KULATÝ STŮL: Vegetační střechy

Města a krajinu stále více sužuje sucho. Vegetační střechy jsou jedním z nástrojů, jak lépe hospodařit s dešťovou vodou. Co brání většímu uplatnění zelených střech u nás? Jaká je náročnost údržby? Časopis ASB ve spolupráci s Českou komorou architektů uspořádal 28. dubna na toto aktuální téma kulatý stůl.

O své zkušenosti se podělili architekti Josef Pleskot a Zdeněk Sendler, předseda ČKA Jan Kasl, Filip Foglar za Magistrát hl. m. Prahy, Kamil Kubiš za Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy, Josef Hoffmann z firmy Saint Gobain Isover, který je zároveň členem Rady sekce Zelené střechy SZÚZ, dále Ondřej Šťastný z Central Group a Petr Valeš z JRD.

Pane Sendlere, vy jste průkopníkem vegetačních střech u nás, věnujete se jim dlouhodobě. Jak vnímáte vývoj v této oblasti?

Sendler: Takovým naším propagátorem tehdy ještě v Československu byl Jozef Janiš, krajinářský a zahradní architekt z Bojnic, ze Slovenska. Jeli jsme se podívat na jeho tehdejší realizace, bylo to někdy kolem roku 1985. Střechy byly v tom dnešním pojetí a kategorizaci intenzivnějšího charakteru, byly to spíše přenesené zahrady na střechu, se všemi plusy a minusy, které s tím souvisejí.

Tehdy jsem měl spolužáky emigrující do Německa a snažili jsme se spolu nějak korespondovat. Oni vegetační střechy zkoušeli již tehdy, před 40 roky. Tehdy jsme poprvé realizovali systém klasických extenzivních střech a vychytávali jsme metodiky, které byly. Někdy mne překvapuje, že se snažíme Evropu znovuobjevit, přitom vegetační střechy fungují a jsou vyzkoušené.

Doporučoval bych obracet se k lidem, kteří mají nejenom praktickou zkušenost, ale mají i zkušenost z oblasti legislativy, jako je třeba Pavel Dostál, který má zmapovanou Evropu, Švýcarsko, Německo, všechny státy velmi podrobně. A to, co možná řešíme teď, co se řeší na pražském magistrátu, tak to Němci nebo Švýcaři mají dokonale vymyšlené. A to ne tak, že by to bylo příkazové nebo zákazové nebo nějakým způsobem omezující.

Je to logické a myslím si, že bychom to mohli převzít. Oni s tím mají velmi dobré zkušenosti a není to nic drahého. U nás v současné době děláme několik projektů, kdy slyšíme, že to je drahé a že si to investor nemůže dovolit. Není to tak. Princip střechy je daný a nemá cenu objevovat něco, co je dávno objevené jak z hlediska pěstování, technologií, tak z hlediska legislativy.

Brno teď udělalo program, kdy podporují zelené střechy. A všude se najednou dělají vegetační střechy – na starých komunistických školkách, na sídlištích, předělávají se pláště, doplňují se stavební konstrukce. Dotace byly vyčerpány velmi rychle. Důležitou zpětnou vazbou je, že dotace vyžaduje připravenost společnosti i z hlediska rostlin. Velká zahradnictví, která pěstují potřebný sortiment, byla vyprodána za 14 dní. A pak projekty skončily na tom, že nebyl materiál.

Takže vždy, když se něco připravuje, tak by to mělo být připraveno kontinuálně. A když dává magistrát dotaci na tento typ úpravy, tak je to výborné, ale mělo by to být předem promyšlené – i s těmi pěstiteli, ale i třeba z hlediska technologie, materiálů a vším souvisejícím.

Pane Pleskote, vy jste autorem budovy ČSOB v Praze, kde se vám už v roce 2007 podařilo zrealizovat velkorysou pobytovou střešní zahradu, kterou jste navrhl s krajinářskou architektkou Ing. Vízkovou a s panem architektem Vavřínem. Šlo o velmi náročnou realizaci. Mocnost substrátu zde dosahuje 1,2 metru. Vize střešní zahrady byla vaše nebo šlo o osvíceného investora? Jak se vám podařilo zrealizovat takto náročný projekt?

Pleskot: Krátce řečeno, ty vize se potkaly. Byla to vize moje, byla to vize zadavatele. S mojí vizí se to potkalo i v tom základním konceptu budovy. Se svými kolegy jsem si řekl, že budova bude udělaná tak, aby na ní střešní zahrada měla smysl. Protože vidím spoustu zelených střech, které velkým smyslem neoplývají. A jestliže mají dohánět jen nějaký koeficient, v uvozovkách „jenom“, tak to úsilí beru trošku jako marné.

Já vidím smysl zelených střech tehdy, když se nějakým způsobem zapojují do celkového ekologického systému, a co je hlavně pro mne důležité, jestli mají sociální smysl. Protože zahrady, na které není možné vstoupit, tak pro mne mají poloviční hodnotu, ne-li ještě menší než ty, na které se koukám z vyššího patra. Ale zejména vstoupit, to je hlavní věc. Zelená střecha v Radlicích byla koncipována tak, aby byla pro všechny.

Nemám rád slovo ekologie, protože jenom ekologie nestačí. Ekologie je něco pro lidi, něco, co má komplexní význam, a když mluvím o ekologii, tak především vždy mluvím o tom, aby se ekologicky i myslelo. Když mně bylo pět let, tak můj děda položil na zídku sukulent, Sedum, našel si spárku, vyrostl takový bičík s červeným květenstvím, a to mi připadá, že to je ekologické myšlení, že to je systém uvažování i o stavbách.

Protože ne všechno musí být tak sofistikované, jako je zahrada banky ČSOB v Radlicích. Ale stačí třeba jen s rozumem používat nasákavé nebo nenasákavé materiály, nechávat přírodě spáry, aby se mohla nějakým způsobem do nich dostávat a třeba úplně mimovolně vyrůstat. Nechávat třeba široké žlaby, aby voda neodtékala příliš rychle atd.

To je řada způsobů, jak se ekologicky chovat se stavbami, protože dělat jen ocelové a skleněné budovy, a pak ten přehřátý, rozpálený dům kompenzovat tím, že bude mít zelenou, ať už extenzivní, nebo intenzivní zahrádku na střeše, mně prostě připadá málo.

Zdůrazňoval bych proto velice komplexní myšlení, od systému stavění jako celku, od zapojení uživatele, protože ne každý má rád třeba větve, které mu zasahují až ke stropu, až k oknu. Bude je stříhat nebo nechá ty stromy dokonce kácet. Zakládají se soudní spory, když přerůstá jedna větev z mé zahrádky do sousedovy a soused to netoleruje, tak se vedou spory. To jsem třeba v Německu neviděl. Tam se zeleni, stromům, větvím hranice nekladou. To je taková jednoduchá věc, zeleň prostě nezná hranic.

Na jaké bariéry narážejí architekti při navrhování vegetačních střech? Co by napomohlo ke zlepšení?

Kasl: Před rokem jsem byl zvolen předsedou ČKA a jedno z mých předsevzetí bylo „přebarvit“ komoru z červeno-černé na zelenou. Nejprve je nutné změnit atmosféru v pojímání těchto úprav střech a celého komplexu změn v projektování. Jde o princip, který budeme prosazovat v celoživotním vzdělávání.

Bariéry jsou v neznalosti problematiky. Z neznalosti pak vznikají obavy investorů, že to bude drahé na investice i na údržbu, což pramení z naší malé zkušenosti s navrhováním, protože málokdo z nás umí navrhovat zelené střechy tak, jak třeba předvedl Josef Pleskot. A tyto všechny bariéry se musíme pokusit odstranit. Pak samozřejmě existují bariéry v procesu povolování – od památkářů po stavební úřady.

Chci pochválit brněnskou radnici, která zavedla dotace na metr čtvereční vegetačních střech, což je cesta, která v českém prostředí funguje. Když investor může dostat nějaký příspěvek, tak se nejspíš dá přesvědčit. Ale současně už máme hodně osvícených investorů, kteří sami říkají, že by rádi zlepšili mikroklima, že by třeba rádi snížili tepelnou zátěž pater pod střechou, ať se to týká bytových domů nebo administrativních budov. Dnes již snad všechny poslední dokončené administrační budovy mají vegetační střechu, a to i tu náročnou, pobytovou, nejen bezúdržbovou, na zadržení odtoku dešťových vod a snížení tepelné zátěže.

Vidím velkou šanci v tom, že samosprávy měst budou nejen vegetační střechy ale „zelené“ pojetí budov obecně podporovat, možná i finančně, nějakými subvencemi či úlevami, i když daněmi města nevládnou. Věřím tomu, že větší zkušenost s projektováním, další vzdělávání, více seminářů a webinářů tohoto typu odbourá obavy z vegetačních střech a že i investoři si budou více uvědomovat svoji odpovědnost. U veřejných staveb je to společenská odpovědnost, u soukromých staveb je to i odpovědnost k našim potomkům, dětem, a že rodinný dům se zelenou střechou přináší menší zátěž pro okolí, kde se staví.

Kde podle vás existují bariéry?

Hoffmann: Jak už bylo řečeno, většinou je to neznalost nebo řekněme nějaký nedostatek osvěty, ať už je to investor, ať už je to stavebník nebo stavební firma, popřípadě stavební úřad. Mnoho lidí má dnes představu, že udělá krásný trávník na střechu, na 5 cm substrátu a nebude se o to muset nikdy starat. Což pak dopadá katastrofálně. A nedělá to dobré jméno ani vegetačním střechám, ani projektantovi a vlastně nikomu. Je to generování jenom samotné neznalosti a obav.

Důležitá je podle mne hlavně podpora biodiverzity nebo řekněme rozmanitosti. Samozřejmě rozchodníková střecha je úžasná, dokáže přežít na velmi subtilní nebo nízké tloušťce substrátu. Ale když se povede ideálně lokální výsev, výsadba lokálních suchomilných rostlin nebo flory, která dokáže přežít sucho, a řekněme nějaký luční porost, který různě kvete, přináší daleko větší rozmanitost květenství, tak je přijatelnější nebo zajímavější než čistě rozchodníky. Myslím si, že máme velký deficit v tom, vrátit přírodě to, co jí bereme.

Pane Sendlere, jaký je váš názor?

Sendler: Myslím si, že důležitá je znalost materiálu a technologií. Začínáme na dvou třech centimetrech souvrství a vytvoříme, když k tomu máme zdroje a materiály, pohledově velmi zajímavou střechu. A můžeme pokračovat od 50 kg až do těch intenzivních střech, kdy je zatížení třeba 400, 500, 800 kilo, a podle toho se odvíjí intenzita.

Když tam bude louka, tak musíme současně říct, že je potřeba 15–25 cm substrátu minimálně. Ale díky třeba třiceti, čtyřiceti druhům rozchodníků, pažitce, mechu a lišejníkům vytvoříme na 5 cm naprosto úžasné komponované pohledové, pobytové, i pochozí společenstvo, které je docela zajímavé. Údržba tam může být opravdu úplně nulová.

My jsme zkoušeli dělat střechy s domluvou, že se tam pět let o to nebude nikdo starat, nebude se zalévat. A hnízdí tam ptáci, jsou tam mravenci, je tam obrovská biodiverzita a jde to taky. Je to jedna z cest, když se šetří a není moc peněz. Je to teď třeba cesta Německa.

Někdy se také plete pojem extenzivní-intenzivní jen ve vztahu k výšce substrátu nebo k technologii zakládání. Extenzivní může ale být i ve vztahu k údržbě. Mohu mít 60 cm substrátu a mohu se k té střeše chovat extenzivně. Sám Burian o tom píše, že je nutné toto rozlišovat nejenom ve vztahu k zatížení a výšce, ale i k principu údržby.

Důležitá je i otázka společenské poptávky. V zahraničí je běžná investice do venkovního prostoru. Ať jsou to střechy, ať jsou to parky, ať jsou to rybníky. Když si koupím byt, který má 60 m², ale současně si kupuji 250 m² parku, tedy investuji i do něj, a ten park je obrovský a mám tam zázemí, tak je to o něčem jiném. Všechno je to taková spojená nádoba. Podle mne to souvisí se vzdělaností národa. A ta je u nás v tomto směru velmi chabá. My pořád objevujeme něco, co je dávno objevené, místo abychom se poučili.

V Německu třeba společenství vlastníků – tam si nedovedou představit, že by měli rovnou střechu jinou než zelenou, nedovedou si představit, že by nehospodařili s vodou, že by neměli průlehy, že by srážkovou vodou v soudobých realizacích nesplachovali, nebo dokonce neprali. My za tímto velmi pokulháváme.

Je evidentní, že zde narážíme na celkovou chybějící osvětu na všech úrovních, ať už u investorů, u architektů, spolupráce architekt-krajinář, pak samozřejmě realizace, údržba, dále na straně samosprávy, státní správy. A v neposlední řadě vzdělávání nejmladší populace.

Sendler: Vzdělání, to je alfa a omega. Děti na základní škole v Německu vědí, že existuje environmentální kultura, že existuje překladem přátelská kultura – vůči sobě, vzájemně, vůči prostředí. Vědí, co to je hospodaření s vodou, vědí, že je strašné sucho. A vědí, proč mají na domě zelenou střechu a jsou na to hrdé. A ví to od čtvrté třídy na obecné škole, což je neuvěřitelné.

Všeobecná vzdělanost v tomto směru tady pokulhává. A kdyby to bylo obsaženo ve školství, tak nám to vyřeší spoustu problémů a spoustu přesvědčování. My 70 % času s různými klienty strávíme tím, že je přesvědčujeme, aby to udělali, že to bude pro jejich dobro.

Jaké jsou vaše zkušenosti z pohledu developera? Jak vyhodnocujete v rámci rozpočtu projektu, zda do vegetační střechy jít, či ne?

Šťastný: V Central Group používáme zelené střechy ve svých projektech poměrně hodně. Je to hlavně z důvodů přínosů – byty v létě chrání před horkem, v zimě před chladem. Je tam přínos ochlazení a zvlhčení vzduchu, prodlužuje to životnost střech a samozřejmě je to důležité pro nakládání s dešťovou vodou. Zelené střechy jsou schopné zadržet až 40 % vody, tzn. nemusíme pak dělat tak velké podzemní retenční nádrže. A důležitý je i estetický aspekt.

Co se týče dopadu na ekonomiku projektu – každá zelená střecha je jiná, ale samozřejmě to něco stojí. Je třeba udělat lepší hydroizolaci, to znamená, celkovou cenu bytu to svým způsobem zvyšuje. Když se budeme bavit o extenzivní zelené střeše, tak tam budeme mít nějakých 20 % navíc proti standardu. U intenzivních střech to je 30 %, plus k tomu je pak potřeba připočíst výsadbu. Další věc, kterou to omezuje, resp. ovlivňuje, je umístění technologií na střechu. To jsou všechno věci, které mohou být i bariérou pro výstavbu zelených střech.

A pak je zde otázka údržby. Trošku něco jiného je to u kancelářských budov a u veřejných budov, kde je jeden vlastník, tzn. údržba jde za ním. Kdežto u bytových domů je vlastnictví roztříštěné a mezi vlastníky může být problém, kdo se bude o zelené střechy starat.

U nás to řešíme tím způsobem, že realizátor zelené střechy má ještě nějakou dobu po realizaci povinnost zajistit údržbu. Následně po dvou letech je to na SVJ, jestli si najme někoho jiného na údržbu nebo jestli se bude pokračovat ve službách zahradníka, který to dělal. Abych to shrnul, bariéry jsou spíše z nákladové strany.

Pane Valeši, jaké máte vy, jako zástupce developera, zkušenosti a kde vnímáte bariéry?

Valeš: Filozofie společnosti JRD je od počátku založena na šetrnosti vůči přírodě a životnímu prostředí a na zdravém bydlení. Vegetační střechy řeší oba tyto aspekty. Řadu klientů, kteří k nám přijdou a uvažují o koupi bytu od JRD, zajímá, jakým způsobem zajistíme tepelnou stabilitu bytu v letních měsících.

Kritické jsou zejména střešní byty v ustupujících podlažích. Realizace zelené střechy se výraznou mírou podílí na zlepšení tepelné stability bytu. Zelené střechy tedy klientovi prezentujeme nejen jako estetický benefit projektu, ale jako způsob jak zvyšujeme komfort jejich bydlení a způsob, jak přispíváme ke zvýšení biodiverzity v lokalitě.

Zásadní je u zelených střech promyšlený návrh, precizní realizace s použitím kvalitní zeleně a pravidelná údržba. Abychom si tyto aspekty ošetřili, tak jsme v JRD před sedmi lety založili lesní školku ve Vlašimi, kde si pěstujeme vlastní zeleň. Můžeme si tak být jisti, že stromy a keře vysázené na našich projektech jsou v nejvyšší možné kvalitě. Zelené střechy na projektech JRD realizují naši zahradníci, kteří se následně starají i o jejich údržbu.

Bariéry obecně vidím v nákladech. U finanční stránky je ale potřeba vnímat, že zelená střecha není jenom čistým vícenákladem. V kombinaci s exteriérovými žaluziemi, které instalujeme téměř na všech projektech, nám realizace zelené střechy snižuje náklady na zajištění tepelné stability a nahrazuje tak částečně konvenční chlazení split jednotkami. Díky akumulaci dešťových vod ve skladbě zelené střechy můžeme redukovat objem retenčních nádrží. Z těch pak klienti mohou zalévat společnou zeleň, aby se veškerá dešťová voda využila v rámci pozemku.

Jako další bariéra může být vnímána údržba. Dá se říci, že u nás převažují realizace extenzivních zelených střech, které jsou jednoduché na údržbu a nezatěžují klienty velkými investicemi. Extenzivní vegetace nepotřebuje příliš mnoho vody, střechu stačí jednou ročně hnojit a třikrát až čtyřikrát ročně vytrhat plevel. Když uvedu konkrétní příklad, tak extenzivní střecha o velikosti přibližně 600 m2 si žádá na svou údržbu zhruba 30 hodin ročně.

Jaký je aktuální stav problematiky vegetačních střech z pohledu hlavního města Prahy a novely Pražských stavebních předpisů?

Foglar: Z našeho pohledu řeknu komentář ke dvěma základním dokumentům. Vyšší úroveň nebo koncepčnější materiál se jmenuje územní plán a v něm jsou ustanoveny základní podmínky na výstavbu v plochách a blocích. A v tomto územním plánu, který v Praze platí už od roku 1999, je v mnohém již zastaralý a jeho platnost bude brzy končit, tato problematika zelených střech nebo požadavků na střešní krajinu řešená není. Hlavní město Praha připravuje již delší dobu územní plán nový, resp. mapu, kde co smí a nesmí stát. Tento nový územní plán, zvaný metropolitní plán je ve fázi mezi tzv. společným jednáním a veřejným projednáním.

Často řešíme otázky, jakým způsobem město bude přistupovat k regulaci nebo k podnícení právě ochrany klimatu a zabezpečení zelených střech v tomto asi nejzávaznějším dokumentu, což je územní plán, nově metropolitní plán. A tady bych jen chtěl připomenout, že je potřeba velmi pečlivě odlišit míru podrobnosti, detailu toho, co smí územní plán nařizovat a regulovat.

A skutečně v metropolitním plánu děláme maximum pro to, abychom udrželi míru podrobnosti územně plánovací dokumentace tak, abychom nezasahovali do prováděcích předpisů, resp. do konkrétních požadavků na výstavbu. A proto držíme kontinuitu, že v rovině územního plánu nenařizujeme a nechceme ani nadále nařizovat téma zelených střech nebo konkrétní střešní krajinu.

Tím druhým dokumentem, který může nějakým způsobem ovlivnit, podnítit nebo umožnit, případně vymáhat ozelenění střech, je dokument Pražských stavebních předpisů (PSP), který v Praze nahradil obecné technické požadavky na výstavbu. Praha má podle stavebního zákona a dalších předpisů svěřenu možnost mít vlastní stavební předpisy, na rozdíl od všech ostatních vesnic a měst v České republice.

A v tomto smyslu v září 2019 Rada hlavního města Prahy uložila IPRu přípravu novelizace PSP. Jedním z témat je posílení důrazu na udržitelný rozvoj města nebo přípravu opatření, např. posílení tzv. modré a zelené infrastruktury v zástavbě, hospodaření s vodou apod. Musíme však být velmi opatrní, abychom nezkomplikovali územní rozhodování a stavební povolování v Praze.

Pane Kubiši, můžete doplnit stav problematiky za IPR Praha?

Kubiš: Je otázka, jak dopadne rekodifikace stavebního práva. S tím souvisí, jestli PSP budou nebo nebudou. Protože v novém stavebním zákoně se vůbec nepočítá s tím, že by Praha mohla mít vlastní předpis. Počítá se s tím, že bude jeden předpis pro celý stát. Avšak my usilujeme o to, aby si všechny obce, včetně Prahy, mohly odlišně upravit právě územní požadavky, do kterých by spadaly i věci související např. s vegetačními střechami, se střešní krajinou apod. Netroufnu si dnes říct, jak to dopadne.

Chceme, aby výstavba byla příznivější zejména vůči mikroklimatu ve městě, tepelným ostrovům, aby stavby a povrchy nezhoršovaly současný stav. A bude-li to možné legislativně, tak abychom měli připravené podklady pro to, aby mohly vzniknout nějaké podpůrné motivační programy.

Naším záměrem je odstranit bariéry, ale jsme toho názoru, že přísné nařízení naráží na obrovské množství problémů, překážek, a tudíž na velké množství výjimek. Dle našeho názoru by direktivní systém byl nefunkční. Vegetační střechy, vegetační fasády a další opatření by měly sloužit v komplexu jednomu cíli. Nepovažujeme za vhodné např. direktivně nařizovat vegetační střechy. Ono je to i složité, protože – co je to vegetační střecha? Je to pasivní střecha se stepním biotopem nebo střecha s biotopem louky, která už vyžaduje aktivní zásahy, údržbu. V tomto směru je obtížné něco plošně nařizovat.

My v tomto okamžiku sbíráme údaje, snažíme se definovat, kde je problém tepelných ostrovů ve městě největší. K tomu chceme vytvářet komplex opatření, pracovně tomu říkáme mikroklimatický index, kde vegetační střechy by byly jedním z řady prvků k eliminaci negativního vlivu staveb na mikroklima. Protože jsou místa, kde je vhodnější vegetační střecha, jsou místa, kde je naprosto nemožná vzhledem k památkové rezervaci a bude vhodnější vysadit ve dvoře stromy. Každý, kdo staví, by pak měl splnit podle míry ohroženosti území stanovenou hodnotu indexu a bude na něm si zvolit cestu, kterou si vybere.

Pane Pleskote, co byste řekl závěrem?

Pleskot: Jsem člověk, který nemá rád extrémy. Myslím si, že popularizace čehokoliv v architektuře, co se dá nazvat jistým módním trendem, a zelené střechy jsou teď jistým módním trendem, tak mně to vlastně vadí. Protože v tom není moc rozumu; co je příliš progresivně moderní, je takové trošku krátkodobé. Já bych se zaměřil na banální všednost, kterou vidím vítězit právě v německých realizacích, které zmínil Zdeněk Sendler. Otevření brány architektury pro všechny přírodní systémy, které se dají jen sledovat, aby je budova uměla hostit. Tzn. třeba jen vlhké a stinné kouty, nebo naopak silně vyhřáté výčnělky, prostě všechny možnosti. To všechno je příroda.

Myslím si, že je potřeba začínat radostí z komplexity všeho prožívání a žití. Proč se vždy o staré architektuře říká, že se tak dobře pojí s přírodou? Protože nebyla penetrovaná, nebyla glazovaná, nebyla oplechovaná, nebyla tak vodoodpudivá, jako jsou naše dnešní stavby, protože si přírodu tak trošku pustila pod kůži. A čas a příroda z těch staveb udělaly něco hladkého, erodovaného, měkkého, člověku přijatelného, hmyzu přijatelného, že si komár nebo včela rozhodně raději sedne na keramickou zídku než na krásně zteřelý plech. I to je ekologie. Blyštivé materiály – to je přece také problém, blyštivost způsobuje také nepatřičnosti v tom celém systému.

Znovu tedy říkám, jediný způsob, jak se dostat do nějakého optima, je mít ty věci rád a radovat se z nich. Jednou prostě vítězí krása, jindy vítězí užitečnost, jindy může zvítězit třeba nějaká nabídka společenských vztahů, což já pokládám úplně za nejvíc. Protože když jsou střechy bez lidí a jen se na ně koukají jako na něco krásného, tak je to málo. Když jsou bez lidí a dívají se na něco užitečného, co páni přírodovědci a vědci řekli, že je fajn, aby nebyla ta přerozpálená místa ve městech, tak je to také málo. Já stále postrádám elementární živočišný, radostný přístup člověka, protože bez něj jsou všechny tyto úvahy tak trošku akademické.