Zdeněk Fránek: Neprovinit se proti paměti místa

11. ledna 2008

Zdeněk Fránek patří k nejoriginálnějším osobnostem české architektury. Jeho tvorba je různorodá a přitom neuhýbavě svá. Rozhovorem s ním jsme se pokusili mapovat zdroje této mnohotvárné, ale zároveň konsekventní tvorby.

Polyfunkční dům Eucon je empaticky zakomponován do žižkovské zástavby, ale uvnitř jsou betonové průhledy, apartní domek „na kuřích nohách“, betonové průduchy. Byl tento domek inspirován industriální architekturou?

Kompozice Polyfunkčního domu je inspirována místem víc, než je tomu u jiných mých staveb, protože jsem se nechtěl provinit proti paměti tohoto místa. Do středu parcely na nároží jsem chtěl dokonce zakomponovat původní objekt, od čehož jsem nakonec upustil. Druhou okolností byly požadavky investora, navíc jsme měli k dispozici minimum financí. Třetím faktorem byli památkáři. Architekt Chalupa byl vynikající, takže šlo vlastně o spolupráci.

Jaký druh architektury je vlastně pro vás inspirativní? A jak je to vůbec v architektuře s inspirací?

Ani se architekturou jako takovou neinspiruji, je to spíše výjimka, když mne něco zaujme. Inspiruji se vším kolem sebe, a když architekturou, tak spíše městem, jeho atmosférou, prorůstáním vesnice do přírody, domu do lesa. To je nejkrásnější u starých, třeba rozpadajících se staveb.

Jak je tomu u Euconu?

U Euconu šlo hlavně o utilitární vnější fasádu a bohatý vnitřek. Snažím se „kapacitu architektury“ stále víc naplňovat – při projektování. Proces je málokdy zcela hotov. Kdybych měl více času, vypadaly by moje stavby jinak. Například ty domky na nohách by tam byly tři.

Pro mne je inspirací cokoli a musí to nakonec projít mým podvědomým schválením. Je to proces, který jde mimo mne a klient se s tím musí smířit, musí mi věřit. Je-li tomu tak, pak je dílo dobré, a naopak nevydrží-li, vyhodí se měsíce práce. Jsem rád, že se stále učím, ten proces je pro mne stále objevováním. Inspirací je pro mne i kontakt se studenty a sem tam nějaká přednáška, uvědomuji si aspoň, co vlastně dělám.

Tedy mnohazdrojová inspirace…

Mohu pouze dodat to, že jako dítě jsem byl hyperaktivní a to mi zůstalo. Dnes jakýkoliv vnější podnět vyústí v mou architekturu.

Vaše domy jsou výtvarně velice působivé, dům na Červeném kopci vypadá až futuristicky. Snažil jste se o skulpturální přístup? Do jaké míry vůbec akcentujete estetickou účinnost?

Právě to mi vyčítá Jan Tabor, že jsou moje stavby až moc elegantní. Ale to ještě nebyl u nás v kanceláři, to by se asi vyděsil… I když on asi ani ne. U něj ve Vídni panuje stejný tvůrčí chaos.

Skulpturální přístup nechám sochařům. Figurativní architekturou si někteří řeší svůj osobní problém, který nemá obecnou platnost, protože je formální, a tedy nesprávný. Problém je jinde. Jsem přesvědčen, že architektura musí řešit otázku lidské dimenze. Že se obejde bez sochařiny, bez designu. Ty samozřejmě mohou být její příjemnou součástí. Občas narazím na dům, který při projektování vyústí do figurativní podoby. Většinou se ji snažím zapracovat do celku. Někdy – jako v případě domku ve dvorku Euconu v Praze – zůstane objekt čistou figurou. A jako takový vyvolává emoce a lidé jej pojmenovávají. Tento má přezdívku Sputnik a měl během stavby spoustu jiných přezdívek. To je mi jedno a nikdy bych to takto nepojmenovával. Už proto, že řadě mých staveb říkají Titanik, což není moc dobrá reklama. Kdysi jsem nazýval své první stavby např. Spirálová stoa nebo Fosili, Arkanum, ale ta doba je pryč. Toto byly názvy ducha těch staveb. Dnes se bez toho obejdu.

Je zajímavé a průkazné, kolik emocí a různých názvů vyvolal vítězný návrh knihovny v Praze. V české metropoli to bude stavba století. Ale abych se vrátil k tématu. Já se samozřejmě snažím, aby každá stavba byla krásná. Je to alibistické, ale vzhledem k tomu, že přírodu nelze překonat, dávám u stavby, pokud to jde, vyniknout právě jejímu přírodnímu rámci.

Dům s atelierem na Kamenné kombinuje ozvuky modernismu a zároveň se „citací“ tradičního tvarosloví v motivu válcové věže hlásí k postmoderně. Jaký máte vztah k oběma proudům?

Postmodernu nemám rád. Skvělé mi však na toto téma připadá dílo Jána Bahny, což je mistrovská kapitola i našich dějin, protože je živá. Modernismus chápu jako nutnost, bez které bych se neobešel. Já ale neuvažuji tak, že vytvořím věž, bránu nebo dům ve tvaru brokolice. Skládám k sobě prostory, procházím se jimi, upravuji je do nějaké chtěné ideje.

Forma většinou najednou vyplyne sama. A ona figura vznikne jen jaksi mimochodem, jako lidské hlavy na Sizových kresbách. Cítím svoje východisko ve třetí cestě, své osobní, velmi lapidárně plastické. Donekonečna opracovávám formu, skládám ji. Dobré na tom je, že zdroj inspirace je neomezený. Není tudíž pravda, jak se říká, že už vše bylo vymyšleno, ani to, že v jistém smyslu vývoj neexistuje. U tvůrců záleží pouze na míře talentu, fantazie a schopnosti absorpce inspirace. A také na schopnosti nenechat se umlátit okolím, které číhá na každou vaši chybu a tvrdí s neoblomnou přesvědčivostí, že vše je nemožné. Na svých stavbách si to neuvědomuji. Teprve na stavbách svých kolegů žasnu, že „toto prosadit musel být heroický čin“.

V poslední době cítím, že spojuji veškeré principy ze svých starých projektů. Organická řešení mých prvních domů a jednoduchost mých nejpublikovanějších staveb. Výsledky předvedeme na podzimní výstavě ve Fragnerově galerii.

Ve vile Pod Chocholou kombinujete různé materiály (dřevěný podélný arkýř nebo pavlač) s průniky cihelných hmot. Jak to, že je vaše architektura tak různorodá a zároveň na první pohled identifikovatelná?

Toho si nejsem vědom. Mám rád různé detaily, které jsem si vymyslel, různé materiály a jejich povrchovou úpravu. Jejich kombinací vytvářím snad určitý rukopis. Mám různé „druhy“ domů. Více či méně racionální. Záleží na zakázce a na investorovi. V poslední době se však tyto různé „druhy“ stékají do jednoho, jakéhosi výsledného.

Vila Pod Chocholou měla být dvojdům, pak dva domy, nakonec se povedl jen jeden, protože ten druhý, stojící těsně vedle a patřící bratrovi našeho investora, se nepovedl, neboť jeho žena měla „jiný“ vkus. Vila Pod Chocholou mi byl inspirací pro další dům v Brně Židenicích, který nyní začínám stavět. Je určen pro klienta, který chtěl tradiční řešení a „bojí se pohledového betonu“, chce teplé barvy atd. Sáhl jsem tedy do zdroje takovýchto nápadů. Bude také na malém pozemku, takže jej celý vyplní. A tím je dán jeho tvar. Tyto omezující podmínky většinou vyústí do podobných forem.

Strohá architektura betonového domu ve vás odhaluje skrytého puristu. Jaký máte názor na čistotu forem? Co si pod tím představujete?

Čistota forem je nutná. Vždy dospěji ke složitější formě, a abych nad ní neztratil kontrolu, musí být čistá. To ale není žádný vynález, to dělá kdekdo, to je věc hygieny forem a přehlednosti stavby. Na druhé straně je však forma jednoduchá jen zdánlivě. Chcete-li, aby místnost měla veškeré funkce, technické i estetické, nemůže být jednoduchá a má složité detaily. Má-li podlaha oknem vybíhat ven, okno se nerosit a přitom být bez rámu – to jsou složité detaily. U brněnské generace architektů už jenom tyto detaily tvoří to, na čem je architektura postavena. Takže čím lapidárnější vzhled domu – myslím tím „čistší“ – tím složitější detail, který k tomu vedl.

Víceúčelový sál Velké Opatovice má velmi důmyslně tvarovanou střechu, ale rustikální charakter. Jednalo se v tomto případě o rekonstrukci, jejímž výsledkem byl vlastně nový objekt?

Nejednalo se o rekonstrukci, ale o novostavbu na nádvoří zámku. Současně jsme některé části zrekonstruovali do původní podoby. Zřícenou věž jsem nahradil novou, nově a lépe tvarovanou. Byla však demontována a nahrazena původním tvarem podle dobové fotografie. Z této stavby mám radost, neboť se podařilo prosadit mimořádně kvalitní řemeslníky na opětovné pokrytí střechy bobrovkou. A co se týče tvaru střechy, ten je v podstatě velmi jednoduchý. Vznikl jako geometrický výsledek eliptického půdorysu a stejně dlouhých krokví.

Jaká byla geneze této stavby?

Tento projekt je zajímavý spíše tím, že jsem na něm pokračoval po více než patnácti letech, kdy jsem byl přesvědčen, že jej zdemolují. Objekt bude mít novou náplň – Národní kartografické centrum. A zcela minimální rozpočet – to je důležité říct. Proto jsem se rozhodl stavbu zahalit tmou a zazdít okna, aby mohla zůstat ve své velmi surové a naturální formě. A pak navázat na již hotový a zcela šílený prostor novými prvky interiéru. Kupodivu to nebylo složité, zjistil jsem, že myslím stále stejně. Prostor bude plný starých map. Nechali jsme tedy betonové sloupy a podlahy flekaté jako ty mapy a málo nasvětlené. V sále pak bude obří historická plastická mapa. Zcela zásadně se změní i vnějšek stavby a její okolí. Ale to se nechte překvapit.

Shopping World Rohlenka je vlastně urbanistickou kompozicí, která dotváří krajinu. Jaký je váš vztah k urbanismu? Jakou roli hraje urbanismus v navrhování jednotlivých budov?

I když dělám řadu urbanistických studií, nemám autorizaci pro urbanismus. Zabývám se jím spíš jako výchozím bodem, třeba i pro drobné stavby. Nic víc a nic méně. Nemám rád velké zásahy do krajiny, proto jsem Rohlenku téměř celou ukryl pod zem. Nakonec kvůli tomu jsme vyhráli s Alešem Fialou urbanistickou soutěž. Dobrá idea se ale zvrhala a stavební úřad lokalitu neuhlídal. Ta se rozvíjí nekontrolovaným směrem jako jakási disneyovská, reklamami přecpaná pseudokomerční zóna.

Existuje opačný příklad?

Naopak urbanistická studie v Brně Komíně, kde jsme navrhli moderní výstavbu, se právě dodělává a je plná skvělých staveb. Mladí architekti zde realizují jednoduché a s krajinou splývající objekty pro mladé klienty.

Ve svém firemním mottu sdělujete, že projektujete s „důrazem na analýzu všech, i skrytých sil daného místa, podmiňujících vznik pravdivé stavby“. Co to jsou skryté síly daného místa? To působí mysticky. A co je to pravdivá stavba? Dokážu si představit stavbu esteticky působivou, konstrukčně rafinovanou, empatickou ke svému okolí a zároveň osobitou, ale pravdivou?

„Pravdivá“, to je nejdůležitější vlastnost každé dobré stavby. Aby nebyla falešná. To znamená, aby nic nezakrývala. Neznamená to odkryté trubky, nenatřené dřevo. Ani nemám problém s jinými materiály, jako jsou sádrokarton nebo plastová okna. Vždy záleží na způsobu jejich použití. Pravdivou stavbou myslím tu, která nepředstírá něco, čím není. Naopak je z ní přímo čitelná nějaké idea.

Jak byste definoval krásu stavby?

Když jsem mluvil o kráse stavby, myslel jsem spíše na vnitřní krásu, ta pak přináší i krásu fyzickou. Stejně tak myslím vnitřní pravdivost. Risk, že se nezalíbím, ale zůstanu vnitřně svůj. To je zásada a předpoklad každého umění. To znamená, že neudělám soutěžní návrh tak, aby se líbil porotě nebo abych napodobil favorita soutěže.

Zdeněk Fránek (1961, Boskovice)

Studia
1980–1985 Fakulta architektury VUT v Brně

Odborná praxe
1986–1989   ÚHA Blansko
1989   Zakládá firmu Zdeněk Fránek architect & associates
1995–2005   Podnikl 10 studijních cest do USA. Pracuje v Brně, od roku 2004 ve vlastním ateliéru na Kamenné ul. č. 13; žije v Blansku.

Výběr z realizací a projektů

1992   Víceúčelový sál ve Velkých Opatovicích R
1998   Sanatorium ve Slavkově R
1998   Rodinný dům v Hodoníně R
2004   Tělocvična základní školy v Jaroměřicích u Jevíčka R
2004   Obchodně společenské centrum Rohlenka P
2004   Rodinný dům pod Chocholou, Brno R
2005   Dům se žebříkem v Moravském krasu R
2005   Rodinný dům na Červeném kopci, Brno R
2005   Dům s ateliérem, Brno R
2005   Kongresový sál, Žďár nad Sázavou R
2005   Bytový dům Eucon, Praha – Žižkov R
2005   Rodinný dům v Táboře R
2005   Betonový dům, Praha R
2005   Rekonstrukce objektu Omnipol, Praha P
2006   Interiér restaurace U Zámečku v Blansku R
2006   Rodinný dům v Plzni P