Konec panelákové šedi mateřinek

Jaké jsou dnešní požadavky na sociální stavby pro předškolní děti? Existují přísné požární předpisy, hygienické předpisy, nároky na prostor a dostatečné osvětlení, funkční odvětrávání, jídelna vybavená podle evropských norem a bezpečnostním standardům přizpůsobené herní prvky na zahradách. Reprezentace obcí zpravidla řeší pouze financování, údržbu školek a plnění „shora“ nařízených norem. Zabývají se nedostatky budov, postavených v dobrovolně povinných akcích Z rodiči amatéry – stavbám chybí kvalitní izolace či regulační ventily na radiátorech, jsou přetopené, spousta peněz jednoduše vyletí oknem. Na nic dalšího radnice pak už nemohou najít peníze. Estetická stránka předškolních zařízení tak zůstává daleko vzadu.

Soukromí u Botiče

V panelákových školkách za socialismu bylo nutné mít děti neustále pod kon­trolou, režimu proto vyhovovalo spojení herny a ložnice. Známe to asi všichni ze svého dětství. Lehátka, rozložená těsně před spaním půl metru od sebe, nikdo nesměl ležet u zdi. Oddělení od jídelních prostor zajišťovaly neustále pootevřené zasunovací dveře. Intimita, jakou vyžaduje při spánku většina dospělých, dětem nebyla poskytnuta. Tento stav ve většině školek přetrvává dosud a uspořádání prostoru současných školek se prakticky nedá změnit.

Existují čestné výjimky. Například mateřská školka Semínko v ekologickém centru hlavního města Prahy, zvaném Toulcův dvůr. Školka vznikla rekonstrukcí stodoly v areálu bývalého statku ze 14. století. Rekonstrukce probíhala v rámci finančních limitů daných pražským magistrátem a s ohledem na historický charakter areálu, evidovaném na seznamu kulturních památek. Proto před vstupem návštěvník nepozná, že jde o zařízení primárně určené pro děti. V interiéru už je znát snaha o inovativní přístup. Z materiálů převažuje dřevo a textil. Stěny v herně jsou tónovány přírodními barvami.

Netradičně pojal architekt ložnici dětí, umístěnou v podkroví. Střešní okna pouští do prostoru méně světla, což samo o sobě vytváří intimnější atmosféru, i celkové řešení prostoru ji umocňuje. Velká okna v pracovně i jídelně dostatečně osvětlují herní prostor a umožňují výhled do sadů Toulcova dvora i do údolí chráněného území meandrů Botiče, které jsou největší devizou areálu oproti na zeleň chudým školkám v centru města. Nevelká oplocená zahrada přiléhající ke školce je velice dobře udržovaná, díky svažitému terénu členitá, dopolední program mohou v dobrém počasí děti trávit v letním altánu. Rodiče se zapojili do sázení stromů, děti se starají o vlastní záhonky se zeleninou.

Jíl, rákos, papír – návrat ke kořenům

Že si lze s prostorem dětského zařízení úžasně „pohrát“, dokazuje ateliér Reiter & Rentzsch v Drážďanech. Realizacím mateřských škol se věnuje už víc než dvanáct let. Olaf Reiter dokonce získal za jednu z prvních staveb tohoto typu, školku v Riese u Drážďan, cenu za architekturu spolkové země Sasko. Realizace v Riese v letech 1996 – 1997 byla ve své době výjimečná několika aspekty. Ateliér měl velice omezené finanční prostředky od obce, ale zároveň měl k dispozici sdružení angažovaných rodičů, kteří byli ochotni nějakým způsobem ke stavbě přispět. „Naším záměrem bylo, aby školka byla vnímána jako společenský prostor a ne místo, kam rodiče nesmějí. Chtěli jsme rodiče zapojit už do procesu vzniku školky, aby k ní získali vztah. Proto jsme je přizvali na začátku, uspořádali jsme takovou společnou tvůrčí dílnu dětí a rodičů,“ říká Olaf Reiter.

Dílna spočívala v takřka historickém způsobu zednické práce. Rodiče i děti měli za úkol vyplnit soustavu dřevěného trámoví nepálenými cihlami a jílem. Při dalším workshopu zase dostaly děti balík kachlového obložení do dětské umývárny a každý si mohl kachlík po svém ilustrovat. Teprve pak byly kachlíky vypáleny.

Kromě jílu a nepálených cihel použili architekti i další dříve tradiční, dnes už nemoderní, materiály – na izolaci stěn použili rákos a papír. Přitom má stavba prvky pasivního domu.

Přestože herna v přízemí školky je směrem ven prosklená, nedochází k téměř žádným ztrátám energie. Při větrání je vzduch přiváděný zvenku v zimě předehříván pomocí tepelného čerpadla. Topení v herně je zabudováno ve stěně, což za prvé šetří prostor a za druhé nevíří prach jako klasické radiátory. Mimoto použití jílu ve stěnách zajišťuje lepší mikroklima v intenzivně využívaných prostorách. Stavba je esteticky zajímavá, ať už podobou lodě včetně stěžně v průčelí a kulatých oken, či použitím optimistických barev.

Další realizace ateliéru Reiter a Rentzsch v Sasku pokračují v dosavadním ekologicky orientovaném přístupu. Přibyly solární panely na střeše nebo zabudované do fasády, zatravněné střechy, recyklace dešťové vody – záleželo vždy na přání a „kapse“ investora. Realizace jsou přitom většinou placeny z veřejných zdrojů, je tedy zřejmé, že peníze se nalézt dají, pokud existuje vůle.

Změny přicházejí z Moravy

Loni v září otevřená mateřská škola na Brněnské ulici v Kuřimi dokazuje, že na radnici středně velkého města se konečně našla vůle ke změně. Radnice oslovila deset ateliérů a na posouzení návrhů byla sestavena odborná porota, složená z uznávaných architektů. Ta se velice záhy shodla na návrhu brněnského architekta Martina Habiny. Jeho ateliér měl za sebou už jednu realizaci mateřské školy, a to ve Sloupu na Moravě, což mělo bezpochyby vliv na finální výběr poroty. Realizace mateřské školy v Kuřimi dokazuje, že školka může splňovat estetické nároky na soudobou architekturu, dobře souznít s okolím a zároveň měnit přístup k dětem. Kvalitu stavby za cca třicet milionů korun potvrdilo i umístění v soutěži o stavbu roku Jihomoravského kraje.

Architekt sám považuje za nejdůležitější řešení systém odvětrávání. „Přizvednutím střechy jsme dosáhli příčného větrání všech prostor, které je mnohem efektivnější, a zároveň nám umožnilo bazilikální osvětlení všech prostor,“ vysvětluje Martin Habina. Vyzdvihuje také horizontální řešení jednopodlažní stavby, kdy na páteřní vstupní halu tvořící hlavní linii jsou „jako korálky navěšeny“ jednotlivá oddělení a výdejny stravy.

Ateliér architekta Habiny přišel i s dalšími, v našich končinách dosud nevídanými prvky. Inspirováni studiem mateřinek ve Spojených Státech doplnili hernu o „mokrý koutek“: místo určené k hrátkám s vodou. Děti zde kromě práce s různými výtvarnými technikami mohou vodu barvit, přelévat, v nádobách plavit lodičky či naopak zkoušet, které věci neplavou apod. Martin Habina říká, že učitelky se na tuto novinku zpočátku dívaly s nedůvěrou. Po měsících užívání si však zvykly a potvrzují, že děti jsou z vodního koutku nadšené.

Ložnice je konečně oddělena stěnou od herny a pracovny, poskytuje dětem klid a není nutno každý den lůžka znovu rozkládat. Pro kontrolu učitelkám slouží jen malé nahlížecí okénko. Výrazným prvkem je i tzv. pobytové okno v herně, oddělené od ostatních výrazně rozšířeným parapetem, které vystupuje z hlavní fasády. Děti si mohou sednout na parapet a nalepit se až ke sklu, aniž by je čekalo pokárání učitelky. Pobytová okna navíc rytmicky člení a oživují hlavní fasádu.

Propojení se zahradou zajistil architekt Martin Habina terasou u každého ze tří oddělení, na níž děti mohou trávit čas během dopoledního programu a přitom se nemusí převlékat a přezouvat. Přibyly zahradní sklady hraček a pohotovostní WC, velice praktická věc pro děti, které v zápalu hry zapomínají na všechno. Ani chodník, lemující celou stavbu, není z tvrdého asfaltu jako v dobách minulých. Bezpečný dopad dětem zaručuje měkký povrch z pryžového granulátu.

Na plášti nepotkáme žádné šedé panely, pouze dřevo a sklo. Každé oddělení má svou identifikační barvu v sestavě modrá – oranžová – červená. Stejné barvy jsou vyjádřeny i na vnějším plášti. I nejmenší děti tak jednoduše poznají svou třídu a emocionálně ji přijmou za svou.

Iva Nachtmannová
Foto: MŠ Kuřim – Ester Havlová; Toulcův dvůr; Reiter & Rentzsch Architekten