Tamara Horová Kolaříková pro ASB portál: Nemám ráda plýtvání časem a energií

V roce 2017, dva roky po skončení studia a posbírání zahraničních zkušeností, spoluzaložila architektka Tamara Horová Kolaříková ateliér RDTH. Má ráda pořádek a efektivitu a její přinesení do procesu práce.

Hrdá je na realizaci nového domu se starým mlýnem na Slovensku, za kterou bylo studio nominováno na cenu Slovenskej komory architektov. A také na své kolegy, s nimiž se, podle jejích slov, při práci skvěle doplňují.

Profese architekta už dávno není dominantou mužů, přesto, jaké je to být ženou architektkou?
Při práci nepřemýšlím o tom, jestli jsem žena nebo muž. Občas se setkávám s nějakým očekáváním, které vychází ze stereotypního vnímání ženských a mužských rolí, což není příjemné, ale myslím, že tohle zažívají všichni napříč profesemi.

Podle některých názorů jsou ženy architektky oproti mužům lepší v multitaskingu a efektivněji využívají čas. Jsou emocionálnější než muži a dokážou se více soustředit na detail. Vidíte to také tak?
Nerada bych generalizovala. Myslím, že emocionalita je vlastně skvělá, pokud ji člověk dokáže správně využít. Chápat vlastních emoce a umět s nimi racionálně zacházet je podle mě opravdu cenné. Jsou to přece často emoce, které nás v životě pohánějí a jsou hybnou silou či motorem našich činů.

Záběr na detail je podle mě taky individuální, což můžu hodnotit jenom z vlastních zkušeností. Já postupuji vždy od širšího kontextu směrem k detailu, to se zase vracíme k té struktuře a promyšlenosti.

Na vašem profilu uvádíte, že milujete pořádek, efektivitu, strukturovanost a promyšlenost věcí… Můžete nám váš přístup přiblížit?
Mám moc ráda moment, kdy člověk v životě najde klíč k fungování určitých zákonitostí. V práci je to nalezení toho optimálního řešení. Já ho nacházím tím, že celkem dost času strávím analyzováním problému a požadavků klientů, návrhem nového řádu a testováním, jestli to skutečně všechno dohromady funguje. Zároveň nemám ráda plýtvání časem a energií. Proto se snažím, aby naše práce nepřicházela vniveč, což se v našem oboru stane velmi jednoduše vlivem mnoha externalit.

Ten můj pořádek se projevuje úplně ve všem. Nemůžu pracovat, pokud mám na stole víc než počítač, tužku, papír a kafe, potřebuji mít jasno v osobních i pracovních vztazích a mít absolutně jasné cíle.

Více než sedm let působíte jako spoluzakladatelka ve Studiu RDTH. S vašimi mužskými partnery, spoluzakladatelem ateliéru René Dleskem a senior architektem Kristiánem Vnučko, si podle vašeho vyjádření, skvěle rozumíte, ctíte podobné principy a doplňujete se. V čem se doplňujete?
Každý z nás je osobnost, která přináší do týmu něco specifického. René je strašně fajn, lidi ho mají rádi, je bezprostřední a dokáže být nad věcí, což je k nezaplacení. Kristián má neuvěřitelný přehled, je opravdu hodně vnímavý a nejede tolik v zajetých kolejích jako já a René. Já, troufám si tvrdit, jsem díky svojí lásce k pořádku a k efektivitě schopná přinést strukturu do procesu práce, pořád připomínám kontext nejen v rámci projektu, ale i ve smyslu směřování naší práce.

Co vás na vaší práci nejvíce baví?
Asi jako každý/á architekt/ka si dost užívám fázi architektonické studie a taky moc ráda chodím na stavbu. Ráda se bavím s lidmi, kteří dělají rukama a je strašně fajn, když společně dokážeme vyřešit nějakou nečekanou skutečnost. Samozřejmě mě opravdu hodně těší zpětná vazba klientů, kterým se v našich realizacích dobře žije.

S jakými materiály pracujete nejraději?
Surové materiály beton, dřevo, cihla, sklo. Hodně ráda používám v interiéru motiv okna z interiéru do interiéru a sklo ať už je čiré, mléčné či žebrované. Dokáže to přinést do zdánlivě malých prostor dost vzduchu.

Taky jsme se několikrát v kanceláři bavili o tom, že nemůžeme pořád kreslit koupelny, kde všechno vychází na spárořez kachliček 10 x 10 cm. Je to pro stavbu dost náročné, ale stejně to tak vždycky nakonec nakreslíme. Asi to máme prostě rádi.

Na jaké realizace vás a vašeho studia jste nejvíce hrdá?
Opatová II – Nový dům se starým mlýnem na Slovensku je jednoznačně nejúspěšnější mezi laickou i odbornou veřejností, ale hrdá jsem na Bytový dům v Bořivojově ulici v Praze kvůli náročnosti stavebního řízení, i když je to vlastně docela skromný a obyčejný barák.

Za zmíněný projekt Nový dům se starým mlýnem v obci Opatové na západním Slovensku obdrželo vaše studio nominaci Slovenskej komory architektov 2022, všimla si ho i zahraniční média. Co se vám v něm povedlo?
Ten barák je absolutní novotvar, přitom do té malé vesničky sedí jak ulitý. Část domu, která je nová a atypická, pracuje s tvarovými archetypy, ale zároveň se nesnaží konkurovat budově původního mlýna. Dobře reaguje na svoje okolí, doplňuje ulici a vytváří soukromí pro rodinu ve dvoře. Cenu CE ZA AR jsme nevyhráli, byla to nominace, které si ale velmi vážíme.

V loňském roce díky návrhu vašeho studia vzniknul v pražské pasáži Černá růže obchodní prostor Slevomatu, kdy „výsledný jednoduchý scénický prostor je začátkem cesty k zážitku…“. Jak řešíte podobné výzvy, přece jen odlišné od častějších projektů bytů či bytových domů?
Postup práce byl skoro stejný jako u rezidenčních projektů, ale tady jsme si mohli trochu víc hrát a vlastně vytvořit působivou kulisu, která může být o to silnější, že v ní návštěvník netráví tolik času jako doma. Ráda bych dělala podobných zadání víc. Užili jsme si to.

Kde byste ve své profesi chtěla být za deset let?
Chtěla bych, abychom se věnovali veřejným zakázkám a abychom si mohli dovolit dělat víc soutěží. Rozhodně si přeji udržet náš tým a dopřát nám všem, abychom se pořád rozvíjeli a rostli jako jednotlivci i jako celek.