Studio Vrtiška & Žák: Nejlepší design je ten, který se dědí

Roman Vrtiška a Vladimír Žák pracují společně ve vlastním studiu již přes deset let, řadí se mezi vyhledávané a respektované tvůrce. Věnují se produktovému designu, projektům z oblasti architektury a interiérů. Navrhují nábytek a doplňky pro úspěšné společnosti. Je jim blízké téma udržitelnosti, které řeší také se svými studenty na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde vedou Ateliér designu nábytku a interiéru.

Jaká byla vaše cesta k designu a architektuře? Měli jste oba jasno v tom, že chcete studovat výtvarný obor, design?

RV: Já jsem původně vystudovaný keramik (SPŠK), a tak byla moje cesta trochu složitější. Když mi začal být obor malý a já jsem cítil, že už mi nemá moc co nabídnout, šel jsem dál – studovat produktový design. Každopádně již za doby na pražské VŠUP jsem navštěvoval přednášky s architekty a věděl jsem, že mě tento obor nemine. Už tehdy jsem pracoval na množství projektů interiérů, a tak bylo samovzdělávání nutností.

VŽ: Já jsem byl v tomto oboru zcela nepolíbený. Měl jsem vystudované gymnázium a v době, kdy jsem ho končil, jsem o VŠUP neměl ani potuchu. Jeden známý mi doporučil, po zhlédnutí mých obrazů, že bych měl popřemýšlet o výtvarném oboru. A tak jsem se přihlásil na UMPRUM. Později, když jsme začali spolupracovat s Romanem, začali jsme se naplno věnovat projektům interiérů a logicky také architektury.

RV: Jde o logické vyústění. Baví nás zabývat se novými tématy. Posouvá vás to osobnostně mnohem dále, než když řešíte jedno a to samé stále dokola. Navíc se snažíme profilovat jako multidisciplinární studio, takže to do naší interní koncepce dokonale zapadá.

Vaše studio oslavilo v loňském roce deset let svého působení, sídlíte v nových prostorách. Vaše portfolio je velmi pestré. Jak se proměňovala vaše práce? Pohybujete se rovným dílem na poli produktového designu a architektury nebo nějaké zaměření převažovalo či převažuje?

VŽ: Řešíme projekty tak, jak chodí spolu se zadáním od klientů. Nikdy jsme se zásadně cíleně nikam nesměrovali. Chápu, že to bylo v počátcích asi životní štěstí, ale postupem času jsme se tak nějak vyprofilovali sami díky množství zakázek. Klíčem k našemu úspěchu byla jistě práv komplexnost a šíře portfolia. Klienti chtějí vidět vždy nějaké realizace, které jsou jim blízké a jsou ze stejného ranku, a to umíme ve většině případů nabídnout.

RV: Pravdou ale je, že jsme po jisté době začali být spojováni více s interiérem než s produktem a architekturou. Proto jsme se před časem rozhodli trochu utlumit interiérovou činnost a začít se znovu zaměřovat na produktový design a architekturu. Oboje jsou sice výrazně delší procesy než interiér, ale výsledky bývají většinou trvalejší.

Co je podle vás charakteristické pro vaši tvorbu?

RV: Že se nebojíme nových témat.

VŽ: Ano, naše portfolio je hodně komplexní a dnes pracujeme asi na jednadvaceti projektech, přičemž se je snažíme dělit mezi sebe identickým dílem – tj. mezi architekturu, interiéry a produktový design.

RV: Máme na stole projekty, kterým se věnujeme již čtvrtým rokem. Může to znít šíleně, ale třeba u takového katamaránu je to potřeba. Navíc si s klientem budujete i silné osobní pouto a bez osvícených investorů, kteří vám věří a nechávají volnou ruku, by kvalitní dílo nevzniklo. Proto je velmi často pro výsledek nejzásadnější vztah autora a klienta.

Tématem tohoto vydání je udržitelnost, obnovitelné zdroje, adaptace na změnu klimatu, zelená architektura. Co pro vás tato témata znamenají?

RV: Je to nezbytný postoj, který by profesionální obec měla zaujmout. V dnešní době je až zarážející, jak moc nás svazují normy a zajeté stereotypy ve stavebnictví. Vezměte si aktuálně řešenou otázku plýtvání vodou. Vody začíná globálně zásadně ubývat a i v Evropě máme země, které jsou na tom se zásobami pitné vody hodně špatně.

Ale i přesto se s pitnou vodou plýtvá na denním pořádku – splachujeme denně desítkami litrů pitné vody a nad tím se nikdo nepozastavuje. Kdyby se splachovalo vodou tzv. špinavou, mělo by to zásadní dopad na spotřebu. Vím, je to zdánlivě případ nesouvisející, ale za mne krásně demonstrující neefektivnost současného systému. Pasivní domy řeší kdejaký watt ve ztrátě energií, až je to občas úsměvné, ale tato banální témata zůstávají stále neotevřená.

VŽ: Jako pedagogové na VŠUP se snažíme vést i mladou generaci k pochopení této problematiky a zaujímání objektivního postoje. Občas jsme až zaskočeni mírou ofenzivních tezí na téma recyklace a upcyklace. Málokdo si ovšem uvědomuje, že problém s odpadem nevyřeší neustálá snaha o recyklaci, ale nejlépe eliminace odpadu, obalového materiálu a vůbec způsobu dopravy. Společnost v mnoha případech díky mediálnímu tlaku pozbyla vlastního rozumu a snaží se bohužel řešit více důsledek své činnosti než příčinu a to je zásadní chyba!

S jakými materiály nejraději pracujete?

RV: Síla kvalitního designéra nebo architekta mj. spočívá v logické aplikaci materiálů a technologií v dané problematice. Každý materiál s sebou nese jistá specifika a svá pro i proti. Jeho důslednou aplikací můžeme využívat výhod i nevýhod a dojít ke kvalitnímu výsledku. Nejraději máme tedy ty materiály, které jsou pro danou aplikaci nejvhodnější, a to jak po praktické, tak třeba i ekonomické stránce.

Kolekce nábytku pro společnost Javorina, kterou jste navrhovali, je inspirovaná přírodou. Používáte materiál dřeva. Co pro vás bylo impulzem?

VŽ: Zcela určitě návštěva ve výrobě a setkání s Leo Čellárem (tehdy předsedou výrobního družstva, spolumajitelem firmy a designérem v jedné osobě). Když jsme viděli, jakým způsobem se v Javorině starají o každý kus dřeva, s jakou láskou o něj pečují a co všechno o něm vědí, byli jsme z toho úplně paralyzovaní. Leo je navíc skvělý člověk s obrovským know-how, co se masivního dřeva týče. Nejinspirativnější je právě setkání s těmito lidmi z oboru, kteří znají dokonale svoje řemeslo.

RV: Technologické vědomosti, zkušenosti lidí a zázemí Javoriny je zcela jistě zásadní a promítá se pozitivně do každého produktu. Pro mne ovšem bylo a je klíčové samotné prostředí. Javorina sídlí v podhůří Vysokých Tater s fantastickou scenérií. Já osobně horám holduji a pohyb v nich vyhledávám jak v létě, tak v zimě. Tatry pro mě svým měřítkem a specifickou atmosférou patří mezi oblíbené destinace. Inspirace zdejší přírodou a specifickým folklórem se tedy přirozeně propisuje do naší tvorby pro Javorinu.

Aktuálně jste představili novou kolekci světel Planets pro firmu Brokis. Co vás přivedlo k práci na designu svítidel?

RV: Kreativní ředitelka a dvorní designérka Brokis, Lucie Koldová, která je naší kamarádkou a bývalou spolužačkou z VŠUP.

VŽ: Jak jsme zmiňovali, baví nás široká škála práce designéra a nechceme být spojováni pouze s jedním tématem. Proto jsme před časem začali přemýšlet o svítidlech, která nám na trhu chyběla. Díky naší práci interiérových designérů se dostáváme denně do styku s výrobky a portfoliem mnoha renomovaných firem, a tak máme hodně dobré povědomí o tom, co kdo nabízí a co který produkt umí. Vypozorovali jsme také tendence trhu zaměřit se na variabilnější řešení, které přidává produktům na delší morální životnosti a architektům nebo designérům možnost kreativněji s daným svítidlem pracovat.

RV: Zároveň jsme se nechali inspirovat jednoduchým principem kontrazávaží, které se dříve používalo na množství lustrů. Tenhle princip jsme se rozhodli rehabilitovat a aplikovat ho s přihlédnutím k dnešním uživatelům a jejich potřebám. V neposlední řadě šlo také o to, najít vhodné tvarosloví, které bude kompatibilní se stávajícími produkty značky Brokis.

Nakolik vaše produkty zvyšují prodej firem, jako je např. Javorina, mmcité? Je kvalitní design zárukou tržního úspěchu?

VŽ: U Javoriny se zatím nejedná o zásadně vysoká čísla, ale kvalitní průměr. Je to dílem omezenou kapacitou výroby a dílem také tím, že byla značka etablovaná pouze na slovenském trhu. Teprve poslední tři roky se snaží o to stejné také u nás. Důležitý je fakt, že se s našimi produkty začalo o značce více mluvit a dostala se tak k širšímu a odbornému publiku. To je určitě obrovský benefit a skvělý odrazový můstek!

RV: Co se týká našich produktů pro mmcité, tam je situace jiná. Jedná se o stálice produkce a například kolekce Limpido je součástí nabídky již třináct let. Sinus jedenáct. Po této době lze s jistotou říci, že prodeje obou kolekcí jsou navýsost dobré, a to i přes fakt, že se nejedná o „běžné“ produkty a vyžadují tak trochu náročnějšího zákazníka. Při posledním setkání s majitelem firmy Davidem Karáskem se David dokonce nechal slyšet, že jde o jedny z nejúspěšnějších produktů. Nestárnou a na trhu zažívají stále nárůst prodeje. To je také jeden z důvodů, proč nás mmcité oslovilo k další spolupráci na nové a obsáhlé kolekci inspirované klasickou betonovou lavičkou.

Kam se podle vás posouvá zahraniční produktový design? Je či není patrný posun i u nás?

RV: Je hodně markantní, že nejen v zahraničí, ale pomalu také u nás dochází k odklonu od masivních produkcí a k návratu k řemeslu a trvanlivějším hodnotám. Mně osobně to dělá velkou radost, protože to je něco, na co se snažíme upozorňovat už deset let.

VZ: Ano, nejlepší design je ten, který se dědí.

Jaké spatřujete výzvy v rámci oboru a v kontextu vývoje společnosti – čím by se podle vás měli designéři a architekti zabývat?

RV: Profesionální společnost by se měla zabývat otázkami udržitelnosti, které nechtějí řešit následky, ale chtějí hledat odpověď na otázku, proč jsme do tohoto bodu došli, a snažit se systematicky analyzovat problematiku a hledat možná východiska. Při troše nadsázky lze říci, že je to jako východní medicína. Zatímco západní řeší to, že vás bolí břicho, ta východní se snaží najít důvod, proč vás bolí. Je to paralela, která by se dala aplikovat na množství oborů a lidských činností.

Vedete Ateliér designu nábytku a interiéru na VŠUP. Na co kladete ve vašem ateliéru důraz? Nakolik se s vašimi studenty věnujete environmentálním a sociálním tématům?

VZ: Snažíme se s našimi studenty sdílet modelové případy z praxe, aby byli maximálně připraveni na profesní život. Zároveň se jim ovšem snažíme otevírat obzor v mnoha vrstvách a souvislostech. Právě komplexnost uvažování je úspěchem nejen našeho oboru. Co se environmentálních témat týče, akcentujeme tyto otázky u každého úkolu. Ovšem čas od času se snažíme vyjadřovat ke zmíněným tématům prostřednictvím zadání. Namátkou mohu zmínit např. meziateliérový úkol, který řešili studenti napříč katedrou designu, když měli v týmech hledat řešení pro přehřívající se města.

RV: Druhý příklad, který bych rád zmínil, je naše spolupráce s již zmiňovanou značkou Brokis, pro kterou jsme s našimi studenty řešili možnosti využití linky na recyklaci skla, kterou si Brokis zaregistroval pod názvem Brokisglass. V podstatě jde o to, že se běžný sklářský odpad znovu přetváří do deskového materiálu, kterému hledali studenti vhodné aplikace a produkty.

Jaké jsou vaše další plány? Je nějaká oblast, kam byste se rádi posunuli, co vás láká vyzkoušet či navrhnout?

RV: Rád bych navrhl kulturní instituci, u které by mě lákal nejen obsah a program, ale také forma umožňující kreativnější uchopení tématu. Ale možná bych ji vyměnil za produkt, který bude bestsellerem v pravém slova smyslu a podaří se mu „masově infiltrovat“ mezi uživatele.

VZ: Chtěl bych navrhnout mostní konstrukci. Je to zdánlivě nezábavné téma, které sice skýtá množství omezení. Ta se ale nakonec mohou stát východiskem k tvorbě. Most je navíc něco, co může sloužit všem a stává se jak dominantou, tak součástí okolního prostředí.