Uhlíkovou stopu výrobku definuje designér, tvrdí světoznámé duo Pearson Lloyd

Již 25 let společně navrhují produkty, nábytek a interiéry s hlavním krédem: změnit pozitivním způsobem životy jejich uživatelů. Během setkání u příležitosti Kronodesign RoadShow 2022 pořádané společností Kronospan jsme si povídali s renomovanými designéry Lukem Pearsonem a Tomem Lloydem o principech udržitelnosti v designu a architektuře.

Jakou úlohu může podle vás sehrát design v současném složitém světě, kdy řešíme klimatickou změnu a problematickou geopolitickou situaci?

TL: Odpověď je mnohovrstevnatá. V první řadě mohu říci, že 80 % uhlíkové stopy výrobku vlastně definuje designér. A proto je důležité, aby ovlivnil množství energie už při tvorbě konceptu a navrhl, kolik energie se použije. Průměrný designér ve Spojeném království ovlivní nějakých 5000 tun oxidu uhličitého ročně. A proto už když se bavíme o změnách v procentech, nebo i kdyby to byly jen jednotky procent, je to obrovský rozdíl. Za nás designéry bych mohl říct, že je to vlastně naše rozhodnutí. My sami si můžeme vybrat dělat věci jinak. A to bude mít následně dopad na samotný produkt. Jsou to změny, se kterými přijdeme my.

Například jsme si zvykli, že máme obrovské pohovky. Vypadají esteticky hezky, ale v reálu pak sedíme jen na nějaké části té velké pohovky. My jako designéři o tom vlastně ani nemusíme lidem říkat, že jsme se rozhodli udělat nějakou změnu, oni si toho ani nemusejí všimnout. Změnou přístupu, jak o daném produktu přemýšlíme a jak jej navrhneme, jsme však schopni ušetřit třeba 30 % materiálu.

Jedním z důležitých faktorů, který může mít vliv na životní prostředí, je také to, jak se jako lidé chováme. Dnes můžeme například fungovat poměrně flexibilně. Nedávno jsme navrhli budovu, kde bude pracovat 200 lidí, ale je tam pouze 100 stolů. Skutečně můžeme změnit to, jak se chováme, jak přemýšlíme, a ve výsledku to bude přínosné nejenom pro uživatele, ale i pro životní prostředí.

Nepodněcuje však často design ke spotřebě, ke konzumu? Nestimuluje touhu po něčem novém?

LP: Záleží na tom, na jakou oblast designu se díváme. Pokud mluvíme o rychloobrátkovém spotřebním zboží, tak samozřejmě ano. V tom případě design vybízí k větší spotřebě, protože logicky vytváříte nové věci, které si lidé kupují. Ale u nábytku je to trošku jiné. Odpověď na otázku může být buď krátká, nebo dlouhá. Krátká by byla ano, i u nábytku design vybízí k větší spotřebě, protože ve finále jsme placeni za to, aby se více prodávalo nové zboží.

Kapitalismus vytvořil ideologii konzumerismu a my s tím musíme kulturně začít něco dělat.

My se ale snažíme o jiný přístup, abychom se jen nutně neřídili novými trendy a módou, byť jsme tím ovlivněni všichni. Navrhujeme především tak, aby byly výrobky nadčasové, aby dlouho vydržely, aby byly v designu neutrálnější. Aby právě tolik nevzbuzovaly potřebu nahradit je něčím novým.

A na naši obranu si také myslím, že pokud jsme schopni prodat nějaký výrobek, který například o 20 % méně škodí životnímu prostředí než produkt konkurenta, tak děláme dobrou práci. Stále žijeme v kapitalistickém modelu, takže pokud židli neprodáme my, tak si ji někdo koupí u jiné značky. A dokud nebudeme schopni přijít s jiným než aktuálním kapitalistickým systémem, tak to tak fungovat bude.

A dokážeme a chceme jako společnost vůbec ještě vyrábět nábytek, výrobky, které skutečně dlouho vydrží, jako našim předkům vydržely třeba celý život?

TL: Myslím, že je to dané kulturně. Všichni jsme vyrostli na myšlence z Ikey, že si za pár korun dokážeme koupit skříň, a že můžeme mít téměř zadarmo spoustu věcí. A to pak samozřejmě vede ke konzumnímu způsobu života a souvisí to s globalizací celého systému. Nicméně je potřeba toto kulturní vnímání a naše chování změnit. A já si myslím, že nám ve finále právě kvůli klimatickým změnám vlastně nic jiného nezbude, protože už nebude možné konzumovat tím způsobem jako dnes. A tak jako v době druhé světové války museli lidé šetřit každý materiál, schraňovat oblečení, protože nebylo nové, tak něco takového může nastat i s klimatickou krizí. V nejhorším případě vzniknou podobné konflikty, a pak ta změna zkrátka nastane.

Kapitalismus vytvořil po druhé světové válce ideologii konzumerismu a my s tím zkrátka musíme kulturně začít něco dělat. My si myslíme, že bychom se měli přesunout z modelu individuálního vlastnictví ke sdílené ekonomice, sdílenému vlastnictví, kdy i v tomto modelu se dají vydělávat peníze.

Protože výrobky stejně někdo musí vyrobit, pak je musí někdo obsluhovat a opravovat, takže jsou lidé motivováni i finančně, aby produkty vydržely delší dobu. V Londýně už takové iniciativy jsou, knihovny věcí, kde si můžete půjčit například vrtačku, kterou vlastně nedává smysl vlastnit, když ji použijete jednou ročně. Takže podle mě to možné je.

My jsme si bohužel jako společnost začali myslet, že můžeme vyrobit cokoliv. Že všechno lze. Přestali jsme si uvědomovat, že výroba čehokoliv má vždycky svůj dopad. A všiml jsem si toho i v architektuře. Například na jihu Francie jsem pozoroval staré domečky v místních vesničkách, kde bylo očividné, že byly několikrát opravovány, dveře nebo zeď posunuli nebo použili kameny z jiné budovy či jiné vesnice a pečlivě je přeskládali, aby veškerý materiál využili na maximum.

Měli bychom se posunout od modelu individuálního vlastnictví ke sdílené ekonomice, sdílenému vlastnictví.

My ale dnes, když se nám nějaká budova přestane líbit, tak ji jednoduše zdemolujeme, a pak ani ten materiál nevyužíváme, protože si ho neceníme. Za posledních 200 let průmyslová revoluce zkrátka vedla k této nové kultuře a je potřeba s ní urychleně přestat, protože zdroje jsou vyčerpatelné. Musíme pečlivě přemýšlet nad tím, jak používáme každý produkt, který je jen na jedno použití, ale i materiály, které jsou recyklovatelné, protože i recyklace spotřebuje energii.

Prostředí, ve kterém pracujeme a kde bydlíme, se za poslední roky hodně proměnilo. Jak budou podle vás vypadat města budoucnosti?

TL: Stávající města byla postavena na myšlence z 19. století, kdy cílem bylo co nejvíce lidí nahromadit na jedno místo, aby byli všichni pospolu. Což vytvořilo celou řadu problémů, zvýšilo to dramaticky ceny nemovitostí a vytvořilo to strašně komplikované dopravní sítě. Londýn s dvěma miliony obyvatel je toho krásným příkladem. Dnešní technologie, a především demokratizace práce na dálku, by ale mohla být skvělou příležitostí, jak městské systémy redistribuovat.

Musíme se na to dívat makro pohledem – právě teď je skvělá příležitost k tomu změnit, jak se lidé pohybují v prostoru, kde žijí. Ne že bychom měli města zbourat a vystavět nová, ale přemodelovat to, jak města fungují, což by mohlo přispět i lidem na vesnicích. I v těch nejzapadlejších britských vesnicích, pokud je tam dobré internetové připojení, tak mohou vzniknout pracovní huby. Jde o příležitost k velké změně, kdy města přestávají být těmi hrdiny, ke kterým všichni směřujeme. A pomoci by to mohlo právě venkovským oblastem.

LP: Já si myslím, že města, pokud jsou navržena dobře, tak mohou vyřešit spoustu problémů. Město je vlastně jedno centrální místo, kam můžeme soustředit zdroje, materiály, energii, což je výhodné. Zároveň člověk je společenská bytost a města právě ten společenský aspekt dodávají.

Kdybych vyrostl uprostřed lesů, tak dřív nebo později dojedu do města, abych si tam našel přítelkyni svého srdce. A to platí i pro řadu dalších lidí. Města jsou podle mě takovou esencí nebo definicí lidskosti. Na druhou stranu, pokud jsou navržena špatně, je to katastrofa. Protože my potřebujeme města, která budou lidsky přívětivá, otevřená, kde bude prostor si oddychnout, a budou propojená s přírodou.

Města budoucnosti by podle mě měla být prostory, kde se můžeme volně procházet, můžeme využívat lokální zdroje, nemusíme všechno individuálně vlastnit, ale můžeme sdílet. A doprava by toho měla být také příkladem. Ne všichni musí nutně vlastnit auta, ale můžeme využívat skvělých sdílených systémů, jako je sdílený taxík apod. Takže města mohou ve finále zachránit lidstvo a naši planetu, protože ve své podstatě odrážejí lidskost jako takovou. Bohužel si myslím, že jsme města nevystavěli úplně inteligentním, chytrým způsobem a je třeba změnit jejich fungování.

Článek vyšel v časopisu ASB 6/2022.