Petr Bílek: Z Čech do Kalifornie a zpět

Hodně jsem se tam naučil. Dostal jsem se k práci na Nové scéně Národního divadla – dva roky jsem docházel na stavbu. Naučil jsem se tam profesním detailům i koordinaci celé stavby. Řemeslníci mě seznámili s kouzlem starých technik. Národní divadlo mě pak vyznamenalo stejnou medailí jako architekta Pragera. Stejným způsobem, jakým pracoval Pragerův ateliér, pracovaly i ateliéry, se kterými jsem se setkal v Kalifornii. Ateliér byl zodpovědný za komplexní projekt stavby včetně technického a autorského dozoru.

Určitě ano, ale každý architekt potřebuje určitý čas strávit přímo na stavbě, jinak je to pouze teorie.

Jistě hrála. Chtěl jsem realizovat na své jméno, byl jsem hodně aktivní. Důvodů však bylo více. Jedním z nich byl i ten, že mi po Nové scéně sice nabízeli lukrativní místa, avšak s jednou pro mě nepřijatelnou podmínkou. Odchod samozřejmě nebyl jednoduchý, měl jsem rodinu. Za práci na Nové scéně jsem proto požádal o povolení vycestovat s rodinou na zájezd do Španělska. Tak mi v podstatě režim pomohl emigrovat.

Byl to skok z velké výšky. Přijeli jsme tam se dvěma kufry a dítětem. První naše postele byly otočené bedny od vína. Na nich se mimochodem docela dobře spí. Tak jsme s manželkou začínali. Nikoho jsme tam neznali. Za dva roky jsme dosáhli toho, že jsme otevřeli vlastní designový ateliér, a za další dva roky jsme si otevřeli ateliér architektonický.

My jsme se na nikoho napojit nechtěli, abychom neublížili lidem, kteří zůstali v Česku. Nikomu jsme doma nic neřekli, tím jsme chtěli lidi chránit. Ale jinak vím, že v Kalifornii česká komunita fungovala.

Z počátku jsme oba pracovali pro tamější ateliéry a pak jsme po nocích soutěžili. Hodně jsme se tomu věnovali a tím jsme na sebe upoutali pozornost. Když jsme vyhráli soutěž na kostel a centrum se školou, otevřeli jsme svou projekční a designovou firmu a spojili jsme se s licencovaným architektem a statikem, protože jsme tehdy neměli ještě licenci. Tím jsme opět rozšířili své zkušenosti a svůj kredit. Samozřejmě, že jsme uvažovali i o možnosti zůstat v nějakém větším ateliéru, znamenalo by to větší jistotu. Ale rozhodli jsme se jinak. Poté, co jsme založili architektonickou firmu, jsme se postupně začali dostávat do širšího povědomí, začaly se o nás objevovat články v místních novinách apod. Ale již se blížil rok 1989 a moje choť se chtěla vrátit, takže jsme se po úvaze rozhodli rozjet se zpátky do Čech. To se nám z důvodu rozpracovaných zakázek podařilo uskutečnit až v roce 1994. Architektonickou firmu jsme udrželi další tři roky, ale bez stálé osobní přítomnosti je menší firma neudržitelná.

Design zákonem sledován není, jenom architektonická profese. Kdokoli, kdo se takové činnosti věnuje, musí projít tamějším systémem licenčních zkoušek. Stát Kalifornie má devět profesních státních zkoušek, které trvající celý týden, a další ústní zkoušky s důrazem na zemětřesení, výškové objekty a mosty.

Systém, který je tam zavedený, je založen na faktu, že profese architekta podléhá zákonu, jenž definuje výkon profese logičtěji než tady. V určitý den v roce se v celých Státech dělaly zkoušky na několika vybraných místech. Já jsem je dělal v San Francisku a byly poměrně vyčerpávající. Sestávaly z grafické zkoušky, z architektonického designu, urbanismu, historie, konstrukce všeobecné, konstrukce velkých rozpětí, zemětřesení, materiálů a metod staveb, profesionální praxe, legislativy a environmental designu. Náplň zkoušek, např. materiály – během 3,5 hodiny zodpovědět asi dvě stě otázek, každá v rozsahu na jednu stránku, design trval celý den, obsahoval návrh stavby včetně výpisu materiálů atd. Naše komora uznává státní zkoušky na fakultě, při přijetí do komory se předkládá pouze portfolio a zkouší se z legislativy. Své zkušenosti jsem se snažil jako předseda komory prosadit u nás v rámci přípravy stavebního zákona, což se mi bohužel ne zcela podařilo. Stupně projektu tam a tady jsou trochu rozdílné.

První stupeň, „schematic design“, schematický návrh, slouží k vydání „planning permit“, jde o územní rozhodnutí, je to však jednodušší. V Kalifornii se klade mnohem větší důraz na působení stavby na okolí, ve smyslu pozitivního dopadu: estetického, sociálního, tržního, respektive na to, jak se okolí ke stavbě staví. Je pravda, že lidé neříkají, že nejlepší by bylo na sousedních pozemcích nestavět. Uznávají právo člověka svůj majetek zhodnotit. V tomto smyslu se k projektu vyjadřují i všechny úřady. Pak přichází druhý stupeň, „design development“. Je to téměř prováděcí projekt. V něm se sledují hlavně materiály a cena. Ta pak musí být odsouhlasena klientem a na jejím základě navíc dostává klient od banky půjčku. Pak přichází třetí fáze, jako u nás prováděcí projekt, který se předkládá pro stavební povolení. Jestliže je projekt v pořádku, stavební povolení je do měsíce vydáno. Nepotřebují se opakovaná vyjádření.

Licence je hodně těžká. Je možné ji získat jednou za rok a zkoušky si můžete rozdělit. V Kalifornii byla nejtěžší zkouška z konstrukcí, protože tam jsou kvůli hrozbě zemětřesení jiná pravidla. A pak materiály. To pro mne bylo dost těžké, protože byly jiné než tehdy v Čechách.

Mou hlavní snahou bylo pozvednout postavení architektů ve společnosti. U nás vládne taková tendence, že když není tlak něco měnit zvenku, tak my sami nic měnit nechceme. Také nám chybí zdravá sebejistota. Naši architekti jsou velmi dobří, ale zahraniční investoři věří více architektům ze svých zemí a také s sebou přináší opakované projekty. Dnes se situace mění a česká architektura se již prosadila. Chtěl jsem také, aby byla ČKA přijata architektonickou institucí Evropské unie – ACE (Architectural Council of Europe). Tehdy nás Západní Evropa hodně odmítala, ale prosadil jsem náš hlas v rámci architektonického společenství Evropy. Výhodou bylo, že jsem byl zároveň americký architekt. Jeden z pocitů vítězství byl, když byla vydána architektonická mapa Evropy, tak na ní byly tři bloky – patnáctka EU, východní blok a uprostřed Česká republika. To bylo ještě pár let před naším vstupem do Evropské Unie. Po mém nátlaku na ACE jsme byli přijati nejen my, ale i další státy střední Evropy, pomohl jsem vlastně i jim, takže od naší komory rádi kopírovali své stanovy. Podařilo se mi docílit smlouvy mezi Českou republikou a USA o vzájemném uznání profese, což se zatím v ostatních státech EU nikomu nepodařilo. Za doby mého působení viditelně vzrostl respekt k České komoře architektů. Autorizace jsme předávali na půdě Senátu ČR, což jiné komory nemají. Za svůj přínos k legislativě v rámci UIA a tvorby „Accordu“, dohody všech architektonických společností světa o ustanovení profesních regulí, se mi dostalo ocenění od prezidenta NCARB USA.

Určitě ano, je to ale spíše otázka budoucnosti. Architektura je založená především na vazbách. Buď se někde usadíte a budujete si vztahy, nebo můžete vyhrát soutěž. K možnosti pracovat venku určitě přispělo přijetí Accordu – by law UIA, která definuje postavení architekta ve společnosti.

Mnoho lidí nepochopilo mou snahu o přehodnocení (překvalifikování) směru pozemních staveb. Architekt totiž musí pozemním stavbám rozumět stejně jako inženýr pozemních staveb. Samozřejmě další inženýři – statici, mostaři, vodohospodáři, elektroinženýři – spolupracují jako specialisté v rámci projektu. Je však zajímavé, že podle našeho zákona mohou inženýři pozemních staveb dělat to samé co architekti, i když nemají řádnou architektonickou kvalifikaci. Chtěl jsem, aby se všichni inženýři pozemních staveb, zabývající se architekturou, stali členy naší komory. Tím by se překlenula nerovnovážnost vzdělání a postavení z doby před 1989. V poslední době se vzdělání vyrovnává, a to z obou stran. Já sám jsem byl rád za onu zkušenost ze stavby Nové scény. V tom je přece poezie profese architekta, že člověk má nápad a umí ho také zrealizovat. Samozřejmě se jedná o natolik komplexní povolání, že jedinec nemá na to, aby rozuměl všem detailům, proto má kolem sebe specialisty. Ale tvrdím, že pouze architekt má být zodpovědný za komplexní projekty, jejich koordinaci a má být nositelem zakázky.

Ne tolik, jak bych chtěl. Nebyli jsme tu od roku 1990, kdy se většina architektů zapsala na určitých realizacích. Pak jsem se stal předsedou komory architektů. Prostě jsme se soutěží moc neúčastnili, nebyl čas. Přesto první úspěšná soutěž v roce 1995 byla na rezidenci českého ambasadora v Bratislavě, poslední pak AIA – Architektonické centrum v loňském roce. Shánět a připravovat novou práci pro atelier je tak veliké vytížení, že jsem se nakonec rozhodl, že práci v komoře architektů prozatím ukončím a budu se víc věnovat praxi.

Svého rozhodnutí nelituji. Některé projekty se povedly zrealizovat a jiné ne. Byl jsem zklamán ze systému schvalovacího řízení Památkové péče. V současnosti už dochází ke zracionalizování regulativů a jednotného přístupu v celé památkové péči. Naše nové stavby jsou v poslední době většinou obytného charakteru, kde se snažíme vždy dosáhnout harmonie prolínání prostředí interiéru a exteriéru. Začínáme stavět ve Slaném a ve Vysočanech. Práce máme dost. Teď projektujeme velký komplex staveb pro seniory v krásném prostředí Šumavy, kde navrhujeme mimo ubytování, bazén, rehabilitaci i výukové prostory s hvězdárnou.