Reakce na pandemii Covid-19 se v rámci navrhování a realizace staveb různé typologie začínají propisovat do zadání investorů, do úprav dispozičního řešení, členění prostor, do požadavků na mikroklimatické podmínky, větrání a řady dalších. S jakými novými požadavky kladenými na vnitřní prostředí budov se ve své praxi setkávají architekti, investoři nebo dodavatelé?

Časopis ASB ve spolupráci s Českou komorou architektů uspořádal 22. dubna kulatý stůl na téma: Hygienické nároky na vnitřní prostředí budov. O své zkušenosti se podělili architekti, zástupce developera i dodavatele. Partnerem kulatého stolu byla společnost Viega.

Pozvání přijali architekti Jan Kasl, předseda České komory architektů, Michal Juha, zakladatel ateliéru DOMY a vedoucí ateliéru na Fakultě architektury ČVUT, Jana Mastíková, hlavní architektka LOXIA, Eva Nykodymová, Environmental Manager CZ & RO společnosti Skanska, Erik Štefanovič, jednatel DELTA Group, a zástupci společnosti Viega: Marek Holko a Miroslav Bezděk.

Partner akce: Viega, s.r.o.

Zdravotnické stavby se promění

Nejprve se budeme věnovat stavbám určeným pro zdravotnictví. Zajímalo by mne, pane Juho, s čím se aktuálně setkáváte v rámci požadavků ze strany investorů?

Michal Juha: Na začátek uvedu téma možná kontroverzní větou: S mírnou nadsázkou jsou pro nás v současné době nemocnice v podstatě nejbezpečnějším územím. Ačkoliv je zde velká koncentrace pacientů s covidem a riziko je tím pádem velké, chováme se zde zodpovědněji.

Navíc se z principu celý zdravotní systém připravuje na pandemii, jen v určitých obdobích jsme ukolébáni tím, že se nic neděje. Avšak pandemické plány, předpisy, hygienické normy a provozní řády v nemocnicích fungují.

Tam bych problém viděl spíše v reakci veřejné správy. Ve schopnosti být i nadále neustále připraven. Pandemie nás zasáhla neočekávaně a v poměrně velkém rozsahu. Na druhou stranu jsem přesvědčen, že to ještě nebyla tak velká tragédie, protože představte si, kdyby smrtnost byla jen o pár procent vyšší, co by se stalo.

Na reflexi pandemie je ještě krátká doba, nicméně objevují se první náznaky toho, že dojde k určitým přehodnocením typologie nebo chování v nemocnicích, změní se zásady. Bude třeba lépe zorganizovat ambulantní péči, kde nejsou dostatečné prostory pro čekání pacientů, možnost oddělení potenciálně infekčních od neinfekčních pacientů.

Webinář se společností Viega: Hygiena a vnitřní prostředí budov, květen 2021

Objevuje se zcela zásadní požadavek na navýšení počtu lůžek intenzivní péče. To je trend, který byl na spadnutí. A zcela nepochybně je a bude stále větší tlak na flexibilitu, možnosti rychlého proměňování zdravotnických provozů.

Samozřejmě s tím souvisí i technická stránka. Chceme, aby standard byl v nemocnici daný, protože léčba probíhá v prostředí stanoveném zákonem, a tím pádem tam musíte mít určitou vlhkost, teplotu, čistotu a další parametry. To je jakási samozřejmost, ale do toho ještě vstoupí jiné otázky – etické, a ty budou mít přesah do jiných typologií.

Výrazné je to v oblasti budov sociální péče, kde najednou nedokázali řešit potřebu izolovat pacienty v zařízení, kde se virus nekontrolovatelně šířil. A na druhou stranu tam byla sociální samota starých lidí, se kterou se nedokázali vypořádat. To je určitě výzva pro tvůrce takových zařízení do budoucnosti.

Pane Štefanoviči, jaké jsou vaše aktuální zkušenosti od nás i ze zahraničí?

Erik Štefanovič: S kolegy v Rakousku, na Slovensku a Ukrajině jsem diskutoval o tom, jak situaci vnímají. V tuto chvíli ve všech zemích bojují s pandemií a zavádění nových atributů do stavebních projektů se proto zatím nikdo nevěnuje. Je to škoda a je dobré, že můžeme o budoucích opatřeních právě tady diskutovat.

Pravděpodobně naše cesta povede k opatřením, ve kterých jsou zdravotnické stavby nejdál. Budeme se tedy snažit o bezdotykovost, o vytváření bezpečného prostředí. Stavby obecně jsou synonymem bezpečí. Každý objekt stavíme pro to, abychom něco nebo někoho ochránili.

Kolegové architekti z Bratislavy mi zmiňovali, že vnímají u veřejnosti posun k tomu, že se lidé nevědomky snaží dostat z uzavřených prostorů ven, protože je považují za potenciální nebezpečí. Stavby a interiérové prostory dnes tedy mohou být vnímány oproti minulosti jako určitý potenciál nebezpečí.

Do jisté míry bude třeba upravit hygienické normy, protože jsou v určitých případech příliš komplikované. Jsou sice nastaveny správně s ohledem na ochranu uživatele, měly by však být jednodušší, abychom mohli redukovat počet dveří nebo je ovládat inteligentními systémy. Ty jsou v mnoha případech komplikací, protože všichni saháme na kliky.

Smysluplnou cestu vidím ve vytváření prostorů, kde uživatel nebude nucen se neustále dotýkat něčeho, čeho se dotýkal někdo před ním (tlačítka ve výtahu, dveře apod.). Myslím si, že tímto směrem se budou potenciální změny v navrhování budov ubírat.

Michal Juha: My už jsme určitý posun zaznamenali. I když je otázka, co bylo hlavním impulsem, zda covid nebo dotační politika. Body, které nemocnice v dotacích získá tím, že začlení do žádosti prvek související s pandemií, nutí nemocnice k určitým krokům. Například u intenzivní péče, kde mají doposud velké halové prostory, se je snaží předělávat na boxové systémy.

Cíl minimalizace šíření nákazy je zřejmý. Vše funguje bezdotykově. Vše se řídí stavem pacienta a tím, zda je či není covid pozitivní. Nejhorší situace je tam, kde stav pacienta neznáme. Z hlediska zdravotnictví jde o první nárazníkovou zónu, praktické lékaře a ambulantní pracoviště a mimo zdravotnictví všude tam, kde nečekáte, že se nakazíte.

Zvyšuje se také tlak na zkrácení doby hospitalizace, větší podíl jednodenní chirurgie, jednodenní péče, související potřeba zajištění následné doléčovací a ošetřovatelské péče. Zvyšuje se podíl konzultací s lékařem za pomoci videohovorů, vydávají se e-recepty. V tomto směru došlo ke skokovým změnám.

K jakým dalším změnám dochází v souvislosti s covidem u stávajících zdravotnických budov? Jaké mají architekti možnosti řešení?

Michal Juha: Myslím, že jde o trvalý proces, vývoj. Možná jej vždy urychlí určitá situace, katalyzátor. Avšak kvalita dispozičního návrhu, kvalita provozního řešení je vždy základem pro to, abychom dokázali čelit změnám, pandemii nebo aby projekt obstál z ekonomického či humánního úhlu pohledu.

U stávajících staveb je velkým problémem podfinancování a politika. Jsou země, kde, pokud rekonstrukce dosáhne určité hodnoty, mohou přistoupit ke zbourání a výstavbě budovy nové. U nás se zdravotnické budovy většinou udržují za každou cenu donekonečna. Tyto budovy se pak stávají přítěží. Nejde pouze o náklady na výstavbu, ale také o navýšení provozních nákladů nové stavby. Je to velmi široký problém.

Pane Bezděku, s jakými požadavky se setkáváte v rámci komunikace s architekty, projektanty, investory? Konzultujete s nimi zadání v souvislosti s pandemií?

Miroslav Bezděk: Co se týče zdravotnických budov, tak tam velmi často řešíme problematiku technické infrastruktury, konkrétně potrubní řešení vodovodu. Známým problémem ve vnitřních vodovodech je legionella.

V současné době se kvalita potrubní sítě ve všech nemocnicích řeší, renovuje a je tam opravdu citelný tlak na kvalitu materiálu, který je vyvolaný zejména přidáváním dezinfekce do vody. Ve většině případů musí být použita ušlechtilá ocel, a pak už projekt splňuje požadované standardy, co se týče kvality vody nebo životnosti.

Nicméně současný stav nemocnic, který vidíme při obhlídkách staveb, je někdy tristní. Ať už se jedná například o stoupačky v nemocnicích nebo zázemí pro personál, který často nemá odpovídající podmínky pro svou práci. Za poslední dva roky se ukázala důležitost zdravotnických budov. To, co se děje, je smutné, ale na druhé straně v tomto vidím příslib do budoucna, že investice do zdravotnictví budou.

Marek Holko: My se v praxi často setkáváme s problémem hygieny pitné vody. Snažíme se edukovat klienty v tom, jaké materiály použít a jak správně instalovat. Řešíme bezdotykové systémy. Je důležité předem zpracovat protokol sanitárních místností. Když vím, jaký bude účel, jaká frekvence odběru vody, pak mohu navrhnout správný systém.

Kvůli pandemii se budou lidé více zaměřovat na detaily

Paní Mastíková, jaké máte zkušenosti v rámci vašich bytových a administrativních projektů v souvislosti s pandemií? Zaznamenala jsem, že v rámci realitního trhu je větší zájem o byty s předzahrádkou, balkonem apod. Do jaké míry se tyto vlivy přesouvají i k vám architektům?

Jana Mastíková: Pandemie se na uvažování o architektuře a v našich návrzích projevila zatím spíše v detailech. Objevily se nové požadavky na uspořádání řešení vstupních prostorů nebo na dělení kanceláří na menší celky či přidávání různých přepážek a bariér.

Chtěla bych ale zmínit, že nejdůležitější je osobní odpovědnost každého z nás. Můžeme obložit jakýkoliv vstup do budovy třeba deseti umyvadly či zásobníky na dezinfekci, ale pokud je lidé nepoužijí, tak pro společnost jako architekti o moc víc nemůžeme udělat.

Domov je teď hodně spojený s prací z domu. V zadáních se proto začínají objevovat požadavky na malé pracovní kouty. Dnes je praktičtější mít více pokojů, kde je možné se zavřít. Současná situace se dotýká také venkovního prostoru. Pokud nemám v bytě balkon nebo předzahrádku, tak logicky půjdu někam ven.

Víc než kdy jindy se ukazuje, že některé městské části mají lepší veřejný prostor, kde se dá kvalitně trávit čas, a pak jsou místa, kde není co dělat. Už delší dobu bez ohledu na covid se zlepšuje pohled na to, že není důležitá pouze samotná budova, ale hlavně a zejména okolní prostor.

Jan Kasl: Veřejné prostranství je tématem, které je u nás v centru pozornosti posledních cca deset let. V pandemii se ukázalo, jak je důležité mít v blízkosti bydliště dostupný park, který nahradí zahradu u domu. Myslet na kvalitu veřejného prostranství je třeba i pro případ, kdy jsme zavření v bytech a nemáme šanci vyjet například do přírody.

Erik Štefanovič: Jak Praha, tak i ostatní velká města, Vídeň, Mnichov a další se potýkají s tím, že se neustále zmenšuje průměrná velikost bytové jednotky. A proti tomu jde požadavek, že bychom do určité míry rádi pracovali z domova.

Ale protože se byty neustále zmenšují, je třeba vymyslet, jak home office vůbec bude moci fungovat. Jak tyto funkce skloubit dohromady a současně zajistit odpovídající podmínky pro zaměstnance. Doma totiž lidé nejsou zpravidla vybaveni ergonomickým nábytkem, vhodným osvětlením a potřebným vybavením, dochází k problémům se zády, k vyčerpání.

Často bývá také problematická kvalita vzduchu v místnostech a úroveň hluku. V Rakousku mají například zákon, že pokud je někdo na home office, tak mu zaměstnavatel musí zajistit identické pracovní podmínky, jako má na svém pracovišti. Kromě technického vybavení musí mít i podmínky, které umožní, aby jeho pracovní místo odpovídalo dnešním standardům.

Vrátím se ještě k vnitřnímu prostředí budov. Řešíte v rámci projektů řízené větrání, rekuperaci? Větrání s problematikou pandemie hodně souvisí.

Jana Mastíková: Ano, řešíme. Rekuperace se ukázala být jednou z odpovědí. Na spoustě míst, kde se dnes staví, je nadlimitní hluk. A rekuperace se ukázala být odpovědí na to, jak zajistit příjemné vnitřní prostředí podle hygienických norem.

Ale ne každému tento systém vyhovuje, vyžaduje pravidelnou údržbu, aby byl hygienický, měl by být trvale v provozu a má určitou časovou setrvačnost. Když uvažuji racionálněji a zohledním potřebné investice, tak mi mnohdy přijde lepší na chvíli otevřít okno i když třeba do hlučné ulice. Jedna věc je norma a jedna věc je praxe.

Zaznamenali jsme také to, že když si lidé kupují byt, chtějí si i větrání regulovat sami. Je lepší, když každému bytu dáte autonomní systém, který si majitelé samostatně regulují, udržují a platí si za jeho provoz v rámci své spotřeby bytu, než když jedna jednotka obsluhuje šest pater bytů skrze jednu stoupačku.

Jan Kasl: Myslím si, že třeba autonomní bytové stanice a příliš sofistikované ovládání domácí techniky může přinést i komplikace. Každý vlastník či nájemník pak musí samostatně řešit problém, který se objeví. Někdy může přehnané technologické vybavení bytu vést spíš ke komplikacím než komfortu bydlení.

Paní Nykodymová, jaké máte vy zkušenosti ve společnosti Skanska?

Eva Nykodymová: Stavíme kancelářské objekty a hned od loňského března dubna jsme začali dostávat dotazy od nájemců, jestli se v dané budově mohou cítit bezpečně. Skanska pracovala na vývoji vlastního programu, který nazvala Péče o život (Care for life).

Obsahuje jasně dané postupy, které bychom měli dodržet. Zároveň u našich objektů realizujeme WELL certifikaci, což je dvouletý proces zaměřený na zdravé pracovní prostředí. Na konci procesu probíhají v objektu měření – testuje se kvalita vzduchu, množství těkavých látek, kvalita vody atd., poměrně dost parametrů.

Pokud jde o okna a větrání, aktuálně máme v Praze objekty bez otevíraných oken, což je aspekt, který lidé začali vnímat velmi negativně. Natočili jsme proto edukativní a technicky zaměřené video z našeho projektu, kde lidem vysvětlujeme principy fungování vzduchotechniky a výměny vzduchu v objektu.

Máme velmi přísné požadavky na kvalitu a design. Vzduch necirkulujeme, znečištěný vzduch tedy neputuje z kanceláře do kanceláře. V řadě parametrů předčíme požadované normy, používáme vysoce výkonné filtry. Systém je velmi vyspělý a trvale hlídané a řízené parametry zajišťují vysokou kvalitu prostředí.

Přesto jsme realizovali měření, kolegové simulovali možné šíření viru v objektu a nakonec jsme objekty certifikovali i nově vyvinutou celosvětovou certifikací WELL Health-Safety Rating, která rozpracovává jednotlivé požadavky s ohledem na pandemii a bezpečné řízení objektu.

Museli jsme například deklarovat, jak mají naše budovy nastavenou vzduchotechniku, jak eliminujeme třeba riziko výskytu legionelly, protože tato certifikace nehodnotí pouze riziko infekčních nemocí. Museli jsme doložit technickou dokumentaci k teplovodnímu systému, vzduchotechnice a další. Také musíme například čtyřikrát ročně deklarovat, že probíhají kontroly a údržba vzduchotechniky. Požadavky jsou velmi přísné.

Jedním z parametrů je také definice nejčastějších dotykových zón. Museli jsme identifikovat všechna místa, kterých se člověk dotýká. Šli jsme však ještě dál. Namísto karty pro vstup a otevírání dveří používáme mobilní telefon a návštěvníci QR kód. Dostanete se tak až do prostoru, kde chcete být, víceméně bez nutnosti se čehokoliv dotýkat. Do garáží a přes veškeré vstupy projdete jen přes virtuální kartičku v mobilním telefonu.

Nemusíte ani přijít do kontaktu s recepcí, kam jsme umístili třeba boxy na vyzvedávání zásilek. Pokud někomu přijde zásilka, uloží se do boxu a příjemci přijde zpráva s kódem. Recepce je oddělena plexisklem. Museli jsme také nastavit sanitační postupy pro nejvíce dotyková místa – čím a jak často je čistíme, postup opět podléhá schválení třetí stranou.

Důležitá je komunikace s nájemci a správou objektu. Máme plán řešení krizových situací. Certifikace nám tedy hodně pomohla, je to však nikdy nekončící proces. Mám s týmem na starosti celý certifikační systém, nyní nově i pro Rumunsko.

Paní Mastíková, vy v LOXII dokončujete novou budovu radnice na Praze 12. Zajímalo by mne, zda i tam samospráva vznáší nějaké nové požadavky související s covidem?

Jana Mastíková: Radnice Prahy 12 se bude za pár měsíců otevírat. Staví se rok a půl, takže loňský březen ji zasáhl záhy po zahájení stavby, prostor na úpravy projektu ještě byl. Zadání radnice od počátku nešlo podobou otevřené instituce v podobě organizace práce ve velkém open spacu, které se dnes ukazují být z hlediska hygieny a zejména šíření virových infekcí problematické.

Zadáním bylo vytvoření velkého množství oddělených pracovišť, což se nakonec ukázalo jako výhodou. Nová radnice má relativně hodně malých kanceláří, je to v podstatě klasická administrativní budova se společenskými prostory v podobě vstupní dvorany, společenského sálu nebo obřadní síně. Čili přibyly jen požadavky typu bezdotykové baterie na všech toaletách, více oddělených přepážkových pracovišť. Na přepážky se začala doplňovat plexiskla a upravovala se také filtrace vzduchotechniky.

Kontroly by měly být důslednější

S jakými dalšími souvislostmi s pandemií se ve své praxi setkáváte?

Marek Holko: Rád bych doplnil ještě jeden pohled. Zatím jsme se bavili především o návrhu, realizaci či certifikaci budov. Následovat by měla pochopitelně určitá kontrola. My ve Viega se zabýváme různými potrubními systémy, převážně pak vnitřním vodovodem a s tím spojenou hygienou pitné vody. Je však třeba říci, že v České republice žádné velké kontroly nad vnitřním vodovodem neprobíhají.

Máme protipožární systémy, dělají se revize elektra, plynu, vzduchotechniky, výměna filtrů atd. Ale u vnitřního vodovodu kontrola podle mne chybí, přitom se jedná o důležitou surovinu, se kterou všichni přicházíme do kontaktu. Testuje se jen kvalita vody na výstupu, nic víc.

Pokud si však někdo svépomocí opravuje byt, včetně vodovodu, nikdo nekontroluje, zda ho správně zapojil s ohledem na celý systém bytového domu. To je podle mne otázka k zamyšlení do budoucna.

Eva Nykodymová: V nové certifikaci je požadavek jednou ročně testovat vodu, má asi 20 parametrů, ale to platí pouze pro novou budovu s platnou certifikací. Jinak se kontrola vodovodu ale skutečně nedělá, jak upozornil pan Holko.

Miroslav Bezděk: Řada staveb, ať jsou to hotely, školy, administrativní budovy, zůstaly nevyužívané nebo využívané na minimální kapacity. V tu chvíli se museli manažeři, pronajímatelé nebo majitelé těchto budov začít zajímat o to, jak vlastně zakonzervovat budovu, aby vzduch, voda, prostředí v budově bylo nezávadné v momentu, kdy se do ní budeme moct vrátit. A bezdotyková řešení se k tomu vážou.

My nabízíme bezdotyková ovládání toalet s dalšími nadstavbovými funkcemi. Lze nastavit elektronické spláchnutí v časovém intervalu tak, aby byla splněna norma, kdy jednou za sedm dní musí být vyměněna voda ve vnitřním vodovodu. Stejně tak existují trochu rozvinutější technologie, které se v Čechách zatím tolik neobjevují, a to jsou tzv. proplachovací stanice, což je jednotka na koncové větvi vodovodu.

Hlídá si průtok v síti a v momentě, kdy voda stagnuje, tak systém propláchne určený objem vody, aby se vyměnila v celé potrubní síti. V Německu už kolegové toto na trhu běžně nasazují, u nás je to zatím ještě na začátku.

Michal Juha: Já doufám, že zde nemluvíme o trvalé budoucnosti. Protože mimo jiné například home office úplně setřel hranici mezi prací a domovem, volným časem. My si dnes posíláme maily o půlnoci a čekáme, že na ně ještě tu noc někdo odpoví.

Jan Kasl: Pro nás, architekty, je to asi bytostně zažité, ale obecně se tento způsob práce považuje za nevhodný, a směřující až k syndromu vyhoření. Lidé totiž nerozlišují, kdy mají přestat pracovat, když jsou na home office.

Erik Štefanovič: Ještě doplním jednu poznámku. Mluvíme tu o bezkontaktních systémech, přitom my lidé máme dvě základní potřeby. Jedna je neustále se v něčem zlepšovat, což je jedna z hnacích sil, které nás někam posouvají. Druhá potřeba je být v kontaktu s někým. Pokud s nikým nejsme v kontaktu, pokud jsme uzavření, a nemůžeme se už ani ničeho dotýkat, tak je otázka, kam se naše civilizace bude vyvíjet.

Michal Juha: Já nejsem moc velkým zastáncem komplikovaných technologií. Právě proto si myslím, že je důležitá architektura a projektování. Lidstvo se vždy vyvíjí od primitivního přes komplikované zpět k něčemu jednoduchému. Když to uvedu na příkladu cest, tak jsme měli na začátku jednoduchou křižovatku, pak jsme vytvořili různé víceúrovňové systémy, dopravní značení, semafory, a nakonec přišel někdo s nápadem jednoduchého kruhového objezdu, který většinu věcí vyřešil. A podobně by to mělo být tady.

Říká se, že nejlepší budova je ta, která žádnou domovní techniku nepotřebuje, protože dokáže fungovat sama. Než se spoléhat na elektroniku, která zajistí výplach potrubí apod., tak je podle mne mnohem lepší, když se architekt nebo projektant zamyslí nad tím, jak vytvořit rozvody tak, aby nevznikala slepá ramena a aby nebylo nutné důvěřovat digitální technologii. U nás mnohdy nefunguje selský rozum.

Jaká je situace ve školách?

Jana Mastíková: Navrhujeme nyní shodou okolností dvě mateřské školy a je pravdou, že tam se vliv pandemie projevil výrazně. Vracíme se k modelu, který platil dříve, kdy existovala místnost izolace, nebo u větších objektů i místnosti jako ošetřovna, školní doktor a podobně. To v poslední době úplně vymizelo a je možné, že se něco z toho vrátí z důvodu prevence a včasného záchytu onemocnění.

Je zajímavé, že v tomto směru úplně nefungují vyhlášky. Každá škola si to řeší jinak, zodpovědnost je na ředitelkách a ředitelích, a nepanuje tu jednotný výklad. Na jedné školce izolaci měli a na druhé, když jsme se na ni zeptali, tak to slyšeli poprvé a uznali, že je to rozumný nápad. A nejenom kvůli této pandemii, ale různých dalších onemocněním, které se v dětském kolektivu přenáší.

Michal Juha: Možná se někdy ale snažíme žít až v přehnaně sterilním prostředí.

Marek Holko: Určitě bychom neměli přehánět bezdotykovost, je třeba rozumná míra a využívat ji tam, kde je riziko např. legionelly. Pokud to se sterilitou prostředí přeháníme a dětem oslabíme imunitu, tak když je pak vystavíme nějakému většímu riziku, může nastat vážný problém.

Článek bude publikován v červnovém vydání časopisu ASB 3/2021.

Diskutující