Pritzkerovu cenu za architekturu pro rok 2025 si odnáší čínský architekt Liu Jiakun
Daniel Zeman Čínský architekt a pedagog Liu Jiakun byl oznámen jako laureát Pritzkerovy ceny za architekturu pro rok 2025, což je nejvyšší uznání v oboru architektury. Toto prestižní ocenění oceňuje zakladatele ateliéru Jiakun Architects (založen 1999) zejména za jeho schopnost spojovat tradiční čínské prvky se současným designem a za jeho důraz na sociální spravedlnost v prostředí, které utváří.
Liu Jiakun se narodil v čínském Čcheng-tu, kde dosud žije a pracuje. Stává se tak druhým čínským architektem, který tuto cenu obdržel, po Wang Shuovi (2012). Současně se řadí mezi významné osobnosti, které byly oceněny v předchozích letech, jako Riken Yamamoto (2024), David Chipperfield (2023) či Francis Kéré (2022).
Slavnostní předávání se uskuteční letos na jaře v Louvre Abu Dhabi (navrženém Jeanem Nouvelem) a na podzim bude celosvětově zveřejněn videozáznam této ceremonie. Následovat bude Přednáška a sympozium laureáta 2025, plánované na květen příštího roku.
Architektura jako médium pro empatii a spojení
Liu Jiakunovy návrhy se vyhýbají přísným stylistickým rámcům a místo toho používají adaptivní strategie, které vytvářejí harmonii mezi kolektivním a individuálním prostorem. Jeho dílo vede uživatele k empatii a emocionálnímu propojení – ať už s architekturou samotnou, tak i se společenstvím, které ji obývá. Ve svých projektech hledá útočiště a otevřenost, a to i v hustých urbánních oblastech.
Výsledkem je architektura, která je pevně ukotvena v kontextu, kulturních tradicích a charakteru dané lokality – a zároveň nabízí široké spektrum komunitních možností. Stavby často využívají neupravené materiály a přijímají přirozené nedokonalosti, čímž vyzdvihují proces a postupné proměny v průběhu času.
„Architektura by měla něco odhalovat – měla by abstrahovat, destilovat a zviditelňovat kvality spjaté s místními lidmi. Je schopna utvářet lidské chování a vytvářet atmosféry, nabízet pocity klidu a poezie, vzbuzovat soucit a milosrdenství a podporovat smysl pro společné soužití.“
– Liu Jiakun
Neobvyklá cesta k architektuře
Liu Jiakun se narodil v roce 1956 v čínském Čcheng-tu a k povolání architekta se dostal netradiční cestou. V roce 1982 dokončil Chongqing University s bakalářským titulem z inženýrství. Jeho raná kariéra se točila kolem přestavby Číny v období po kulturní revoluci, včetně výrazného působení v Nagčhu v Tibetu (1984–1986).
Klíčovým momentem se stala jeho účast na výstavě spolužáka Tanga Huy v roce 1993, která ho odvrátila od úvah o odchodu z architektury. Místo toho se naplno ponořil do osobního vyjadřování skrze design a během tohoto intenzivního období spolupracoval s umělci a spisovateli, přičemž postupně vylaďoval vlastní architektonickou filosofii. Roku 1999 založil Jiakun Architects.
Liu je rovněž plodným autorem, který ve svých knihách pojednává o tématech utopie, lidské zkušenosti a narativních rovinách designu. K jeho publikacím patří například The Conception of Brightmoon (Times Literature and Art Publishing House, 2014), Narrative Discourse and Low-Tech Strategy (China Architecture & Building Press, 1997), Now and Here (China Architecture & Building Press, 2002) či I Built in West China? (Today Editorial Department, 2009).
„Vždy usiluji o to, abych byl jako voda – proniknout místem, aniž bych nesl nějakou strnulou formu, a vstřebat do sebe jeho prostředí i samotný genia loci. Postupem času se voda promění v architekturu, možná dokonce ve vrcholné duchovní dílo lidské tvořivosti, a přesto si stále zachovává všechny vlastnosti toho místa, se všemi jeho kladnými i zápornými stránkami.“
– Liu Jiakun
Filozofie na pomezí tradice a současnosti
Zásadním prvkem Jiakunova přístupu je odmítání protikladů mezi historií a modernitou, kolektivismem a individuálním sebevyjádřením, utopií a realismem. Jeho stavby tyto zdánlivě protichůdné síly propojují a obyčejným lidem tak nabízejí prostor pro bohatší každodenní prožívání.
Velký důraz je kladen na sociální, kulturní a historický kontext, do nějž je projekt vsazen. Forma není striktně nadřazena funkci; naopak je modelována specifickými požadavky a charakterem každé zakázky.
Tento pragmatický idealismus se odráží například v projektu Songyang Three-Temple Cultural Communication Center, kde se setkávají prostorové a komunitní hledisko s lidskými potřebami. Jiakunova tvorba je prostoupena myšlenkou, že budovy mají být narativní, vyprávějí příběhy, které spojují dějiny, komunitu a individuální zkušenost.
Sociální rozměr a práce s hustotou
Jedním z ústředních motivů Liu Jiakuna je překonávání obecných představ o hustotě osídlení. Vysoká hustota nemusí nezbytně znamenat nedostatek otevřených prostor. Liu se to snaží dokázat svými projekty, ve kterých integruje veřejné prostory dovnitř staveb a vytváří tak pestrá propojovací místa podporující interakce mezi lidmi.
Jako příklad slouží Xicun Compound v Čcheng-tu – pětipodlažní budova, která zaujímá celé městské bloky. Uvnitř se nacházejí prostorné pěší a cyklistické koridory, které podporují neformální setkávání i komunitní aktivity. Na menší ploše, avšak v obdobném duchu, vznikla také budova Katedry sochařství na Sichuanské akademii výtvarných umění v Čchung-čchingu, jejíž konstrukce s odvážnými konzolami maximalizuje využitelný prostor a zároveň zachovává otevřenost.
„Města mají tendenci oddělovat jednotlivé funkce, ale Liu Jiakun zvolil opačný přístup. Udržuje křehkou rovnováhu a začleňuje do svých realizací všechny složky městského života najednou. V době, kdy světu hrozí nekonečné nudné periférie, on nachází způsoby, jak vytvářet stavby, které jsou zároveň budovou, infrastrukturou, krajinou i veřejným prostorem. Jeho dílo může nabídnout silné vodítko k řešení výzev urbanizace v éře rychlého růstu měst.“
– Alejandro Aravena, předseda poroty a držitel Pritzkerovy ceny (2016)
Materiály, lokální zdroje a stopy času
Velký význam přikládá Liu pracím s nedokonalostmi a strukturou materiálů. Na rozdíl od dokonale uhlazených povrchů sází na patinu a syrovost, která odráží jak čas, tak lidskou činnost.
Často používá lokální či recyklované materiály – například sutiny po zničujícím zemětřesení v Wenchuanu v roce 2008 byly přetvořeny na odolné cihly pro projekty jako Novartis Building nebo již zmíněné Xicun Compound. Tato filozofie „stavby pro komunitu a s komunitou“ se promítá také do menších projektů, například Memoriálu Hu Huishan, kde surová textura cementového reliéfu vyjadřuje silnou symboliku i materiální realitu.
Široké spektrum realizací
Během více než čtyř dekád Liu Jiakun realizoval různé projekty po celé Číně: od akademických a kulturních staveb po komerční budovy či velké urbanistické plány. Mezi výrazné realizace patří Muzeum hodin v Jianchuan Museum Settlement, budova katedry designu na Sichuanské akademii výtvarných umění, Kulaturní komunikační centrum Tří chrámů v Songyangu či první Serpentine Pavilion mimo Londýn, vystavěný v blízkosti Zakázaného města v Pekingu.
Jeho práce se dočkala mezinárodního ohlasu a byla představena na renomovaných přehlídkách, například Bienále v Benátkách nebo Bi-City Biennale v Šen-čenu a Hongkongu. Mimo jiné získal ocenění Far East Architecture Award a UNESCO Asia-Pacific Heritage Award. V současnosti je hostujícím profesorem na Central Academy of Fine Arts a přednášel například na MIT i na Royal College of Art.
Ocenění a citace poroty Pritzkerovy ceny 2025
Porota ocenila zejména hluboké pochopení místa, inovativní přístup k hustotě a schopnost posílit komunity tím, že do projektů začleňuje prvky tradice i moderního designu. Mezi členy poroty patří Alejandro Aravena (předseda), Barry Bergdoll, Deborah Berke, Stephen Breyer, André Corrêa Do Lago, Anne Lacaton, Hashem Sarkis, Kazuyo Sejima a Manuela Lucá Dazio.
„Pritzkerova cena za architekturu je udělována jako uznání pro ty, kteří díky talentu, vizi a neochvějné oddanosti posouvají lidské společenství i kvalitu vybudovaného prostředí prostřednictvím umění architektury.
(…)
V globálním kontextu, kdy architektura hledá odpovědi na rychle se vyvíjející sociální a environmentální výzvy, přichází Liu Jiakun s přesvědčivými řešeními, která oslavují každodenní život lidí stejně jako jejich společnou a duchovní identitu.
(…)
Ve svých projektech se Liu Jiakun vyhýbá estetickým či stylovým omezením. Místo jednoho stylu uplatňuje strategii, která vždy vychází z konkrétních místních podmínek a zohledňuje specifické charakteristiky a potřeby daného prostředí. (…)
Liu Jiakun navíc redefinuje myšlení o hustotě pomocí propojení a „soužití“, vytvářejícího vyvážené řešení protichůdných sil. Jeho stavby, jako West Village v Čcheng-tu, přetvářejí paradigma veřejných prostor a komunitního života. Hustota se zde nestává protikladem otevřenosti, nýbrž její součástí. (…)
Liu Jiakun se ve své práci opírá o čínskou tradici, avšak bez nostalgie nebo nejasností. To mu umožňuje nacházet nová řešení, která jsou zároveň pevně zakotvená v místní historii a zároveň rezonují na globální úrovni. (…)
Za způsob, jakým přijímá a vyvažuje dualismus dystopie/utopie, a dokazuje, že architektura může fungovat jako mediátor mezi realitou a idealismem, za povýšení lokálních řešení na univerzální vize a za vytváření jazyka, který otevírá cestu ke spravedlivějšímu světu, udělujeme Liu Jiakunovi Pritzkerovu cenu za rok 2025.“
Význam ocenění a přínos pro současnou architekturu
Ocenění Liu Jiakuna Pritzkerovou cenou za rok 2025 potvrzuje jeho výjimečný přínos k formování současné architektury. Svým důrazem na sociální aspekt, lokální kontext a schopnost rozrušit hranice mezi protikladnými hodnotami představuje inspirativní příklad pro architekty celého světa. Jeho dílo ukazuje, jak lze do hustě obydlených míst vložit novou otevřenost, umožňující setkávání a sdílené zážitky, a jak lze přetavit tradiční materiály i kulturní kontext v originální architekturu, jež se nebojí nesourodých prvků a která hrdě nese „otisk času“.
Toto nejnovější ocenění zdůrazňuje, že architektura zůstává důležitým nástrojem k vyjádření identity, a současně připomíná její potenciál vyrovnávat se se společenskými a environmentálními problémy. Liu Jiakun dokazuje, že voda, jíž chce být, může nakonec ztuhnout v trvalou formu, která je stále pevným stavebním kamenem lidského ducha i symbolem místa, z něhož se zrodila.
