Veřejný prostor by měl umět stárnout, říká Štěpánka Endrle (Šmídová)

Co podmiňuje kvalitu veřejného prostoru u developerských projektů? Nejen o tom jsem si povídala s krajinářskou architektkou Štěpánkou Endrle (Šmídovou), jejíž ateliér se již dvacet let věnuje široké škále projektů velkého i malého měřítka.

Hlavním tématem aktuálního vydání ASB je veřejný prostor a občanská vybavenost v developerských projektech. Vy máte s developerskými projekty řadu let zkušeností. Bohužel stále ještě není pravidlem, že by vznikaly kvalitní a funkční veřejné prostory včetně vegetačních úprav. Proč tomu tak je?

Veřejné prostory byly dlouho na okraji zájmu, i mimo developerské projekty. Ale podobné je to i s ostatní architekturou. I architektonické soutěže jsou fenoménem několika málo let a najednou zjišťujeme, že ty věci jdou a úsilí stojí za to. Nejde jen o estetiku prostoru, ale aby se v něm dalo celoročně žít a pobývat, aby fungoval v kontextu dalších městských prostor. Musí být i inkluzivní, bezpečný a dostatečně zajímavý.

Co si myslíte, že by napomohlo zkvalitnit veřejné prostory u developerských projektů? Dobrých krajinářů je málo, přitom jsou stále více potřeba.

Zájem o krajinářskou architekturu opravdu strmě narůstá. Jde u nás vlastně o nový obor. Proto potřebujeme mít za sebou dobrou práci i obor dostatečně prezentovat. Pro úspěšné fungování oboru je také zásadní vzdělání. Studium krajinářské architektury je nyní možné na třech vysokých školách v Česku, avšak kvalita absolventů je dramaticky odlišná.

Jsem ráda, že do praxe jdou již absolventi z Fakulty architektury ČVUT, kde se obor paradoxně učí nejkratší dobu. Potřebujeme určitě nadšené a vzdělané mladé lidi, kteří budou obor dál rozvíjet. V praxi je zásadní, aby absolventi (stejně jako ostatní architekti) šli do ateliérů a dále se rozvíjeli. Samotářská praxe obvykle k profesnímu růstu nevede.

Vidíte u developerů určitý posun ve vnímání kvality veřejného, poloveřejného, nebo i soukromého prostoru u bytových projektů?

Ano. Paradoxně často více u developerů či soukromých investorů obecně než u státních zakázek. Mnohdy i k použití nových technologií a přístupů jsou soukromí investoři otevřenější.

Jaký je zájem ze strany měst a obcí o začleňování principů modro-zelené infrastruktury?

Municipality si uvědomují důležitost tématu, hodně k tomu přispěla i sucha minulých let. Asi každý si všiml, že se něco děje. Implementace modro-zelené infrastruktury není úplně snadná vzhledem ke složitosti naší legislativy.

Na IPR Praha vloni vznikl mimo jiné Městský standard plánování, výsadby a péče o uliční stromořadí jako významného prvku modro-zelené infrastruktury pro adaptaci na změnu klimatu. Byli jsme součástí autorského týmu. TSK už dokument vnímá jako standardní materiál, se kterým zadávají zakázky. Z toho mám velkou radost.

Veřejný prostor je třeba vnímat se všemi návaznostmi, daleko za hranici řešeného území.

Samosprávy se snaží postupně zavádět pravidla pro spolupráci s developery, spoluúčast na rozvoji území, podíl na investici do občanské vybavenosti a veřejného prostoru. Do jaké míry spolu samospráva a developer dokážou komunikovat, aby mohlo vzniknout něco opravdu kvalitního?

Když se chce, všechno jde. Změny v posledních letech jsou toho důkazem. Myslím, že hodně potřebujeme zapracovat na systematickém vzdělávání municipalit, a to včetně dostatečného množství kvalitních seminářů, které mohou úředníci absolvovat. Se Svazem měst a obcí v tomto spolupracujeme na projektu Smart City, důležitost vzdělání pro dobré fungování obcí si velmi uvědomují.

U některých developerů a u projektů v regionech se stává, že třeba jsou peníze, ale chybí osvícenost, znalost prostředí a potřeb uživatelů nebo ochota investovat zrovna do veřejného prostoru a vybavenosti. Takže se sice investuje, ale nevzniká kvalita.

To jsme opět u vzdělání. V tomto případě se extrémně osvědčuje pozice městského architekta jako určitého průvodce oborem, který je pro mnoho lidí dost vzdálený. A opět je důležitá propagace oboru. Třeba pražský CAMP v tomto udělal ohromné množství práce. Přilákal k architektuře a souvisejícím tématům i mnoho laiků, kteří pak fungují jako spojující prvek mezi profesionály a veřejností.

Co je tedy důležité zajistit, aby byl veřejný prostor u developerských projektů kvalitní a funkční?

Mít dobré zadání a fungující projekční tým. Vnímat veřejný prostor jako celek, se všemi návaznostmi, daleko za hranici řešeného území. Řešit obytnost prostoru a také to, jak bude stárnout v čase a fungovat za mnoho let. O kvalitě zásadně rozhoduje realizační firma a zajištění autorského dozoru krajinářského architekta. Autorský dozor architekta na stavbách bývá již obvyklý, ale dozor krajinářského architekta je podceňovaný. Na přípravě projektů se dlouho pracuje, ale realizace bývá slabé místo. Navíc i dobrých realizačních firem je velmi málo.

Ještě méně než dobrých krajinářských architektů?

Asi tak stejně.

Jakým způsobem funguje údržba v rámci developerských projektů?

To může být velký problém. Jednak kvůli zárukám, a především kvůli zajištění kvality následné údržby. Navíc naše práce není po realizaci hotová, dál se vyvíjí, mění a zraje. Takže její předání po realizaci bez další kontroly je vlastně velmi polovičaté. Ideální je být v kontaktu s majiteli objektu, často jde o SVJ, třeba jednou ročně se sejít i se zahradníky, vyhodnotit stav a tomu přizpůsobit údržbu. Navíc údržba často není o frekvenci a intenzitě zásahů, tedy i ceně údržby, ale o jejich dobrém načasování. V případě, že údržba funguje, projekt to z dlouhodobého hlediska ohromně posune.

Stále palčivějším tématem je změna klimatu. Co je z vašeho pohledu krajinářské architektky to stěžejní, co by se mělo začít řešit?

Stěžejní je územní plánování. Naše sídla se zoufale rozlézají do krajiny, krajinu zastavujeme dalšími a dalšími stavbami. Jenomže to generuje další požadavky na infrastrukturu, takže ve finále nejenže ničíme přírodu, ale tento typ zástavby je i velmi drahý. Zásadní je jednoznačná podpora zahuštění měst a zabránění jejich rozrůstání do krajiny. V řadě obcí již zjistili, že pro výstavbu rodinných domů s velkými pozemky nejsou schopni infrastrukturu zafinancovat. Hustota obyvatel je totiž tak nízká, že to ekonomicky nedává smysl.

Dále je zásadní ochrana přírody a celkově zodpovědnost ke krajině. Tedy způsob hospodaření v lesích, přístup k vodě v krajině a také trochu zodpovědné zemědělství. Tato témata mají mnohem větší dopad než to, jestli někde vysadíme tisíc stromů, nebo ne. Nechci výsadby stromů ve městech bagatelizovat, pro kvalitu života ve městech jsou nesmírně důležité, ale jejich dopad na změnu klimatu je dramaticky nižší, než jsou zmíněné činnosti velkého měřítka.

Vy se věnujete i velkým měřítkům?

Věnujeme. Máme široké spektrum zakázek. Myslím si, že člověka odborně obohacuje, pokud pracuje na různých měřítkách a různých zadáních.

Na jakých projektech aktuálně pracujete?

Vyhráli jsme soutěž na most přes řeku Svratku v Brně s William Matthews Architects, na to se moc těšíme. Navrhli jsme hodně sukcesní krajinu s respektováním přírodních procesů, nejen vegetačních, ale i vodohospodářských, ekologických. To je podle mne cesta krajinářské architektury do budoucna – respektovat přírodní procesy a pracovat s nimi.

Z developerských projektů pracujeme například na projektu Odkolek ve Vysočanech, který už se staví. Chystáme obnovu Žerotínovy ulice na Praze 3, která se připravuje podle nového zadání, včetně modro-zelené infrastruktury. Kromě projekční práce se podílíme na přípravě soutěže na Rohanský ostrov, což mne také moc baví, protože je to práce zase z druhé strany, ze strany zadavatele, v tomto případě IPR Praha. Každopádně těší nás všechny zakázky, kde díky dobré komunikaci s klientem může vzniknout kvalitní realizace, a to bez ohledu na měřítko.