KULATÝ STŮL: Rozvoj měst a veřejné stavby

Veřejné budovy a veřejné prostory se v posledních letech dostávají stále více do hledáčku pozornosti samospráv i širší veřejnosti. Přesto jejich architektonickou kvalitu řeší spíše menšina osvícených měst a obcí. Co brání tomu, aby veřejné stavby ve větší míře navrhovali architekti? Jak docílit častějšího vypisování architektonických soutěží? A co by pomohlo městům ve zkvalitňování veřejných zakázek?

Časopis ASB ve spolupráci s Českou komorou architektů uspořádal 25. května kulatý stůl na téma Rozvoj měst a veřejné stavby. O své zkušenosti s veřejnými zakázkami se kromě architektů podělili především představitelé menších i větších samosprávních celků. Partnerem kulatého stolu byla společnost Lasselsberger.

Pozvání přijali Petr Lešek, místopředseda ČKA a spoluzakladatel ateliéru Projektil, Milan Svoboda, předseda PS ČKA Soutěže a spoluzakladatel Ateliéru Cihlář-Svoboda, Radka Vladyková, výkonná ředitelka Svazu města a obcí, Daniel Brýdl, starosta Litomyšle, Martin Kupka, první náměstek hejtmanky Středočeského kraje a starosta Líbeznic, Vladimíra Sýkorová, starostka Máslovic, a Roman Blažíček, jednatel společnosti Lasselsberger.

Partner akce: Lasselsberger, s.r.o.

Ráda bych se zeptala starostů, jaké máte zkušenosti z posledních let se zadáváním veřejných zakázek na veřejné stavby – co se daří, co se nedaří, kde je největší problém?

Daniel Brýdl: V Litomyšli jsem navázal na třicet let přede mnou, a tak se snažím to nezkazit. Důležitou roli v kontinuitě hraje městská architektka Zdeňka Vydrová, která třicet let spolupracuje s městem. Co se nám opravdu podařilo, je inspirovat soukromé investory.

Například jeden obchodní řetězec na náš požadavek udělal architektonickou soutěž a nyní bude mít jeho supermarket v Litomyšli zelenou střechu, bude bez billboardů, obložen dřevem a porostlý zelení. Jsme o krok napřed před ostatními městy v tom, že když se chystá stavět dům obyvatel Litomyšle, tak očekává tlak na kvalitu v architektuře. Dopředu ví, že si musí vzít architekta, že vše musí projednat s městskou architektkou, a teprve pak jde na stavební úřad.

Vladimíra Sýkorová: My jsme malá obec, máme tři sta jednasedmdesát obyvatel. Za sebou máme zatím rekonstrukci hospody v centru obce. Tu jsme financovali sami. Architektonická soutěž, výběr firmy i rekonstrukce proběhly celkem bez problémů. Nyní nás čeká rekonstrukce druhé budovy, tentokrát s pomocí dotace. A toho se obávám, protože už narážíme na problémy.

Architekti museli v projektu přepracovávat popis, nesměl tam být jediný konkrétní název materiálu. Nyní nás čeká výběrové řízení na realizátora. Máme dotaci na devět milionů, ale bojím se, že nám finance kvůli zdražování v poslední době nebudou stačit. Také uvažuji o tom, že bychom na radnici spolupracovali s architektem.

Starostové si sdělují špatné zkušenosti

Pane Kupko, jak vy vnímáte problémy obcí s výstavbou – ať už jako starosta v Líbeznicích, nebo z pozice náměstka hejtmanky Středočeského kraje?

Martin Kupka: Za posledních deset let se nám podařilo zorganizovat pět architektonických soutěží. Když jsme začali s první soutěží, bojovali jsme s Českou komorou architektů o to, aby přistoupila na podmínky soutěže pro malou obec. V té době totiž kritéria byla tak náročná, že zapojit malou obec do architektonické soutěže bylo nemožné.

Myslím, že i tím se trochu uvolnila možnost soutěžení pro drobné soutěžitele, jako jsou Líbeznice nebo Máslovice. Argumentovali jsme tehdy tím, že by Praha neměla generovat většinu stavebních počinů, natož architektonických. Říkali jsme, že otevření možnosti soutěžení pro architekty v malých místech umožní kultivovat prostředí po ranách reálného socialismu, například po bytovkách, které se stavěly na venkově, a že budou i na venkov přicházet zajímavé počiny.

Jaké jsou vaše zkušenosti, paní Vladyková?

Radka Vladyková: Pokud mám mluvit jako bývalá starostka Jesenice, tak my jsme měli tu nevýhodu, že se jedná o nárazníkovou zónu, velmi atraktivní pro developery. Je tam velká migrace obyvatel, žijí tam mladé rodiny, které v místě nezapouštějí kořeny.

Z pohledu Svazu měst a obcí se snažíme dávat lidi k jednomu stolu, nechat je mezi sebou komunikovat, protože starosta nejvíce věří zase starostovi a primátor primátorovi. Tato jejich interakce a možnost diskuse je nejcennější. Máme i rubriku „Kudy cesta nevede“, kde jsou starostové ochotni se podělit o slepou uličku.

Jaký je pohled přítomných architektů Petra Leška a Milana Svobody? Oba máte mimo jiné zkušenost z pracovní skupiny ČKA pro soutěže. Co se v rámci spolupráce s městy a obcemi daří, a co naopak nedaří?

Petr Lešek: Potvrzuji, že menší obce jsou tahouni, ne Praha nebo Brno, ani Plzeň. Z čísel vychází, že v malých obcích, pokud je zájem, se daří realizovat kvalitní projekty daleko snáz. Ukazuje se, že blízkost v komunitě je důležitá a že zájem přináší ovoce. Ve velkých městech je problém – je tam hodně lidí, komunikace je komplikovaná a dohoda obtížnější. V malých obcích to naopak funguje, lidé mají zájem, spojují se dohromady.

Milan Svoboda: Souhlasím s tím, že v menších obcích je to daleko osobnější, což se ve velkých městech ztrácí. Pracoval jsem patnáct let v Plzni na Útvaru koncepce a rozvoje a měl jsem na starosti územní plán, strategický plán i zkvalitňování veřejných prostor. Největším úspěchem z té doby jsou kašny na náměstí Republiky. Probojovat jejich realizaci, byť s chybami, které mají, byl obrovský boj. A bez politiků by to nešlo.

Jsem moc rád, že se začínají angažovat kraje. Královéhradecký kraj pořádá tři nebo čtyři soutěže. Komplikovanost, která soutěže provází, nevyplývá sama o sobě ze Soutěžního řádu ČKA, ale z kombinace se zákonem o zadávání veřejných zakázek. Pořádání soutěže je pro obce s malým rozpočtem finančně náročné.

Dalším z problémů je obava z toho, že ČKA bude do projektu příliš mluvit a bude určovat, jak má stavba vypadat. To ale není pravda. My garantujeme svým členům, že když se vyhlásí soutěž, tak má nějakou kvalitu. Že je zadavatel nepodvede v podmínkách, ve smlouvách a tak dále. To je naše úloha. Hájíme kvalitu stavění, kvalitu navrhování.

Martin Kupka: Já budu hájit architektonické soutěže i proto, že v okamžiku, kdy musíte získat regulérním způsobem, tedy cestou veřejného výběrového řízení, projektanta, forma architektonické soutěže vám to umožní s větším důrazem na kvalitu soutěžení. Pro toto stadium přípravy stavby je to podle mne nejvhodnější cesta. Byrokracie spojená s architektonickou soutěží není o tolik větší než s běžnou veřejnou zakázkou obdobného rázu.

Diskuse poroty v rámci soutěží vedla vždy k expertnímu rozboru toho, co předložily architektonické kanceláře. Sám bych si netroufl říct, že sami vybereme nejlépe proto, že jsme zvoleni ve svobodných volbách.

Často jsme se v rámci výběru shodli na možném vítězi, a při studiu návrhu se do dalšího jednání ukázalo tolik lží, které se v návrhu objevily, že bez podrobného studia bychom nemohli dobře rozhodnout. Rozhodli bychom zavádějícím způsobem. Architektonická soutěž má i v tomto svoji výhodu – že když je dobře vedená, tak je schopna eliminovat nesolidnost architektonického návrhu, který se také může objevit.

Zakázky se prodraží

Paní starostko Sýkorová, proč vy jste šli do architektonické soutěže u projektu rekonstrukce hospody se společenským sálem v Máslovicích?

Vladimíra Sýkorová: Nejdříve jsem uvažovala o zadání tří studií. Ale poté jsem se uchýlila k architektonické soutěži, hlavně kvůli transparentnosti. Občané jsou podezíraví a já jsem se bála jim říct: vybrala jsem tři studie, které jsou kvalitní. Mohli by mít podezření, že za tím mohou být nějaké vztahy a podobně. Přišlo mi to jako nejlepší řešení – sejde se více návrhů a ty budou posuzovat odborníci, porota.

Já bych si vůbec netroufla v našem složení sedmi zastupitelů posuzovat architektonický návrh. Navíc Česká komora architektů nám hrozně pomohla. Měli jsme úžasnou porotu. Když jsme třeba procházeli návrhy a mně se jeden líbil, tak mi architekti řekli: paní starostko, jestli máte k dispozici dvacet milionů korun, tak si tento návrh vyberte, je pěkný.

Ale ono to z obrázků nevypadalo, že by stavba mohla stát dvacet milionů. Kdybychom tento návrh vybrali se zastupiteli, tak bychom museli celý projekt zrušit, protože až posléze by vyšlo najevo, kolik bude realizace skutečně stát. Takže já jsem určitě pro architektonickou soutěž.

Pane Blažíčku, jaká je vaše zkušenost z pozice dodavatele?

Roman Blažíček: My se veřejných zakázek neúčastníme přímo. Jsme výrobcem materiálu, do veřejných zakázek jsme tedy přímo nikdy nevstupovali. Bylo zde řečeno, že se za posledních třicet let žádná pořádná veřejná stavba nepostavila. Ale víme, že za předchozích sedmdesát let se postavilo obrovské množství zajímavých staveb.

Naše materiály jsou vidět ještě dnes, což se nyní trochu vytrácí. Když se dříve stavěl Obecní dům nebo Café Imperial, byly použity jen české výrobky – Rako. Pokud se stavěla škola, školka, byly tam jistě české výrobky. Dnes to tak není, ve veřejných zakázkách jsou dané určité možnosti, mantinely, které na jednu stranu chápeme, ale na druhou stranu nechápeme.

Pohybujeme se v daném prostředí, platíme daně, podílíme se na společenském životě, a přesto nemáme prostor, šanci jako místní výrobce jakýmkoliv efektivním způsobem vstoupit do veřejných zakázek.

Je také třeba zmínit, že pokud si dnes někdo pořídí byt v Litomyšli za pět milionů korun, tak za deset let si ho pořídí za deset milionů. Vše, na co se ve stavebnictví podíváte, jsou materiály, které vyžadují velkou míru energetické náročnosti při výrobě. Uvidíme, kam se pohne energetika a jak nás ovlivní to, co připravila Evropská komise v oblasti politiky klimatických změn.

Všichni výrobci tuto politiku uznáváme a chápeme, že změny, které nastávají, jsou složité i pro svět, ale způsob, jakým na to reaguje Evropa, je pro nás neakceptovatelný. Bohužel nyní nemáme jiné východisko než změny respektovat. Odnese to však občan, odnese to obec. Všichni, kdo sedíme u tohoto stolu, až si budeme pořizovat pro sebe bydlení, až budeme chtít postavit novou školu v obci, ať už budeme chtít udělat cokoliv, co má co dělat se stavebnictvím, budeme mít výrazně hlouběji do kapsy.

Vznikne obrovská regulace. Pasivní domy, práce s energiemi a další dramaticky vstoupí do cen stavebnictví a prací. Pro starosty bude náročnější najít zdroje pro kvalitní stavění, které je vždy o něco dražší než to rychlé. Je třeba s tím do budoucna počítat.

Radka Vladyková: Doplnila bych, že do paragrafu 6 o veřejných zakázkách bylo přidáno další kritérium. Nově je od ledna letošního roku nutné dodržovat zásady sociálně a environmentálně odpovědného zadávání veřejných zakázek. Jak z hlediska teorie práva i legislativy je tato podmínka vložena nešťastně.

Nicméně my jsme se nakonec shodli, že když už tato podmínka je, budeme se snažit učit s tím starosty pracovat tak, aby to bylo maximálně ku prospěchu. Právě teď hledáme kritéria, která mohou být lehce nakloněna lokálním dodavatelům, kteří je lépe splní, i s ohledem na uhlíkovou stopu. Například materiál co nejblíže realizaci nebo servis do velmi krátké doby.

Martin Kupka: To je důležitá pozitivní věc směrem k architektonickým soutěžím. Vytváří se tlak na to, aby ve veřejném soutěžení obecně větší roli hrála kvalita. Podstatné je slepě se nezaměřovat na cenu, ale sledovat to, co řeší každá normální domácnost. Aby dostala za peníze, které má k dispozici, maximální kvalitu. Pokládám to za důležitou věc.

Také se ale děsím toho, co přichází spolu s ideologií, která hlásá, že Evropa má být bezuhlíková. Historický úspěch Evropy tkvěl v tom, že inovace jsou založené na důrazu na kvalitu a opírají se o vědu. V ten okamžik dochází k základnímu pokroku a ke zlepšení ve vztahu k životnímu prostředí. Evropa zapomíná na to, co ji zejména ve dvacátém století vyneslo do popředí civilizačního vývoje.

Chybí zodpovědnost architekta

Co brání častějšímu vypisování architektonických soutěží?

Milan Svoboda: V ČKA se tomu věnujeme s velkým důrazem. Snažíme se vyvracet některé mýty. Například, že je soutěž příliš dlouhá. Je delší než jiné výběrové řízení, ale s ohledem na celý projekt šetří čas. Máte totiž už předem k dispozici velké množství důležitých informací o vlastní stavbě, řadu problémů už poté nemusíte řešit, předejdete jim. Nakonec se příprava i realizace stavby zefektivňuje i finančně.

Vladimíra Sýkorová: Architektonické soutěže jsou výborné pro začínající architekty. Naše soutěž je toho příkladem. My jsme měli nízké odměny, byli jsme odrazováni, že se nám přihlásí jen studenti. Nepřihlásilo se samozřejmě žádné věhlasné studio, nicméně ty práce, až asi na dvě, byly velmi kvalitní. Architekti, kteří to vyhráli, jsou dnes věhlasní. Proto Máslovice mají rádi, protože to byl začátek jejich – doufám, že i do budoucna – úspěšné kariéry. Ale kdo by se o nich dozvěděl, kdyby soutěž nebyla?

Daniel Brýdl: Profesor Šik nám říkal, že ve Švýcarsku, kde působí, je architekt zodpovědný za finální cenu realizace stavby – když se rekonstruuje dům, architekt stanoví cenu realizace. V okamžiku, kdy by se měla překročit, musí navrhnout levnější řešení. Tohle u nás nedokážeme. Bojuji s tím, že ve snaze dodržet určitý detail, architekty někdy nezajímá finální cena.

Stává se, že architekt realizaci stále vrací k přepracování, kritizuje stavební firmu, že něco opomněla v rozpočtu. Stavební firma zase namítá, že v projektu nebyly řešené detaily. Kde je odpovědnost architekta za dodržení ceny realizace, když je ze strany města či jiného zadavatele od počátku stanoveno, že se musí vejít do deseti milionů korun?

Petr Lešek: Ve Švýcarsku je jiná situace, tam je standardní součástí zadání, že architekt dělá technický dozor. Má na to lidi, které platí, o to je to dražší. Tím pádem garantuje i samotnou stavbu.

Daniel Brýdl: U nás se v praxi běžně děje, že architekt při realizaci stavby tvrdě vyžaduje, že bude použit určitý materiál, protože jde o jeho autorské dílo. Nezajímá ho, jestli je to veřejná nebo neveřejná zakázka. Jak je to s autorstvím architektů při veřejných soutěžích?

Petr Lešek: Je to náročné v tom smyslu, že se od architektů samozřejmě očekává, že stavba bude navržena kvalitně, že bude mít nějaký charakter, že bude držet pohromadě. Zároveň se předpokládá, že si architekt zajistil, že návrh někdo umí realizovat. Jako architekti prověřujeme realizovatelnost projektu. A architekt má pochopitelně touhu projekt dotáhnout a mít jej pod kontrolou.

Na druhou stranu není možné, aby zadavatel uvedl do zadání pouze: chceme školu pro patnáct tříd. Architekti potřebují, aby jim zadavatel byl partnerem a aby se o projektu bavili společně – co je akceptovatelné, co ne, co je drahé, co by nemělo využití. Pokud je již vyhlášena veřejná zakázka, přijdou otázky firem a zadavatel na ně teprve hledá odpověď, je to už bohužel pozdě. Projekční fáze projektu bývá v tomto směru často podceněná.

Martin Kupka: Já jsem se bohužel opakovaně setkal s tím, že cena z architektonické soutěže byla už ve fázi projektové dokumentace pro stavební povolení a pro zhotovení díla překročena, a to významně. My jsme to potom začali ošetřovat tak, že jsme vkládali do podmínek soutěže a do smlouvy s architektem, že nastane nějaké sankční plnění ve chvíli, kdy se realizační cena plně vzdálí odhadu. Troufnu si tvrdit, že v tomto směru bude nutné ze strany architektů ošetřit, aby s větší odpovědností předkládali do soutěží své návrhy cenových odhadů.

Vladimíra Sýkorová: My jsme nejprve museli zrušit první výběrové řízení na dodavatele, protože všechny nabídky byly nad deset milionů korun, a my jsme tolik peněz neměli. V další fázi se objevilo více firem. Dokonce i firma, která tvrdila, že to udělá za pět milionů, což byl nesmysl. Pak jsme dostali nabídku na devět milionů, za které jsme to postavili. A bylo strašně těžké zbavit se firmy, která nabízela cenu pět milionů. Právníci nám říkali, že je nemůžeme vyloučit.

Nakonec jsme je odmítli kvůli formální chybě, kterou udělali. Ale je to strašné riziko, protože kdyby byli perfektní, tak bychom si je museli vybrat, a předem jsme i díky referencím věděli, že je to špatná firma. Přesto nemůžete říct, že tuto firmu nechcete. Teď nás čeká rekonstrukce a panuje u nás velká obava z toho, že nám dotace nebude stačit a co na to řeknou lidé v obci, kteří nemají představu o tom, kolik co stojí.

Daniel Brýdl: Kolikrát pomáhá to, co udělal můj táta jako starosta po revoluci – vzal autobus zastupitelů a jelo se do Rakouska. Když se měla stavět škola, vzal radu města a jel do Dánska. Dnes už se menší města jezdí ptát i k nám do Litomyšle. Je jednadvacáté století, jsme součástí Evropy, je třicet let po revoluci. Proč bychom měli stavět jinak než v Rakousku, Švýcarsku nebo Dánsku? Proč by to tu nemělo jít?

Není pro to důvod. Mezi novými starosty je velká chuť dělat svojí práci dobře. Vážím si starostů malých obcí. Když vidím starosty, kteří poctivě pracují, podstupují často nelichotivé reakce veřejnosti a vypisují soutěž na dotace, to je pro mne hrdinství. V těch lidech musí být obrovská chuť dělat dobro, chuť posouvat svou obec a to je ohromně pozitivní.

Článek byl publikován v zářijovém vydání časopisu ASB 4/2021.

Diskutující