Projektil Architekti: Jít do různých přesahů
Pro pestrou kariéru ateliéru Projektil Architekti je charakteristická myšlenková nadstavba a častá spolupráce s výtvarníky. Tomáš Vaněk (umělecké sdružení PAS), který se spolupodílel na ideové koncepci interiéru Národní technické knihovny (NTK) popisuje zkušenost s Projektilem: „Od prvního okamžiku, kdy nás Projektil oslovil ke spolupráci, jsme pociťovali z jejich strany důvěru, odhodlání něco pozitivního risknout, zahrnout nás do týmu, poslouchat naše názory a nápady, diskutovat o nich v širším kontextu jejich práce i celé stavby a nakonec pomáhat prosadit, aby byly realizovány.“ Aktuální rozhovor se členy Projektilu Romanem Brychtou a Petrem Leškem přináší pohled do koncepčního pozadí jejich práce: nedávno dokončené knihovny v Dejvicích, Centra ekologických aktivit Sluňákov či knihovny v Hradci Králové.
Nedávno byla kolaudována NTK. V jaké fázi navrhování vstoupila do koncepce interiéru spolupráce s designéry a členy uměleckého sdružení PAS – umělci Tomášem Vaňkem, Jiřím Skálou a kurátorem Vítem Havránkem?
Roman Brychta: Vezmu to od začátku. Vždy, když pracujete na projektu, jakým je NTK, už od začátku děláte všechno s ohledem na konečnou podobu. Nejde jen o projekt domu, ale jde o interiér, včetně 3D a 2D designu a taky o webovou prezentaci instituce (tedy domu). Od začátku jsme měli představu, že by tam mělo být i umění. Ve chvíli, kdy byl zadaný barák, jsme přesvědčovali klienta, že je nutné co nejdříve zpracovat projekt interiéru a to až do podrobnosti vizuálního stylu instituce. V momentě, kdy byl zadán projekt interiéru, sezvali jsme ke stolu Hippos design – Radima Babáka a Ondřeje Tobolu, grafického designéra Petra Babáka a PAS jako zástupce současné umělecké scény. A začali jsme diskutovat.
Co se týče vašich předchozích projektů, snesou v tomto ohledu s NTK srovnání? Jaké jste měli předchozí zkušenosti se spoluprací s výtvarníky?
Roman Brychta: Při tvorbě projektu, a to nejen pro veřejné instituce, se snažíme sezvat kolegy z výtvarných oborů. Například na Sluňákově jsme spolupracovali se sochařem Milošem Fekarem a scénografkou Evou Krásenskou, kteří doplňovali interiér o sochařský mobiliář či výtvarné hravé objekty. V případě krajské knihovny v Hradci Králové to byla spolupráce s grafičkou Zuzanou B. Horeckou už v koncepčním řešení barevnosti interiéru a malířkou Martinou Novotnou, která výtvarně pojednala nosná jádra se schodišti.
Grafické studio Kultivar vytvořilo pro Sluňákov nový vizuální styl a orientační systém a ve spolupráci se studiem Pixl-e vytvořili totéž pro hradeckou knihovnu. Rozdíl této zkušenosti a přístupu k řešení interiéru NTK byl ten, že v NTK jsme seděli společně s kolegy u stolu od zadání, zatímco v Hradci a Sluňákově se výtvarníci či grafici zapojovali více méně separátně až při hotovém projektu stavby. Takže rozdíl je v načasování rozsahu vzájemného ovlivňování.
Petr Lešek: Je ale pravda, že v projektu Sluňákov jsme diskutovali zadání právě se sochařem Milošem Fekarem. Pracoval ale hlavně samostatně v bioareálu, byť přispěl návrhy do diskuse nad domem, ty se ale neujaly. Ze zmíněných příkladů můžeme shrnout: jde nám o to posouvat spolupráci co možná nejvíc k momentu, kdy navrhování začíná, což se daří s různou mírou.
V případě NTK, jde přece jen víc o konceptuální, ideový přístup ze strany uměleckého sdružení PAS, zatímco u tradičnějšího sochaře ve Sluňákově byl asi přístup formálnější…?
Roman Brychta: Miloš Fekar vstupoval do přírodního bioareálu a vymýšlel tam malé lokální koncepty, které měly jasnou formální podobu. U NTK je to jiné. Tady ty věci nepojmenujete – tohle je nápad toho a tamten toho druhého. Prostě to najednou vypadlo z kvasu po diskusích a různých příhodách. Toto vzájemné ovlivňování nás hlavně ohromně bavilo a obohacovalo. Za sebe si myslím, že architekti jsou v barevnosti omezení. Já, pokud jde o barevnost, oslovuji výtvarníky a nechávám se překvapit.
Petr Lešek: NTK je ale také zatím naší nejprogresivnější realizací, je to veřejná instituce, takže posun směrem k abstraktnějšímu konceptu je logický. U menších domů bylo všechno takové hmatatelnější.
Roman Brychta: O to těžší je pro většinu zúčastněných (investor, dodavatele, developer) takové abstraktní věci prosazovat.
Jsou umělecké obory v současnosti hodně oddělené? Když se bavíte s umělci z jiných oborů, nemáte někdy pocit, že mluví jinou řečí?
Roman Brychta: Já myslím, že ne nutně. Někdo ten problém má, někdo ne. Konceptualisti tenhle problém nemají. Prostě někam přivezou video, pustí ho a pak zase odvezou. Jejich práce, či samo médium videa nebo i jiný druh konceptů, nemusí být s prostorem až tak fyzicky spjatá, spojitost je subtilnější. Problém mají klasičtí sochaři. Vždycky, když je potkám v hospodě, říkají: Kdy vy architekti nám dáte práci? Kdy vymyslíte barák s místem pro sochu. Ale umí to dneska ještě někdo udělat? Dát sochu na barák? Ještě na AVU jsme se o to pokoušeli, ale pokaždé to dopadlo velmi nepřesvědčivě. Použít reliéfy na fasádu domu bylo jednodušší.
Petr Lešek: U spolupráce, jakou je NTK, umělci nečekají na místo, kam se umělecké dílo dá. Celé je to o debatě, předem se nediktuje, jak to má dopadnout. Dopředu se neříká: tady máte místo, tak na něj dejte sochu…
Roman Brychta: Při vzájemném ovlivňování u stolu v rámci debaty padnou takové věci, které by jeden bez druhého nevymyslel. Vždy to chvíli trvá, část nápadů je třeba hodit za hlavu, ale nakonec se objeví takové, které si myslíme, že jsou fajn a stojí za to o nich déle přemýšlet a rozvíjet je.
V jedné z autorských zpráv píšete, že knihovna měla být jakousi stavební příručkou v praxi… Zaujal mě také návrh podlah v NTK s barevnými skvrnami. Intenzita barevnosti těchto map závisí na statickém předpětí budovy… To měla být také určitá technická ilustrace?
Petr Lešek: Ano, základem je výstup ze statického softwaru. Technická a koncepční stránka se zde prolínají. Je to vypočtené vyjádření technických daností, které jsou vizuálně přenesené do prostoru a použité jako výtvarný prostředek. Díky tomu ty věci působí silně, vyplývají ze sebe navzájem.
Na jedné vaší prezentaci projektu NTK jste prostřednictvím specifické taxonomie (jako například „centrální umělecké dílo“ nebo „news screen“) představili různé vrstvy interiéru, které v podstatě měly produkovat větší sociabilitu místa, rozšiřovat jeho kulturní rozměr. Má tam být prostor například pro prezentaci umění…
Roman Brychta: Návrh představoval šest okruhů, které měly takto fungovat v různé míře a významu a doplňovat se, ale nakonec se to z finančních důvodů shrnulo do jednoho – “centrálního uměleckého díla“. Kluci (PAS) vyzvali tři světové umělce. Dan Perjovschi, Carsten Nicolai a Carsten Holler… Měli by teď odevzdat své návrhy. Na předváděčce před knihovníky a developery jsme odprezentovali jejich práce. Vypadalo to hodně pozitivně, nakonec jsme odcházeli s tím, že by tam lidé z knihovny snad chtěli všechny tři zmíněné umělce… Ale problém jsou vždycky peníze. Jsem na to zvědav. Dokud to tam doopravdy nebude, tak …
Petr Lešek: Je to také problém kulturního pozadí a vzdělanosti lidí, kteří se pohybují v developmentu. Většina z nich výtvarné umění bere čistě jako položku. Stejně jako je položkou jeden pisoár, tak výtvarné umění je také jedna položka. Vlastně jim moc nesejde na tom, jestli tam umění bude. Obtížné je získat někoho, kdo se pro to nadchne a pochopí, že i to je důležitá součást, bez níž nejen knihovna sice funguje, ale o poznání hůře.
Kdyby se to všechno povedlo, vznikl by tu nový precedens…
Petr Lešek: My doufáme, že tenhle projekt poslouží vzdělávání širší veřejnosti. Jestli to zafunguje jako precedens, posoudí jiní.
Museli jste se také vyrovnat se specifickou, poměrně rigidní situací v této části Dejvic. Vaše budova je oblá, jak jste uvažovali z hlediska dispozice?
Roman Brychta: NTK je dům v parteru otevřený. Člověk jím může projít, aniž by vstoupil do knihovny. Tento přístup jakési otevřenosti vůči návštěvníkovi i prostředí, je pro naše domy charakteristický. Sluňákov můžete přejít, dojdete na vyhlídku, knihovnu v Hradci Králové můžete podejít, přízemí je proříznuté, volné. Jde o to, že tam je otevřený fyzický i sociální prostor, že tam mohou lidé chodit, zdržovat se, potkávat se.
Petr Lešek: Jde o jakousi linii energie, kterou se snažíme vtáhnout dovnitř. Komunikovat. Dát lidem šanci, aby se na tom prostoru nějak podíleli.
 |
 |
| Knihovnicko-informační centrum v Hradci Králové (2004-2007) | Centrální schodiště v Knihovnicko-informačním centru v Hradci Králové |
Drželi jste se v návrhu NTK nějakých ideových koncepčních bodů?
Roman Brychta: Prostupnost, koncentrace, záření, sítě, kontext…
Ta hesla působí až utopicky, jsou abstraktní, hodně se pod takové pojmy vejde…
Roman Brychta: Při spolupráci s PAS jsme si uvědomili, že je dobré si ta hesla říct. Aby ten barák měl přesah, je dobré si věci pojmenovat hned na začátku.
Petr Lešek: Na první pohled to má triviální schéma, ale současně sílu a svobodu k naplnění.
U starších realizací jste také uvažovali v jakési metaforické nadstavbě? Například u Sluňákova?
Petr Lešek: U Sluňákova jsme vycházeli více z krajiny. Chybí tam městský kontext a typologicky to není vyhraněná stavba. Téma ekologie se tak naplno promítlo do konceptu. A také regionální kontext, ale to je vlastně též ekologie.
Vy jste za Sluňákov kromě ocenění Grand Prix architektů nominovaní na Cenu Miese van der Rohe. Znamená taková nominace zviditelnění autorů v mezinárodním kontextu?
Roman Brychta: To nevím. Zatím s tím nemáme žádnou zkušenost.
Petr Lešek: Uvidíme.
 |
 |
|
| Pohled z jihu na Centrum ekologických aktivit Sluňákov (2005-2006) | Interiér CEA města Olomouce Sluňákov v Horce nad Moravou |
Na základě čeho podle vás nominuje ČKA adepty na Cenu Miese van der Rohe? Víte, proč vybrali Sluňákov?
Petr Lešek: Nevím, to byste se musela zeptat jich. Ale asi je to součet více faktorů – vedle architektonické stránky je zajímavý energeticko-technicky, používá land-artový přístup, začlenění do přírody. Zároveň využívá přirozené materiály, nestaví se na odiv, je spíš uživatelsky hodně přátelský. Takže jsme doufali, že se nám podařilo vytvořit příjemnou atmosféru.
Roman Brychta: Odezvy uživatelů a návštěvníků jsou velmi pozitivní. Před týdnem jsem tam byl na rodinném sjezdu, který máme jednou za pět let. Přijelo asi šedesát lidí mezi 10 a 80 lety a byli z toho nadšení. O to právě jde.
Petr Lešek: Ten dům není vydesignovaný na milimetry, aby byl publikovaný v nějakém luxusním časopise. Ale je to myslím kvalitní, žitá architektura a navíc environmentálně citlivá.
Roman Brychta: Samozřejmě přijdou typické momenty – například když moje sedmdesátiletá teta stála před betonovým vchodem a myslela si, že to ještě není hotové. Ale otázka je, kdy je ve skutečnosti dům hotov?
V posledních letech jste také měli co do činění se dvěma pražskými galerijními interiéry. Jednak jste nedávno rekonstruovali Galerii Václava Špály a pak je tu loňská realizace víceúčelového prostoru tranzitdisplay na Novém městě. V posledním případě prostor v suterénu nebyl zcela ideální pro galerijní účely…
Roman Brychta: Když děláte galerii v nějakém hotovém prostoru, tak jde o to, co nejvíc jej vyčistit a dispozičně zajistit skutečnou funkčnost. V případě Špálovky to byla intenzivní spolupráce s Pavlem Humhalem; kurátorem galerie, ale taky vlastním realizátorem rekonstrukce.
U tranzidisplaye to byl kurátor Vít Havránek. Ten prostor je překvapivě velký a dobrý. Toalety (není malých témat) pojednal výtvarník Honza Šerých…
Zajímal by mě také úsek nábřeží v Kadani, na kterém už dlouho pracujete. Jde zde zase o veřejný prostor a o spolupráci s umělci…
Petr Lešek: Na projektu nábřeží Maxipsa Fíka v Kadani je dobré, že starosta měl odvahu do toho zapojit více lidí. Jde o kooperaci celkem čtyř ateliérů. Je to samozřejmě velmi náročné na domluvu. Navíc jde o akci, která není pro investora úplně dobře uchopitelná. Dům je dům, ale tohle je břeh, z nějž má vzniknout nábřeží, takže se zde veřejný prostor teprve utváří a dopředu se nedá odhadnout konečná podoba. Jde o to využít danosti, různorodosti prostředí podél břehu od lesoparku až po nábřeží pod hradem, a její doplnění o umělecká díla. Tím, že se jedná o čtyři různé ateliéry, dochází k intenzivnímu střetu různých názorů. Diskutuje se o tom, debatuje, je to hodně individuální.
Veřejný prostor je už řadu let velmi diskutovaný, stejně jako komunitní život, jak o něm uvažujete?
Roman Brychta: Například akce Veřejná prostranství, kterou letos organizoval Kruh, ukázala, že tady fungují jen ojedinělé aktivity. Jediné místo, kde se téma veřejného prostoru a současného umění ujalo, je Liberec, možná Litomyšl. Praha moc ne.
Petr Lešek: Mrzuté je, že o kultivaci veřejného prostoru není zájem. Naše hezká města mají pocit, že je pro ně nejlepší zachovat stav a jen doplnit historizující mobiliář a sochy typu pomník. Téma je tak trivializované, ale přitom je velmi důležité. Bohužel, když už se zájem objeví, tak je velmi konzervativní. Doufáme, že se zájem o veřejný prostor bude vyvíjet a že lidé budou víc chtít věci, které by je naplňovaly, a že se otevřou nové obzory.
Roman Brychta: Také doprava je zajímavé téma. Dopravní inženýři se většinou řídí mechanicky normami, chybí trocha citu a poezie.
Petr Lešek: Třeba ve Švýcarsku dálnice nenavrhuje nějaký anonym podle tabulek, ale světoznámý architekt. Ale kdo u nás zná třeba nějaké mostaře? Přitom ta zodpovědnost a ovlivnění prostředí jsou obrovské.
Nábřeží Maxipsa Fíka v Kadani (2005)
Co máte rozdělaného paralelně?
Roman Brychta: V Chrudimi by měla příští rok začít rekonstrukce kapucínského kostela na Muzeum barokních soch.
Co vás jinak zajímá?
Roman Brychta: Osobně mě zajímá téma většího developerského projektu. Když děláme nějaké rešerše současných věcí, které se nám líbí a které se dělají pro developery ve světě, vidíme, že u nás nic takového nevzniká.
Čím to je?
Roman Brychta: Nevím. Většinou chtějí vše hrozně rychle, ale pak to leží třeba půl roku. Přitom by to mělo být naopak, měli by si nejdříve sami utříbit, co chtějí, a pak dát půl roku čas architektovi, aby svou prací prověřil jejich zadání. Lepší výsledek chce čas. Takhle je to strašný stres. Rychlé, hezké 3D obrázky do fotografie, aby se to hned prodávalo, akorát, že to ještě není vymyšlené…
Petr Lešek: Developeři mají tendenci uvažovat striktně, hlavní je pro ně rychlost. Člověk by doufal, že alespoň někteří z nich budou mít chuť si s určitým tématem pohrát, riskovat, jít dál… Ani ne tak jít do novějších věcí, ale rozhodně věcí, které slibují úspěch nejen obchodní.
Roman Brychta: Je pravda, že reálnou zkušenost s developery nemáme, ale mě by docela zajímala i za cenu, že se s nimi člověk rozejde. My sice nevíme, co je u nás v developementu možné, ale ze zahraničních příkladů máme pocit, že je určitě možné víc…
Co vaši tvorbu podle vašeho názoru odlišuje od většiny místní architektonické produkce?
Petr Lešek: Maximální týmová práce. Na všem, čemu sami nerozumíme, spolupracujeme s lidmi, kteří svým věcem stoprocentně rozumí. Máme názorově blízké odborníky v oblasti energetiky nebo ekologie. To, že jsou „pokrevně blízcí“, znamená i to, že mají odvahu jít do různých přesahů. Nám imponuje, že touží dělat věci přirozeně. To samé je s výtvarníky. Otevřenost výsledku, ochota se někam posunout.
Roman Brychta: Naslouchání. Konstruktivní debata.
| Projektil Architekti, s. r. o. (Mgr. Akad. Arch. Roman Brychta, Ing. Arch. Adam Halíř, Ing. Arch. Petr Lešek, Ing. Arch. Ondřej Hoffmeister) Hlavní aktivitou společnosti je projektování urbanistických, zastavovacích a regulačních plánů, obytných, administrativních, provozních a občanských budov, rekonstrukcí pozemních staveb ve všech projektových fázích stavby i interiéru, včetně autorského a technického dozoru, inženýrské činnosti a poradenství. Realizace: |
Mariana Serranová
Foto a vizualizace: Projektil Architekti, Andrea Lhotáková, Tomáš Souček
