Tichá krása na 500 stranách. Monografie představuje dílo Ladislava Lábuse
Kniha Domy volným veršem představuje tvorbu i osobnost architekta a emeritního děkana Fakulty architektury ČVUT v Praze Ladislava Lábuse. Úlohy kurátorů se ujali jeho kolegové a přátelé, představují jej jako poetu, intelektuála a náročného tvůrce přísného k sobě i svým stavbám. Editorem knihy je Matúš Dulla.
Publikace si na téměř pěti stech stranách klade za cíl přinést ucelený pohled na dosavadní dílo Ladislava Lábuse. Zahrnuje jak oceňované novostavby, např. nejnovější bytové domy v pražských Modřanech a na Smíchově či domov sociálních služeb v Českém Krumlově, tak zcela výjimečné rekonstrukce: pražského paláce Langhans, za niž získal Grand Prix Obce architektů, Edisonovy transformační stanice v Praze či Jízdárny Pražského hradu. Vše doplňuje fotografická dokumentace čítající přes 400 fotografií a vizualizací.
Kniha přibližuje typické rysy Lábusovy tvorby, která vyniká nenápadností a sofistikovaným souzněním krásy a účelnosti „Architektova díla nejsou vázána tak, jak byly někdejší rýmy v básních – jsou moderně svobodné jako volný verš, ale současně se vyhýbají levné nápadnosti a jakékoli podbízivosti,“ poodhaluje skrytý podtext názvu knihy její editor Matúš Dulla.
Intelektuální obsah projektů
Přehled architektonické tvorby Ladislava Lábuse je rámován texty jeho spolupracovníků a přátel. Mapují oblasti architektovy práce, věnují se také proměně Fakulty architektury ČVUT pod jeho vedením na pozici děkana, kterým byl v letech 2014–2022.„Opravdu si myslím, že právě on v české architektuře dnešní doby příkladně ztělesňuje typ architekta, pro něhož není důležité pouze stavění, ale také intelektuální obsah jeho projektů a staveb,“ píše v knize historik a teoretik architektury Rostislav Švácha.
Václav Girsa z Ústavu památkové péče FA ČVUT vyzdvihuje Lábusův citlivý přístup k historické architektuře, jejž předává studentům a pomáhá tak vychovávat generaci architektů, kteří budou pokorně a s respektem přistupovat k práci svých předchůdců: „Učí studenty řemeslu i nalézání vztahu k prostředí. Zdůrazňuje význam tradice, kvality historických konstrukcí, práce s přírodními materiály. Nutí přemýšlet. Připomíná studentům, že kvalitní architektura nemůže vznikat ve vzduchoprázdnu, bez omezení, bez zřetele k limitům okolního světa.“
Zdánlivá obyčejnost Lábusova přístupu se stává devizou, hodnota jeho návrhů spočívá v nadčasovosti a nepodbízivosti. „Jeho architektura je pokračováním moderní tradice starými prostředky, dalo by se říci s trochou nadsázky. Nejde nikdy proti povaze věcí: v tom spočívá její přirozenost, ale také, vznešeněji řečeno, její autenticita a pravdivost. Přidává další vrstvu do tradice (nejen moderní) architektury, s vědomím kontinuity a s potřebou jakési normálnosti, laskavosti a vlídnosti,“ dodává teoretička a kritička architektury Jana Tichá.
