Selhaly všechny stupně veřejné správy, říká ke krizi ve školství středočeský radní Milan Vácha

Zoufalí rodiče, zklamané děti, bezradný stát. Jak vyřešit komplexní problém nedostatečné kapacity škol, který přesahuje resort školství, fungování obcí a měst, územní plánování či stavební právo, jsem se ptala radního Středočeského kraje pro oblast vzdělávání a sportu a místostarosty obce Psáry v jedné osobě, Milana Váchy.

Nedostatečné kapacity mateřských, základních a středních škol jsou zejména v Praze a Středočeském kraji zásadním problémem. Odkdy tento problém registrujete a jaké jsou podle vás jeho hlavní příčiny?

Příčinou je selhání všech stupňů veřejné správy. Historicky došlo k tomu, že je v České republice jednak velký počet obcí, na které je ze zákona přenesena povinnost zajištění předškolního a základního vzdělávání. A současně tu panuje velmi silná autonomie těchto obcí rozhodovat o svém rozvoji prostřednictvím územních plánů.

Když uvedu příklad Psár, v roce 1996, kdy se začal zpracovávat územní plán, se v obci narodilo pět dětí, docházelo k poklesu obyvatelstva, přestože jsme obcí situovanou pár kilometrů za hranicí Prahy. Územní plán proto podporoval výstavbu. V roce 1999 přišel první developer, tehdy ještě neznámá společnost Central Group. Ten území maximálně vytěžil a obec se velmi zadlužila. Masivní výstavba v té době začala právě v Praze východ a západ.

Už kolem roku 2004 se u nás začalo psát o problémech suburbanizace a my jsme si uvědomili, že naše mateřská škola se dvěma třídami nám nebude stačit a musíme postavit novou. Základní škola měla v té době padesát šest dětí a v roce 2007 už jsme na základě dat věděli, že bude potřeba vybudovat přístavbu. Tehdy začal boj o novou psárskou školu. V roce 2009 jsme vybírali pozemek a teprve v roce 2019 jsme školu otevřeli. Z toho je patrné, jak je proces náročný.

Výhodou v případě Psár přitom bylo, že jsem byl po téměř celou dobu přípravy projektu starostou. Záměry totiž často kolabují na výměně politické reprezentace. Nové vedení v mnoha případech mění priority, nechce věnovat energii zrovna náročné a dlouhé přípravě projektu školy a investovat finance do projektové dokumentace. My jsme například celý roční rozpočet obce věnovali jen do projektové dokumentace, abychom vůbec získali stavební povolení.

Velkou výhodou u nás také bylo, že si zastupitelé i obyvatelé po celou dobu uvědomovali, že škola je pro obec prioritou, a nikdo to nezpochybňoval, což je v České republice spíše ojedinělé. Kromě zmíněných vlivů pak leží příčina současné situace také na krajích. Středočeský kraj selhal v tom, že měl do značné míry plánování a výstavbu škol koordinovat. Kromě obcí a kraje selhal ale také stát, který za třicet let neřekl, kdo a z čeho má platit veřejnou infrastrukturu, která by měla doprovázet bytovou výstavbu. Na tuto jednoduchou otázku nemáme v České republice v roce 2023 stále odpověď.

Jak řeší tento problém systémově v zahraničí? Doporučil byste, kde se inspirovat?

Státy v západní Evropě si touto situací prošly mnohem dříve a už v 70. a 80. letech si nastavily vlastní systém financování. Někde přenášejí náklady na developery, vytvářejí fondy, někde vyvlastní pozemky, někde obec sama staví byty, někde vybírají procentuální podíl z rozdílu mezi aktuální cenou pozemku a cenou budoucí po změně územního plánu, která vychází ze znaleckého posudku. Tyto finance se pak využívají i na potřebnou infrastrukturu.

U nás tento systém nastavený není. Developeři nakoupili pozemky s legitimním očekáváním a politická reprezentace nyní nemá sílu k tomu, aby rozhodla o zdanění či zpoplatnění. Navíc by tím došlo k dalšímu zdražení nových bytů, což je v současné situaci nepřijatelné. Jenže reálné náklady na základní infrastrukturu, jako je škola, školka, nemocnice, sociální zařízení, dětský domov, čistírna odpadních vod atd., nejsou malé.

Jaký zahraniční model financování infrastruktury by tedy podle vás byl pro naše podmínky vhodný?

Buď by to mohl být mnichovský model, kdy se náklady přesouvají na developera, nebo by byl řešením švýcarský model. Anebo by mohl rozhodnout stát tak, že pokud vybere z bytové výstavby na DPH určitou částku za rok, tak by z ní poskytl například polovinu na dotace na infrastrukturu v území, kde je nedostatečná.

Dalším možným řešením je změnit rozpočtové určení daní pro obce. Obce, které neřeší rozvoj či bytovou výstavbu, dokáží ze stávajícího rozpočtu velmi dobře vyjít. Stát by proto mohl rozhodnout, že se pro další rok sníží rozpočet obcím na 95 % a 5 % se poskytne na potřebnou infrastrukturu v tom území, kde chybí. Všechny tyto možnosti mají svoje pro a proti.

Možná je podle mne i kombinace, tzn. vybrat řešení, jako je například švýcarský model, který v dlouhodobém horizontu za sedm až deset let přinese zlepšení, a zároveň do té doby zavést subvenční systém, který by dočasně pomohl vyřešit situaci skrze dotace. Je už ale především nutné koncepčně rozhodnout a převzít politickou zodpovědnost za další vývoj. I když půjde o těžká a nepříjemná rozhodnutí.

V posledních letech je patrná snaha Prahy a dalších měst zavádět kontribuci developerů. Ta situaci nepomáhá řešit?

Kontribuce bohužel nepokryje náklady potřebné na infrastrukturu. Z kontribuce tak, jak je dnes u nás nastavena, vychází dle mých propočtů příspěvek na infrastrukturu přepočtený na byt na pouhých šedesát tisíc korun. Přitom když propočítáme skutečné náklady na potřebnou infrastrukturu, měl by příspěvek developera na byt reálně činit 1 062 000 korun.

Proč se tedy kontribuce nastavila takto nízko?

Protože nezohledňuje vše, co je třeba v souvislosti s bytovou výstavbou realizovat. Navíc náklad nemusí být ve všech krajích a lokalitách stejný. Můj výpočet platí pro typickou středočeskou obec či suburbii, kde není žádná občanská vybavenost.

Tam, kde vybavenost částečně nebo úplně je, může být poplatek developera nižší, což by mohl být i určitý tržní prvek, který by oproti lokalitám s chybějící infrastrukturou zlevnil byty, a tím pádem i nalákal obyvatele, kteří se přistěhují do místa, kde je vybavenost již zajištěna.

Co je podle vás potřeba, aby nyní udělal stát?

Problémem je, že je současná situace vnímána resortně. Hází se vina čistě na kraje nebo na obce, které mají údajně dost peněz. Jenže peníze nechybí všem, chybí určitým obcím, které se snaží o rozvoj a potřebují vybudovat infrastrukturu. Řešením pro malé obce není vzít si úvěr, protože se i na pořízení základní vybavenosti výrazně a na dlouhou dobu zadluží, což neobstojí vzhledem k zákonu o rozpočtové odpovědnosti. Navíc malým obcím ani nikdo tolik peněz nepůjčí. Stejně tak není řešením zvýšení daní z nemovitostí, protože to infrastrukturu obcím rovněž nepokryje.

Bohužel jde o rezortní nepochopení a neprofesionalitu veřejné správy. V těchto dnech (tj. v polovině května 2023, pozn. red.) konečně zasedne meziresortní pracovní skupina jmenovaná ze zástupců ministerstva školství, ministerstva pro místní rozvoj a ministerstva vnitra, která by měla rozhodnout o dalším postupu. Jde o problematiku související jak se stavebním právem, tak se školstvím, s fungováním obcí a krajů a týká se především rozvoje obcí a měst. Obce, které nic zásadního nemění, tak s financemi dokážou vyjít a fungovat, včetně provozování školky, školy.

Jakmile ale jde o dynamicky se rozvíjející obec, ta se začne z důvodu zajištění financování potřebné infrastruktury zadlužovat a chudnout. Je patrné, že systém v takovém případě nefunguje, a obec zažívá náraz do zdi, přestože se snaží rozvíjet. Úskalí je také v tom, že tyto problémy zažívá typicky Středočeský kraj a Praha. Ostatní kraje toto v takové míře neřeší a ani nechápou, k čemu dochází.

Myslí si, že pokud v nějaké obci dojde k problému s kapacitou infrastruktury, lidé se tam přestanou stěhovat, půjdou jinam a problém pomine. To ale přece není systémové řešení rozvoje obcí. Doufám tedy, že meziresortní pracovní skupina přinese posun a následně do diskuse vstoupíme my jako kraje a budeme se snažit o to, abychom dospěli k řešení.

Jaká je situace z hlediska jednotlivých stupňů škol?

U mateřských škol došlo částečně ke zlepšení díky evropským dotacím v letech 2019 až 2020. U základních škol sice také proběhla podpora v rámci kolové výzvy, ale i kdyby se všechny připravované projekty realizovaly podle harmonogramu, nebude to vzhledem k další migraci kapacitně stačit. U středních škol je to ještě horší v tom, že ve Středočeském kraji přibyly od vzniku krajů tisíce obyvatel, v rozpočtu se ale drží stále stejný poměr.

My tedy dostáváme stejné prostředky na občany jako v době před dvaceti lety. Finance na budování středních škol a další infrastrukturu proto nemáme. Navíc kraj u nás na rozvoji území vlastně nijak neparticipuje na rozdíl od systému v západních zemích. Přitom problém není v celkovém počtu míst na středních školách ve Středočeském kraji, těch je dost.

Jsou místa, kde střední škola je, ale nikdo tam nejde a přihlásí se minimum uchazečů. Nejhorší situace panuje v rozvojových lokalitách, jako je Praha západ a Praha východ. A protože se uchazeči ze Středočeského kraje hlásí do Prahy, kolabuje i Praha. Navíc Praha také nebudovala potřebné kapacity souběžně s developerskými projekty. A jak se Praha rozšiřuje, tak se problém nyní projevil i ve vnějším prstenci Prahy.

Stát za třicet let dosud neřekl, kdo a z čeho má platit veřejnou infrastrukturu, která by měla doprovázet bytovou výstavbu.

Jak je možné nyní řešit akutní problém s nedostatkem kapacit?

Nejvíce mne mrzí to, že tu chybí koordinovaný přístup. Pokud by si nutnost řešení tohoto problému, kdy neplníme ústavní povinnost zajištění základního vzdělávání, vzala ministerstva jako prioritu, musela by dospět k liberalizaci stavebních předpisů, konkrétně hygienické vyhlášky. To dvacet let nebylo možné, ale naštěstí je změna snad již konečně na dobré cestě a na podzim by mohly změny vejít v platnost. Navýšení kapacit škol je dále třeba stanovit jako prioritu napříč resorty a i v případě vypisovaných dotací je směrovat právě pouze na chybějící kapacity základních a dalších stupňů škol pro lokality, kde je to potřeba.

Paralelně s tím je třeba řešit dlouhodobé financování infrastrukturního fondu. Pokud jde o střední školy, tam by bylo třeba zajistit financování z centrálních daní, protože nejsou navázány na obce. Ve Středočeském kraji jde více o lokální problém zejména Prahy východ a Prahy západ. Nyní se připravují vestavby gymnázií v Brandýse nad Labem, Říčanech, Hostivici a v Berouně. Novostavby gymnázií se pak plánují v Černošicích a Jesenici včetně architektonické soutěže.

Vše je ale limitováno financemi, které nemáme. Potřebné nové investice tak půjdou na úkor údržby stávajících škol, kterých je poměrně dost. Dělali jsme již i potřebnou optimalizaci nevyužívaných škol, o které nebyl zájem, což nejsou jednoduchá rozhodnutí a nesou s sebou odpor veřejnosti, jsou ale nutná. Optimalizací jsme snížili vnitřní dluh Středočeského kraje o zhruba 960 milionů korun. Díky tomu teď můžeme investovat do potřebné modernizace, inovací, robotiky, IT a dalšího zkvalitnění stávajících škol.

Začínají u nás vznikat také svazkové školy. Je to recept, jak řešit kapacitní problémy? Jsou obce schopny se sdružovat a řešit infrastrukturu společně?

Problémem je u nás malá velikost obcí. My máme v České republice 6300 obcí, Dánsko například oproti nám zredukovalo počet obcí na 98. Historicky máme my, Slovensko a Francie obcí nejvíce. Kdybychom se strukturou podobali spíše Rakousku či Německu, nebyl by u nás takový problém, protože by tu byly větší obce schopné lépe plánovat.

Pokud máme 3000 obcí, kde je méně než 1000 obyvatel, tak je to velmi neefektivní. Rozhodně chápu, že ministerstvo školství chce podporovat svazkové školy, protože to je jediná garance nevypovídání školských oborů a obce to zároveň nutí ke spolupráci.

Příprava a realizace výstavby školy je náročným projektem na mnoho let. Lze hledat a podporovat rychlejší řešení při zachování kvality? Například dřevostavby nebo hybridní stavby s využitím prefabrikace?

Nemyslím si, že by u nás byl problém se samotnou délkou stavby. U nás je nejdelší proces stavebního řízení a soutěžení. Kontejnerové školy například jsou navíc relativně drahé. Jejich výhodou je, že jsou rychle postavené. Tam, kde není jasné, jaká bude situace do budoucna, je dobré zvážit, zda nerealizovat nejprve kontejnerovou stavbu, která pak jde přestěhovat a použít jinde. Pokud ale mluvíme o škole, kterou chci v místě zřídit na sto a více let, šel bych konzervativní cestou.

Kdyby alternativní řešení stála 50 % ceny zděné budovy, pak by stálo za to je zvolit. Tak to ale není. Co si myslím, že bude důležité do budoucna, aby byly stavby uvnitř variabilní. Protože styl výuky se mění, tradiční pojetí třídy se rozpadá a myslím si, že do deseti let bude vše jinak. Stále ještě z hlediska kapacity uvažujeme o základních a středních školách v dnešním pojetí konzervativní výuky. Jsem však bytostně přesvědčen, že s příchodem umělé inteligence se zásadně změní role učitele.

Na vyšších stupních škol se pak podle mě sníží počet hodin osobní účasti žáků ve škole. Část výuky bude možné realizovat na dálku, část ve škole, kde půjde více o socializaci, kooperaci a tvorbu v týmu, zčásti pak o konzultace s učitelem, který bude více mentorem a průvodcem vzdělávání. To by mělo pochopitelně vliv na potřebnou kapacitu škol a můžeme se dostat do opačného problému. V tuto chvíli ale nemohu na základě těchto odhadů stavět další rozhodnutí.

V pozici starosty obce Psáry jste stál za projektem oceňované nové Základní školy Amos pro Psáry a Dolní Jirčany navržené ateliérem SOA architekti. Jde o budovu v pasivním energetickém standardu. Řešení bylo pojato komplexně počínaje urbanismem, společnými prostory ve škole až po kvalitní veřejný prostor. Jak se vám tento výjimečný projekt podařilo připravit a realizovat?

My jsme v roce 2009 nejprve uspořádali architektonickou soutěž na školu na malém pozemku, která se nepovedla, ukázalo se, že se tam zamýšlená stavba smysluplně nevejde. Potom jsem našel vhodnou lokalitu, kde by mohla škola stát, byla zde ale nutná změna územního plánu. Po předchozích zkušenostech jsem se nejprve obrátil na Fakultu architektury ČVUT na pana arch. Stýbla s žádostí o zpracování hmotové studie. Tu jsme následně projednali s veřejností, aby si lidé dokázali základně představit proporce a umístění stavby.

Díky tomuto projednání následně nebyla podána jediná připomínka ani ve fázi projednávání územního plánu, ani při stavebním řízení. V roce 2013 se nám pak jako prvním u nás podařilo realizovat architektonickou soutěž v kombinaci s jednacím řízením bez uveřejnění, což bylo tehdy výjimečné. Soutěž organizoval architekt Igor Kovačevič, který byl obecním architektem a se kterým jsme i objížděli dobré příklady v ČR i zahraničí. Do soutěže přišlo padesát devět návrhů, které jsme postupně hodnotili, a musím říci, že to pro mě byla velmi dobrá zkušenost.

Získat pohled odborníků v porotě, kteří vám odkryjí další zásadní vrstvy návrhu, které laik nevidí, je velmi cenné. Soutěže od té doby jednoznačně doporučuji a často vybízím: buďme vůči architektům pokorní. Oni dokáží říct, co je dobrá architektura a jak může prostor fungovat. A stejně tak architekti by zas měli hledat společnou řeč s politiky. Teprve pokud jsou ve shodě, je možné realizovat něco kvalitního. V soutěži na psárskou školu byl vybrán návrh ateliéru SOA architekti, který byl následně realizován, a v roce 2019 jsme školu otevřeli. Aktuálně připravujeme naproti škole výstavbu hasičské zbrojnice, kterou navrhl stejný ateliér, a už máme stavební povolení.

Úskalím u projektu nové školy bývá kvalitní zadání pro architektonickou soutěž. Jak jste si při přípravě projektu vaší školy poradili vy?

My jsme si dali s architektem Igorem Kovačevičem při přípravě velkou práci, aby ze zadání bylo patrné, co má budova školy v obci plnit, co si od projektu slibujeme. Chtěli jsme, aby šlo o komunitní prostor, aby škola žila celý den, aby pojetí chodeb a sdílených prostorů bylo jiné, aby zde bylo možné se setkávat.

Jakou pomoc podle vás města a obce potřebují, aby dokázaly takový projekt připravit a realizovat?

Záleží, jak velká samospráva je. Pokud má radnice dostatečné zázemí, dokáže to zvládnout a jde spíše o politické rozhodnutí. Pro malou obec to bývá těžší. Všem obcím a městům, které řeší školy, nabízím pomoc, a pokud je potřeba, tak i mou aktivní účast na zasedání zastupitelstva.

K jaké změně by mělo dojít v rámci územního plánování, pokud se někde připravuje výstavba developerského bytového komplexu?

Pokud bude fungovat financování, umím si představit, že autonomie obcí z pohledu rozhodování může zůstat. My bohužel v České republice neumíme spolupracovat a nedůvěřujeme si. Stejné je to i mezi obcemi. Proto například rakouský model územního plánování, kdy se o obci rozhoduje dál od ní z nějakého centra, je v našich podmínkách těžko představitelný. Posunem by bylo, kdyby na financování participoval region, stát nebo někdo, kdo by pomáhal také s realizací. Problémem je, že malé obce často nejsou schopné projekt takového rozsahu kompetentně připravit a řídit.