Petr Vorlík: Architektura minulá a budoucí

10. července 2018

Architekt Petr Vorlík nikdy necítil potřebu věnovat se hlouběji takzvaným ušlechtilým stavbám. Nadšení v něm neprobouzí jen gotické kostely a barokní paláce. Fascinují ho spíše prvorepublikové garáže a elementární architektonická každodennost.

Která doba z uplynulých 100 let se nejvíce promítá do současné české architektury?
Dějiny se neutváří pouze lineárně, jaksi „vzhůru a k lepším zítřkům“, ale i cestou cyklického opakování. Což je dáno generačními obměnami, vymezováním se vůči práci našich předchůdců a naopak přivlastněním si jejich zkušenosti. V Čechách se architektura zpravidla po období hledání a bujné kreativity nakonec vrátí ke svým kořenům. K rané moderně, funkcionalismu, prostotě a neokázalé každodennosti. Návrat přišel třeba v 60. letech po socialistickém realismu a znovu postupně po 89. roce v podobě jakéhosi neo-funkcionalismu. Jako vzdor architektů vůči podnikatelskému baroku, postmoderně, porevolučnímu bezbřehému hýření, ale vlastně i vůči architektuře osmdesátých let. Dnes do architektury opět vstupují retro motivy a větší zdobnost. V typografii, barevnosti i ve vybavení nábytkem se objevuje celá řada citací, ať už meziválečné éry nebo šedesátých let.

Myslíte si, že je tento přístup k architektuře správný?
Určitě. Vlna retra a zdobnosti probíhá všude po světě. A následující generace bude opět střízlivější. Nicméně módu retro podporuje ještě jedna skutečnost. Když se člověk projde po českém městě, většina domů je natřena pitoreskními barvami a dozdobena neumělými, zdánlivě historickými prvky, které s reálnou minulostí nemají nic společného. Jde zpravidla jen o dobře propagované komerční produkty. Kultivovaný investor nebo architekt, který odmítá tuto populistickou hru, pak sáhne přirozeně po něčem osvědčeném. Pokud nečerpá inspiraci z ciziny, ohlédne se do minulosti. Tvůrci to tak dělali vždy. Kromě výše zmíněných retro motivů je dnes podobně silným, autentickým prostředím také industriální atmosféra. Zkrátka stále se snažíme najít vlastní identitu. Celé 20. století hledáme, jaká by česká architektura měla být. V současnosti to mají architekti o stupínek těžší, protože tvoří pro globalizovaný svět. Vždy tady budou architekti, kteří dělají velké komerční zakázky pro nadnárodní společnosti. Na druhé misce vah pak najdeme jiné, kteří chtějí tvořit něco lidštějšího, vstřícnějšího, ušlechtilejšího. Svět je bizarně různorodý, rozmanitý, všechno je možné, ale vytvořit zcela novou identitu dovede jen málo architektů.

Je tedy hledání identity v architektuře takzvanou sisyfovskou prací?
Myslím, že ne. V každé éře určitě žijí architekti, kteří se z cyklického revolucionářství nebo kopírování dovedou vymanit a vytváří nezávisle na aktuální módě osobitou, nezaměnitelnou architekturu. I na současné české scéně máme Sládečka, Rajniše, Fialu, Kroupu, Štěpána, Šépku, Hájka a další autory, kteří jsou velmi osobití a výrazní.

Je obtížně stvořitelná identita otázkou dnešní doby, nebo tomu tak bylo vždy?
Situace se opakují, dnes je ale těžší odolat pokušení a nabízejícím se rychlým řešením. Máme k dispozici obrovské množství technologických možností, které jsou globální. Železobeton se používá všude ve světě. Ještě před dvěma sty lety ale na stavbě pracovali místní řemeslníci a uplatňovaly se v podstatě pouze regionální materiály a technologie. Ty například limitovaly velikost domů, jejich fasádu, řemeslníci jim dali charakteristické detaily… Obtížnost vytvoření identity nejen domu, ale i místa jako celku tedy dnes ve velké míře ovlivňuje globalizace stavebních technologií, ale také postupů. Už jenom způsob, jakým se projektuje. Všichni dělají na počítačích, všechny domy jsou vybavené infrastrukturou, která je víceméně stejná. Velká část architektů se víc než na otázku svébytnosti výsledného díla a souvislostí musí soustředit na funkčnost a překonání legislativní překážkové dráhy. Samozřejmě i klienti mají globalizované požadavky. Navíc velká část stavební produkce je vytvářena dokonce bez přímého klienta, ale vlastně přes zprostředkovatele, developera. Jaká architektura za dané situace může vzniknout? Univerzální. Třetí velký problém představuje velikost. Architektura nezřízeně objemově roste, aby se vůbec vyplatila. Stačí se podívat do města. Kolik vzniklo za posledních x let v pražském centru opravdu malých domů? Nevyplatí se stavět malou architekturu, a ta velká se zase přirozeně posouvá do neosobních, opakujících se, osvědčených schémat. Velké investice vedou k rádoby bezpečnějším metodám i vizuálu. Podobná situace ale vždy vyvolá také protireakci. Vedle velkých administraček a neosobních bytovek vzniká naopak menší architektura v regionech, jejímž prostřednictvím architekti zhodnocují naši historii, kulturní dědictví a identitu. Takže jak trh, tak i celá společnost se neustále vyvažují. Nakonec, kouzlo české architektury spočívá ve směsici různorodých vlivů, ve vrstevnatosti a smířlivosti.

Jaké jsou největší úspěchy a naopak „přešlapy“ v české architektuře během posledních 100 let?
Podle mého názoru si na české architektuře můžeme nejvíc cenit způsobu, jakým dovedeme navzdory dobovým podmínkám a technologickým omezením docílit autentičnosti. Vytěžit hodně z mála. To je Krejcarův pavilon v Paříži, Ještěd, Federální shromáždění. Stavby, ze kterých i v omezených podmínkách jejich zarputilí tvůrci dovedli udělat něco mimořádného. V tom je velká síla a kouzlo české architektury. Umět překonat obtíže a ještě z nich něco vytěžit. Největší negativum naší péče o kulturní prostředí podle mne představuje absolutní deregulace, která nastala po revoluci. Po devětaosmdesátém roce se začal prostor i krajina komercionalizovat a privatizovat. Vytěžováním historických center a díky nepsanému pravidlu, že silný investor dovede prosadit prakticky cokoli. Požíráním přírodní krajiny satelitní výstavbou, skladišti, dopravními terminály. Veřejná správa ztrácí i sebemenší kontrolu nad společným prostředím. Jaká je pak ale vlastně její skutečná role? Zájem asertivního a movitého jednotlivce by neměl být upřednostňován nad zájmy celku. Krajinu, městskou i přírodní, máme jen jednu. Nevytvořili jsme ji, byla tu dávno před námi. Naučme se ji obhospodařovat a ne jen vytěžovat.

Působil jste jako projektant v několika architektonických ateliérech. Proč jste se nakonec rozhodl věnovat teoretické práci, tématům architektury 20. století a současné architektuře?
V reálné praxi mě drtilo množství času stráveného na telefonu, diskutováním o rozpočtech… Teorie mi nabízí možnost větší svobody. Přemýšlení nad architekturou. Člověk se může dnes a denně zaobírat desítkami úžasných staveb, místo aby řešil, jestli vám včas dodají pohledový beton a opraví zcela zřejmé chyby. Zároveň si myslím, že akademická sféra je sama o sobě velmi důležitá. Spoluutváří celkový společenský étos a pomáhá studentům najít si vlastní cestu. Nejde jenom o to stavět domy, ale také pomáhat „budovat“ nové architekty. Nicméně bez té prvotní architektonické praxe bych asi dnes dějiny učil jinak. Samozřejmě, že mi navrhování občas schází a něco malého sem tam nakreslím.

Proč jste si vybral období právě 20. století? Co vás na této době tolik fascinuje?
20. století je mi blízké nejen architekturou jako takovou, ale samozřejmě i osobnostmi jejích tvůrců. Asi jim dovedu porozumět lépe než stavitelům starších období, jejichž myšlenkový svět byl zcela jiný než můj. Když jsem před dvaceti lety začínal, tak se navíc zdálo, že starší období jsou relativně dobře prozkoumána, stejně jako meziválečná éra… což samozřejmě není pravda, stále je co zkoumat. Ale například s poválečnou nebo průmyslovou architekturou se teprve začínalo. Dráždila mne výzva pustit se do něčeho zcela nového, co zatím nikdo důkladně nedělal. Letos jsme si vybojovali grant na zmapování architektury 80. let, což je zatím pole neorané. Porozumět i tomuto zvláštnímu a přehlíženému období nám pomůže lépe zhodnotit prostředí, ve kterém žijeme.

Jaký je v současnosti přístup k výuce dějin architektury? Změnil byste v tomto ohledu něco?
Vztah k historii a k dědictví po našich předcích není něco, co by se mělo učit jenom v dějinách a památkové péči. Když mladí architekti vyjdou ze školy, tak přinejmenším polovina jejich zakázek budou určitě rekonstrukce. Všichni nemohou navrhovat jen novostavby. A přesto se na vysokých školách převážně učí novostavby, v konstrukcích, ateliérech, urbanismu. Diskutoval jsem o tom s kolegy z Itálie a Belgie, že jde obecně o celoevropský trend, učit převážně novou architekturu. Samozřejmě lze argumentovat ekologií, úsporami energie a udržitelností. Copak je ale šetrné a ekologické staré budovy bořit a na jejich místě stavět nové? Jak rychle tyto novostavby zestárnou a budou podle této metody opět odsouzeny k demolici? Měli bychom se asi více zamyslet nad celkovým objemem vydané energie, nad přesuny materiálů, jejich těžbou a novou výrobou takzvaných ekologických stavebnin… Zde cítím velký deficit architektonického školství. Naučit se více pracovat s existujícím prostředím. Výuka dějin architektury by proto podle mne měla být víc spojena s ateliéry. Historici mohou studentům významně pomoci například s analýzou stavby a prostředí, do kterého vstupují. Upřímně řečeno, studenti navíc často navrhují de-facto raumplan a mají pocit, že objevili Ameriku. Bylo by správné jim včas, v průběhu návrhu ukázat, že leccos podobného už bylo více či méně úspěšně vyzkoušeno. Vysvětlit souvislosti a vlastně tím i rozšířit obzory, za které se mohou vydat.

Věnujete se také publikační činnosti. Zaujalo mě téma motorismu ve vztahu k architektuře.
Před lety jsem se chopil tématu garáží, když jsme připravovali knížku o meziválečné průmyslové architektuře. Knih, které by se věnovaly historickým garážím, bylo překvapivě velmi málo, i v mezinárodním měřítku. Zprvu se zdálo, že nebude co zkoumat, ale jak jsem se postupně nořil do literatury a vyhledával dochované stavby, ukázalo se, že garáží u nás bylo během první republiky obrovské množství. A představovaly skutečně velmi svébytnou kulturu. Lákala mne představa, že s novým fenoménem, tedy automobilem, musel také souběžně vznikat zcela nový typologický druh architektury a poskytovaných služeb. Mohl jsem sledovat jeho úplné počátky, hledání a vývoj, stabilizaci, úpadek… Ale i dopad automobilismu na jiné typologické druhy, na strukturu města, na předpisy nebo obecně na roli architektury. Nikdy jsem necítil potřebu věnovat se hlouběji ušlechtilým stavbám, kostelům, palácům. Vždy mě mnohem víc zajímala každodennost.

Jste také autorem webových stránek mapujících industriální a poválečnou architekturu. Co Vás vedlo k jejich vytvoření? Jak obtížná byla realizace těchto databází, aby dobře fungovaly pro veřejnost?
Ve Výzkumném centru průmyslového dědictví jsme chtěli vytvořit nástroj pro archivaci dat, která nasbíráme z různých zdrojů. Registr jsme vnímali svým způsobem jako ekosystém, kde se propojí informace a fotografie pořízené v terénu, ale zároveň i data vytažená z archivů a literatury. Hledali jsme cestu, jak provázat všechny, často velmi rozmanité informace do metodicky jednotného celku. Zároveň jsme část dat chtěli postupně, krok za krokem zpřístupňovat veřejnosti. Pokud něco české architektuře chybí, tak zejména osvěta, obzvlášť právě u témat každodennosti nebo industriálního a poválečného kulturního dědictví. Chtěli jsme lidem ukázat, že je tato architektura krásná. Před dvaceti třiceti lety si jen pár nadšenců myslelo, že je průmyslová architektura úžasná. Dnes představuje skutečný fenomén.

Zmínil jste se, že kromě akademické práce občas také něco navrhnete. Jedná se o rekonstrukce, nebo spíše nové záležitosti?
Teď jsem například rekonstruoval byt z 20. let, ve kterém bydlím. V takovém případě je těžké najít správnou míru, aby se člověk profesně neznemožnil sám před sebou. Věděli jsme například, že tam nechceme koupelnu z 80. let, přestože se tímto obdobím zrovna aktivně zabývám. Dosloužila. Dispozičně, velikostí i vybavením nevyhovovala. Navíc jde o úřednický dům z 20. let, kde se špatně snášela s parketovými podlahami a původními dveřmi. Koupelna vznikla nová a dveře, parkety i rákosové podhledy jsme jen šetrně opravili. Těžké rozhodování, ale byt se prosvětlil a nadechnul, zase získal prvorepublikovou noblesu.

Zatím jsme se zabývali spíše nedávnou minulostí. K jaké budoucnosti architektura směřuje?
Občas mám pocit, že navrhujeme domy a města podle projektů z minulosti. A to nejen kvůli pomalému legislativnímu procesu, ale i kvůli přirozené opatrnosti, díky níž volíme osvědčená řešení. Ti odvážnější navrhují maximálně pro současnost. Podíváme-li se ale do historie, zjistíme, že například modernisté navrhovali pro vzdálenou budoucnost. Viděli všechen ten pokrok okolo sebe a uvědomovali si, že domy budou sloužit dalších padesát let, i v době, která bude zcela jiná. Nešlo jen o nekritický technologický optimismus, ale vlastně i o velkou odvahu a zodpovědnost. My než dokončíme pražský okruh, který se plánuje už od první republiky, tak budou osobní dopravní prostředky létat… Budou-li vůbec existovat. Měli bychom proto projektovat domy a města pro situaci, která nastane přinejmenším za patnáct až třicet let. Když se člověk podívá na aktuální extrémní rozvoj technologií, nemělo by být město projektováno s ohledem na elektromobily, vodíkový pohon, autonomní systémy, drony? Bude vůbec v budoucnu udržitelné, aby měl člověk svou vlastní kancelář, vlastní byt, chatu, byt na spekulaci, v okolí dostupné kamenné obchody? Abychom jako společnost obhospodařovali obrovské množství budov, které jsou jen pro jednu funkci? Dnes jsme všichni velmi mobilní. Měli bychom pracovat s větší svobodou využívání prostoru a jeho flexibilitou. V Holandsku se už dnes staví domy, které mohou být zároveň bytovkou i administrativou, podle aktuální potřeby. K čemu vlastně potřebujeme kanceláře? Už dnes by nemalá část lidí mohla pracovat doma, čímž nemyslím v bytě, ale například ve sdílené kanceláři v rámci bloku. Brzo bude velmi nevýhodné, abychom někam dojížděli. Zboží nakupujeme na internetu, můžeme snadno komunikovat s lidmi z celého světa… Cestovat se bude za zážitky, nikoliv z nutnosti. První vlaštovky se už objevují. Samozřejmě, že v reálu nebudou tyto změny probíhat příliš rychle, ale jsou nevyhnutelné. Výzev a komplikací bude stále přibývat. Meziváleční vizionáři, byť působili jako totální šílenci, byli v tomto ohledu mnohem dál. Projektovali město, které překračovalo tehdejší životní styl, tehdejší technologické možnosti. Oni hranice posouvali. My je dnes neposouváme. Jen se klopotně přizpůsobujeme. A to je škoda.

Jaký je váš architektonický sen z pohledu akademika, teoretika, historika architektury?
Můj čistě osobní sen je více propojit teorii s praxí. Fungovat v občanských i profesních sdruženích, psát knihy, přednášet a zároveň projektovat. Myslím si, že tyto věci by neměly existovat odděleně. Ve vztahu k poválečné architektuře, které se v poslední době intenzivně věnuji, je mým snem změna zavedených mechanismů a klišé v souvislosti s tím, jak se budovy udržují, opravují, boří a nahrazují novostavbami. Standardní postup je například: mám dům z poválečné éry, fasáda je skleněná, ocelová, neefektivní, interiéry zašlé, tak vše strhnu, celou budovu očistím až na holý skelet, dám novou fasádu, nové interiéry, sádrokartony… Vždyť už jen jak prvoplánově to zní! Přál bych si, aby společnost začala ke stavbám přistupovat individuálně, aby lépe porozuměla hodnotám, se kterými operuje, a aby se architekti a investoři nebáli více hledat, rafinovaně vrstvit a experimentovat.

Petr Vorlík (* 1973)

Architekt Petr Vorlík působí jako pedagog a výzkumný pracovník na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Specializuje se na dějiny architektury 20. století a průmyslové dědictví. Podílel se na vzniku publikací Šedesátá léta v architektuře očima pamětníků (2006), Areál ČVUT v Dejvicích v šedesátých letech (2006), Ještěd / evidence hodnot poválečné architektury (2010), Meziválečné garáže v Čechách (2011) nebo Architektura ve službách motorismu (2013).

Je také autorem webových stránek www.industrialnitopografie.cz a www.povalecnaarchitektura.cz, které mapují industriální a poválečnou architekturu.