Stavební úpravy piaristického kláštera v Mladé Boleslavi

Podle stavebnětechnického průzkumu provedeného společností Diagnostika staveb byla budova kláštera a kostela založena v dostatečné hloubce cca 1m na zvětralých až navětralých pískovcích, tedy pod úrovní promrzání půdy. Základy se nacházely v dobrém stavu i přes vyskytující se vlhkost (nízká až vysoká míra vlhkosti), nebyly však zásadně degradovány.

Základní obvodové a středové zdivo budovy kláštera a kostela bylo provedeno z dobových tradičních materiálů. Plnivem byl místní kámen, převážně pískovec z okolí Mladé Boleslavi, a pojivem byla jílová, později vápenná malta. Klenby byly prováděny jako valené nebo křížové z pálených cihel na vápennou maltu.

Stav zdiva byl rozmanitý. Tam, kde nedocházelo k přímému zatékání a namáhání zdiva vodou a solemi, byl jeho stav dobrý. V místě zatékání byl vinou systematického degradování solemi a opakovanými zmrazovacími cykly stav havarijní – jeden valený klenební systém s půdorysem cca 12 × 7 m se těsně před zahájením prací zřítil. V úrovni patra bylo zdivo rovněž významně narušeno tahovými a tangenciálními trhlinami, způsobenými hnilobou a poklesem stropních dřevěných věnců ve zdivu (viz stropní ztužení).

Objekt kláštera sestává z přízemí, patra a podkroví. V úrovni podlahy patra bylo v době výstavby, cca 1 rok po provedení stavebnětechnického průzkumu, nalezeno vodorovné ztužení dřevěnými trámy jak v obvodovém, tak i ve středovém zdivu. Toto ztužení bylo provedeno v rozsahu téměř celého půdorysu budovy kláštera a bylo nalezeno prakticky shnilé. V určitých úsecích obvodového zdiva byly použity ocelové vodorovné kleštiny.

Ztužení v úrovni stropu patra (mezi půdou a patrem) bylo zajištěno dřevěnou konstrukcí krovu, ležaté i stojaté stolice s pozednicemi a středovými vaznicemi. Systémy plných i jalových vazeb byly zakončeny dřevěnými vaznými trámy, fungující i jako stropní trámy nesoucí podlahu půdy.

Z výsledků stavebnětechnického průzkumu a jeho doporučení a rovněž i z doplňujících laboratorních testů bylo zřejmé, že značná část dřevěného krovu je napadena dřevokaznými houbami a že jej bude třeba odstranit, stejně jako i další dřevěné prvky v objektu, zabudované do zdiva bez přístupu vzduchu. V tomto bodě se však názorově střetla dvě hlediska – postoj národní památkové péče s opozičním názorem investora, dodavatele i projektanta.

Podlahy v místnostech v přízemí a v patře byly provedeny z borových prken na násypu ze staveništní sutě, položeny na dřevěných polštářích a výrazně poškozeny hnilobou, proto je bylo třeba odstranit. Podlaha ambitu kláštera byla realizována v cihelné dlažbě formátu 200 × 200 mm uložena ve staveništní suti. Podlaha kostela  z přibližně 100 let starého barevného teraca byla v  dobrém stavu. Pod vrstvami původních podlah v přízemí kostela i kláštera byly nalezeny ještě starší původní podlahy z pískovcových, hrubě opracovaných bloků o rozměru 600 × 600 mm a tloušťce 100–120 mm.

Rekonstrukce celého objektu byla zahájena sanací dřevěného krovu a úrovně stropu nad druhým nadzemním podlažím (dále jen NP), a to z důvodu celkové stabilizace domu a zvýšení tuhosti konstrukce střechy a roviny stropu nad 2. NP.

Požadavek státního památkového dozoru (Národní památkový ústav). vedl k zachování a opravě nejméně poškozených nebo nepoškozených částí krovu, tedy plných vazeb a krokví. Vazné trámy s funkcí i stropních trámů, společně s dřevěnými rákosníky a dřevěným záklopovým podhledem naopak nebylo možné zachránit kvůli totální hnilobě. V místě uložení dřevěných trámů byly nahrazeny ocelovými válcovanými profily I300 . Stropní deska byla vytvořena z ocelových profilovaných plechů s trny a betonovou vrstvou; to byl téměř jediný případ použití betonu při opravě objektu. Krov byl sanován postupně, aniž by byl celý rozebrán a znovu postaven. Veškeré dřevěné prvky ponechané v krovu byly hloubkově impregnovány za postupného rozebírání prvků a po ošetření byly opětovně vkládány do systému.

Zdivo bylo zasaženo vysokou mírou vlhkosti především v nižších partiích u podlah a u terénu. Vlhkost se u podlah pohybovala v rozmezí 3–15 %, ve výšce 2 m dosahovala výjimečně vlhkost 0–5 %. (Hodnoty vlhkosti okolo 20 % u cihelného zdiva odpovídají zdivu nasycenému vodou.)

Zdrojem vlhkosti bylo u středových zdí vzlínání zemní vlhkosti, u obvodových především srážková voda zatékající k budově. Spodní voda se v dosahu základové spáry nenacházela.

Vzlínající vlhkost s sebou přinášela vodorozpustné soli, především chloridy, dusičnany a sírany, jejichž krystalické tlaky působily destruktivně spíše v omítce zdiva než ve zdivu samotném. Po bližším zkoumání bylo zjištěno, že zdivo bylo v interiérech na úrovni přízemí (v kostele i klášteře) opatřeno asfaltovým nátěrem až po paty kleneb a teprve poté omítnuto. Nátěr byl pravděpodobně aplikován v čase rekonstrukce zhruba před 100 lety a měl zabránit průniku vlhkosti do interiérů. Tato ochrana mohla být účinná jen dočasně a problém vlhkosti pouze odsunula.

Odstranění vlhkosti omítek a zdiva měl být zpočátku řešen metodou chemické injektáže, aplikované pomocí řady mírně šikmých vrtů do nosného obvodového a středového zdiva. Postupem času se však tato metoda nejevila jako vhodná, v tomto případě mohla být do jisté míry i riziková. S rekonstrukcí kláštera a kostela totiž v areálu paralelně probíhala i výstavba nových budov vzdělávacího centra a podél západní fasády kláštera vedla komunikační trasa staveniště.

Během několika měsíců od započetí rekonstrukce se statická situace opravovaného kláštera zhoršila a na nosných zdech se objevilo několik nových trhlin a staré trhliny se prohloubily.

Po zvážení nových možností sanace bylo přistoupeno ke snižování vlhkosti kombinací několika sanačních opatření. Byla instalována aktivní osmotická technologie, systém odvětrání zeminy v okolí základových pasů společně s odvětráním podlah v přízemí a byly provedeny kvalitní sanační omítky v interiéru i exteriéru.
Systém byl nainstalován v počátečních fázích rekonstrukce objektu, přibližně rok před užíváním.

Pro odvětrání zeminy základových pasů a dutiny podlah bylo využito stávajících komínových průduchů. Do průduchů byly umístěny malé axiální ventilátory a spiro potrubí a VZT podtlakový systém se napojil na dutinu podlah a perforované potrubí podél základů. Systém je napojen na časový spínač a k provětrávání dochází dle zvoleného časového režimu.

Prvním krokem pro ztužení objektu bylo obnovení funkce krovu a nová tuhost stropní roviny nad 2. NP (viz Sanace krovu). Zde bylo rovněž zmíněno, že beton byl použit pouze při budování spřažené ocelobetonové desky nad 2. NP. Později se ukázalo, že bude třeba ještě jedna aplikace betonu. Po odkrytí podlahových skladeb v patře nad klenbami byla objevena dřevěná vodorovná ztužidla zabudovaná do nosných zdí. Před nadezděním nosných zdí patra byly v rovině podlah položeny na korunu přízemních zdí podélně masivní dřevěné trámy, které zde přežily staletí a podlehly dřevomorce patrně až v druhé polovině 19. století, kdy objekt výrazně chátral. Zbytky těchto trámů by nebylo možné bez destrukce patrových zdí vyjmout. Proto se přistoupilo k šachovnicové výměně trámů za betonový věneček. Prostor po trámech byl vyčištěn v rozsahu vždy 1–1,5 m a vyplněn betonem s výztuží.

Provedená sanační opatření splnila očekávání. Hodnoty vlhkosti zdiva byly zásadně sníženy a již po půl roce zapojení všech sanačních systémů na odstranění vlhkosti ze stavby dosahovaly úrovně vlhkosti zdiva ve všech měřených bodech hodnoty pod 5 %. Byl dohodnut režim pravidelného větrání chodeb kláštera přirozeně okny, prostory kláštera se před předáním k užívání pravidelně větraly a prostor se vytápěl na vyšší než provozní teplotu.