PROGRES architekti pro ASB portál: Máme rádi nestandardní zadání a když nás práce baví

Říkají si PROGRES architekti a své studio v pražských Holešovicích založili Vojtěch Kaas (VK) a Jan Kalivoda (JK) v roce 2006. Krok do nejistoty se zúročil, za své realizace obdrželi řadu ocenění, včetně Red Dot Design Award, letos za návrh Základny technických služeb Lysolaje získali Českou cenu za architekturu 2024.

V rozhovoru oba zakladatelé ateliéru rozebírají cestu k jejich úspěšnému návrhu a také pohled na to, jak se jejich práce za poslední roky změnila, proč třeba klientům nabízejí fyzické modely navržených objektů, i proč je zajímají nestandardní zadání a rádi se stále učí. A jak vidí svou budoucnost? „Alfa a omega je pracovat společně s lidmi na jedné vlně, kdy v týmu panuje skvělá nálada. Pak jde vše mnohem lépe.“ říkají s úsměvem s tím, že práce je musí bavit.

Počátkem letošního léta vyšla ročenka Česká architektura 2022-2023 a jedna z pasáží je věnována výsledkům práce studia PROGRES architekti, jíž je nová Základna technických služeb Lysolaje. Letos jste za tento objekt obdrželi ocenění České ceny za architekturu 2024. Čím je váš návrh architektonicky výjimečný?

VK
Přinesli jsme objekt určitých kvalit a přesahu ve stavební typologii, která je v Čechách v podstatě nepolíbená. Že u nás nic moc obdobného není jsme zjistili v rámci přípravy stavby a rešerší. Takže naším záměrem bylo vytvořit z návrhu i pilotní projekt, který tento trochu opomíjený druh stavební typologie zpopularizuje.

JK
V projektu se potkalo více věcí, není to jen o architektuře. Jeho součástí je spolupráce s obcí, zabývali jsme se udržitelností a energetickou soběstačností. Zároveň měl objekt sloužit i edukačně, veřejnost se může přijít podívat, jak funguje. Probíhají tu přednášky, navštěvují ho studenti. Architektura objektu přitom reaguje, řekl bych, dost jednoduše a přímočaře na to, co je v něm potřeba. A tato jednoduchost a přímočarost v kombinaci s ostatními aspekty, vytváří úspěšný a oceněný „koktejl“.

V případě základny technických služeb, cituji vyjádření komise České ceny za architekturu, jde na první pohled o jednoduchou stavbu s modulárním železobetonovým skeletem. Vyznačuje se funkčností, variabilitou, udržitelností, kvalitou vnitřního prostředí a respektem k okolí. Můžete nám tyto charakteristiky přiblížit?

JK
Na začátku jsme si vydefinovali hlavní věci, který by se v projektu měly objevit. Pokud navrhujete technickou stavbu, tak funkčnost je zásadní. Stavba musí dobře sloužit, to je její hlavní účel. Udělali jsme si analýzu provozu a rozhodli jsme se pro betonový modulární systém, což je taková prefabrikovaná skládačka. Měli jsme přitom spoustu variant, jak by měl být modul velký, aby se do objektu dobře zajíždělo s auty, dala se vyrobit vrata, aby to bylo ekonomické. Optimální rytmus se propisuje i na fasádu a je jednou z hlavních vizuálních dominant objektu.

Jen s definicí nosné konstrukce jsme si nějakou dobu hráli, a díky tomu je projekt hodně variabilní. Vnitřní prostory jsou přestavitelné tak, aby dokázaly reagovat na změny. V případě potřeby je možné je snadno dostavět a upravit.

Podařilo se nám důsledně oddělit nosnou konstrukci a další technologie a vrstvy, čímž se poměrně výrazně životnost objektu prodlužuje. Pokud potřebujete něco upravit, co má morální životnost třeba deset let, tak to lze udělat poměrně snadno. Skelet tu může být i 100 let.

VK
Doplním stavební pohled. Vnitřní prostředí se skládá ze tří základních prostorů, nevytápěného, temperovaného a pobytové vyhřívané části, kde se zdržují pracovníci a technické provozy. Skelet je připravený jako jednoduchý a multifunkční, do kterého vkládáme nezávislou konstrukci z ocelových profilů s opláštění v pasivním standardu. Pro provoz je to levnější.

Zvedák, kde se opravuje i v zimě a kde je potřeba odmrazit auto, je temperovaná část. Nevytápěné části fungují dobře celoročně, protože objekt využívá morfologii okolního terénu. Objekt je zakopaný, protože rozdíl mezi přední a zadní fasádou jsoudva metry. Zeminu jsme využili jako tepelný kolektor, takže i nevytápěné části v zimě nepromrznou, je zde stabilní teplota. A v létě je prostor chlazený, nepřehřívá se. Objekt zarostl do okolí a ze své polohy dokáže využít maximum.

JK
Ano, usazení do terénu nám pomohlo v návaznosti na okolí. Pohybujeme se na hranici obce a poblíž je rezidenční zástavba. Utopením do terénu jsme dokázali tento poměrně velký objekt pocitově zmenšit. Snížili jsme fasádu, využili jsme přírodní materiály, objekt začlenili do okolí. Místní jej přijali za svůj, chodí kolem na procházky, stal se součástí obce.

Podstatná věc, kterou jsme ještě nezmínili, je vnitřní prostředí. Velmi důležité je dbát na to, aby tu lidé měli vhodné pracovní podmínky. V technické části, kde se pracovníci pohybují, jsme dbali na vnitřní akustiku. Všechny prostory jsou osvětlené přirozeným denním světlem, v objektu není nutné svítit, pokud se nesetmí.

VK
Jsem rád, že právě tento aspekt soutěžní porota dobře přečetla. Pro pracovníky jsme vytvořili vnitřní prostor, jakési atrium, které najdeme za pohyblivými panely. Je to skvělý socializační prvek, který lidé fantasticky využívají a lépe, než jsem si dovedl představit. Opravdu tam tráví čas, grilují, pěstují květiny a rajčata. A i pro kolemjdoucí je to zajímavá interakce, kdy si jsou schopni s pracovníky napřímo a přirozeně něco říci. Zbavili jsme se těžké fasády, za níž se děje něco, co ani nevím, že tam je, a neznám lidi, kteří tam pracují. Tahle věc nám přišla hrozně důležitá. Zasadili jsme do technického objektu měkkou vrstvu, která se osvědčila.

 

PROGRES architekti jste založili roku 2006. Jak se od té doby změnila vaše práce?

VK
Proměnu vidím ve dvou polohách, v rámci klasické rutiny a pak samotné práce. Důležité je říci, že změny se netýkají jenom nás, ale celého našeho týmu, včetně výborného projekťáka, až po celou řadu spolupracovníků, kteří pomáhají tomu, aby projekty dopadly úspěšně. Když jsme začínali, člověk z 80 % navrhoval a projektoval a z 20 % řešil administrativu. Nyní je naše práce košatější, obsahuje poradenství, účasti v porotách, výuku i přednášení. Je to už o celém souboru dovedností, které k práci potřebujeme.

JK
Práce se proměnila tak, že více vnímám souvislosti celého projektu. Kam se stavba umisťuje, proč, jak správné je zadání, zda je v pořádku sociálně, jestli se vložená energie zúročí a výsledek za to stojí. I díky tomu se projekty snažíme dělat co nejlépe a neděláme jich tolik. Na druhé straně je dobře, že se nezměnilo naše společné vnímání a principy, s nimiž pracujeme, jako například práce se světlem a prostorem.

Práce architekta zahrnuje celý souhrn měnících se faktorů, představy zadavatelů, přes materiály až po OZE a nové technologie. Jak se s takovými výzvami vypořádáváte? Učíte se rádi?

JK
Určitě se snažíme učit, baví nás to. Nejlepší je pro mě se učit, když se na nějakém projektu potkáme s lidmi, kteří něco ví, jsou výjimeční, potom učení probíhá snadněji a přirozeně. Je to obohacování se navzájem. Chodíme na přednášky, posloucháme podcasty, dovzděláváme se ve všech možných okruzích. O našich projektech mluvíme veřejně. Snažíme se tím vystoupit z komfortní zóny architekta, zavřeného ve studiu. Samozřejmě je důležité sledovat technické novinky, udržitelnost, cirkularitu. Nabídka informací je nyní značně široká, někdy dost nepřehledná, a je skvělé se bavit s lidmi, kteří se v oboru někam dostali a jsou schopni informace předávat.

Čím a jak se snažíte odlišit od jiných studií? Jaký je váš „rukopis“? Na svém webu uvádíte, že vás zajímají nestandardní zadání? Můžete nám tento váš přístup objasnit?

JK
Nemám pocit, že bychom měli nastavenou šablonu či způsob, jak zacházet s každým projektem. Přijde mi, že každý je jedinečný. Má své unikátní podmínky, zadání investora, důvod, proč vzniká.
Snažíme se vyhodnocovat, co je v projektu důležité, co je třeba upozadit. Myslím si, že naše projekty nejsou zas tak čitelné, jako u některých studií, které poznáte na první pohled a které se najímají právě kvůli jejich rukopisu.

VK
Vždy mě zajímalo, jak se v tom daném objektu člověk cítí. Uvedu příklad. Mnoho architektů nebydlí v prostoru, který by si sami navrhovali nebo vytvářeli. Nám se před časem podařilo získat starou chalupu, kde na sobě mnoho věcí testuji v reálném prostředí. Navrhovat pro sebe je těžká a trnitá disciplína, na začátku máte tisíce možností a stanovit si mantinely je složité.

V případě zmíněné chalupy jsem zahodil dvě stavební povolení, protože jsem si dvakrát řekl, že to není to pravé. Baví mě pak prostory zažívat. Pro mě je osobně důležité při navrhování, že jsem schopen posoudit některé věci nejen z 3D modelu, ale že věci mám zažité na sobě a jsem schopen lépe pracovat s prostorem a materiálem.

A co jsou nestandardní zadání? Je to něco, co vybočuje z běžně zažité práce architekta. Je to přístup, jak byť na první pohled jednoduchou věc, nebo zadání řešit trochu jiným způsobem nebo ne zcela zažitým řešením, které může generovat lepší odpověď na zadání.

Napadá mě projekt, který bychom chtěli prezentovat příští rok. Je to vestavba do staré stodoly, kterou jsme řešili pro kamaráda. Na začátku bylo posouzení, zda ji nechat, shodit, zrekonstruovat ji nebo vedle postavit nový dům. Snažili jsme se zanalyzovat, jak zajímavé to místo je, jaký mám k němu vztah. Stodola je postavená zčásti na základech ovčína z 16. či 17 století. Místo má takový genius loci, že jakýmkoliv invazivním zásahem bychom místo poškodili. Napadlo nás proto vložit do prostoru nezávislou hmotu, dřevostavbu, takový dům v domě.

Úžasný byl investor, který řekl, že standardní bydlení má v bytě ve městě a že ke stodole můžeme přistoupit jiným způsobem, svobodněji, extrémněji. Nakonec jsme uvnitř vytvořili něco jako vertikální srub, což je klasická masivní dřevěná konstrukce, která levituje na ocelovém roštu a vyhýbá se starému objektu. To je pro mě přístup, jak přistoupit k zadání nestandardním způsobem.

 

Vaše realizace ztvárňujete i v podobě modelů, na které si lze sáhnout. Proč? Běžné jsou kvalitní software, digitální realita…

JK
Samozřejmě existují standardy, s nimiž se pracuje, výkresy, 3D modely, vizualizace. I když si můžete nasadit brýle a určitě je to zajímavá technologie a ve spoustě věcí může pomoci, tak výsledek práce architekta není a dlouho snad nikdy nebude jen digitální. Je to hmota, prostor, světlo, materiál, pocit…

Fyzický model je haptický, můžete si na něj sáhnout, může obsahovat fragmenty skutečných materiálů. Ukazuje světlo, sluníčko, v přirozených podmínkách. Pro klienty i pro nás je skvělé mít k dispozici zmenšeninu skutečného objektu. Ve fyzickém modelu nejsou všechny detaily, kdežto v 3D realitě už musíte mít vše domyšlené do poslední kliky či hrnečku na stole.

Vlastně tu potom není prostor pro představivost a ve výsledku může být něco jinak, což často generuje zklamání. Podle mě modely stále do architektury patří a jsou její přirozenou součástí. Navíc je takový model pravdivá věc, nedá se obelhat. Vizualizaci můžete připravit krásnou s náladou v protisvětle se sluníčkem a ani není poznat, jak stavba ve skutečnosti vypadá…

VK
Aktuálně třeba připravujeme pro klientku dostavbu k starému vesnickému domu, kde právě používáme 3D tiskárnu a celý model je vytištěný v malé míře detailu. Modely poskytujeme klientům a když je potřeba po konceptu přijmout zásadní rozhodnutí nemají k dispozici jen ploché obrázky, nýbrž na stole i model. Oni se u něj baví, snídají, večeří… Klientka mi psala, že se na model už týden dívá, vložila si do něj žárovku, rozsvítí si ho, aby viděla, jak večer vypadá. Nosí si ho na zahradu, aby si nasimulovala podmínky sluníčka. Pro klienty je to skvělá hmatatelná věc, s níž se dokážou lépe ztotožnit.

Sídlo vaší kanceláře máte v pražských Holešovicích, nemalá část vašich realizací je ale v regionech. Vidíte nějaká specifika regionální architektury?

JK
Pokud navrhujete objekt pro Šumavu nebo Mělník, tak bude vypadat jinak. Je to ovlivněno místy, která mají rozdílné podmínky, svou subkulturu, komunitu. Na druhé straně mi přijde, že naše republika není zas tak velká a specifika nejsou natolik pestrá nebo odlišná jako v některých jiných zemích.

VK
Pocházím ze Západních Čech a mám k nim silnou vazbu, takže část zakázek je k nim vztažená. V rámci plzeňské neziskové organizace Pěstuj prostor jsme měli přednášku, kde jsme právě řešili zaměření práce architekta v regionech, kde je ovlivněná sociálními vazbami, kdy nám není lhostejné, co se v lokalitě děje a člověk je tam i angažovaný.

 

Otázka na závěr, kde chcete být za 10 let?

JK
Pro mě je důležité, aby v naší práci nenastala stagnace, ustrnutí, abychom se vyhnuli zajetým kolejím. Přijde mi fajn pracovat na projektech, na kterých se něco nového učíme a někam nás posouvají. Práce mě baví, někdy je to vášeň, někdy nervy, někdy radost, někdy zmar. V poslední době si ale čím dál víc uvědomuji, že jsou v životě mnohem důležitější věci. Že je to jen jedna ze součástí a vše by do sebe mělo přirozeně zapadat. Byl bych rád, aby to tak do sebe zapadalo i dalších deset let

VK
Máme na naši budoucnost podobný pohled. Alfa a omega je pracovat společně s lidmi na jedné vlně, kdy v týmu panuje skvělá nálada. Pak jde vše mnohem lépe. A práce nás musí bavit.

FOTO_1

Zakladatelé studia PROGRES architekti Vojtěch Kaas (vlevo) a Jan Kalivoda

Zdroj: PROGRES architekti

FOTO_2 (01 + 02)

PROGRES architekti: Základna technických služeb v Lysolajích

Foto: Alexandra Timpau

FOTO_3

PROGRES architekti: Design akustických mikrokanceláří

Foto: Julius Filip

FOTO_4

PROGRES architekti: Základní škola Járy Cimrmana, Praha-Lysolaje
Foto: Alexandra Timpau

FOTO_4

PROGRES architekti: Základní škola Járy Cimrmana, Praha-Lysolaje (interiér)
Foto: Alexandra Timpau

FOTO_5

PROGRES architekti: Model sportovní haly Nový Jičín (2. místo v soutěži)
Zdroj: archiv PROGRES architekti

FOTO_5

PROGRES architekti: Sportovní hala Nový Jičín (axonometrie)

Zdroj: archiv PROGRES architekti