Petr Hájek: Architektura je umění, protože stojí mimo veškerý čas

Architektura je umění, protože stojí mimo veškerý čas. Jaká je role historické paměti, která spojuje dobrou architekturu s hvězdami, a jak do toho všeho zapadá skafandr? I o tom je rozhovor pro ASB s prof. Ing. Mgr. Petrem Hájkem, akad. arch., který zároveň tvrdí, že „proto nebo díky tomu, že jsme byli zavření, jsem si konečně detailně všiml věcí, o kterých jsem si myslel, že je už dávno dobře znám“.

Před třemi lety jsme spolu vedli rozhovor právě v době dokončování přístavby pražského DOXu. A tak se zeptám úplně normálně: Co je u vás nového?

Když se dokončuje velký projekt, který pohltí celý ateliér, nikdy není čas připravit se na období, které bude následovat po něm. Dokončili jsme DOX a začali jsme se poohlížet po nové práci. Tu jsme našli, ale na začátku musí uplynout určitý čas, než se práce na projektech rozběhnou naplno.

Takže právě teď jsme v prvních fázích, právě jsme dokončili projektovou dokumentaci a podali jsme žádost o stavební povolení na koncertní sál do Karlových Varů a pracujeme na Základní umělecké škole v Podbořanech. Teď sídlí v budově z přelomu 19. a 20. století, potřebují se rozšířit a mají malý pozemek, a to se nám hodí. Vždy jsem toužil udělat hudební věž, tak se to nějak přivolalo. Takže pracujeme na hudební věži.

A Muzeum živlů v Peci pod Sněžkou?

Bojujeme o něj už možná osm let. Byl bych rád, kdyby se nám to podařilo, ale nevím, jak to dopadne. Vyhráli jsme také soutěž na Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou a keramickou v Karlových Varech. V Praze jsme dělali dostavbu Invalidovny, právě probíhá výběrové řízení na generálního projektanta. Stihli jsme i menší výstavy.

K výstavě Principy v Domě umění v Českých Budějovicích jsme nainstalovali periskopy přímo z náměstí – měli jsme totiž strach, že v období pandemie nebude moct nikdo jít dovnitř. Tak jsme výstavu přenášeli pomocí periskopů ven na náměstí. Připravili jsme i jednu větší výstavu v DOXu, kde jsme vystavili projekty za šest sedm let ze školy z Bratislavy a Prahy. Takže tohle se událo za ty dva roky a ještě i mnoho jiných věcí, které… Nevím… Kdy jsme dokončovali ty terasy na Lucerně?

Terasy na Lucerně se dokončily těsně po našem rozhovoru. Vlastně hlavním tématem tehdejšího interview bylo, že architektura musí ladit jako hudební nástroj. Stále ve vašich projektech rezonuje?

Odkdy jsme spolupracovali s FEA (Forum experimentelle Architerktur ve Vídni – pozn. red.), tak se mě to drží. Začal jsem se zajímat o principy hudebních kompozic, což je pro mě stále velmi inspirativní. Hlavně pro ten proces tvorby, kdy se stavby vlastně komponují. Teď jsem měl možnost přemýšlet o tom, co je základem architektury, což je vlastně v architektuře důležité. Postavili jsme krematorium pro zvířata Věčná loviště a já jsem musel v několika rozhovorech odpovídat na to, proč si myslím, že architektura je víc umění a méně technika.

Proč?

Myslím si, že technologie a technika jsou nahraditelné složky. Když mají architekti k dispozici kámen, stavějí pyramidy nebo katedrály. Když mají kompozity, tak ta architektura vypadá jako křídla letadel, jak to dělala Zaha Hadid. Je to jen prostředek. Picasso říkal, že kdyby měl jen modrou barvu, tak by jeho obrazy byly stejně dobré, jen by je maloval modrou.

Myslím si, že architektura je umění, protože stojí mimo čas. Ale ještě bych to doplnil: architektura má mnoho společného s vědou. To mi vždy naznačoval v rozhovorech Ivan Havel – principy konceptuální architektury jsou de facto vědecké metody.

Nejdřív se kriticky zkoumají zadání (teda hypotéza), potom se hledá řešení, které se v různých variantách kritickým způsobem „opracovává“ – podobně jako se kultivuje názor na stavbu. Až nakonec se objeví výsledek, který nikdo nečekal. Takže si spíš myslím, že architektura je spojení vědy, techniky a umění. Techniku bych rovnou vynechal.

Krása, pevnost a stabilita se mi zdají málo.

Vaše stavby skutečně vypadají jako vědecké nástroje zvětšené v měřítku stavby. Dokonce i krematorium Věčná loviště.

Je to trochu drzost vnutit investorovi věci, které na začátku nechtěl, a myslel si, že je nebude potřebovat. Ale na druhé straně to potom byl ochotný akceptovat a hlavně zaplatit. Vycházím z toho, že jeho zadání je základní pragmatický seznam pragmatických položek, které naplňují poslání bydlení. Což je samozřejmě úplně v pořádku. Když někdo chce mít rodinný dům, chce tam mít ložnici, obývák, jídelnu. Ale typologie vychází jen z toho, co do té doby investor zažil.

Neumí si představit, že by mohla fungovat jinak. Že by mohla fungovat tak, aby ho inspirovala, aby v něm probudila část osobnosti, o které ani nevěděl. Anebo aby mu pomohla v jeho profesi, která může být úplně jiná než profese architekta. Architektura mu může pomoct zkoncentrovat jeho energii na to, čemu se věnuje. I Věčná loviště jsou v podstatě přístrojem, který přivádí světlo optickým kabelem až k tobě. Je tam silný okamžik, který je univerzální.

Jeskyně a podzemní prostory nás fascinují něčím podobným jako pohled do ohně nebo na hvězdy. Vnímáš, že si součástí něčeho, co nedokážeš úplně popsat. Asi je to spojené s naší kulturní pamětí, která se záhadně přepisuje a dědí se jako zkušenost nás všech. Některá umělecká díla dokážou fungovat jako ty hvězdy a ty jsou pro mě důležité.

Probudí ve mně kolektivní paměť, kterou mám, aniž bych o ní přemýšlel; zkrátka se jí nemohu zbavit. Tak já se snažím vytvořit tou architekturou totéž – aby otevřela okno do jiné dimenze, jako když se člověk dívá mikroskopem na nějaký miniaturní svět. Proto si pomáhám těmito přístroji.

Takže architektura není jen nástrojem k umožnění procesů, které se v ní mají dít, ale zároveň funguje jako prostředek k jejich uvědomění.

Pro mě je architektura něco víc než jen střecha nad hlavou, druhé šaty, do nichž se zabalím, abych se cítil bezpečně nebo venku nepromrzl. Krása, pevnost a stabilita se mi zdá málo. Respektive se možná nacházíme v době, která se o nás dokáže tak dobře postarat, že nám ještě zůstává čas více si hrát.

Nemusíme stavět čistě utilitárně.

I ty utilitární stavby mají v sobě neskutečnou krásu právě proto, že jsou stavěny jednoduše. Útočí na ně živly a kosmická geometrie je v nich obsažena více než v našich současných stavbách, které můžeme dotovat klimatizací a topením. Dejme tomu, že když předtím někdo stavěl hrad, tak musel intenzivně přemýšlet o tom, jestli je tam voda, jak bude natočený ke slunci a aby se dal dobře bránit.

Tohle dneska neřešíme. Architektura dneska plave na povrchu a v podstatě je to jen půdorysná typologie, spíš norma než obsah. Ten, kdo je v útrobách dobré architektury, může být díky tomu obsahu lepším, než kdyby v těch útrobách nebyl.

Skutečně dobrá architektura nám jako mikroskop anebo periskop umožní vidět věci, které bychom bez ní neviděli.

Louis Kahn v díle Ticho a světlo zmiňuje příběh z indické literatury. Kněžka je nemocná a připoutaná na lůžko. Je jaro, kvetou stromy. Služka na ni křičí: „Paní, paní, podívejte se ven a uvidíte, co stvořil bůh.“ A ona jí odpoví: „Pojď dovnitř a uvidíš boha.“

Skutečně dobrá architektura nám jako mikroskop nebo periskop umožní vidět věci, které bychom bez ní neviděli. Okno, které se na něco dívá, je už interpretace světa prostřednictvím domu. A to je to, o co mi v architektuře jde.

Možná se moje domy podobají přístrojům proto, že toužím navrhnout takový dům, který by otevřel nové možnosti. Jako skafandr. Najednou mohu být mezi rybami a žraloky a můj svět je úplně jiný. Skafandr je v podstatě takový nejmenší dům. Jen jestli mi rozumíte…

Ano, rozumím. Základem je splnit normy – na to máme materiály a technologie, které nám jejich splnění ulehčují. Tentýž dům může být postavený na Islandu i v Řecku a bude fungovat v obou situacích výborně, ale bez další přidané hodnoty. Stává se architektura příliš univerzální?

Jde však i o to, co od architektury očekáváme. Mnozí lidé od architektury v podstatě neočekávají nic a jakékoliv očekávání by je obtěžovalo. Berou to tak, že architektura je služba, která má být v podstatě neviditelná. Dům má plnit jen servisní účel a nemá obtěžovat svojí přítomností.

Je dobrá architektura i taková, která vás vyruší?

Samozřejmě, zažil jsem domy, které mě vyrušili. Ale ten pocit nebyl nikdy paralelní. Nikdy jsem neměl pocit, že by mě něco iritovalo a zároveň bych o tom mohl říct, že je to úžasné. Spíš to bylo tak, že do některé architektury, kterou jsem neměl rád, jsem musel mentálně dospět.

Vraťme se k Věčným lovištím. Starý vojenský bunkr jste přeměnil na krematorium pro domácí mazlíčky. S tímto nápadem přišel investor?

On přišel s tím, že má bunkr, že uvnitř chce mít krematorium a že má ambici, aby to byla architektura. Nechtěl tam jen umístit technologie a pálit zvířata. Nebylo to zcela jednoduché zadání, ale vyřešilo se to na místě. Příroda v tom vojenském obvodu je nedotknutá. Nic tam nebylo a nic tam ani být nesmělo. Ten malý bunkr, v němž je nyní krematorium, byl původně určený pro mobilní radiolokátor, takže to byla v podstatě dvojgaráž.

Když jsme přišli, celé to mělo takovou maskáčovou kamufláž. Všude rostly divoké růže. Krásně to vonělo a bylo to úplně neuvěřitelné, až na dvě díry, kudy z bunkru vyjížděla auta. Když jsme tam stáli, tak jsme si říkali, že by vlastně bylo nejlepší zacelit tu díru v krajině. To se dá udělat kromě jiného zrcadlem. Potom nás začaly napadat další věci, které s tím souvisely.

Na začátku jsme to ani neměli v úmyslu, ale začali jsme se na to dívat trochu jinak. Byla to taková šťastná náhoda. V jednu chvíli jsme si uvědomili, že když se někdo dívá do zrcadla, tak se dívá do minulosti. Vzpomíná.

Dívá se do zrcadla a zároveň se dívá do minulosti?

Ale ano. Svými smysly neumíme vnímat rychlost světla. Obraz, na který se díváme v zrcadle, tam už ve skutečnosti není. O zlomek sekundy dříve odletěl. V určitém slova smyslu je to historie. Takže když tam někdo jde a nese zvířátko, tak vlastně vzpomíná. A tím, že se vidí v tom zrcadle, tak je součástí vzpomínky. Zase se vracíme do té kulturní paměti.

Podprahově nám pohled do zrcadla evokuje mnoho symbolických významů, které se kulturně dědí a nemusíme si je vyprávět. Pohled do zrcadla způsobuje určitou pozitivní nostalgii. Navíc v tom obraze je člověk spolu s tím zvířátkem a vidí se. Je to vlastně poslední moment, kdy si to mohou uvědomit. Ale protože jsme nechtěli, aby tam někdo přišel a jen se pozoroval, tak jsme zrcadlo defragmentovali. Nakonec se zase ukázalo, že je to další šťastná náhoda.

Neuměli jsme to udělat jinak – a jak se ručně lepila jednotlivá zrcátka, tak se každé nalepilo s trochu jiným sklonem. Takže když tam přijdeš, máš pocit, že ta stěna se chvěje, ten odraz je jiný a vypadá jako neskutečný, jako silové pole. To je pocit, který tam má mnoho lidí a jsou tím fascinováni. Pro lidi, kteří tam jdou poprvé, je to ten první dojem, a to byl asi i důvod, proč to Tomáš Vocelka nafotil.

„Ten“ Tomáš Vocelka, „ten“ první Čech, který vyhrál prestižní fotografickou cenu Sony Award, a právě s fotografiemi vašeho krematoria… Vybrali jste si ho cíleně?

Na to by možná bylo dobré zeptat se jeho – taky by mě to docela zajímalo. Mně říkal, že se na to původně vůbec nechystal. Dokud to neviděl na vlastní oči. Jeho přítelkyně tam venčila jeho fenu Bárču. Měl ji jít pouze vyzvednout. Očividně ho místo zaujalo natolik, že ji tam nafotil a potom s tím vyhrál.

Je to stavba, která má být smuteční a musí poskytnout prostor pro emočně náročné momenty. Přesto je mimořádně fotogenická a v dnešní době sociálních sítí se určitě stane, že lidé se chodí fotit jen proto, aby měli fotku na Instagram. Někdo by to možná považoval za neuctivé. Má mít architektura auru emoční nedotknutelnosti?

Donesly se mi různé nápady, měla se tam konat i módní přehlídka. Myslím, že mnoho lidí, kteří tam přijdou, ani neví, co to vlastně je. Líbí se jim ten efekt. Z pohledu historie a tradice vyvstává i otázka démonizace smrti. V minulosti byly hřbitovy v centru měst, Praha má několik hřbitovů, které jsou uvnitř a slouží jako parky – k procházkám i s dětskými kočárky, zkrátka jako místa setkání.

Myslím si, že nevyvolávají nepříjemné pocity. Hřbitov je přeci jen součástí našeho světa. Foucault říká, že je to jeden z příkladů heterotopie, svět ve světě. Ten hřbitov je vlastně město ve městě. Město mrtvých a kolem je město živých. I naším krematoriem jsme vytvořili takovou malou heterotopii. Svět v zrcadle. Vidím se někde, kde evidentně stojím, ale vlastně tam nejsem. Když se obraz převrátí, tak vidíš louku. Zrcadlo jako téma se ukázalo mnohem zajímavější, než jsme si na začátku představovali.

Jeskyně a podzemní prostory nás fascinují podobně jako pohled do ohně nebo na hvězdy.

Šťastná náhoda je určitě příběh více staveb. Chtěla jsem se dostat ještě k výstavě v DOXu a k plánované výstavě na druhém konci světa – v Koreji.

Měli jsme hodně plánů i nabídky, které šly do ztracena. V plánu bylo i Japonsko a USA, protože v rámci ateliéru na VŠVU v Bratislavě jsme dělali základnu na Měsíci. Tak jsme se chtěli jít podívat se studenty na start rakety a zároveň vystavit projekty, které jsme vytvořili.

Byly zajímavé ne tím, že bychom dokázali vymyslet nové technologie, ale tím, že jsme vzali ty stávající a dali jsme je neobvyklým způsobem dohromady. Například Mirka Grožáková udělala ty velmi pěkné odstředivky.

O co konkrétně šlo?

Vše, co navrhovala, skutečně existuje. Vzala nafukovací moduly, ty spojila a přidala nějaký tubus. Působením odstředivé síly vzniká v těch útrobách umělá gravitace. Vypadalo to slibně, dokonce jsme měli vymyšleno, jak budeme velký model měsíčního kráteru přepravovat. Zjišťovali jsme, jak velké je palubní zavazadlo a že každý by dal do kufru nějaký kus.

Abychom nemuseli platit drahou přepravu. Dalo se to zacvaknout do sebe, bylo to očíslované jako políčka na šachovnici, aby se to potom poskládalo. Měli jsme spočítáno, kolik kusů musí každý přepravit. Nakonec z toho sešlo. Měli jsme být součástí Pražského jara, měli jsme hrát na budově DOXu, měli přijít z hudebníci z Rakouska…

A kvůli koroně nic?

Ano, nic.

Jak to zvládají studenti?

Studovat architekturu virtuálně musí být náročné. Někteří to zvládají lépe, jiní hůře. Mně ten virtuální prostor vyhovuje a vůbec mi to nevadí. Nalítal jsem 60 000 km. Teď spolu můžeme mluvit a já chvilkami zapomínám, že nesedíme naproti sobě.

Je to samozřejmě jiný způsob kontaktu, všechny ostatní smysly jsou vyřazeny. Slyšíme jiné vjemy, vidíme nějaké barvy, které asi nejsou reálné, a vidíme se malincí. Je to jiný druh zážitku. Ale můžeme spolu mluvit v podstatě kdekoliv a jde pouze o zvyk.

Vám to nepřekáží?

Mně ne, ale někdo to snáší velmi těžko. Odráží se to i na výsledcích prací – což mě překvapilo; myslel jsem si, že tato generace vyrostla na digitálních technologiích. Zjistil jsem, že když je nyní každý sám, izolovaný, tak nemůže čerpat energii celku.

Nemůže opisovat, nevidí, kdo co dělá v průběhu tvůrčího procesu. Nemohou si pomáhat. Vše je v tom digitálním světě naplánováno, a co se do plánu nedostane, to nevznikne. Osobní interakcí vzniká ještě něco dalšího. O to je to ochuzené. Pokud chceme udržet stejnou kvalitu, tak musíme to, o co jsme přišli, získat jiným způsobem. Pouze zatím nevím jak.

Našlo se v poslední době něco, co vás pozitivně inspirovalo a nakoplo?

Odpovím upřímně. Potkal jsem kamaráda, který měl těžký průběh covidu, a myslel jsem si, že umřel. A najednou jsem ho potkal na kole. Myslel jsem si, že je to duch. Ptal se mě: „Proč na mě tak zíráš?“ A já nato: „Ty tu nemáš být, ty tu nejsi!“ (Smích) Tak jsme si sedli na trávu a měl jsem, nevím proč, díky němu pocit vítězství. On o tom ani nevěděl. Byl jsem rád, že to zvládl. To mě naplnilo dobrým pocitem.

A architektura?

Musím říct, že architektura se stala takovou součástí života, že si neuvědomuji, že ji vnímám. Teď jsem byl například na Malé Straně. Nemusel jsem se protloukat davem turistů a měl jsem čas rozhlédnout se a tam jsem si uvědomil, kolik času trávím na místech, která jsou nezajímavá, a přitom bych ho mohl trávit na místech, o kterých si myslím, že je znám.

Zjistil jsem, že jsem se tam nikdy skutečně nerozhlédl, že jsem je jen tak prošel. Proto nebo díky tomu, že jsme zavření, jsem si konečně detailně všiml věcí, o kterých jsem si myslel, že je už dávno dobře znám. To mi přišlo líto. Když jsme hledali tento byt, chtěli jsme být na Letné. Je tu nádherná Stromovka, vedle jsou krásné tenisové kurty a park s výhledem na město.

A přitom tenis hraji úplně na druhé straně města, jezdím tam autem, sem nechodím. Ve Stromovce jsem byl dvakrát, letos ani jednou. Prostě jsem tam nebyl. A když se někam vypravíme, tak většinu času trávíme na horách. Tak si říkám, jaký je v tom bordel.

Tímto „syndromem úniku“, hledáním něčeho podnětného výhradně mimo místa a času, kde se aktuálně nacházíme, trpí mnoho lidí. Covid nás donutil hledat detaily i v místě, kde se momentálně nacházíš, protože jednoduše nemáš na výběr. Mimochodem, já jsem u Stromovky také bydlela – ulice Šimáčkova.

A kolikrát jste byla ve Stromovce?

Každé ráno, chodila jsem běhat.

To je možná jen tím, že už blbnu. (Smích)

Většinou nám to, co máme doma, připadá strašně nudné, protože kolem toho chodíme každý den. A máme pocit, že pro inspiraci musíme jít někam dva tisíce kilometrů.

Teprve když to ztratíš, tak ti to dojde. Jak říkají rodiče, strašně rychle to uteče a čas letí …

Poznámka redakce: Rozhovor proběhl na jaře 2021 během pandemie Covid-19.