Petrik a Smetanová: Dobře fungující veřejný prostor pro děti ocení i dospělí

Co by měl splňovat ideální městský veřejný prostor, který dobře slouží všem obyvatelům včetně dětí? Proč mnoho dětských hřišť v České republice vypadá stejně? Jaké prostory potřebují starší děti? Jak obstály veřejné prostory našich měst během pandemie?

Nejen na to jsme se zeptali architektky Mirjany Petrik a krajinářské projektantky Magdaleny Smetanové, které spolupracují na projektech zaměřených na městské plánování, vzdělávání a participaci dětí a mládeže v rámci spolku Město přátelské k dětem a platformy Architektura dětem.

V nejnovějším čísle časopisu ASB je hlavním tématem veřejný prostor a děti. Jak byste charakterizovaly ideální městský veřejný prostor, který dobře slouží všem obyvatelům včetně dětí?

MP: Na prvním místě je potřeba říct, že kvalitní městský prostor, který dobře slouží všem, včetně dětí, nemusí obsahovat dětské hřiště. Je prima, když se zakomponují prvky pro děti – herní soustava nebo klidné místo, ale není to nutná podmínka pro to, aby prostor dobře fungoval i dětem. Každé místo má svá specifika a musí splňovat celou řadu parametrů, aby ho děti rády používaly.

MS: Jsem ráda, že zaznělo, že veřejný prostor pro děti nemusí být dětské hřiště. Mnohdy je hřiště dokonce na překážku. Když si představíte klasické hřiště s plotem a umělou stříškou, tak často působí v kvalitně řešeném prostoru velmi rušivě. Dobře navržený prostor by měl být promyšlený a pochopitelný lidmi. Jednotlivé prvky, ze kterých se skládá, nesmí být tedy nahodile umístěné.

Bohužel právě to se často stává. Přitom všechny části prostoru spolu souvisí, komunikují a mají potenciál spolu fungovat. Když už se nějaké dětské hřiště cíleně vytváří, je dobré dbát na to, aby prostor dával smysl jako celek. Aby herní prvky nebyly jen náhodně vybraná směs produktů z katalogu, aby zeleň nebyla jen něco, co zůstalo po obvodu.

Právě zeleň hraje často klíčovou roli a měla by být do prostoru zakomponována s rozmyslem. Keře vytváří pocit intimity, stíní, stromy zase slouží dětem k lezení. Což je třeba v Praze trošku problém, při tom převisu dětí na počet stromů. (směje se)

Když se zastavíme u dětských hřišť. Magdo, co jim z pohledu krajinářské projektantky především chybí?

MS: Zásadní problém je v zadavatelích. Chybí představa, co by tyto prostory mohly splňovat, jaký je jejich potenciál, že mohou celkem jednoduše překonat zažitou představu katalogového hřiště. Chybí osvěta mezi představiteli samosprávy, klíčovými úředníky, vedením mateřských školek nebo dětských center. Není zde zkrátka povědomí o tom, jak prostor může fungovat. Mám ovšem pocit, že se to pomalu začíná zlepšovat, objevují se i osvícení zadavatelé.

Stále se lze bohužel setkat také s realizacemi, které působí, jakoby práce architekta skončila na prahu dveří budovy: Interiér je promyšlený, aby vše bylo funkční, ale ve venkovním prostoru se myšlenka jaksi vytrácí, jakoby se venek řešit tolik nemusel, protože je hezký sám o sobě anebo to prostě nějak vyplyne, zahradník to vymyslí.

Venkovní prostor musí být přitom také promyšlený, aby byl příjemný pro pobyt, funkční, pohledově propojený. Postupně se ale situace zlepšuje, zlepšuje se spolupráce architektů a krajinářských architektů. Stále častěji nás oslovují architekti, abychom se jako pevná součást týmu zúčastnili projektů, ve kterých se řeší i exteriér. Je ideální pokud se projekt budovy a prostor okolo utváří od začátku společně.

MP: Mám také pocit, že se situace během posledních deseti let hodně zlepšila a udělal se velký pokrok. Ale neplatí to všude. U těch neveřejných, developerských projektů osvícený přístup k veřejnému prostoru stále chybí. Často se to řeší tím stylem, že tady jsou dvě nově postavené budovy, tak mezi ně dáme nějaké cestičky, trávník, hřiště, a je hotovo. Tyto prostory přitom často slouží všem, jsou součástí města.

Developeři si často neuvědomují, že větší důraz na veřejné prostory a jejich kvalitu jim může zajistit větší konkurenceschopnost. Stále bohužel narážíme na to, že je obrovská poptávka převyšující nabídku. Takže developeři prodají všechno, ať už to vypadá téměř jakkoliv.  Co byste navrhovaly, jak je možné tento přístup změnit a čím začít?

MP: Musí se změnit poptávka kupujících, tedy budoucích obyvatel. Pokud nový byt stojí 10 miliónů, tak by měli říci developerovi, že nechtějí jen obyčejnou plastovou skluzavku, ale opravdu krásný veřejný prostor, pobytovou krajinu, aby jejich děti vyrůstaly v přírodním prostředí. Pokud takových lidí bude přibývat, developeři na to uslyší.

MS: Přesně tak, komunikace s koncovými uživateli je velice důležitá. Zároveň je potřeba dbát na to, aby komunikace mezi uživateli a developerem měla nějaký rámec, moderaci. Pokud se budeme lidí ptát, co chtějí, tak dostaneme obrovskou škálu požadavků, které nejde všechny vyplnit. Nemůže to být jen o tom: „Řekněte nám, co chcete, my vám to splníme.“ Musí tam být silná role generálního architekta a manažera, který podrží základní myšlenku.

Co je podle vás důvodem, že mnoho dětských hřišť vypadá v podstatě stejně? Co je důvodem této unifikace?

MS: Kromě toho, že nákup katalogových prvků je zkrátka cestou nejmenšího odporu, hraje svou velkou roli také problém zodpovědnosti za úraz dětí. A strach z této zodpovědnosti, když se dětem něco stane. V Evropských technických normách pro dětská hřiště je popsán proces hodnocení přínosů a rizik, který se u nás ale prakticky nevyužívá.

V Británii se sejde zadavatel, architekt, zástupce uživatelů a certifikátor. Diskutují spolu o záměru projektu, jak ho naplnit, jak má výsledek vypadat. Odstraní nejnebezpečnější věci, jako jsou otvory, kde by se mohla zachytit hlava nebo ruka, tedy skrytá rizika. Ale také se dohodnou na tom, že některá rizika jsou v daném prostoru přijatelná.

Následně podepíší dohodu (Risk Assessement) a vzniká zde sdílená odpovědnost odborníků, zástupců zadavatele a rodičů, kteří se shodli na tom, že se tam mohou pohybovat děti a že je zajištěna v určitých ohledech jejich bezpečnost. Zároveň si uvědomují, že bezpečí nelze zaručit na 100 %. V Německu jsou u tohoto procesu ještě zástupci pojišťovny, kteří ze svých databází přesně vědí, co je u těchto míst nebezpečné a problematické.

Jak je to v Česku?

MS: U nás leží veškerá zodpovědnost na provozovateli, respektive na certifikátorovi, který herní prvky certifikoval. U nás jako by chyběla celospolečenská dohoda, že život je životu nebezpečný ze své podstaty. Kdybychom to uznali, tak by prostory nebyly tak sterilní a jednotvárné.

Pokud je ovšem zodpovědnost jen na certifikátorovi, pak to logicky vede k tomu, že chce striktně dodržovat normu, jak ji chápe on. Samozřejmě, jako vždy je vše o konkrétním člověku: lze najít takové certifikátory, kteří jsou nakloněni volné hře, ale jiní jsou opravdu přísní, co se týče jakýchkoliv rizik.

Pomohlo by, kdyby se stávající právní předpisy týkající se certifikace a kontroly herních prvků přezkoumaly. V zákoně je to dnes hodně nejasně definované. Z konzultace s právničkou vyplynulo, že je to jeden z důvodů, který komplikuje začlenění onoho zmíněného hodnocení přínosů a rizik do praxe.

Není zde možnost nadhledu a hodnocení prostoru či prvku pomocí shody více odborníků včetně zadavatele a architekta. Kdyby tu byla vůle, tak postupnými kroky dojdeme k tomu, jak to funguje na západě. Z osobní zkušenosti vím, že zásadní je zadání investorů, jakou míru rizika akceptují. Zadavatel od zadavatele se přitom hrozně liší. Co je například pro jednu mateřskou školku obávaný nápad, tak pro jinou je toto řešení naopak v pořádku.

Dá se charakterizovat, co by měl splňovat prostor určený pro hru?

MP: Hřiště by se mělo vytvářet na míru konkrétnímu místu. Takový prostor musí dětem nabídnout bezpečné místo plné podnětů a nabízet vysokou škálu užití. Aby to nebyla jen houpačka a skluzavka. Je dobré si uvědomit, že je vytipovaných 16 druhů her, ale reálně jich existuje dvakrát tolik.

Dále je potřeba myslet na to, že to není jen o fyzické hře, ale je to i o nabídce klidnější hry, dramatické hry, akční hry, klidové hry, týmové hry.

Důležité je také umístění – blízko bydliště a snadno přístupné, na dohled lidem, respektive rodičům, ale také by mělo pro každou věkovou skupinu nabízet vlastní prostor k jejich aktivitám. To je velmi opomíjené, protože hřiště nemůže být určeno jen pro jeden typ dětí, když to tak řeknu. Máme celkem pět věkových kategorií.

Jsou zde děti do dvou let, které se hlavně batolí a dělají první krůčky. Poté děti od 3 do 5 let, které už mají odrážedlo a chtějí vše zkoumat. Jiné požadavky mají mladší školáci od 6 do 9 let a zase úplně jinak jsou na tom starší děti. Po daném místu bychom proto měli chtít, aby nabídlo něco pro všechny tyto kategorie, protože děti rostou a socializace na hřišti je velmi důležitá. Děti chtějí vidět, co dělá ten starší a zároveň učit toho mladšího. Kdo nemá sourozence, tak se to učí na hřišti.

Dále je důležité přizpůsobit hřiště lokalitě. Jiné se navrhne na periferii na sídlišti, jiné v centru. V přírodnějším prostředí bude mít jiný ráz než v centru města. Vybrané místo by mělo určit i volbu materiálů a povrchů. Důležité jsou i volné prvky – není to jen o přibetonované herní soustavě, dětem je dobré umožnit postavit si něco vlastního. V zahraničí existují tzv. adventure playgrounds, hřiště, která obsahují klacky, pneumatiku, instalatérskou trubku. S tím vším si děti skvěle hrají a je to důležité pro jejich vývoj.

MS: Když to shrnu, ideální prostor pro hru musí být správně zakomponovaný do daného prostředí, měl by s ním korespondovat, podpořit anebo pomoc odkrýt jeho genius loci. Měl by být bezpečný a umožnit pobyt také jiných účastníků, kteří se liší věkem i aktivitami.

Jak se díváte na problematiku oplocení hřišť?
MP: Vždy je dobré přemýšlet, zda je hřiště nutné ohraničit. Pokud je to uprostřed parku, pak ne, pokud leží na hranici s rušnou ulicí, bude to pravděpodobně nutné. Oplocení je totiž bariéra – fyzická i mentální. Děti pak vyrůstají s pocitem, že patří do klece, že nejsou součástí města. Naopak, když jsou třeba na hlavním náměstí herní prvky, vzkazujeme dětem, že jsou součástí města, že sem patří.

Magdo, v minulosti jste upozorňovala na problém se syntetickými povrchy na hřištích. O co konkrétně se jednalo?

MS: Těch důvodů, proč by se nad použitím pryží měl každý projektant či architekt nejprve pořádně zamyslet, je víc. Bylo by to na delší povídání. Zásadní věcí je už to, že se u nás nehlídá chemické složení pryžových povrchů, což považuji za naprosto alarmující ve chvíli, kdy se všechny ostatní zdravotní a hygienické normy dodržují až puntičkářsky.

Do pryže je přitom mnohdy přidávána drť ze starých pneumatik obsahující nebezpečné látky. Existují ale samozřejmě i firmy, které vyrábí pryž z kaučuku, který pak tyto nebezpečné látky neobsahuje. Dalším problémem je trvanlivost pryží. Výrobci je často prezentují jako trvalé řešení pro dopadové plochy. Tato kvalita však vydrží maximálně dva roky až pět let, poté jsou tvrdé jako beton.

A opět, z nepochopitelných důvodů, pravidelnou kontrolu dopadových vlastností pryží nikdo neřeší. Přitom ostatní sypké dopadové povrchy, jako například štěrk a písek, se musí kontrolovat pravidelně. Pryže jsou navíc enormně drahé, často velmi nevkusné, za vedra se rozpalují a občas nelibě zapáchají.

Netvrdím, že někde není použití pryží na místě. Měly by mít ale odpovídající kvalitu včetně dokladu o nezávadnosti chemického složení. Za velkým rozmachem pryžových povrchů vidím především silné lobby a dobře mířenou reklamu.

Berlín, Vídeň, Paříž a další evropské metropole využily pandemický rok k tomu, aby veřejný prostor nabídly obyvatelům za pomoci malých instantních řešení. V Praze se nic takového nestalo.

Ve městech mnohdy zcela chybí vhodné prostory pro starší děti. Ty pak bývají zavřené doma nebo řádí na hřištích určených malým dětem, potulují se městem bez cíle a stávají se stále závislejšími na elektronických médiích. Co se s tím dá dělat a čím začít?

MP: Začala bych zeširoka. Společnost se musí naučit, že děti patří do veřejného prostoru, že si mohou hrát i na jiných místech, nejen na hřištích. Takovými místy jsou městská divočina, místa nalezená, která si děti samy najdou, předprostory škol. Tam všude patří, okupují je, a když se tato místa podpoří, ukáže se dětem, že tam mohou patřit, pak tam budou také trávit čas.

Co se týče starších dětí, pro ty je potřeba plánovat prostory přímo v centru města, kde se něco děje, je tam ruch, jsou tam služby, bydlí se tam. Na taková místa je potřeba se zaměřit a vytvářet tam prostory, kde mohou teenageři trávit volný čas.

Jak by měl takový prostor vypadat?

MP: Stěžejní je neformální mobiliář, například lehátka. Některá místa je možné adaptovat, aby tam přes den byly městské trhy a k večeru mladí lidé, například skejťáci nebo děti na koloběžkách. Ta nabídka by měla být ovšem skrytá, neměla by to být přímá výzva, ale počítáme s tím, že mladiství to rychle rozpoznají a umí si to místo osvojit. Souvisí s tím však také jeden velký celosvětový problém.

Jaký problém?

MP: Kolem devátého roku se hra dětí začíná lišit – celosvětově se přistoupilo na to, že starší děti baví pouze skate, případně košíková nebo fotbal. Radnice jim postaví hřiště či skatepark a má odškrtnuto. Ukazuje se však, že taková místa jsou sice využívaná, ale pouze chlapci.

Dívky ve věku dvanácti až čtrnácti let však prožívají jiné vývojové fáze, potřebují si povídat, věci probrat do hloubky, pozorovat, cítí se v této fázi dospívání zranitelně a nemají potřeby jako kluci, kteří si jdou někam zakopat s míčem. Pro děvčata musí být hřiště otevřenější a nabízet i jiné platformy. Ideální je dané místo rozbít do menších celků, aby jej neokupovala parta dvaceti kluků.

Prostor se proloží lehátky a jinými prvky nebo se natře rozdílnými barvami. Výzva je jasná, rozdělte se do menších skupinek. To vše umožňuje podprahově sdělit: „Patříte sem všichni, kluci, holky bez rozdílu.“ Děti, kterým se takto důvěřuje a které se samostatně pohybují bez dozoru, jsou i dříve samostatnější. Pokud to samozřejmě město dobře promyslí a zaměří se na tato místa.

Společnost rovněž musí akceptovat, že tam budou tyto starší děti často zevlovat, třeba i pokuřovat nebo odhazovat odpadky, protože se snaží sžít se s dynamikou městského života.

Ve společnosti chyběl impuls, který by děti k pobytu venku motivoval.

Již více než rok ovlivňuje naše životy pandemie COVID-19. Děti trávily extrémně velký čas u obrazovek počítačů. Jak obstály veřejné prostory našich měst během té doby?

MP: Pokud mohu mluvit za Prahu, pak co se týče parků, ty praskaly ve švech. Bydlím blízko Stromovky, ta měla dvakrát tak naplněnou kapacitu, než na kolik byla projektována. Stromovka sice obstála, je to dobře navržený a udržovaný prostor, ale to nelze říct o ostatních veřejných prostorech v Praze. Hlavně tedy o hřištích, a to z důvodů, které jsme už dříve zmínily.

Existovala tedy pro děti během pandemie nějaká alternativa?

MP: Zmínila jsem zde „místa nalezená“, místa objevená dětmi. Nezaměnitelná je role ulice, kdysi hrála důležitou roli, hráli jsme si tam, každého jsme znali, zvonili na zvonky a křičeli: „Jdeš ven, nebo ne?“ Komunita tehdy fungovala jinak a ulice byly bezpečnější, nebylo totiž tolik aut.

Mrzí mě jedna věc. Berlín, Vídeň, Paříž a další evropské metropole využily pandemický rok k tomu, aby veřejný prostor nabídly obyvatelům za pomoci malých instantních řešení. Kvůli covidu jezdilo méně aut, proto některé ulice uzavřely, daly tam lavičky, nakreslily skákací panáky, pojízdné kiosky s kávou a pečivem. Lidé mohli vyjít ven z domu, a i těch pár metrů veřejného prostoru bylo strašně důležitých.

V Praze se nic takového nestalo, vůbec to tímto směrem nešlo, ani kvůli dětem, ani kvůli klimatické změně nebo udržitelnosti.

MS: Také bych dodala, že pandemie mnohem více rozevřela nůžky mezi dětmi, které mají uvědomělé rodiče a vyrůstají v úžasné čtvrti, jako jsou například Dejvice, kde je možnost kontaktů a kamarádství. Ale děti, které jsou nesmělé, nežijí v takové sousedské lokalitě nebo je rodiče k tomu nevedou, tak byly odstřihnuty a proseděly pandemii u počítače.

Ve společnosti chyběl impuls, který by je k pobytu venku motivoval. Když má dítě angažované rodiče, tak je jedno, jestli žije někde na okraji Prahy nebo na samotě, ti rodiče nějakou aktivitu vymyslí, dítě zapojí.

MP: Souhlasím, města to měla podchytit, to je jejich role, nabídnout alternativu. Chápu, že ohroženou skupinou byli senioři, pozornost se zaměřila na ně. Ale děti prošly něčím, co je definitivně ovlivnilo a budou se s tím vypořádávat ještě dlouho.

Jaké jsou vaše další plány se spolkem Město přátelské k dětem a platformou Architektura dětem? Co byste rády do budoucna prosadily či změnily?

MP: Pandemický rok nám znemožnil přímou spolupráci s dětmi a mládeží, zaměřovali jsme se na osvětové akce, na municipalitu, na workshopy pro děti zaměřené na architekturu. Ty nebyly jen vzdělávací, často se zaměřovaly na konkrétní nedostatky ve veřejném prostoru a navrhovaly řešení, která se představila radnici – nic z toho však nebylo možné realizovat.

Zaměřili jsme se proto na participaci. Upgradovali jsme alespoň digitální dotazníky, abychom získávali data pro města. Konkrétně to bylo třeba pro Dolní Měcholupy nebo pro Opavu.

Plánujeme sehnat investora a dotáhnout do finále mobilní aplikaci, která umožní dětem vyjadřovat se k okolí, co se jim líbí, co se nelíbí, co by si přály. Cílem je tedy digitální nástroj, který slouží k tomu, aby šlo dítě ven, aktivně se zapojovalo, plnilo nějaké úkoly, pochopilo to místo, mělo k němu vztah a zlepšovalo ho. Osvěta se celkově osvědčila, vidím to i na generaci mladých architektů, kteří už s dětmi taky pracují, ptají se jich, zahrnují je do procesu tvorby místa.

MS: Velmi se osvědčuje, když se podaří realizovat něco, co funguje a může sloužit jako vzor pro ostatní. Takže bychom chtěli pokračovat právě v tomto. Pustili jsme se do zpracovávání analytických studií a strategií pro celé městské čtvrti. Zkoumáme, kudy se děti pohybují, jak se v prostoru cítí, čeho si cení a čeho se naopak bojí. Naší snahou je podpořit to, aby veřejné prostory fungovaly dobře i z hlediska dětí a mladých. Protože když fungují dobře pro děti, fungují zpravidla dobře pro všechny.