Studio Raketoplán: Velký třesk u malého stolu

5. června 2018

Svůj ateliér vybudovali v bývalé večerce. Odtud dnes a denně startuje Raketoplán poznávat neprobádané kouty architektonického vesmíru. Cílem mladého týmu přátel z liberecké fakulty architektury je uvádět prostředí do pohybu, nabízet lidem dobré místo k životu i snění.

Nějakou dobu jste oba žili a pracovali v zahraničí. Co vám tato zkušenost dala?
RV: Po dokončení školy jsem tři roky pracoval v ateliéru Cuboid architekti. Jakmile dostudovala přítelkyně, která je také architektka, vyrazili jsme na stáž do Paříže. Chtěli jsme si především ujasnit, co nás bude v architektuře bavit, a rozšířit si obzory. Měli jsme málo peněz, skoro vše jsme vysolili za nájem. Ale i přesto jsme si žili náramně, moc rád na to vzpomínám. Nejdřív jsem pracoval u Dominiqua Perraulta, což byla dřina pod tvrdým dohledem. Tam jsem byl pět měsíců jako stážista. Dělalo se tam hlavně na soutěžních studiích. Dřelo se a mělo to drive. Líbilo se mi, jak je parta 6–8 lidí schopna vypálit jeden kvalitní projekt za měsíc a půl. Pak jsem šel k Jeanu Nouvelovi. Tam se zlomil chleba, uvědomili jsme si s přítelkyní (dělala tou dobou v Lacaton Vassal), že se chceme vrátit do Čech. Měli jsme nabídku jet do JAR či SAE, ale to by bylo na další čtyři nebo pět let, a to bychom ztratili kontakt s Českem úplně. Nebyl by to už náš život, ale život nějaké velké stavby nebo nadnárodní společnosti. Chtěli jsme se věnovat svým projektům, i když o poznání menším, tak našim vlastním. U Nouvela, přesto, že to bylo velmi kamarádské a oproti Perraultovi velmi volné prostředí, to pořád bylo v zajetí velkofiremních dogmat. Továrna na architekturu. Zážitek jsem si odnesl dobrý, několik lidí jsem tam například naučil pít slivovici, zjistil jsem ale, že práce v takto velké firmě není tak úplně mým šálkem kávy.
PN: Původně jsem se chtěl vydat do Číny nebo do Japonska. Můj plán byl vzít to přes Británii a pokračovat pak dál. Nakonec jsem ale na ostrovech na pár let zakotvil. Jako student jsem tam jezdil skoro každé prázdniny. Měli jsme kapelu a potřeboval jsem si vydělat peníze na bicí. Takže jsem přes léto jezdil pracovat do Británie, buď na farmu, nebo vařit do kuchyně. Když jsem dodělal vysokou školu, využil jsem kontaktu na nadnárodní společnost Jacobs Architecture zaměřenou na veřejnou sféru a inženýrské stavby. Byl jsem u nich asi tři čtvrtě roku a liboval si, že se nenechávám vtáhnout do víru britské metropole. Londýn je velká tlama, která člověka spolkne. Ale nakonec přece jen spolkla i mě. Přijali mě tehdy do menšího ateliéru Brooks/Murray Architects. Dělali jsme převážně na konverzích bytových domů a vil stáří v rozpětí od 17. do 20. století. Člověk musel nejprve pečlivě poznat jazyk původní architektury a to nové, současné, pak bylo kladeno do kontrapunktu. V tomhle jsou Angličani velmi dobří.

Raketoplán kočírujete společně. Jak k téhle spolupráci došlo?
PN: Raketoplán jsem založil s mým kamarádem Kubou Adamcem. Ten však po dvou letech rozjel vlastní ateliér se svou ženou. Takže jsem pak sháněl nového parťáka. S Radkem jsme se trochu znali už ze školy, po letech jsme se pak znovu potkali na večeři u našeho společného známého. Zjistili jsme, že si sedneme a rozumíme v mnoha ohledech. Probrali jsme naše hodnoty, dohodli se a začali řešit, kam se s ateliérem uchýlíme. S Kubou a později s Radkem jsme měli krásnou kancelář nad řekou v Liberci, kam nás původně vzal náš kamarád architekt Petr Stolín. S mou ženou jsme tou dobou žili ve větším bytě v Praze na Žižkově a náš ateliér jsme tam nakonec dočasně „zaparkovali“.
RV: Rekonstrukce našeho ateliéru trvala pět měsíců a je to období, za které se dodneška v určitém smyslu stydím. Věci se tehdy měly hýbat o hodně rychleji. Do oprav ateliéru, ve kterém teď sedíme, jsme měli jít s mnohem větší energií.
PN: Moje žena tehdy pracovala u Jakuba Cíglera, a když přišla večer z práce, tak jsme tam většinou ještě seděli. Nebo když jednou marodila, tak u nás zrovna byl Josef Velčovský. Ona si šla do kuchyně pro prášek a Pepa tam seděl v rozepnuté košili. Myslím, že právě tahle scéna nakonec rozhodla o přesunutí ateliéru z bytu do jeho současných prostor.

Proč název Raketoplán?
PN: Ten vznikl po docela dlouhém hledání. Mně osobně se nejdřív moc nelíbil. Pak ale přišel Petr Stolín a řekl, že jestli si ten název nevezmeme my, vezme si ho on. Tak jsme si Raketoplán radši nechali. Hledali jsme název, který by vyjádřil, že chceme být nositelé energie. Přišlo nám taky dobré, že „raketoplán“ je české slovo. Jeho význam je pro mě okamžik, kdy se všichni setkáme u jednoho stolu a něco společně vymýšlíme. Spojení mozků, kdy vzniká nějaký meta-výsledek.
RV: Já mám na tom jménu rád rychlost a švih. Ale ty přicházejí až po nějakém startovním pohybu, po výdeji energie. Mám rád, když se věci uchopí, akcelerují a dělají se s rozmyslem v tempu. Nejvíc ze všeho si vážím času nás všech. Čas je bohužel jenom jeden. Kéž by byl aspoň jeden a půl, abychom si mohli něco dát bokem a pak si to ještě někdy znovu hezky užít. V Raketoplánu vidím hodnotu času a kvalitu, kterou čas přinese.

Jak se díváte na současnou architekturu pro bydlení? Jak se liší přístup k tomuto oboru u nás a v zahraničí?
RV: V bydlení tu vidím velké rezervy a myslím, že se je zatím příliš nedaří naplňovat. Chybí obecné povědomí o tom, jak prostor, který vytvářím sám pro sebe, uchopit i s ohledem na prostor společný. Mrzí mě, že si nevážíme hodnoty naší krajiny. Na západě už hodnotu krajiny nemají. Možná už na to přišli a snaží se pro to něco udělat, ale dost tam za tu zkušenost platí. My ji teď získáváme. Rozhodně ale tuto situaci nevnímám jako nezměnitelnou.
PN: Po zkušenostech s minulým režimem se nemůžeme divit, že se neumíme chovat ke krajině. Přijde mi to jako vyhaslé manželství, kde se lidé znovu učí mít sami sebe rádi. Bylo by skvělé, kdybychom v sobě nalezli jakousi kulturu a dovedli postavit například novou vesnici, která by byla fakt dobrá. A pokud to zatím nezvládneme, měli bychom si alespoň umět stanovit některé menší cíle. Z iniciativy architektů by měla být otevírána témata, která se budou aktivně řešit. Je to práce na padesát sedmdesát let a my jsme na začátku toho všeho. Zasloužili bychom si dobré vzdělání. To je asi jediné, co nás z toho může vyvést ven. Jednou z cest jsou konverze, využívání toho, co už máme. Další možností je vhodné doplňování zástavby, jak vesnické, tak městské. To jsou úkoly, které se tady zatím ve větší míře nedějí.

Vaším asi nejznámějším projektem je obytná stodola, která v roce 2014 získala cenu Grand Prix architektů. Jak po pár letech dům funguje, jak se v něm bydlí? Udělali byste na něm s odstupem času něco jinak?
PN: Ve stodole se bydlí dobře. Lidé by si ale měli ze všeho nejdřív dobře promyslet, jaký přesně chtějí pro svůj dům stavební program. Aby se pak třeba neocitli sami v obrovském domě. Ve stodole bydlí moji rodiče, dost často jsme tam ale v šesti nebo i patnácti lidech. Jestli bych udělal něco jinak? Asi ne. Moc si vážím toho, že rodiče do takového poměrně smělého životního rozhodnutí šli, že jsou mnohem liberálnější a odvážnější než já a možná i celá naše generace.

Kdybyste měli vybrat jeden váš takzvaně srdeční projekt, který by to byl a proč?
RV: Asi spíš než srdeční projekt jsou to pro mě některé momenty během naší práce. Líbí se mi třeba jedna konkrétní místnost, stůl, lavička, výhled… Nebo okamžik předání projektu. Pokud bych měl vybrat jednu konkrétní realizaci, asi by to byl Radniční sklípek v Liberci. Je to místo, kde se setkávají lidé, což je definice dobrého místa dle mého gusta. Kdybych měl mluvit o celistvém dotažení věcí, byla by to zubní klinika v Jablonci.
PN: Byl jsem se v tom sklípku nedávno najíst. Ne kontrolovat, jestli mají všechno správně zašroubované. A ten prostor funguje skvěle. Perfektní obsluha, všechno fungovalo, krásná světla, dobrá atmosféra. Se zubní klinikou je to snad podobné, taky jsme ji navrhli pro lidi. Architektura by měla být především zábava. Kdo se baví, cítí se dobře.

Na jakých projektech v současnosti pracujete?
RV: Nedávno jsme do prostoru staré vojenské pekárny z konce 18. století v Olomouci navrhli pracovní prostředí pro grafické designéry reklamní agentury Rency a jejich spolupracovníky. Nedlouho po dokončení získala tahle realizace jednu z cen v soutěži Zasedačka roku. Jiný, mnohem zajímavější výsledek naší práce se dostavil mnohem dříve, a to tak, že se na nás obrátila majitelka objektu s dalším projektem. Jedná se o větší dům, který teď navrhujeme do jedné proluky v centru Olomouce.
PN: Pořád se snažím přijít na jiný název než „polyfunkční dům“, který se mi výrazně nelíbí. Dole bude banka a vestibul, který propojí prostornou piazzettu s hřištěm ve vnitrobloku. Dlouhá léta zcela nevyužitý prostor teď město konečně zpřístupní místním lidem. Bude tam velká restaurace s kavárnou. O patro výš laserová klinika, IT firma a nad tím vším ještě devět bytů. Ve společných prostorách ve vnitrobloku si lidé budou moci dát kafe a pokecat. Není to polyfunkční dům, je to městský dům.

Tradiční otázka na závěr: Jaký je váš architektonický sen? Vysněný projekt, který byste chtěli jednou realizovat?
RV: Chtěl bych udělat něco, co moji budoucí rodinu potěší na celou dobu žití. Rád bych postavil něco vlastníma rukama pro vlastní rodinu. Zrekonstruoval jeden malý dům, který uspokojí potřeby více lidí ve více životních etapách. Živý dům. Chtěl bych mít také možnost pracovat s lidmi různých profesí na kvalitním městském prostoru, ulici, třídě, která bude umět patřičně „obklopit“ domy. A jak bude pokračovat, tak se napojí do menšího měřítka ulice s rodinnými domy, ta do uličky směrem z vesnice, která se nakonec změní jen na stezku v lese. Rád bych vytvořil hmatatelný důkaz toho, že je naše práce všeobjímající řemeslo citlivě formující krajinu.
PN: Vždy mě moc potěší, když se podaří objevit nebo posunout nějaký princip. Přál bych si, abychom takové principy skládali vedle sebe a občas se nám povedlo, že díky tomu přijdeme na něco podstatného. Myslím si, že naší úlohou je posouvat se stále dál. Můžeme opakovat, ale především transformovat to dobré a neustále se sami sebe ptát, jestli jsme pro to udělali dost. Dobré věci se často rodí u stolu, kolem kterého se sejdou lidé různých profesí a zaměření, dělají si z něčeho srandu a společně přemýšlí. Tak se budeme posouvat dál. Když si nenajdeme čas, budeme se pořád opakovat.

Pavel Nalezený (*1979)

Studoval na stavební fakultě VUT v Brně a na FA ČVUT v Praze. V roce 2006 promoval na Fakultě umění a architektury v Liberci. Po škole pracoval v anglických ateliérech Jacobs Architecture a Brooks/Murray Architects. V roce 2008 založil s kamarády z liberecké školy společnost Mjölk architekti, odkud společně s Jakubem Adamcem v roce 2012 vyrazil na nekonečnou pouť Raketoplánem. Od roku 2014 vede Studio Raketoplán s Radkem Vaňáčem v ateliéru na Vinohradech. Má ženu, dceru, rád vaří, cestuje, pozoruje, dívá se, čte, běhá a hraje fotbal.

Radek Vaňáč (*1983)

Studium architektury zahájil na FA ČVUT, později odešel do Liberce, kde v roce 2010 absolvoval u architekta Jana Hendrycha. Po škole začal pracovat v ateliéru Cuboid architekti. V roce 2013 odjel do Paříže, kde pracoval v ateliéru Dominique Perrault Architecture, následně u Jeana Nouvela. Od roku 2014 vede s Pavlem Nalezeným Studio Raketoplán. S přítelkyní často lítá po našich i cizích krajích, hraje florbal a hokej.