáte službu, nikdo vás nevítá ani nepeskuje. V hale se pohybujete v podstatě sám a vaše činnost i celý energetický rámec je distingovaně monitorované investorem prostřednictvím dálkových odečtů.

Vaše práce pokrývá škálu projektů od obchodních a obytných interiérů přes polyfunkční objekty až po urbanistické studie. Řada z nich jsou školy, a právě i sportovní haly. Čím vás lákají?
Pracujeme jak s množinou různých klientských typů, tak s množinou různých typologií. V některých se vám daří, v některých ne. Když se vám něco podaří, tak přirozeně to přiláká pozornost podobných typů investorů a tím i typologií. Na Slovensku děláme více bytových a rekreačních objektů, v Čechách se nám zase naopak daří více v komunitních provozech.

Před časem jste prohlásil, že rádi navrhujete v místech, která jsou vám dobře známá. Pokud se podíváme na některé vaše návrhy posledních let, vznikly v Černošicích, Mokropsech, Velké Chuchli, Mníšku pod Brdy, Řevnicích… Proč a čím vás oslovují menší města okolí Prahy?
V podstatě dnes máte dva typy architektů – ty co dělají celý život pro jednoho klienta nebo ty co často klienty mění. Architektura je zdlouhavý proces a mít architekta je stále luxus, a právě proto se tím chtějí klienti většinou spíše bavit, a ne s architektem bojovat. Na druhé straně jsou to především developeři, kteří dnes určují směrování stavební výroby. Tyto projekty pro nás ale často nemají žádnou přidanou hodnotu, práce architekta je tak omezená na splnění utilitárních a komerčních potřeb developera. Veřejná správa nebo menší investoři nám nechávají větší prostor pro seberealizaci.

Architektura je proces vzájemného dialogu, architekt by měl klientovi naslouchat. Do jaké míry naslouchá zadavatel, investor, případně veřejnost, vám? Kde jsou pro vás meze, které nejste ochotni přestoupit?
Je architektonická špička, která nemusí nikomu naslouchat, protože klienti chtějí přesně to, co oni umí, a to potom také dostanou. Lze říci, že klienti dostávají ready-made objekty, které naroubují do dané situace. Ti ostatní architekti musí klientům naslouchat. Ale protože všichni architekti nakonec dělají v podstatě celý svůj kariérní život jeden a ten stejný dům, musí si klient dávat pozor, aby mu architekt tento svůj dům nevnutil. Je to jako v manželství, přetahujete se, ale nikdo by neměl „vyhrát“.

Co vás na vaší práci nejvíce baví, co vás „pohání“?
Nová zakázka je nová výzva. Protože na konci bude snad lepší dům než ten, co byl předtím. Taky je to více a hledání a nalézání jiných přístupů, ve kterých se všichni, kdo se do procesu návrhu a realizace zapojí, se budou cítit dobře. Architekt je dnes jenom iniciátor, věci se již dějí jakoby samy o sobě. Technologie přebírají opratě a vy to, co jste na začátku návrhu vypustil na „oběžnou dráhu“ už moc nemáte více moc ovlivnit. Určitě ne v takové míře, jako na začátku, když jsem stál u primitivní Izisce.