KULATÝ STŮL: Environmentální aspekty výstavby a snižování uhlíkové stopy

Udržitelnost se postupně stává zásadním tématem pro všechna odvětví lidské činnosti, do popředí se dostává v poslední dekádě v České republice také v architektuře a stavebnictví. Jak je v praxi naplňována v letošním roce nově zavedená povinnost zohledňovat environmentální kritéria u veřejných zakázek?

Jak jsou uplatňována hlediska udržitelnosti u soukromých zakázek a developerských projektů? Co brání většímu zohlednění environmentálních aspektů ve výstavbě? Právě těmto tématům jsme se věnovali v diskusi společně s architekty a dalšími přizvanými odborníky.

Časopis ASB ve spolupráci s Českou komorou architektů uspořádal 16. září kulatý stůl na téma: Environmentální aspekty výstavby a snižování uhlíkové stopy. Partnerem kulatého stolu byla společnost CEMEX Czech Republic.

Pozvání přijali architekti Jan Kasl, předseda ČKA, Josef Tlustý, člen pracovní skupiny ČKA Udržitelnost a Rady Centra pasivního domu, dále architekt Ivo Koukol, architekt a vědecko- výzkumný pracovník UCEEB ČVUT Jan Růžička, Eva Nykodymová ze společnosti Skanska, Lenka Matějíčková ze společnosti Arcadis Czech Republic a Petr Dobrý ze společnost CEMEX Czech Republic.

V úvodu setkání architekt Jan Kasl přivítal všechny přítomné a uvedl, že se v České komoře architektů od svého zvolení předsedou snaží s kolegy o to, aby se udržitelnost stala prioritním tématem. Doplnil, že ČKA ustavila pracovní skupinu Udržitelnost, která se výborně rozjela pod vedením architekta Petra Leška, 1. místopředsedy ČKA. Po úvodním slovu následovala moderovaná diskuse.

Partner akce: CEMEX Czech Republic

Ráda bych nejprve vás všechny požádala, abyste se podělili o vaše zkušenosti s udržitelnou výstavbou u veřejných a soukromých zakázek.

Josef Tlustý: Mám zkušenost především ze soukromého sektoru. Jako člen Centra pasivního domu mám zakázky v podstatě jen typu pasivních a nízkoenergetických domů a jedná se tedy především o osvícené investory, kteří chtějí stavět udržitelně anebo chtějí ušetřit. Co se týče pracovní skupiny Udržitelnost na ČKA – povedlo se implementovat koncept domu s téměř nulovou spotřebou a legislativa postupně udala směr v tom, že je, zjednodušeně řečeno, potřeba zateplovat.

Kritéria se postupně zpřísňují a od příštího roku již bude nutné splnit další kritéria, abychom nemuseli dohánět energetickou náročnost budovy technologiemi. Co se týče veřejného sektoru, jsem městským architektem v Mníšku pod Brdy, kde je starostkou spolupředsedkyně Strany zelených, takže jsme si zde kápli do noty.

Máte na komoře přehled o tom, jak se městům a obcím daří naplňovat v letošním roce nově zavedenou povinnost zohledňovat environmentální kritéria u veřejných zakázek?

Josef Tlustý: Obce se samozřejmě snaží naplnit stanovená kritéria, ale zatím to trochu dře. Začal bych tím, že je třeba mít osvíceného investora a potřebujeme vzdělávat obce – tam ještě máme co dělat.

Pane Koukole, vy se v posledních letech věnujete řízení velkých projektů administrativních budov. Byla ČSOB od počátku osvíceným investorem?

Ivo Koukol: Banka ČSOB se v roce 2001 rozhodla, že se ze všech svých zhruba čtrnácti budov po celé Praze chce soustředit do jediné nové budovy. Na začátku byla otázka – co všechno bychom měli a mohli udělat pro to, aby nová budova byla výjimečná? Banka chce být v dobrém slova smyslu unikátní, chce být progresivní, a z toho vzešla myšlenka, že bychom mohli koncipovat zadání budovy, které bude, mimo jiné, také výrazně ekologické. ČSOB pak tomuto směřování zůstala věrná i v případech svých dalších, později projektovaných budov.

Rád bych ještě okomentoval rozdíl mezi veřejným a soukromým sektorem ve vztahu k udržitelnosti. Ono nejde jen o počáteční investování ohleduplné k životnímu prostředí, ale také o provozování a o chování daného klienta. Ta druhá a třetí fáze je možná celkově významnější než investice samotná, než výstavba. Když ohleduplně staví privátní investor, tak se pro to rozhodl, je tam vůle. U developerské výstavby bytů je to například marketingový důvod, což je také v pořádku.

Pokud jde o dlouhodobého uživatele budovy, tak je tam jasný záměr nejenom vystavět, ale i provozovat a chovat se tak. A to často může být více, než když je povinnost daná zákonem, např. zákonem o veřejných zakázkách, kdy je investice sice z povinnosti ohleduplně koncipována, ale není za tím nic dalšího. Pak už záleží jen na lidech, jestli tento nástroj dostane někdo, kdo budovu smysluplně provozuje, kdo budovu a chování uživatelů koriguje tak, aby se využil navržený efekt budovy. Anebo tam takový zájem není, a celé to tím v podstatě skončí.

Všichni musí snižovat uhlíkovou stopu

Jakou má zkušenost dodavatel působící na českém trhu? Pane Dobrý, registrujete poptávku po materiálech, které zohledňují udržitelnost a environmentální hledisko?

Petr Dobrý: My jsme v celém řetězci na jeho konci, reagujeme na požadavky našich zákazníků. Těch zatím není tolik a myslím si, že je to dáno částečně legislativou. Není zde státní podpora, aby stavebník použil zelené produkty. CEMEX má kromě betonáren také cementárnu – a cementářský byznys je pod poměrně silným drobnohledem, co se týče emisí CO2, kterých má na svědomí 8 % celosvětové produkce.

V CEMEXu, který patří mezi největší celosvětové hráče v tomto odvětví, jsme se touto otázkou proto začali zabývat v daleko větším předstihu a již v devadesátých letech jsme oznámili, že pracujeme na snížení tzv. uhlíkové stopy výroby. Nedávno jsme se zavázali, že do roku 2050 chceme být uhlíkově neutrální ve výrobě cementu. Budoucnost vidíme ve směsných cementech, kde lze pracovat na snižování uhlíkové stopy. Z hlediska cirkulární ekonomiky je pak možnost začít používat ve větší míře recyklované kamenivo.

Každou budovu, kterou dnes strhneme, bychom mohli být schopni recyklovat a získaný materiál použít na další stavbu, a tak dát starému betonu nový život. Když se podíváme na trh v České republice, máme poměrně velký nedostatek písku, jemného i hrubého kameniva. Řešením může být právě recyklované kamenivo. Problémem České republiky je nedokonalá legislativa vyžadující certifikaci pro jakýkoliv materiál pro stavbu, přičemž jde o zdlouhavý a administrativně náročný proces. Normové specifikaci nepodléhá pouze kamenivo užívané do základů.

Paní Matějíčková, jaký je zájem o certifikační proces ze strany soukromých firem a veřejného sektoru?

Lenka Matějíčková: Co se týká veřejného sektoru, poptávka směrem k nám je extrémně nízká. Drtivou většinu certifikací děláme pro developery ze soukromého sektoru, kde je neskutečný nárůst poptávky. Covid-19 tomu hodně napomohl. Přidává se k tomu také snaha developerů o provozní uhlíkovou neutralitu v roce 2030 a od roku 2050 o uhlíkovou neutralitu, kdy se hodnotí svázané emise uhlíku v budovách jako takových.

Jaké jsou vaše zkušenosti z praxe v developerské společnosti Skanska, paní Nykodymová? Oproti jiným developerům jdete udržitelnosti hodně naproti…

Eva Nykodymová: Než vůbec zahájíme projekt a takříkajíc kopneme do země, děláme si mimo jiné i předzhodnocení pro certifikační systémy LEED a BREEAM. Máme jasné a přísné postupy, co vše musíme zhodnotit v rámci pozemku anebo původní zástavby s ohledem na udržitelnost. Vždy se maximálně snažíme využívat potenciál daného území. Vše si navíc děláme in house, nevyužíváme pro certifikaci žádnou externí společnost.

To nám dává velkou svobodu, ale zároveň je kladen velký důraz na to, že projekt máme ve svých rukách a můžeme ho hodně ovlivnit. Máme také závazek být uhlíkově neutrální do roku 2045. V tomto směru nemám ráda lakování na zeleno. V praxi se stává, že firma prohlásí, že je uhlíkově neutrální, přitom velká část jejich dodavatelského řetězce se chová odlišným způsobem. My do našeho zhodnocení zahrnujeme nejenom naši činnost, ale i činnost dodavatelskou tak, abychom obsáhli opravdu celkový dopad naší činnosti.

Pane Růžičko, jaké jsou možnosti snižování uhlíkové stopy, které ještě nejsou tolik v povědomí, ať už mezi architekty nebo investory?

Jan Růžička: Začnu s tím jednodušším, a to je recyklovaný beton. Druhá a složitější věc, která zde již zazněla, je certifikace budov a s tím spojená motivace investorů, proč to vlastně chtějí. Z praxe vím, že malí investoři prošlapávají privátní cestičku, jsou to nadšenci, kteří chtějí ekologické budovy a nebojí se jít až na hranici určitého extrému, kam až po technické stránce lze dojít – domy ze slámy, nepálené hlíny, hliněné omítky apod. I takto se dá dělat stavařina, i takto se dají dělat velké projekty.

Velcí investoři chtějí pro své velké projekty certifikace. Je to dané tím, že stavbu připravují pro globální trh, pro globální zákazníky. A přiznejme si, svět je jinde, než jsme my. Mám pocit, že pro západní Evropu je ekologický pohled na věc daleko samozřejmější, než u nás. Když se zeptáte starosty někde na vesnici, který potřebuje postavit novou školu, jestli si náhodou neudělá certifikaci LEED, aby měl školu zelenou, tak jak myslíte, že se na vás bude koukat?

Kromě velkých certifikačních nástrojů je pro menší projekty, pro veřejné zakázky k dispozici domácí a snáze uchopitelný nástroj SBTool, který byl vyvinut na Fakultě stavební ve spolupráci s UCEEB a dalšími organizacemi. Do některých veřejných dotačních titulů se již podařilo dostat podmínku certifikace SBTool. Už samotný fakt, že veřejní zadavatelé projdou procesem, který je pro ně určitou kuchařkou a pomůže jim podívat se na dům z jiného úhlu pohledu, je podle mne docela dobrá cesta.

Webinář se společností CEMEX: Možnosti snižování uhlíkové stopy ve výstavbě, říjen 2021

Problém je ve financích

Co je podle vás největší úskalí, které brání tomu, aby se udržitelnější přístup rozšířil do veřejných zakázek, na města, obce, kraje, veřejné instituce, ale i mezi více soukromých investorů?

Ivo Koukol: Rozdíl je v dlouhodobém a krátkodobém pohledu, jak jsem zmiňoval v úvodu. Mluvíme tu především o investičním procesu, ale následný provoz budovy, který je pak mnohonásobně delší a energeticky náročnější, je ještě významnější. Investiční proces má tři fáze: příprava, projektování a stavění. Myslím si, že to nejdůležitější, co často chybí, je definování záměru a zadání investice.

Začíná to už nalezením pozemku pro danou investici – to pak souvisí s budoucím provozováním a dopravou těch, kteří budovu budou užívat. První přípravná fáze často chybí a není v povědomí. Jen zkušení investoři vědí, že je třeba se na začátku věnovat velmi usilovně definování toho, co chtějí.

Jan Růžička: Bariérou u veřejných zakázek jsou pochopitelně finance. Když se podíváme na dotační tituly, tak tolik zásadní přípravnou fázi projektu nepodporuje nikdy nikdo. Musíte mít stavební povolení, musíte mít prováděcí projekt, ideálně vysoutěženou firmu, pak teprve dostane starosta peníze. Kde na tyto fáze vezme peníze, nikoho nezajímá.

Lenka Matějíčková: V soukromém sektoru určitě hrají roli finance. Spousta developerů si uvědomuje, že marketing a to, jak společnost vypadá před ostatními konkurenty, jsou důležité. Když jeden s něčím začne, tak se chytne druhý, třetí, čtvrtý, pak je z toho lavina. Developeři se začínají předhánět, kdo bude dřív uhlíkově neutrální, kdo bude mít víc certifikovaných budov. Hodně tomu teď pomáhají zelené bondy. Banky zelené projekty a udržitelnost zohledňují, dají vám lepší úrokovou sazbu.

A to je pro developery motivace. Roli hraje také návratnost udržitelných řešení. Třeba splachování dešťovou vodou je finančně v tuto chvíli nenávratné. Zatím je to tedy spíše o tom, jestli má developer nějaké uvědomění, že je mu jasné, že vody bude málo, a proto mu stojí za to do tohoto řešení nyní investovat. To samé fotovoltaika, je na hranici toho, aby byla rozumně finančně návratná. Jakmile na misce vah začne převažovat, že se to investorovi vyplatí, tak do toho půjde.

A ve veřejném sektoru?

Lenka Matějíčková: S veřejným sektorem bohužel zkušenost nemám. Myslím si, že roli hraje neznalost, chybí osvěta. Chybí někdo, kdo by projekty domyslel od začátku do konce. Potkáváme se s kraji, se starosty, kteří často logicky řeknou – stavíte mi na zelené louce průmyslovou halu, tak na ní udělejte zelenou střechu. Přitom co se týče vody nebo uhlíkové stopy, nedává zelená střecha na průmyslové hale smysl.

V okamžiku, kdy umístíte patnáct až dvacet centimetrů vrstvu substrátu s netřesky, potřebujete mít betonem natolik vyztuženou budovu, že vegetace za celou svoji životní dráhu nespotřebuje tolik CO2. Zelená střecha je hezká, ale co se týče přírody, jsou v tomto případě vhodnější jiná řešení – zelené pojezdové plochy, zasakování vody, modro-zelená infrastruktura. Je třeba se na problematiku dívat komplexně. Zelená střecha není univerzální řešení.

Josef Tlustý: Já naopak jsem pro zelené střechy. Samozřejmě primární je udržet vodu v místě z hlediska terénu, ale pokud jsme schopni udržet ji alespoň na střeše a držet díky tomu celé okolí v tepelné pohodě, tak to je pozitivní. V průmyslových areálech může být málo prostoru na zasakování vody a tam pak vidím potenciál i v zelených střechách. Na vlastním domě, dřevostavbě, mám pěticentimetrový substrát s extenzivní střechou a nebyl zde požadavek na náročnější statické řešení z hlediska přetížení.

Lenka Matějíčková: Na rodinných domech, kancelářských budovách nebo centrech někde v zástavbě v centru města je to skvělé řešení. Ale jsou projekty jako skladové, průmyslové haly nebo velké výrobní haly, kde to opravdu nevychází.

Mezi investory, architekty i projektanty často chybí osvěta v tom, jaké jsou vhodné možnosti udržitelných řešení pro konkrétní projekt. Pane Růžičko, nabízí vaše pracoviště metodiku, která architektům a investorům pomůže aplikovat principy MZI a HDV do jejich projektů?

Jan Růžička: Jednou z posledních publikací, která vznikla, je metodika Voda ve městě. Je to manuál, co všechno se dá udělat v rámci městské infrastruktury a jakým způsobem se dá s vodou hospodařit. Kromě toho se naše pracoviště dlouhodobě zabývá vývojem jednoho z certifikačních nástrojů SBTool, který je více implementovaný na české prostředí. Na rozdíl od certifikace BREEAM navíc obsahuje už část LCA (Life Cycle Analysis), tzn. vyhodnocení v rámci celého životního cyklu. Je to jeden z nástrojů, které se dají použít i jako manuál nebo jako motivace pro veřejné zadavatele. Lze si skrze ni ověřit, zda nebylo v rámci projektu něco opomenuto, je to určité vodítko. Navíc jde o finančně dostupnější certifikaci.

Developeři chtějí modro-zelenou infrastrukturu

Jaký je zájem ze strany investorů aplikovat principy modro-zelené infrastruktury (MZI) a hospodaření s dešťovou vodou (HDV)?

Lenka Matějíčková: Zájem je čím dál tím větší, protože certifikace odměňuje zadavatele body. A jde dále než legislativa. Například všechna pojezdová místa musí být odvodněna buď přes odlučovač ropných látek, nebo přes jiné řešení, které odstraní potenciální úkapy z aut, které by šly do přírody. Česká legislativa toto vyžaduje u průmyslových objektů jen pro některé plochy. Za skvělé řešení považuji zatravňovací dlažbu, která funguje jako kořenová čistička, kdy jsou kořínky rostlin schopny rozložit potenciální úniky z aut.

Dále využíváme dešťové zahrady. Developeři chtějí podporovat modrozelenou infrastrukturu a jsou ochotní do ní investovat peníze, v jejich přístupu je vidět posun. Občas ale bojujeme s tím, co je MŽP ochotné akceptovat a co ne. V Praze se pak k projektům v památkové zóně vyjadřují památkáři, kteří odmítají zelené střechy. Přitom zeleň do města patří, stromy zachytávají polétavé částice, zlepšují klima.

Pane Dobrý, pokud jde o řešení modro-zelené infrastruktury, najde u vás architekt nabídku, ať už z hlediska materiálu, nebo technologií, kterou může využít?

Petr Dobrý: V našem nabídkovém listu máme mezerovité betony, kde garantujeme určitou míru propustnosti v procentech. To je jedna z možností, kterou nabízíme. Problém je v tom, že my bychom tento produkt potřebovali dostat více k architektům, projektantům, kteří jsou schopní produkt zaimplementovat do projektu. Pokud toto řešení nabídneme stavebníkovi nebo developerovi, který už má hotový projekt, už je to pozdě.

Jan Růžička: Důležitá je motivace na začátku projektu. Když přijde soukromý investor, developer, který chce kvalitní budovu, tak potřebuje label, potřebuje získat body, a tak si najme konzultační firmu, která mu s tím pomůže. A v tom tkví právě význam certifikačních systémů. Hned od začátku sedí u architekta konzultant pro LEED, BREEAM, bod po bodu s ním prochází řešení, připomínkuje ho.

A pak je starosta v Horní Dolní, který by také rád takovou budovu, ale kdo mu s tím má pomoct? On v lepším případě vysoutěží architekta nebo zadá projekt projektantovi, který je schopen mu ho zpracovat v krátkém čase tak, aby získal dotaci. Zjevně zde chybí systémová podpora ze strany státu k tomu, aby na začátku vznikala kvalitní zadání, kvalitní řešení pro další projektové fáze. A to je jedna z těch věcí, která brzdí výstavbu kvalitních budov.

Ivo Koukol: To se týká stavění obecně, nejen aspektu ohleduplného stavění. Když staví ředitel nemocnice nebo školy jedenkrát za život velký dům, nemůže to nikdy dobře dopadnout. Třeba v Americe staví všechny federální budovy – školy, nemocnice, úřady, věznice – specializovaný úřad. Uživatelské zadání jde vždy z dané lokality, ale přetvoří ho velmi profesionální federální úřad do sofistikovaného zadání.

A to by mohla být odpověď na otázku, jak má starosta kvalitně postavit školu, což je pro něj úplně jiná agenda, než kterou běžně řeší. On ani neví, na co se má ptát, co má hledat, koho má k přípravě investice pozvat. To je potřeba změnit systémovou pomocí všem drobným i velkým samosprávám, které se s tím setkávají čas od času, ale v součtu je to obrovské množství staveb v zemi.

Pane Tlustý, může ČKA při schvalování regulérnosti architektonické soutěže podpořit zadavatele nebo investora v tom, aby do soutěžního zadání zakomponoval i environmentální pohled?

Josef Tlustý: Určitě ano. Někde se kromě městského architekta zřizuje už i institut krajinářského architekta. Ti mohou být nápomocni při přípravě projektu a začlenění udržitelného přístupu do zadání. Potenciálně by se dalo uvažovat o pozici městského energetického specialisty. Komplexností míříme k tomu, abychom vybavili a podpořili obce v tom, aby si najímaly odborníky. Politik má dělat politiku a nemá být odborníkem na takto složité, odborné věci.

Článek je součástí časopisu ASB 5/2021.

Diskutující