Václav Hlaváček : Bez vnitřní estetiky nemůže existovat estetika vnější

2. května 2018

Václavu Hlaváčkovi se podařilo skloubit své zapálení pro holandskou architekturu s láskou k české zemi. V devadesátých letech stál u zrodu pražské pobočky Studia acht a přinesl tak um rotterdamských architektů do našich končin.

Studio Acht bylo založeno v roce 1973 v Holandsku. V roce 1993 jste se podílel na založení jeho české pobočky. Za jakých okolností pražská pobočka v devadesátých letech vznikla?
Po revoluci si někteří zahraniční investoři rychle uvědomili, že má český region velký potenciál, zvláště v rekonstrukcích. Já měl tou dobou velkou chuť spolupracovat s architekty ze zemí na západ od našich hranic. Chtěl jsem se něco naučit, ale nechtěl jsem na moc dlouhou dobu opouštět Prahu, jedno z nejkrásnějších, možná vůbec nejkrásnější město na světě. V roce 1992 jsem odjel do Holandska, kde jsem se setkal se zakladateli studia Acht. Byly to zajímavé osobnosti. Jeden z nich například působil dlouhá léta jako hlavní architekt Rotterdamu, jiný se po velmi úspěšné kariéře architekta stal pastorem. Byla to generace lidí, kteří se narodili v Holandsku po druhé světové válce. Všichni byli naladěni na jakousi otevřenou evropskou notu. Nejintenzivnější spolupráce za celou dobu působení ateliéru probíhala s architektem Benem Hoekem. V Holandsku vám nikdo nebrání v práci a už vůbec ne v zodpovědnosti. To mi velmi vyhovovalo. Po našem rozhovoru vyšlo najevo, že to, co zakladatelé studia Acht hledají ve mně, hledám i já u nich. Někdy v té době vznikla moje teorie vnější a vnitřní estetiky. Tedy že bez vnitřní estetiky nemůže existovat estetika vnější. A že se tyto dvě estetické linie, v jakékoli podobě, v jakékoli formě, bez sebe navzájem nikdy neobejdou. S touhle vizí pak můžete připravovat a formovat další generace architektů.

Vystudoval jste rekonstrukce budov na Stavební fakultě ČVUT. Proč jste zvolil tento obor?
Na přelomu mého třetího a čtvrtého ročníku se na fakultě otevřelo několik nových speciálních oborů. Mezi nimi i modul architektury. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl studovat pod vedením pana Dleska, velmi osvíceného architekta. Dva roky jsem žil jako ve snu. Měl jsem čas na experimenty, snění a hledání sama sebe. Obor rekonstrukce skýtal velké pole možností. Jednak mě rekonstrukce vždy zajímaly, jednak jsem si tu mohl vybírat jednotlivé úlohy sám. Pan architekt to akceptoval a dokázal člověka vést laskavým, přitom náročným způsobem. To byla opravdu moc hezká a pro mě strašně důležitá léta.

V současnosti se specializujete spíše na rekonstrukce, nebo navrhujete více novostavby? Jaký druh architektury Vás baví navrhovat nejvíce?
Je to víceméně vyvážené. Rekonstrukce tu samozřejmě stále hrají důležitou roli. Spolupracujeme jak s uznávanými památkáři, tak s velmi progresivními lidmi, kteří do našich projektů dávají intenzi soudobé architektury. Tato kombinace je pro rekonstrukce nesmírně důležitá. Pro mě osobně jsou ale stejně důležité jak rekonstrukce, například zakázky pro Pražský hrad nebo arcibiskupství, tak projekty industriální, logistická a technologická centra, laboratoře, studentské koleje… Pak jsou tu samozřejmě také kancelářské kampusy a před pár lety jsme se začali věnovat i bydlení.

Kdybyste měl z vašich projektů vybrat jeden nebo dva takzvaně „srdcové“, které by to byly a proč?
Srdcová je pro mě především kontinuita projektů. Pokud bych měl uvést konkrétní příklady, byl by to určitě jeden z našich prvních office parků, Nové Butovice. Také Spilberg Office Center nebo Ponávka. To je můj hodně oblíbený projekt. Podařilo se tam vnést harmonii jednotlivých funkcí, od vývojového centra, přes studentské koleje, služby až po retail. V současné době máme na stole několik rozvojových území kolem trasy metra D. Jeden typ projektu vás připravuje a motivuje k práci na dalších projektech. Každá činnost přivede člověka k novým zkušenostem, ty potom lákají k další paralelní práci. Největší mezinárodní úspěch jsme paradoxně měli s naším nejméně nákladným projektem. Tím je lávka pro pěší přes řeku Svratku v Brně, na které jsem pracoval s vynikajícím statikem Jiřím Stránským. Tento projekt získal dvě světové ceny v Portu, za estetiku a konstrukční řešení, ve Spojených státech byl pak oceněn jako nejlepší betonová stavba světa (2008/2010). Další srdce máme třeba v rozhledně na Faitově kopci, což je taková maličkost, ale konstrukčně velmi zajímavá. Jiří Stránský dokáže nabídnout proveditelné konstrukční řešení, i když mu je podstrkován poměrně expresivní výtvarný názor. Do ateliéru se snažím přivádět lidi různorodých profesí. Výtvarníky, malíře, sochaře, skláře, krajináře… lidi, kteří mohou dál předávat svůj estetický gen. Na druhé straně ale také například zkušené dopravní inženýry nebo statiky.

Zaujal mě projekt Lodi Pivovar, která kotví na pražské náplavce.
To je také jedna z kontinuit naší práce. Nejdřív jsme dostali na starost rekonstrukci památkově chráněného děčínského pivovaru. Těší mě, že jsme nebyli nuceni uchýlit se ke kopírování některých trendů doznívajících ještě z konce devadesátých let. Mohl jsem si tam prosadit na tu dobu některé ne zcela obvyklé prvky. Jeden z hlavních investorů za mnou přišel po pár letech s nápadem vytvoření malého pivovaru na lodi. Já mu tehdy říkal, že to není úplně snadná záležitost, protože loď by měla stále zůstat lodí. Těch špatných příkladů je poměrně hodně. Nakonec jsme se do projektu pustili a dokončili ho.

Je to loď, která pluje, nebo jenom kotví?
Je to loď, která by mohla plout. Kdyby to mělo smysl. Ale lidi mají rádi pivo, takže neustále proudí dovnitř i ven a kvůli tomu je pořád zakotvená. Ale je funkční. Technologicky je velmi náročné umístit do vymezeného prostoru lodi všechny potřebné funkce. A co se pojetí interiéru týče, v gastronomii se design téměř neustále mění, nové trendy válcují ty staré. U experimentů tohoto typu je především důležité udržet návrh v nějaké jednoduchosti a neblbnout. Nedělat z toho žádnou atrakci a koncept pojmout natolik nadčasově, aby to tam lidi měli ještě za pár let pořád rádi. (Více o projektu Loď Pivovar na stranách 44 a 45)

Zmínil jste, že pracujete na některých projektech kolem trasy budoucího metra D. Jaké projekty to budou konkrétně?
Je to například rozvojové území kolem budoucí stanice metra Nemocnice Krč. Z hlediska vývoje je Praha závislá na dobře zvolených trasách metra a dobře zvolených stanicích. Ty by měly vyrůstat harmonicky a promyšleně. Nelze vytvořit nové metro a tvářit se, že kolem nic není. Měli bychom se ptát, kterým směrem se lidé ze stanice vydají, na který autobus nastoupí, kde si nakoupí, nebo jestli budou chtít v okolí stanice bydlet. Tedy jakým způsobem pojmout tolik diskutovaný veřejný prostor, jak ho kolem dané stanice udržet a jako ho akcentovat.

Jakým směrem se ubírá česká administrativní architektura?
Architektura je vždy součástí širšího procesu. Na začátku devadesátých let byl hlad po administrativních prostorech v centru města, na přelomu tisíciletí pak propukla hysterie v realizování velkoprostorových kanceláří. Dnes se jde zase zpátky ke kvalitě v centru měst. Škála činností je totiž stále pestřejší. V Holandsku je už několik let trendem nabízet studia a menší administrativní celky ke krátkodobým pronájmům. Není problém pronajmout si na pár měsíců kancelář v Amsterdamu nebo v Rotterdamu, na velmi dobré adrese, za úplně stejné peníze jako v Praze. Tady po tomhle způsobu krátkodobých kancelářských pronájmů ještě není příliš velká poptávka, myslím si ale, že to už brzy nastane. Kancelářské prostory jsou zajímavým a velmi pestrým produktem, který nemusí kopírovat jenom to, o co je momentálně zájem, ale může se dívat i do budoucna.

Jak by se mohla pestrost, o které jste mluvil, konkrétně projevovat i v jiných oborech?
Například logistika u nás poněkud pokulhává. Ve městě Roubaix v severní Francii můžete vidět stavby ze začátku nebo z poloviny devatenáctého století. Liniová překladiště u železnic, která jsou mnohdy modernější než naše „stodoly“ postavené na původně zemědělské půdě. Jenže když ani nedokážeme dostavět dálniční síť, jsme pak dost pozadu. Logistická centra by měla být ve formě liniové stavby podél určených úseků dálnic, s izolační zelení a se vším servisem. Tyto stavby by v takovémto pojetí a uspořádání neničily krajinu. V praxi to ale u nás vypadá tak, že ti nejdravější investoři také nejrychleji skoupí půdu. Když pak letíte nad naší zemí letadlem, říkáte si, že jsou ty haly tak nějak divně, nahodile poházené. Je to ale jen proto, že kopírují katastr. Kdyby se z logistiky udělala přednost, tak má dnes Praha už dvě, možná tři letiště a chytře koncipovaná logistická centra, která by nenarušovala naši krajinu.

Co tomuto chytřejšímu přístupu plánování v našich končinách brání?
Myslím si, že vůbec nejsme velkorysí. Pořád řešíme jen malé problémy. A čím ty problémy budou menší a menší, tak tím se určité profese budou více a více ztrácet. Když jednou vyhasne vysoká pec, tak už nikdy nenastoupí další generace slévačů. Když se dlouhodobě nebude dělat praktický, chytrý urbanismus, nenastoupí ani další generace dobrých urbanistů. Vše je pouze o kvalitním konceptu. Koncept, to je embryo. V konceptu je úplně všechno. Koncept má estetiku, funkci i peníze. Ale na to se u nás lidi necvičí. U nás se neustále jenom hodnotí, co je špatně, co není špatně, bez jakékoli hlubší znalosti problému.

Takže tento rozdrobující přístup je podle vás ovlivněn léty komunismu, kterými jsme prošli, nebo spíše obecně českou povahou?
Ano, drobení, to nás zabije. Nevím ale, jestli existuje nějaká obecně česká povaha. Já se tomuto fenoménu hodně bráním. Tuhle zemi mám strašně rád, především Prahu. Hodně cestuji po světě, ale když pak přelétám nad Čechami, pokaždé si říkám, jak je ta naše zem překrásná. Je taková sametová, malebná. Kdybychom k té malebnosti přidali trochu odvahy, tak je to skutečný ráj na zemi.

Jaký je váš architektonický sen? Vysněný projekt, který byste chtěl jednou realizovat?
Čím jsem starší, tím jsem vděčnější za všechno, co jsem už udělal. Když se hodně snažíte, neflákáte se, pracujete a trápíte se – to je důležité, trápit se – tak každá zakázka, na které pracujete a kterou dokončíte, je pak vlastně snem. A kdyby o mně někdy někdo prohlásil, že jsem přispěl ke zvýšení míry obecného vkusu v téhle krásné zemi třeba jen o jedno promile, tak bych byl šťastný.

Václav Hlaváček (* 1963)

Absolvoval modul architektury a rekonstrukcí na Stavební fakultě ČVUT v Praze. V roce 1987 nastoupil jako projektant do Státního ústavu rekonstrukcí památkových měst a objektů do ateliéru Pavla Kupky. V devadesátých letech zahájil spolupráci s holandským ateliérem Studio acht architects. Časté návštěvy Rotterdamu a spolupráce na mezinárodních zakázkách ovlivnily jeho vnímání architektury a tvůrčí principy. V roce 1997 se stal partnerem společnosti a přebral zodpovědnost za pražské Studio acht s pobočkami v Londýně, Brně a Olomouci. Je autorem významných urbanistických konceptů, zabývá se ale také interiéry a drobnou architekturou. Jeho práce byla oceněna v Čechách i na zahraniční půdě.